Nepředpojatost, nenadržování nikomu, nezaujatost proti žádné ze stran. Je-li člověk nestranný, nepřipustí, aby postavení, vyjadřovací schopnost, bohatství, úplatek nebo naopak vlastní sentimentální sympatie k chudým či jinak znevýhodněným osobám jakkoli ovlivnily jeho soudnost nebo jednání ve prospěch nějakého jednotlivce. Nestrannost vede k tomu, že se všemi se zachází správně a spravedlivě, podle toho, co si kdo zaslouží a co potřebuje. (Př 3:27)

Hebrejský výraz na·saʼʹ pa·nimʹ překládaný ‚jednat stranicky‘ doslova znamená „zvedat tvář“. (3Mo 19:15) V Orientu se lidé zdravili tak, že se pokorně uklonili s tváří k zemi. Na znamení uznání a ocenění pozdravený člověk pozvedl tvář ukloněného. (Srovnej 1Mo 32:20, kde hebrejský idiom překládaný jako „přijme laskavě“ doslova znamená „zvedne tvář“.) Tento výraz se začal používat pohrdavě, když se mluvilo o úplatnosti a nadržování někomu. Hebrejská fráze na·kharʹ pa·nimʹ (která se překládá jako „být stranický“, ale doslova znamená „uznat tvář“) se používala podobně. (5Mo 1:17; 16:19) Řecký výraz lam·baʹno proʹso·pon (‚projevovat stranickost‘; doslova „vzít či přijmout tvář“) je vytvořen podle hebrejštiny. (Lk 20:21; srovnej Int.) Složené tvary těchto dvou slov se překládají jako „stranickost; nadržování“ (Ří 2:11; Jk 2:1), ‚nadržovat‘ (Jk 2:9) a „stranický“ (Sk 10:34). (Srovnej Int.)

Jehova je nestranný. Jehova říká, že „s nikým nezachází stranicky ani nepřijímá úplatek“. (5Mo 10:17; 2Pa 19:7) Když Bůh poslal Petra, aby ohlašoval dobrou zprávu neobřezanému pohanu Kornéliovi, apoštol řekl: „S určitostí si uvědomuji, že Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Sk 10:34, 35; Ří 2:10, 11)

Rozhodnutí a činy Jehovy, Stvořitele a Nejvýše postaveného, jsou nezpochybnitelné. S tím, co vytvořil, si může činit, co chce, a nikomu nic nedluží. (Ří 9:20–24; 11:33–36; Job 40:2) S jednotlivci nebo skupinami, dokonce i s národy jedná podle svého záměru a ve svůj vlastní stanovený  čas. (Sk 17:26, 31) Bůh je nicméně nestranný. Každého člověka odměňuje ne podle jeho vnějšího vzhledu nebo majetku, ale podle toho, jaký ten člověk je a jak se chová. (1Sa 16:7; Ža 62:12; Př 24:12) Takto nestranně jedná i jeho Syn Ježíš Kristus. (Mt 16:27)

Nejednal stranicky ve prospěch Izraele. Někteří lidé namítají, že Jehova jednal stranicky ve prospěch Izraele, jejž ve starověku použil a vyvolil jako svůj lid. Avšak poctivé prozkoumání jeho jednání s Izraelem ukáže, že takové obvinění je scestné. Jehova si vyvolil Izrael a jednal s ním ne proto, že byl významný a početný, ale proto, že Bůh miloval a oceňoval víru a věrnou oddanost svého přítele Abrahama, jejich předka. (Jk 2:23) Také s nimi jednal trpělivě, a to proto, že je označil svým jménem. (5Mo 7:7–11; Ez 36:22; 5Mo 29:13; Ža 105:8–10) Když byl Izrael poslušný, Jehova mu žehnal více než ostatním národům, které neměly Zákon. Když byl Izrael neposlušný, Bůh s ním jednal trpělivě a milosrdně, ale i tak ho trestal. Jejich postavení bylo sice vyvýšené, ale tím závažnější měli před Bohem odpovědnost — nesli totiž Boží jméno a byli pod Zákonem. Zákon obsahoval kletby proti tomu, kdo ho porušoval. Píše se v něm: „Prokletý je ten, kdo neuvede slova tohoto zákona v platnost tím, že by je činil.“ (5Mo 27:26) Tím, že Židé Zákon porušovali, se dostali pod tuto kletbu, což bylo něco navíc k všeobecnému odsouzení potomků hříšného Adama. (Ří 5:12) Proto Kristus, když chtěl Židy vyplatit z této zvláštní nedostatečnosti, musel nejen zemřít, ale musel zemřít na mučednickém kůlu, jak to vysvětluje apoštol Pavel v Galaťanům 3:10–13.

Bůh tedy nejednal stranicky ve prospěch Izraele. Použil Izrael tak, aby zajistil budoucí požehnání pro všechny národy. (Ga 3:14) Takto Bůh vlastně pracoval na tom, aby v patřičný čas měli z jeho jednání užitek lidé ze všech národů. V souladu s tím apoštol poznamenává: „Je on jen Bohem Židů? Není také Bohem lidí z národů? Ano, také lidí z národů, jestliže opravdu Bůh je ten, kdo prohlásí obřezané lidi za spravedlivé kvůli víře a neobřezané lidi za spravedlivé prostřednictvím jejich víry.“ (Ří 3:29, 30) A kromě toho, ve starověkém židovském státě se mohli muži z jiných národů dostat do Jehovovy přízně a získat jeho požehnání tak, že Jehovu, Boha Izraele, uctívali a drželi se jeho zákona; to učinili Gibeoňané, Netinim (což znamená „daní“) a mnoho cizích usedlíků. (Joz 9:3, 27; 1Kr 8:41–43; Ezr 8:20; 4Mo 9:14)

Ačkoli Jehova trpělivě a milosrdně přijímal Izraelity zpět, když činili pokání, nakonec tento lid, který si vybral pro své jméno, zavrhl. (Lk 13:35; Ří 11:20–22) Platí zde prohlášení apoštolů: ‚Dá každému podle jeho skutků: zlobu a hněv, soužení a tíseň, na duši každého člověka, který koná to, co je škodlivé, nejprve Žida a také Řeka; ale sláva a čest a pokoj pro každého, kdo koná to, co je dobré, nejprve pro Žida a pak také pro Řeka. U Boha totiž není stranickost.‘ (Ří 2:6–11)

Zatímco se tedy z povrchního, krátkozrakého pohledu Boží jednání může zdát stranické, při hlubším pohledu, z dlouhodobého hlediska, vyjde na světlo nádherná nestrannost a spravedlnost, které člověk ani není schopen pojmout. Jehova skutečně znamenitě zařídil, aby celé lidstvo mělo možnost získat život a Boží přízeň! (Iz 55:8–11; Ří 11:33)

Nejednal stranicky ve prospěch Davida. Jehova o sobě řekl Mojžíšovi, že je Bohem, který rozhodně nezprostí trestu za provinění. (2Mo 34:6, 7; Kol 3:25) Dokonce i v případě svého milovaného služebníka Davida, s nímž Jehova učinil smlouvu o království, Bůh neudělal výjimku. Davida za jeho hříchy přísně potrestal. Když David zhřešil proti Bohu v souvislosti s Bat-šebou a jejím manželem Urijášem, Jehova mu řekl: „Hle, vzbouzím proti tobě neštěstí z tvého vlastního domu; a před tvýma vlastníma očima vezmu tvé manželky a dám je tvému bližnímu, a jistě bude ležet s tvými manželkami před očima tohoto slunce. Kde jsi sám jednal tajně, já, já to učiním před celým Izraelem a před sluncem.“ (2Sa 12:11, 12)

Biblická zpráva ukazuje, že David skutečně zakusil mnohé těžkosti ve své vlastní rodině. (2Sa kap. 13–18; 1Kr 1) Bůh sice respektoval smlouvu o království, kterou s Davidem uzavřel (2Sa 7:11–16), a proto ho neusmrtil, ale David i tak zažil velký zármutek. Jeden dřívější Boží služebník, Elihu, řekl: „Je Jeden, který neprojevuje stranickost knížatům.“ (Job 34:19) Avšak na základě přicházející oběti Ježíše Krista mohl Bůh kajícnému Davidovi odpustit, a přece se držet práva a své spravedlnosti. (Ří 3:25, 26) Prostřednictvím oběti svého Syna Bůh položil spravedlivý a nestranný základ pro to, aby mohla být  odčiněna smrt Urijáše a jiných lidí, a aby tedy nakonec nikdo nespravedlivě netrpěl. (Sk 17:31)

Rady soudcům. Jehova dal soudcům v Izraeli důrazné rady, aby byli nestranní. Soudci se museli řídit výslovným příkazem: „Nebudete v soudu straničtí.“ (5Mo 1:17; 16:19; Př 18:5; 24:23) Neměli se stavět na stranu chudého člověka jen proto, že je chudý, ani pro své sympatie k němu, ani pro své předsudky vůči bohatým. Rovněž neměli nadržovat zámožnému člověku pro jeho bohatství, aby se mu tak snad zavděčili, ani za úplatu či ze strachu z jeho moci nebo vlivu. (3Mo 19:15) Bůh nakonec odsoudil nevěrné levitské kněze v Izraeli za to, že porušovali jeho zákon, a — jak zdůraznil — za to, že při souzení Izraele jednali stranicky. (Mal 2:8, 9)

V křesťanském sboru. V křesťanském sboru je nestrannost zákonem; nadržování někomu je hřích. (Jk 2:9) Lidé, kteří někomu nadržují, se stávají „soudci, kteří vynášejí ničemná rozhodnutí“. (Jk 2:1–4) Takové osoby nemají moudrost shora, která nedělá stranické rozdíly. (Jk 3:17) Lidé, kteří mají ve sboru odpovědné postavení, mají závažnou povinnost, kterou apoštol Pavel uložil dozorci Timoteovi: „Slavnostně ti ukládám před Bohem a Kristem Ježíšem a vyvolenými anděly, abys dodržoval tyto věci bez předsudku a nedělal nic předpojatě.“ To platí zvláště v případě právních jednání ve sboru. (1Ti 5:19–21)

‚Obdivování osobností k vlastnímu prospěchu.‘ Porušení zásady nestrannosti může vést k nejpřísnějšímu odsouzení. Ježíšův nevlastní bratr Juda popisuje muže, kteří jsou „reptalové, stěžující si na svůj životní úděl, kteří postupují podle svých vlastních tužeb a jejichž ústa mluví nabubřelosti, zatímco kvůli svému vlastnímu prospěchu obdivují osobnosti“. (Juda 16) Jsou označeni jako „ti, kdo působí oddělování, živočišní lidé, kteří nemají duchovní smýšlení“. (Juda 19) Takoví lidé mohou manipulovat s druhými pomocí lichotek a obdivování osobností, podobně jako ti, o nichž Pavel řekl, že „lstivě vnikají do domácností a odvádějí jako své zajatkyně slabé ženy zatížené hříchy, které jsou vedeny různými touhami“. (2Ti 3:6) Čeká je zničení. (Juda 12, 13)

Jak jsou ‚hodni dvojnásobné cti‘? Máme-li v mysli uvedené skutečnosti, jak je možné, že lidé v křesťanském sboru mají považovat starší muže, kteří jim předsedají znamenitým způsobem, za ‚hodné dvojnásobné cti, a to zvláště ty, kteří tvrdě pracují slovem a vyučováním‘? (1Ti 5:17) To není kvůli osobnostem těchto mužů nebo kvůli jejich schopnostem, ale pro jejich píli a tvrdou práci, které musí vynaložit při plnění úkolů, které jim byly svěřeny navíc. Má být respektováno Boží uspořádání a skutečnost, že tito muži jsou Bohem jmenováni. Takoví muži by se měli setkat s ochotou spolupracovat a s podporou, když usilují o to, aby sbor vykonal Boží dílo. (Heb 13:7, 17) Jakub, nevlastní bratr Ježíše, zdůrazňuje, že učitelé ve sboru mají závažnou odpovědnost k Bohu a že obdrží těžší soud. (Jk 3:1) Křesťané by jim tedy měli naslouchat, poslouchat je a ctít je. Z podobných důvodů by měla manželka ctít a respektovat svého manžela, kterému dal Bůh odpovědnost za rodinu a který bude podle toho souzen. (Ef 5:21–24, 33) Taková úcta k mužům v odpovědných postaveních, která patří k Božímu uspořádání, tedy není projevem stranickosti.

Úcta k vládcům. Křesťanům bylo také řečeno, aby měli úctu k vládcům v lidských vládách. Důvodem nejsou osobní kvality těchto lidí, z nichž někteří mohou být zkažení, ani to, že by díky svému postavení mohli člověku projevit zvláštní přízeň. Křesťané ctí vládce proto, že je to Boží příkaz, a také pro autoritu, která je s takovým úřadem spojena. Apoštol říká: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem. Proto ten, kdo se staví proti autoritě, zaujal postoj proti Božímu uspořádání.“ (Ří 13:1, 2) Jestliže tito lidé zneužijí své moci, musí se zodpovídat Bohu. Křesťan vzdává čest či úctu jistému úřadu tak, že ji projevuje člověku, který ho zastává. Křesťan jedná podle pravidla: „Dávejte všem, co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň; tribut tomu, kdo vyžaduje tribut; strach tomu, kdo vyžaduje takový strach; čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest.“ (Ří 13:7) To, že křesťan takovým lidem vzdává větší čest než běžným občanům, není projevem stranickosti.