[z akkadštiny, znamená „Nebo, chraň dědice!“].

Druhý panovník Novobabylónské říše, syn Nabopalasara a otec Avíl-Marduka (Evil-merodaka), který po něm nastoupil na trůn. Nebukadnecar panoval jako král 43 let (624–582 př. n. l.) včetně ‚sedmi časů‘, kdy jedl rostlinstvo jako býk. (Da 4:31–33) K odlišení tohoto monarchy od stejnojmenného babylónského vládce, který však panoval daleko dříve (dynastie z Isinu), jej historikové označují jménem Nebukadnecar II.

Historické záznamy o Nebukadnecarovi, jež jsou obsaženy v dochovaných klínopisných nápisech, do jisté míry doplňují biblickou zprávu. Uvádějí, že Nabopalasar v 19. roce své vlády shromáždil své vojsko a že totéž učinil i jeho syn  Nebukadnecar, tehdejší korunní princ. Obě vojska patrně postupovala nezávisle na sobě, a když se Nabopalasar za měsíc vrátil do Babylóna, Nebukadnecar úspěšně válčil v hornatém území a později se vrátil do Babylóna s velkou kořistí. Ve 21. roce Nabopalasarovy vlády postupoval Nebukadnecar s babylónským vojskem ke Karkemiši, aby se tam utkal s Egypťany. Se svým vojskem tam zvítězil. To se stalo ve čtvrtém roce vlády judského krále Jehojakima (625 př. n. l.). (Jer 46:2)

Nápisy dále ukazují, že když se Nebukadnecar dozvěděl o smrti svého otce, vrátil se do Babylóna a prvního dne měsíce elulu (srpen/září) nastoupil na trůn. V tomto svém nástupním roce se vrátil do Chattu a „v měsíci šebatu [leden/únor, 624 př. n. l.] vzal z Chattu velkou kořist do Babylóna“. (Assyrian and Babylonian Chronicles, A. K. Grayson, 1975, s. 100; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 186.) V roce 624 př. n. l., v prvním oficiálním roce svého kralování, Nebukadnecar opět provedl své vojsko zemí Chattu; dobyl a vyloupil filištínské město Aškalon. (Viz heslo AŠKALON.) Ve druhém, třetím a čtvrtém roce svého kralování podnikal další vojenská tažení do Chattu a patrně ve čtvrtém roce učinil judského krále Jehojakima svým vazalem. (2Kr 24:1) Ve čtvrtém roce Nebukadnecar také vedl svá vojska do Egypta, a v bitvě, k níž došlo, utrpěly obě strany velké ztráty.

Dobytí Jeruzaléma. Později se judský král Jehojakim proti Nebukadnecarovi vzbouřil, a zřejmě proto Babylóňané Jeruzalém oblehli. Zdá se, že během tohoto obležení Jehojakim zemřel a na judský trůn nastoupil jeho syn Jehojakin. Za pouhé tři měsíce a deset dnů však vláda tohoto nového krále skončila, když se Jehojakin (podle Babylónské kroniky v měsíci adaru [únor/březen] během Nebukadnecarova sedmého vládního roku [který končil v nisanu 617 př. n. l.]) Nebukadnecarovi vzdal. Klínopisný nápis (Britské muzeum 21946) uvádí: „Sedmý rok: V měsíci kislevu shromáždil král Akkadu své vojsko a táhl do země Chattu. Utábořil se proti městu Judy a druhého dne měsíce adaru město dobyl (a) (jeho) krále [Jehojakina] zajal. Ve městě dosadil krále podle své vlastní volby [Sedekjáše] (a) přijal velký tribut a přinesl ho do Babylóna.“ (Assyrian and Babylonian Chronicles, A. K. Grayson, 1975, s. 102; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 189; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 326.) Nebukadnecar odvedl do vyhnanství do Babylóna společně s Jehojakinem i jiné členy královy domácnosti, dvorní úředníky, řemeslníky a bojovníky. Jako judského krále dosadil Nebukadnecar Jehojakinova strýce Mattanjáše, jehož jméno změnil na Sedekjáš. (2Kr 24:11–17; 2Pa 36:5–10; viz hesla CHRONOLOGIE; JEHOJAKIM; JEHOJAKIN.)

Za nějaký čas se Sedekjáš proti Nebukadnecarovi vzbouřil a uzavřel spojenectví s Egyptem, aby získal vojenskou ochranu. (Ez 17:15; srovnej Jer 27:11–14.) To přivedlo Babylóňany zpět do Jeruzaléma a 10. dne měsíce tebetu (prosinec/leden) v devátém roce Sedekjášovy vlády Nebukadnecar oblehl Jeruzalém. (2Kr 24:20; 25:1; 2Pa 36:13) Ale zpráva, že z Egypta přichází faraónovo vojsko, přiměla Babylóňany k tomu, aby na nějaký čas obležení zrušili. (Jer 37:5) Faraónova vojska potom byla přinucena vrátit se do Egypta a Babylóňané znovu oblehli Jeruzalém. (Jer 37:7–10) Nakonec v roce 607 př. n. l., v 11. roce Sedekjášovy vlády (v 19. roce vlády Nebukadnecara, když počítáme i jeho nástupní rok, neboli v jeho 18. vládním roce), 9. dne měsíce tammuzu (červen/červenec) byla městská zeď prolomena. Sedekjáš a jeho muži uprchli, ale v pouštních pláních Jericha byli dostiženi. Nebukadnecar se předtím stáhl do Ribly „v zemi Chamat“, a proto tam byl Sedekjáš odveden k němu. Nebukadnecar dal všechny Sedekjášovy syny pobít a Sedekjáše pak oslepil a svázal, aby ho vzal jako vězně do Babylóna. Další události, k nimž došlo po dobytí Jeruzaléma — spálení chrámu a jeruzalémských domů, odstranění chrámového náčiní a odvedení zajatců —, řídil velitel tělesné stráže Nebuzaradan. Nad lidmi, kteří nebyli odvedeni do zajetí, ustanovil Nebukadnecar Gedaljáše jako místodržitele. (2Kr 25:1–22; 2Pa 36:17–20; Jer 52:1–27, 29)

Jeho sen o obrovské soše. Danielova kniha uvádí, že ve „druhém roce“ Nebukadnecarova kralování (pravděpodobně počítáno od zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l., tedy v jeho 20. vládním roce) měl tento král sen o soše se zlatou hlavou. (Da 2:1) Ačkoli kněží provozující magii ani zaklínači a Chaldejci nemohli tento sen vysvětlit, židovský prorok Daniel jej vysvětlil. To přimělo Nebukadnecara k tomu, aby uznal,  že Danielův Bůh je „Bůh bohů a Pán králů a Zjevovatel tajemství“. Potom ustanovil Daniela „panovníkem nad celou babylónskou soudní oblastí a vrchním prefektem nad všemi babylónskými moudrými muži“. Nebukadnecar také jmenoval do úředních postavení Danielovy tři společníky, Šadraka, Mešaka a Abednega. (Da 2)

Pozdější židovští vyhnanci. Asi o tři roky později, ve 23. roce Nebukadnecarovy vlády, byli odvedeni do vyhnanství ještě další Židé. (Jer 52:30) Toto vyhnanství pravděpodobně postihlo Židy, kteří předtím uprchli do zemí, jež Babylóňané dobyli později. Podporou pro tento názor je zpráva historika Josepha: „V pátém roce po vyplenění Jeruzaléma, což byl dvacátý třetí rok Nebukadnecarovy vlády, vytáhl Nebukadnecar proti Koilé Sýrii, a když ji obsadil, vedl válku jak proti Moabcům, tak proti Ammonitům. Tyto národy si podmanil a potom vtrhl do Egypta, aby si jej podrobil.“ (Židovské starožitnosti, X, 181, 182 [ix, 7])

Dobývá Tyros. Nějaký čas po pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. začal Nebukadnecar obléhat také Tyros. V průběhu tohoto obléhání ‚olysaly‘ hlavy jeho vojáků, protože je odřely přilby, a jejich ramena ‚byla odřena dohola‘ tím, jak nosili materiál na stavbu obléhacích valů. Nebukadnecar nedostal žádnou ‚mzdu‘ za to, že sloužil jako Jehovův nástroj k vykonání rozsudku nad Tyrem, a proto mu Jehova slíbil, že mu dá bohatství Egypta. (Ez 26:7–11; 29:17–20; viz heslo TYROS.) V jednom neúplném babylónském textu, který je datován do 37. roku vlády Nebukadnecara (588 př. n. l.), je skutečně zmínka o tažení proti Egyptu. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 308) Nelze však určit, zda se vztahuje na jeho první dobytí, nebo na nějaké pozdější vojenské tažení.

Stavební projekty. Kromě toho, že dosáhl mnoha vojenských vítězství a ve splnění proroctví rozšířil Babylónskou říši (srovnej Jer 47–49), Nebukadnecar se také věnoval rozsáhlé stavební činnosti. Aby uspokojil tužby své královny, které se stýskalo po rodné Médii, vybudoval visuté zahrady, jež se považují za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Celá řada dochovaných Nebukadnecarových klínopisných nápisů se zmiňuje o Nebukadnecarových stavebních projektech, k nimž patřila i stavba chrámů, paláců a zdí. Ve výňatku z jednoho takového nápisu se uvádí:

„Nebukadrecar, král Babylóna, obnovitel Esagily a Ezidy, syn Nabopalasara jsem já. Jako ochranu Esagily, aby se žádný silný nepřítel a ničitel nezmocnil Babylóna, aby se bitevní linie nepřiblížila k Imgur-Belu, hradbu Babylóna, jakou žádný dřívější král předtím neudělal, [jsem udělal já]; u ohrazení Babylóna jsem udělal ohrazení pevnou zdí na východní straně. Vykopal jsem příkop, dosáhl jsem vodní hladiny. Potom jsem viděl, že zeď, kterou kdysi připravil můj otec, je stavba příliš malá. Vybudoval jsem ze živice a cihel mohutnou zeď, která byla nepohnutelná jako hora, a spojil jsem ji se zdí svého otce, položil jsem její základy na ňadrech podsvětí; její vrchol jsem zvedl jako horu. Podél této zdi, abych ji zesílil, jsem postavil třetí, a jako podklad ochranné zdi jsem položil základ z cihel a vybudoval jsem ji na ňadrech podsvětí a položil jsem její základ. Opevnění Esagily a Babylóna jsem zesílil a jméno své vlády jsem založil navždy.“ (Archaeology and the Bible, G. Barton, 1949, s. 478, 479)

Tato slova odpovídají vychloubačným slovům, která Nebukadnecar pronesl bezprostředně před tím, než ztratil zdravý rozum: „Není tohle Velký Babylón, který jsem sám vystavěl pro královský dům se silou své moci a k důstojnosti svého majestátu?“ (Da 4:30) Když mu však byly jeho rozumové schopnosti vráceny, splnil se tím Bohem daný sen o podťatém stromu, a Nebukadnecar musel uznat, že Jehova je schopen pokořit ty, kdo chodí v pýše. (Da 4:37; viz heslo ŠÍLENSTVÍ.)

Velmi zbožný. Nebukadnecar byl patrně mimořádně zbožný, a proto vybudoval a zkrášlil chrámy mnoha babylónských božstev. Byl oddán především uctívání Marduka, hlavního babylónského boha. Právě jemu Nebukadnecar přisuzoval zásluhu za svá vojenská vítězství. Zdá se, že v Mardukově (Merodakově) chrámu byly uloženy válečné trofeje, mezi nimiž byly i posvátné nádoby z Jehovova chrámu. (Ezr 1:7; 5:14) Jeden Nebukadnecarův nápis říká: „Pro tvou slávu, ó vznešený MERODAKU, udělal jsem dům . . . Kéž jsou do něho přijaty hojné tributy Králů národů a lidu všeho druhu!“ (Records of the Past: Assyrian and Egyptian Monuments, Londýn, 1875, sv. V, s. 135)

Zlatá socha, kterou Nebukadnecar postavil na pláni Dura, snad byla zasvěcena Mardukovi a měla sloužit k podpoře náboženské jednoty v říši. Když Šadrak, Mešak a Abednego odmítli  tuto sochu uctívat, ačkoli k tomu dostali ještě druhou příležitost, Nebukadnecar se rozzuřil a přikázal, aby byli hozeni do ohnivé pece, která byla rozpálena sedmkrát více než obvykle. Když však Jehovův anděl tyto tři Hebrejce vysvobodil, Nebukadnecar byl nucen říci, že „neexistuje jiný bůh, který je schopen osvobozovat jako tento“. (Da 3)

Zdá se také, že se Nebukadnecar při plánování svých vojenských akcí velmi spoléhal na věštby. Ezekielovo proroctví například ukazuje, jak se babylónský král na základě věštění rozhoduje, zda má vytáhnout proti ammonské Rabbě, nebo proti Jeruzalému. (Ez 21:18–23)