Znázornění nebo zobrazení někoho či něčeho. (Mt 22:20)

O obrazech a sochách se v Bibli sice často mluví v souvislosti s modlářstvím, ale není to tak vždy. Když Bůh tvořil člověka, řekl nejdříve: „Udělejme člověka k našemu obrazu [neboli jako náš odraz, podle našeho vzezření], podle naší podoby.“ (1Mo 1:26, 27, Rbi8, ppč) Jakákoli fyzická podobnost mezi Bohem a člověkem je však vyloučena; Boží Syn totiž řekl, že jeho Otec je „Duch“. (Jan 4:24) Člověk ale má vlastnosti, v nichž se zrcadlí vlastnosti jeho nebeského Tvůrce, vlastnosti, které člověka jasně odlišují od zvířat. (Viz heslo ADAM č. 1.) Ale to, že byl vytvořen k obrazu svého Stvořitele, neznamená, že by člověk měl být předmětem uctívání.

Adam, jenž byl vytvořen podle Boží podoby, byl původně Božím pozemským synem (Lk 3:38), podobně jako byl Set (který se však narodil, když už byl Adam nedokonalý) Adamovým synem k Adamově ‚podobě, k jeho obrazu‘. (1Mo 5:3) Člověk sice přestal být dokonalým, ale přesto se skutečnost, že byl původně stvořen k Božímu obrazu, stala po potopě za Noemových dnů základem pro Boží zákon, který lidi opravňoval k tomu, aby na vrazích vykonávali rozsudek smrti. (1Mo 9:5, 6; viz heslo MSTITEL KRVE.) Když křesťané dostali pokyny, že by žena měla mít pokrývku hlavy, bylo křesťanským mužům řečeno, že si hlavu pokrývat nemají, protože muž „je Božím obrazem a Boží slávou“, ale žena je slávou mužovou. (1Ko 11:7)

Zrcadlil Ježíš podobu svého Otce vždy stejnou měrou?

Boží prvorozený Syn, který se později stal člověkem Ježíšem, je obrazem svého Otce. (2Ko 4:4) Je nepochybné, že právě on byl tím Synem, kterému Bůh řekl: „Udělejme člověka k našemu obrazu.“ Z toho vyplývá, že tento Syn se musel svému Otci, Stvořiteli, podobat už tehdy, když byl stvořen. (1Mo 1:26; Jan 1:1–3; Kol 1:15, 16) V době, kdy žil jako dokonalý člověk na zemi, zrcadlil vlastnosti a osobnost svého Otce tak plně, jak jen mu to lidská omezení umožňovala. Ježíš tedy mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9; 5:17, 19, 30, 36; 8:28, 38, 42) Ale podobnost mezi ním a Otcem se rozhodně ještě zvětšila, když byl Ježíš vzkříšen k duchovnímu životu a jeho Otec, Jehova Bůh, mu dal ‚všechnu autoritu v nebi a na zemi‘. (1Pe 3:18; Mt 28:18) Vzhledem k tomu, že Bůh Ježíše tehdy vyvýšil „do nadřazeného postavení“, zrcadlil Boží Syn slávu svého Otce ještě více než před tím, než opustil nebesa a přišel na zemi. (Fil 2:9; Heb 2:9) Nyní je „přesným znázorněním samotné jeho [Boží] bytosti“. (Heb 1:2–4)

Bůh předem určil, že všichni pomazaní členové křesťanského sboru mají ‚být ztvárněni podle obrazu jeho Syna‘. (Ří 8:29) Kristus Ježíš je jejich vzorem nejen ve způsobu života (následují totiž jeho šlépěje a napodobují jeho životní dráhu a jednání), ale také ve smrti a vzkříšení. (1Pe 2:21–24; 1Ko 11:1; Ří 6:5) Potom, co nesli pozemský „obraz toho udělaného z prachu [Adama]“, ponesou jako duchovní tvorové „obraz toho nebeského [posledního Adama, Krista Ježíše]“. (1Ko 15:45, 49) Za svého pozemského života mají výsadu ‚odrážet jako zrcadla Jehovovu slávu‘, jež na ně září od Božího Syna, a tak jsou postupně přetvářeni v obraz, který jim Boží Syn zprostředkovává. (2Ko 3:18; 4:6) Tímto způsobem v nich Bůh vytváří novou osobnost, osobnost,  která je odrazem neboli obrazem jeho božských vlastností. (Ef 4:24; Kol 3:10)

Nesprávné používání obrazů a soch. Lidé mají napodobovat vlastnosti svého nebeského Otce a snažit se je zrcadlit a mají svůj život utvářet podle toho, jak žil Boží Syn. Ale v celém Písmu je důsledně odsuzováno uctívání doslovných obrazů a soch. To, že takové zvyklosti jsou Bohu odporné, bylo jasně vyjádřeno v Zákoně, který dostal Izrael. Nebyly zakázány pouze vyřezávané sochy, ale bylo zakázáno i vytvářet „podobu“ čehokoli v nebi, na zemi nebo v moři, co by sloužilo jako předmět uctívání. (2Mo 20:4, 5; 3Mo 26:1; Iz 42:8) Ať už byly tyto předměty zhotoveny z čehokoli — ze dřeva, z kovu či z kamene — a ať už byly jakékoli — vyřezávané, lité, vykované, tesané, v podobě člověka, zvířete, ptáka, neživé věci nebo byly pouze symbolem něčeho —, Bůh nesouhlasil s tím, aby je lidé uctívali. Ti, kdo takové předměty zhotovovali, jednali „zhoubně“, v očích Jehovy se dopouštěli něčeho zlého, odporného a urážlivého, a přivodili si tak Jehovovo prokletí. (5Mo 4:16–19, 23–25; 27:15; 4Mo 33:52; Iz 40:19, 20; 44:12, 13; Ez 7:20) A i když lidé potahovali obrazy a sochy zlatem a stříbrem, tyto předměty se v Božích očích nestaly méně odpornými, ani to nezabránilo tomu, že by nebyly znesvěceny a prohlášeny za ‚pouhou špínu‘. (5Mo 7:5, 25; Iz 30:22)

Z Písma vyplývá, že když lidé používají sochy a obrazy tímto způsobem, je to před Bohem neomluvitelné; odporuje to totiž zdravému úsudku a rozumu, prozrazuje to pošetilé a hloupé uvažování a také odmítání uznat jasné skutečnosti. (Iz 44:14–20; Jer 10:14; Ří 1:20–23) Obrazy a sochy prokazatelně nemají žádný užitek; nedokáží zprostředkovat poznání, nedávají vedení ani neposkytují ochranu; jsou němé, bezmocné a bez života a v konečném důsledku působí hanbu. (Iz 44:9–11; 45:20; 46:5–7; Hab 2:18–20) Jehova prostřednictvím svých prorockých prohlášení přesně předpověděl, co se v budoucnu stane, a tak překazil všechny snahy nevěrných Izraelitů, aby bylo uskutečnění těchto událostí připsáno jejich modlářským sochám. (Iz 48:3–7)

Ale i přes jasná Boží prohlášení jednali Izraelité a další národy tak pošetile, že se používání náboženských soch a obrazů snažili spojit s uctíváním pravého Boha, Jehovy. (2Mo 32:1–8; 1Kr 12:26–28; 2Kr 17:41; 21:7) Jistá žena v době soudců dokonce posvětila určité kousky stříbra Jehovovi a pak stříbro použila ke zhotovení sochy určené k náboženskému účelu. (Sd 17:3, 4; 18:14–20, 30, 31) Před tím, než Jeruzalém zničili Babylóňané, byly do areálu chrámu zavlečeny odporné náboženské sochy; jedna z nich je popisována jako ‚symbol žárlivosti‘ — žárlivosti, k níž Boha popouzelo to, že nějaké soše byla vzdávána chvála, jež právem náležela jemu. (Ez 8:3–12; 2Mo 20:5)

Některé předměty — sochy a obrazy rostlin, květin, zvířat, a dokonce i cherubínů — však byly zhotoveny na příkaz Jehovy, a proto byly vhodné. Tyto předměty sloužily jako symbolická znázornění něčeho určitého v souvislosti s uctíváním Boha, ale samy uctívány nebyly (například tím, že by se k nim vznášely modlitby nebo se jim přinášely oběti). (Viz heslo MODLA, MODLÁŘSTVÍ.)

Obrazy a sochy v knize Daniel. Ve druhém roce kralování Nebukadnecara (počítáno velmi pravděpodobně od chvíle, kdy v roce 607 př. n. l. dobyl Jeruzalém) měl tento babylónský král sen, který ho tak rozrušil, že dokonce nemohl spát. Je zřejmé, že si nemohl vzpomenout na celý obsah snu, protože chtěl, aby mu ho jeho moudří mužové a kněží jednak vyprávěli a jednak vyložili. I přes to, že se chvástali svou schopností odhalovat tajné věci, nebyli babylónští moudří muži schopni králově žádosti vyhovět. Za to byli odsouzeni k smrti; ohrožen byl také život Daniela a jeho druhů. Daniel však s Boží pomocí dokázal odhalit nejen samotný sen, ale také jeho význam. Slovy chvály a díků, jež pronesl, když mu byl sen a jeho význam zjeven, Daniel obrátil pozornost k Jehovovi Bohu, který je Zdrojem moudrosti a moci a který „mění časy a období, odstraňuje krále a dosazuje krále“. (Da 2:1–23) Je nepochybné, že sen byl od Boha a měl prorocky ukázat, že záležitosti na zemi jsou pevně v Boží moci.

Nebukadnecar ve svém snu viděl obrovskou sochu, která se podobala člověku. Jednotlivé části těla byly kovové; směrem od hlavy k patě byly zhotoveny postupně z méně cenných, ale zato tvrdších kovů — hlava byla zlatá a nohy železné, ale chodidla a prsty u nohou byly ze směsi hlíny a železa. Celou sochu rozdrtil na prach kámen, který byl vysekán z jisté hory, a tento kámen pak naplnil celou zemi. (Da 2:31–35)

 Co znamenají jednotlivé části sochy, kterou viděl Nebukadnecar ve snu?

Je jasné, že se socha vztahuje na panství nad zemí a na záměr, který v souvislosti s tímto panstvím má Jehova Bůh. Tato skutečnost je zcela zřejmá z Danielova inspirovaného výkladu. Zlatá hlava představovala Nebukadnecara, který s Božím svolením získal moc nejvlivnějšího vládce na světě a který, což má ještě větší význam, svrhl judské království. Když babylónskému králi řekl, že ‚on je ta zlatá hlava‘, Daniel význam hlavy neomezil pouze na samotného Nebukadnecara. Hlava totiž musela znázorňovat dynastii babylónských panovníků od Nebukadnecara až po krále Nabonida a jeho syna Belšacara, kteří vládli v době, kdy Babylón padl; je to zřejmé z toho, že ostatní části sochy představovaly různá království. (Da 2:37, 38)

Královstvím, které je zobrazeno prsy a pažemi ze stříbra, je tedy médo-perská velmoc, která v roce 539 př. n. l. dobyla Babylón. Byla sice „podřadnější“ než babylónská dynastie, ale rozhodně ne v tom smyslu, že by vládla menšímu území nebo že by byla z vojenského či hospodářského hlediska slabší. To, že byl Babylón nadřazenější, se proto možná vztahuje k tomu, že na rozdíl od Médo-Persie zničil protiobrazné Boží království v Jeruzalémě. Dynastie médo-perských světových vládců skončila Dareiem III. (Kodomannem), jehož vojska v roce 331 př. n. l. utrpěla drtivou porážku v bitvě s Alexandrem Makedonským. A proto velmocí, která je znázorněna břichem a stehny z mědi, je Řecko. (Da 2:39)

Řecké neboli helénské panství existovalo, i když rozdělené, až do doby, kdy bylo pohlceno vznikající římskou velmocí. Římská světová velmoc je tedy symbolizována obyčejnějším, ale tvrdším kovem, železem, z něhož byly holeně té velké sochy. Síla a moc Říma porážet a drdit nepřátelská království, jak to ukazuje proroctví, je z historie velmi dobře známa. (Da 2:40) Samotný Řím však nemohl být velmocí, která je zobrazena nohama a chodidly sochy, protože za Římské říše nedošlo ke splnění poslední části prorockého snu — k tomu, že by se objevil symbolický kámen vysekaný z hory, celou sochu rozdrtil a nakonec naplnil celou zemi.

Proto se někteří komentátoři Bible vyjadřují podobně jako M. F. Unger, který napsal: „Nebukadnecarův sen, jak ho Daniel objasnil, popisuje průběh a konec ‚časů pohanů‘ (Lukáš 21:24; Zjev. 16:19); to znamená, že vláda pohanů nad světem má být ukončena při druhém Kristově příchodu. . . . Ze složení deseti prstů je vidět, v jakém stavu bude vláda pohanů nad světem v době, kdy se znovu objeví Drtící kámen (Dan. 2:34, 35). . . . Při prvním Kristově příchodu nebyla socha náhle rozdrcena, ani ještě nenastal stav zobrazený deseti prsty.“ (Unger’s Bible Dictionary, 1965, s. 516) Samotný Daniel Nebukadnecarovi řekl, že sen souvisí s tím, „co se má stát v konečné části dnů“. (Da 2:28) Vzhledem k tomu, že symbolický kámen představuje Boží Království, je možné očekávat, že panství zobrazené železnýma nohama a chodidly sochy přetrvá do doby, kdy bude Boží Království zřízeno, a až do doby, kdy toto království „rozdrtí a ukončí všechna tato království“. (Da 2:44)

Dějiny ukazují, že Římská říše sice existovala ještě o něco déle v podobě svaté říše římské německého národa, ale nakonec byla porobena Británií — vznikající velmocí, která byla Římu kdysi poddána. Británie měla a má velmi úzké vztahy se Spojenými státy a také v postupech těchto dvou zemí je všeobecná jednota; proto jsou často označovány jako o anglo-americká světová velmoc a jsou v současnosti nejvlivnější mocností světa.

Stav, kterým se má poslední forma politického panství na světě vyznačovat, je velmi dobře znázorněn směsí železa a hlíny, směsí, z níž jsou prsty velké sochy. Hlína je na jiných místech v Písmu metaforicky použita jako symbol lidí vytvořených z prachu země. (Job 10:9; Iz 29:16; Ří 9:20, 21) Zdá se tedy, že v Danielově výkladu je mezi hlínu a ‚potomstvo lidstva‘ položeno rovnítko, a protože je smíchána se železem, je panství symbolizované deseti prsty sochy křehké. Tím je poukázáno na nedostatečnou soudržnost poslední formy panství nad světem, panství vykonávaného pozemskými královstvími, a na oslabení jeho síly, která je připodobněna k železu. (Da 2:41–43) V záležitostech vlády má prostý člověk větší vliv. Vzhledem k tomu, že číslo „deset“ je v Bibli výlučně používáno v souvislosti s úplností (viz heslo ČÍSLO, ČÍSLOVKA), je zřejmé, že deset prstů představuje celosvětový  systém panství v době, kdy je zřízeno Boží Království a podniká kroky proti světovým mocnostem. (Srovnej Zj 17:12–14.)

Obrovská socha, kterou viděl Nebukadnecar ve snu, nemá přímý vztah ke zlaté soše, kterou později nechal postavit na pláni Dura. Vzhledem k tomu, jaké měla rozměry — 60 loket (27 m) výšku a pouze 6 loket (2,7 m) šířku (což je poměr 10:1) —, není pravděpodobné, že by měla podobu člověka (jedině snad že by měla vysoký podstavec, který by byl vyšší než samotná socha člověka). Lidské tělo má poměr výšky a šířky pouze 4:1, a proto je možné, že socha měla spíše symbolický charakter, snad jako obelisky ve starověkém Egyptě. (Da 3:1)

Obraz divokého zvířete. Jan měl vidění sedmihlavého divokého zvířete, které vystupuje z moře, a potom ve vidění spatřil dvourohé zvíře, které vystupovalo ze země, mluvilo jako drak a těm, kdo bydlí na zemi, říkalo, aby „udělali obraz [sedmihlavému] divokému zvířeti“. (Zj 13:1, 2, 11–14) Zvířata jsou v Bibli soustavně používána jako symbol politických vlád. Obraz sedmihlavého divokého zvířete musí tedy být určitý nástroj, který odráží charakteristické rysy a vůli politického systému, jenž ovládá celý svět a je znázorněn sedmihlavým divokým zvířetem. Je logické, že obraz by měl mít také sedm hlav a deset rohů, stejně jako divoké zvíře, které vychází z moře a které je obrazem představováno. Je tedy zajímavé, že v 17. kapitole Zjevení je popisováno jiné sedmihlavé zvíře, které se od zvířete vystupujícího z moře liší. O tom, co znamená toto zvíře a také sedmihlavé divoké zvíře a dvourohé zvíře, je pojednáno pod heslem ZVÍŘATA [SYMBOLICKÝ VÝZNAM].

O obrazu zvířete se Zjevení poprvé zmiňuje ve 13. kapitole a potom se o něm pravidelně mluví v souvislosti s divokým zvířetem, zejména pak v souvislosti s jeho uctíváním a s přijetím jeho označení. Na obou těchto věcech se obraz zvířete podílí. (Zj 14:9–11; 15:2; 16:2; 19:20; 20:4; viz heslo OZNAČENÍ.)