Lidé přinášejí Bohu obětní dary už odedávna. V prvním zaznamenaném případě obětoval Adamův nejstarší syn Kain první ovoce země, a Adamův mladší syn Abel obětoval prvotiny ze svého stáda. Je zřejmé, že postoj a pohnutky těchto dvou bratrů byly odlišné, protože Abelovu oběť Bůh schválil, ale Kainova oběť se mu nelíbila. (Později pod smlouvou Zákona byly možné jak zvířecí, tak i obilné oběti.) Je jisté, že Abel věřil Božímu slibu o osvobození, které přijde prostřednictvím slíbeného Semene, a pravděpodobně si uvědomoval, že musí být prolita krev, že někomu musí být ‚zhmožděna pata‘, aby mohlo lidstvo být pozvednuto k dokonalosti, kterou Adam s Evou ztratili. (1Mo 3:15) Abel si uvědomoval, že je hříšný, a proto ho jeho víra podnítila k tomu, že přinesl oběť, při níž bylo zapotřebí prolít krev; tato oběť přesně předstínila skutečnou oběť za hřích — Ježíše Krista. (1Mo 4:1–4; Heb 11:4)

V patriarchální společnosti. Když Noe, hlava rodiny, vyšel z archy, předložil Jehovovi oběť díkůvzdání, která byla „uklidňující“ (konejšivá, upokojující). Jehova potom s Noemem a jeho potomky uzavřel smlouvu, jejímž znamením byla „duha“. (1Mo 8:18–22; 9:8–16) Později můžeme číst o tom, že oběti Jehovovi přinášeli věrní patriarchové. (1Mo 8:20; 31:54) Job jakožto hlava rodiny sloužil pro členy své rodiny jako kněz, protože v jejich prospěch obětoval Bohu zápalné oběti. (Job 1:5) Avšak nejpozoruhodnější a nejvýznačnější obětí ve starověku byla oběť, při níž byl Abraham ochoten na Jehovův příkaz obětovat Izáka. Jehova viděl, že Abraham má velkou víru a že je poslušný, a proto mu jako náhradní oběť láskyplně opatřil berana. Tento Abrahamův čin byl předobrazem toho, že Jehova obětuje svého jediného zplozeného Syna, Ježíše Krista. (1Mo 22:1–14; Heb 11:17–19)

Pod zákonem. Všechny oběti, které byly předepsány ve smlouvě Zákona, poukazovaly na Ježíše Krista a na jeho oběť nebo na prospěch, který tato oběť přinese. (Heb 8:3–5; 9:9; 10:5–10) Vzhledem k tomu, že Ježíš Kristus byl dokonalý člověk, měla být všechna obětovaná zvířata zdravá, bezvadná. (3Mo 1:3, 10; 3:1) Povinnost přinášet různé oběti měli jak Izraelité, tak i cizí usedlíci, kteří byli Jehovovými ctiteli. (4Mo 15:26, 29)

Zápalné oběti. Zvířata obětovaná jako zápalné oběti byla Bohu předkládána celá; Jehovův ctitel si z nich neměl ponechat žádnou část. (Srovnej Sd 11:30, 31, 39, 40.) Tyto oběti byly žádostí k Jehovovi o to, aby přijal oběť za hřích, která byla někdy přinášena společně se zápalnou obětí, nebo aby dal najevo, že oběť za hřích přijímá. Jako „zápalnou oběť“ dal Ježíš Kristus sám sebe úplně, cele.

Kdy se zápalné oběti přinášely a jaké byly jejich charakteristické rysy:

(1) Pravidelné oběti: každé ráno a každý večer (2Mo 29:38–42; 3Mo 6:8–13; 4Mo 28:3–8); vždy o sabatním dnu (4Mo 28:9, 10); první den v měsíci (4Mo 10:10); o Pasachu a po sedm dní Svátku nekvašených chlebů (3Mo 23:6–8; 4Mo 28:16–19, 24); v Den smíření (3Mo 16:3, 5, 29, 30; 4Mo 29:7–11); o Letnicích (3Mo 23:16–18; 4Mo 28:26–31) a každý den Svátku chýší (4Mo 29:12–39).

(2) Při jiných příležitostech: při uvedení kněží do úřadu (3Mo 8:18–21; viz heslo SLAVNOSTNÍ UVEDENÍ); při uvedení Levitů do úřadu (4Mo 8:6, 11, 12); v souvislosti s uzavíráním smluv (2Mo 24:5; viz heslo SMLOUVA); společně s oběťmi společenství a také s některými oběťmi za vinu a za hřích (3Mo 5:6, 7, 10; 16:3, 5); při vykonávání slavnostních slibů (4Mo 15:3, 8) a v souvislosti s očišťováním (3Mo 12:6–8; 14:2, 30, 31; 15:13–15, 30).

(3) Obětní zvířata a postup při obětech: býk, beran, kozel, hrdlička nebo mladý holub. (3Mo  1:3, 5, 10, 14) Jestliže bylo obětováno čtyřnohé zvíře, pak ten, kdo je obětoval, položil ruku na jeho hlavu (čímž potvrdil, že to je jeho oběť a že je přinášena za něho, v jeho prospěch). (3Mo 1:4) Zvíře bylo zabito a jeho krví byl kolem dokola pokropen oltář pro zápalnou oběť (3Mo 1:5, 11); pak bylo staženo a rozřezáno na kusy, jeho vnitřnosti (střeva se na oltáři nepálila) a holeně se umyly, hlava a všechny další části těla se položily na oltář (službu konající kněz dostal kůži; 3Mo 7:8). (3Mo 1:6–9, 12, 13) Jestliže byl obětován pták, odstranilo se mu vole a peří, a hlava a tělo se potom spálily na oltáři. (3Mo 1:14–17)

Oběti společenství (neboli pokojné oběti). Oběti společenství, které byly Jehovovi přijatelné, znamenaly pokoj s ním. Na jejich jedení se podílel Jehovův ctitel a jeho domácnost (na nádvoří svatostánku; podle tradice byly uvnitř za oponou obklopující nádvoří postaveny chýše; v chrámu byly k tomuto účelu zřízeny jídelny). Část oběti dostal úřadující kněz a další části dostali kněží, kteří konali službu. Příjemný kouř hořícího tuku připadl Jehovovi. Krev, která představuje život, byla dána Bohu, protože mu patří. A tak byli kněží, Jehovovi ctitelé a Jehova jakoby u společného jídla, které bylo znamením pokojných vztahů. Člověk, který jedl, když byl nečistý (z jakéhokoli důvodu, o němž se mluví v Zákoně), nebo který jedl maso později, než bylo předepsáno (v horkém klimatu se maso začalo kazit), měl být odříznut ze svého lidu. Takový člověk toto jídlo znečistil či znesvětil tím, že buď byl sám nečistý, nebo jedl to, co bylo nečisté před Jehovou; tak dal najevo, že si neváží posvátných věcí. (3Mo 7:16–21; 19:5–8)

Pánova večeře (Památná slavnost nebo Poslední večeře) je jídlo společenství. (1Ko 10:16) Ti, kdo jsou pod ‚novou smlouvou mocí Ježíšovy krve‘, jsou spolupodílníky na víře a přijímají symboly představující Ježíšovo tělo a Ježíšovu krev. Jsou také podílníky s Jehovou, který je Původcem tohoto uspořádání. Tito lidé usilují o Jehovovo schválení a mají pokoj nejen mezi sebou, ale prostřednictvím Ježíše Krista také s Jehovou. V souladu s požadavkem čistoty, který se vztahuje na ty, kdo jedí jídlo společenství, Pavel upozorňuje, že křesťan by se měl před Památnou slavností prozkoumat. Kdyby tuto událost nebo symboly — víno a nekvašený chléb — bral na lehkou váhu nebo kdyby jimi opovrhoval, znesvětil by posvátné věci a zasloužil by si nepříznivý rozsudek. (1Ko 11:25, 27–29; viz heslo PÁNOVA VEČEŘE.)

Při oběti díkůvzdání, což byla oběť společenství, kterou byl Bůh chválen za to, že poskytoval dary a projevoval milující laskavost, se jedlo maso a také kvašený i nekvašený chléb. Při této příležitosti tedy Jehovův ctitel slavil takříkajíc „běžným jídlem“. (Žádný kvašený chléb se však nikdy nekladl na oltář jako oběť Jehovovi.) Při této oběti, která byla vyjádřením díků a chvály Jehovovi, se maso mělo jíst ještě týž den, tedy ne až příští den. (Při jiných obětech společenství se maso mohlo jíst ještě druhý den.) (3Mo 7:11–15) To připomíná modlitbu, kterou Ježíš Kristus naučil své učedníky: „Dej nám dnes náš chléb na tento den.“ (Mt 6:11)

Kdy se oběti společenství přinášely a jaké byly jejich charakteristické rysy:

(1) Příležitosti: uzavírání smluv (2Mo 24:5); slavení svátečních období a začátku měsíce (4Mo 10:10; 2Mo 12:2–14; 3Mo 23:15–19; 4Mo 29:39) a další.

(2) Účel: získat schválení od Boha; snažné nebo úpěnlivé prosby k Bohu v dobách neštěstí. (3Mo 19:5; Sd 20:26; 21:4; 1Sa 13:9; 2Sa 24:25)

(3) Obětní zvířata a postup při obětech: samci nebo samice dobytka, ovcí, koz (nepoužívali se ptáci, protože se mělo za to, že nejsou pro obětní jídlo dostačující). (3Mo 3:1, 6, 12) Ten, kdo oběť předkládal, položil ruku na hlavu zvířete; zvíře bylo zabito; jeho krví kněz pokropil kolem dokola oltář pro zápalnou oběť (3Mo 3:2, 8, 13); na oltář pro zápalnou oběť položil tuk (také tučný ocas ovce) (3Mo 3:3–5, 9); hruď dostali kněží, pravou nohu dostal úřadující kněz (2Mo 29:26, 28; 3Mo 7:28–36).

(4) Druhy: díkůvzdání nebo chvála; slavnostní slib (viz 4Mo 6:13, 14, 17); dobrovolná oběť.

Oběti za hřích. Všechny tyto oběti byly přinášeny za neúmyslný hřích, kterého se člověk dopustil kvůli slabosti nedokonalého těla, a ne „s pozvednutou rukou“, tedy nepokrytě, pyšně a úmyslně. (4Mo 15:30, 31, Rbi8, ppč) K těmto obětem se používala nejrůznější zvířata od býka po holuba; záviselo to na postavení a okolnostech člověka, za jehož hřích mělo být dosaženo usmíření. Je třeba uvést, že lidé, kteří se dopustili hříchů, o nichž se píše ve 4. kapitole  3. Mojžíšovy, udělali „jednu z věcí, o nichž Jehova přikazuje, že by se neměly dělat“, a tak se stali vinnými. (3Mo 4:2, 13, 22, 27) Pokud jde o oběti za hřích přinášené v Den smíření, podrobnosti lze najít pod heslem DEN SMÍŘENÍ.

Kdy se oběti za hřích vyžadovaly a jaké byly jejich charakteristické rysy:

(1) Za hřích, kterého se dopustil velekněz a kterým byla uvedena vina na lid (3Mo 4:3): velekněz přinesl býka a položil ruku na jeho hlavu; býk byl poražen; jeho krev byla vzata do Svatého místa a vykropena před oponou; trochou krve se potřely rohy oltáře pro kadidlo a zbytek krve se vylil u spodku oltáře pro zápalnou oběť; tuk (stejně jako u obětí společenství) se spálil na oltáři pro zápalnou oběť (3Mo 4:4–10); mrtvé zvíře (i s kůží) bylo spáleno za městem na čistém místě, kam se dával popel z oltáře. (3Mo 4:11, 12)

(2) Za hřích celého shromáždění (za hřích, kterého se dopustilo shromáždění, ale o kterém se vůdci národa dozvěděli až později) (3Mo 4:13): sbor přinesl býka; na jeho hlavu položili starší muži ruce; býk byl poražen; další postup byl stejný jako u oběti za hřích velekněze. (3Mo 4:14–21)

Hříchem, kterého se dopustil velekněz — ten, kdo před Jehovou oficiálně zastupoval celý národ —, byla uvedena vina na celé shromáždění. Mohlo jít například o takové provinění, jako byl chybný rozsudek, chybné uplatnění Zákona nebo chybné rozhodnutí v otázce národního významu. Za tyto hříchy a za hříchy celého shromáždění byla vyžadována ta nejhodnotnější oběť, totiž býk. (3Mo 4:3, 13–15)

U oběti za hřích, kterého se dopustil jednotlivec, byla krev přinesena pouze k oltáři. Avšak v případech hříchu velekněze a hříchu celého shromáždění byla krev vzata až na Svaté místo, do prvního oddělení svatyně, a byla vykropena před oponou, za níž ‚sídlil‘ Jehova, což bylo znázorněno zázračným světlem nad truhlou smlouvy v Nejsvětější. (Až do Nejsvětější, do druhého oddělení, byla krev vzata pouze v případě obětí za hřích, které byly pravidelně přinášeny v Den smíření; 3Mo 16.) Z obětí, jejichž krev byla vzata na Svaté místo, nesměl kněz sníst žádný díl. (3Mo 6:30)

(3) Za hřích náčelníka: Postup byl podobný, ale jako obětní zvíře byl použit kozel a krev nebyla vzata na Svaté místo. Trochou krve byly potřeny rohy oltáře pro zápalnou oběť; zbytek se vylil ke spodku oltáře; tuk se nechal dýmat na oltáři (3Mo 4:22–26); je zřejmé, že část zvířete dostávali kněží k jídlu, stejně jako to bylo u ostatních obětí za hřích (3Mo 6:24–26, 29); nádoby, v nichž se maso vařilo, se musely vydrhnout (nebo rozbít, pokud to byly hliněné nádoby), aby žádná z „nejsvětějších věcí“ nebyla znesvěcena; to by se mohlo stát, kdyby část oběti ulpěla na nádobě a ta by se později použila pro běžné účely. (3Mo 6:27, 28)

(4) Za hřích jednotlivého Izraelity: obětovala se kozička nebo ovečka; postup byl stejný jako v případě hříchu náčelníka. (3Mo 4:27–35)

Hříchy, o kterých se pojednává dále, se liší od hříchů, o kterých se již mluvilo, v tom, že se člověk provinil tím, že nečinil „všechna tato [Boží] přikázání“; šlo tedy o hříchy ze zanedbání. (4Mo 15:22)

(5) Za celé shromáždění byl obětován mladý kozel (4Mo 15:22–26); za jednotlivce kozička v prvním roce života. (4Mo 15:27–29)

Zdá se, že v případech, kdy měli kněží jíst část oběti za hřích, se na to, že kněz jedl, pohlíželo tak, jako by se ‚zodpovídal za provinění‘ těch, kdo oběť za hřích přinášeli, ‚a tak za ně konal smíření před Jehovou‘, a to na základě svého svatého úřadu. (3Mo 10:16–18; 9:3, 15)

Oběti za vinu. Oběti za vinu byly rovněž oběťmi za hřích, protože jakákoli vina s hříchem souvisí. Tyto oběti byly přinášeny za zvláštní hříchy, kterými se člověk provinil, a od ostatních obětí za hřích se nepatrně lišily v tom, že na jejich základě mělo být zřejmě učiněno zadost právu nebo mělo být právo obnoveno. Došlo totiž buď k porušení práva Jehovy, nebo práva jeho svatého národa. Oběť za vinu měla v souvislosti s právem, které bylo porušeno, uspokojit Jehovu, nebo měla kajícnému provinilci umožnit, aby znovu získal práva vyplývající ze smlouvy, a měla ho osvobodit od trestu za jeho hřích. (Srovnej Iz 53:10.)

V případech, o nichž se píše ve 3. Mojžíšově 5:1–6, 17–19, šlo o hříchy neúmyslné, hříchy spáchané z nerozvážnosti nebo z nedbalosti; když byla provinilci záležitost předložena, chtěl celou věc napravit. Na druhé straně hříchy, o kterých pojednává 3. Mojžíšova 6:1–7, nebyly hříchy z neuváženosti nebo z nedbalosti; přesto  to však byly hříchy spáchané v důsledku tělesných slabostí a tužeb, tedy ne hříchy úmyslné, které by byly spáchány svévolně a s cílem vzbouřit se proti Bohu. Člověka, který se takového hříchu dopustil, pak trápilo svědomí, a tak dobrovolně činil pokání, hřích vyznal a potom pracoval na nápravě a usiloval o to, aby mu bylo projeveno milosrdenství a aby mu bylo odpuštěno. (Mt 5:23, 24)

Tyto zákony zdůrazňují, že na jedné straně Zákon sice byl přísný v případě svévolných, nekajícných hříšníků, ale na druhé straně poskytoval prostor, aby byly zváženy pohnutky, okolnosti a postoje provinilce; z toho vyplývá, že pod Zákonem bylo možné projevit milosrdenství, stejně jako je to i v křesťanském sboru. (Srovnej 3Mo 6:1–7; 2Mo 21:29–31; 4Mo 35:22–25; 2Ko 2:5–11; 7:8–12; 1Ti 1:2–16.) Za povšimnutí však stojí to, že žádný z těchto přestupků nemohl být spáchán beztrestně; poškozený musel dostat náhradu a Jehovovi musela být přinesena oběť za vinu. Postup u obětí za vinu byl až na několik odchylek stejný jako u obětí za hřích, přičemž kněží dostávali část oběti k jídlu. (3Mo 7:1, 5–7)

Kdy se oběti za vinu vyžadovaly a jaké byly jejich charakteristické rysy:

(1) Člověk, který o něčem nesvědčil ani nepodal zprávu, přestože slyšel veřejnou žádost o podání takového svědectví; člověk, který se stal nečistým kvůli tomu, že se neúmyslně dotkl mrtvého těla nebo jiného nečistého člověka; ten, kdo ukvapeně či bezmyšlenkovitě přísahal, že něco udělá, či neudělá (3Mo 5:1–4): měl vyznat, jakým způsobem zhřešil. (3Mo 5:5) To, co člověk přinesl jako oběť za vinu, záviselo na jeho finanční situaci. (3Mo 5:6–10) Jestliže přinesl obilnou oběť, pak se k ní nepřidával žádný olej ani vonná pryskyřice; šlo totiž o oběť za hřích, tedy o požadovanou obilnou oběť, ne o dobrovolnou oběť; dobrovolná obilná oběť byla radostná oběť, kterou přinášel ten, kdo byl v příznivém postavení před Bohem. (3Mo 5:11–13)

(2) Ten, kdo neúmyslně zhřešil proti Jehovovým svatým věcem (například ten, kdo si nevědomky přivlastnil něco z obilí, které bylo dáno stranou jako desátek pro svatyni, a použil je pro sebe a svou domácnost [tedy pro běžné účely, čímž posvěcenou věc znesvětil]) (3Mo 5:15a; srovnej 3Mo 22:14–16): musel dát do svatyně náhradu a přidat k tomu ještě jednu pětinu. (3Mo 5:16) Jako oběť za vinu přinesl berana. (3Mo 5:15)

(3) Člověk, který nevědomky (pravděpodobně z nedbalosti) udělal něco, co se na základě Jehovova příkazu nemělo dělat: měl obětovat berana „podle odhadnuté hodnoty“. (3Mo 5:17–19)

(4) Člověk, který oklamal svého společníka tím, že si vzal cennosti, které mu byly svěřeny do péče, nebo něco ukradl, zpronevěřil nebo si něco, co našel, ponechal a zapřel to (3Mo 6:2, 3; srovnej 2Mo 22:7–13 a povšimni si, že sem nepatří falešné svědectví proti bližnímu, jak se o tom píše v 5Mo 5:20): nejdříve měl vyznat přestupek, kterého se dopustil. Potom musel postiženému dát náhradu v plné výši a přidat k tomu jednu pětinu. (3Mo 6:4, 5; 4Mo 5:6, 7) Jestliže postižený zemřel, dostal náhradu jeho nejbližší mužský příbuzný; pokud žádného takového příbuzného neměl, náhradu dostal kněz. (4Mo 5:8) Pak měl přestupník obětovat berana jako oběť za vinu.

Obilné oběti. Obilné oběti byly přinášeny společně s oběťmi společenství, se zápalnými oběťmi a s oběťmi za hřích, a také jako první ovoce; při jiných příležitostech byly přinášeny samostatně. (2Mo 29:40–42; 3Mo 23:10–13, 15–18; 4Mo 15:8, 9, 22–24; 28:9, 10, 20, 26–28; kap. 29) Tyto oběti byly uznáním toho, jak štědře Bůh Izraelitům žehná a jaký blahobyt jim poskytuje. Často byly přinášeny společně s olejem a vonnou pryskyřicí. Obilné oběti mohly být přineseny ve formě jemné mouky, praženého zrna nebo prstencovitých chlebů či oplatek, které se pekly v peci, na plechu na pečení nebo v kotlíku na tuk. Část obilné oběti se položila na oltář pro zápalnou oběť, část snědli kněží, a v případě obětí společenství se na jedení podílel i Jehovův ctitel. (3Mo 6:14–23; 7:11–13; 4Mo 18:8–11) Žádná obilná oběť, jež byla položena na oltář, nesměla obsahovat kvásek ani „med“ (tím se zřejmě myslí sirup z fíků nebo šťáva z ovoce), které by mohly vykvasit. (3Mo 2:1–16)

Tekuté oběti. Tekuté oběti byly přinášeny společně s většinou ostatních obětí, a to zejména potom, co se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi. (4Mo 15:2, 5, 8–10) Tekuté oběti tvořilo víno („opojný nápoj“) a vylévaly se na oltář. (4Mo 28:7, 14; srovnej 2Mo 30:9; 4Mo 15:10.) Apoštol  Pavel napsal křesťanům ve Filipech: „Když jsem vyléván jako tekutý obětní dar nad obětí a veřejnou službou, ke které vás dovedla víra, jsem rád.“ Tekutý obětní dar zde Pavel použil jako symbol, kterým vyjádřil svou ochotu vydat se ve prospěch spolukřesťanů. (Fil 2:17) Krátce před svou smrtí napsal Timoteovi: „Jsem již vyléván jako tekutá oběť a patřičný čas pro mé propuštění je na dosah.“ (2Ti 4:6)

Oběti pohupování. Je zřejmé, že při obětech pohupování kněz položil své ruce pod ruce ctitele, který držel oběť, jež měla být předložena, a pohupoval jimi sem a tam; obětovaným zvířetem mohl pohupovat kněz také sám. (3Mo 23:11a) Zdá se, že tuto službu konal pro Árona a jeho syny Mojžíš jakožto prostředník smlouvy Zákona, když je uváděl do úřadu kněží. (3Mo 8:28, 29) Pohupování bylo symbolem toho, že obětní dary jsou předkládány Jehovovi. Určité oběti pohupování dostávali kněží jako svůj podíl. (2Mo 29:27)

Obětí pohupování, kterou konal velekněz, byl snop (nebo míra omer) prvního ovoce sklizně ječmene předkládaný 16. nisanu. Právě v tento den roku 33 n. l. byl vzkříšen Ježíš Kristus, „první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti“. (1Ko 15:20; 3Mo 23:11b; Jan 20:1) V den Letnic bylo pohupováno dvěma kvašenými chleby z prvního ovoce pšenice. (3Mo 23:15–17) Byl to den, kdy Ježíš jakožto Velekněz v nebesích mohl Jehovovi předložit první ze svých duchovních bratrů křesťanského sboru, které vybral z hříšného lidstva a které pomazal tím, že na ně vylil svatého ducha. (Sk 2:1–4, 32, 33; srovnej Jk 1:18.)

Posvátné podíly (oběti pozdvihování). Když se mluví o té části oběti, která byla zdvižena neboli pozvednuta, aby připadla jako podíl kněžím, je hebrejské slovo teru·mahʹ někdy překládáno jako „posvátný podíl“. (2Mo 29:27, 28; 3Mo 7:14, 32; 10:14, 15) Toto slovo je často překládáno také jako „příspěvek“, vztahuje-li se na dary, které se dávaly do svatyně a které se s výjimkou toho, co bylo obětováno na oltáři, také dávaly kněžím jako obživa. (4Mo 18:8–13, 19, 24, 26–29; 31:29; 5Mo 12:6, 11)