Ukončení své profesionální činnosti nebo některých jejích složek.

Když Jehova určil, aby Levité (ne z kněžské rodiny Árona) pod vedením kněží sloužili u stanu setkání, učinil láskyplné opatření, které pro ně bylo prospěšné. Přikázal Mojžíšovi: „To platí pro Levity: Od pětadvacetiletého výše bude přicházet, aby vstoupil do společnosti ve službě stanu setkání. Ale po dosažení věku padesáti let odstoupí ze služební společnosti a dál sloužit nebude. A bude sloužit svým bratrům ve stanu setkání při obstarávání závazku, ale službu prokazovat nebude.“ (4Mo 8:23–26; 1Pa 23:3)

Ve 4. kapitole 4. Mojžíšovy je popsána služební organizace Levitů. Je tam uvedeno, že sepsáni měli být ve věku od 30 do 50 let.

Se stavěním, rozebíráním a přepravou stanu setkání byla spojena těžká tělesná práce. Každý z 96 stříbrných zásuvných podstavců pod dílcové rámy vážil jeden talent (asi 34 kg); sloupy mezi Svatou a Nejsvětější stály také na čtyřech podstavcích a ty pravděpodobně vážily také jeden talent; a sloupy, které byly u vchodu svatostánku, měly pět podstavců měděných. (2Mo 26:19, 21, 25, 32, 37; 38:27) Dílcových rámů bylo 48 (každý z nich byl 4,5 m dlouhý a 67 cm široký) a byly vyrobeny z akáciového dřeva, které bylo jemně vláknité a těžké, a byly potaženy zlatem. (2Mo 26:15–25, 29) Po každé straně a napříč zadní částí svatostánku probíhaly po délce tyče potažené zlatem. (2Mo 26:26–29) Všechny tyto předměty byly těžké. Značnou váhu měly i pokrývky, které byly z tuleních kůží, z beraních kůží, z kozí srsti a ze lněné látky, a také lněný závěs kolem nádvoří, k němuž patřily sloupy, zásuvné podstavce, stanové kolíky a jiné věci. Při přesunu svatostánku tedy byla vykonávána skutečně těžká fyzická práce. (2Mo 26:1–14; 27:9–19) K přepravování těchto předmětů se používalo šest vozů, ale stůl pro chléb vystavení, zlatý svícen a obětní oltář potažený mědí byly přenášeny. (Truhlu smlouvy nepřenášeli nekněžští Levité, ale nosili ji kněží.) (4Mo 7:7–9; 2Mo 25:10–40; 27:1–8; 4Mo 4:9, 10; Joz 3:15)

Je zřejmé, že opatření pro odchod do výslužby mělo ještě další důvod, totiž poskytnout všem Levitům příležitost, aby se mohli ujmout služby při svatyni; pro tuto službu jich totiž stačil jen omezený počet, zejména v době, kdy se používal stan setkání neboli svatostánek. Na kněze, tedy na Levity z rodiny Árona, se odchod do výslužby nevztahoval.

Pětileté období od věku 25 do 30 let bylo pro Levitu zřejmě jakýmsi „školením“. Je možné, že těmto mladším mužům nebyly svěřovány těžké úkoly; ty byly vyhrazeny pro plně dospělé muže — ve věku 30 a více let. (Viz heslo VĚK.) Později, když byla Truhla natrvalo umístěna na hoře Sion (a zejména krátce před tím, než se začalo se stavbou chrámu), se těžká práce spojená  s přenášením svatyně již nekonala. David proto nařídil, aby Levité začali sloužit ve věku 20 let. K tomu bezpochyby došlo proto, že pro daleko rozsáhlejší službu v chrámu bylo třeba více mužů. (1Pa 23:24–27)

Levité, kteří odcházeli do výslužby v 50 letech, nepřestávali s veškerou službou. Mohli stále sloužit dobrovolně a mohli „sloužit svým bratrům ve stanu setkání při obstarávání závazku“. (4Mo 8:26) Pravděpodobně sloužili jako rádci a pomáhali při snadnější práci, která patřila k závazku Levitů, ale těžší práce byli ušetřeni. Kromě toho jako učitelé stále poučovali lid o Zákonu. (5Mo 33:8–10; 2Pa 35:3) Ti z Levitů, kteří žili v útočištných městech, pomáhali lidem, kteří tam našli útočiště.

Křesťanská služba. Lidé, kteří se stali duchovními „bratry“ Ježíše Krista a následují jeho šlépěje, jsou označováni jako „královské kněžstvo“. (Heb 2:10–12; 1Pe 2:9) Pro ty neexistuje žádné opatření v podobě odchodu do výslužby. Apoštol Pavel vykonával svou službu, i když byl ve vězení, a byl ve své službě činný, dokud nebyl usmrcen. (Sk 28:30, 31; 2Ti 4:6, 7) Petr byl činný až do konce svého života. (2Pe 1:13–15) Jan napsal své evangelium a tři kanonické dopisy ve velmi pokročilém věku, asi v roce 98 n. l.

O ‚velkém zástupu‘, který Jan spatřil po tom, co viděl 144 000 „zapečetěných“, je řečeno, že ‚prokazují [Bohu] posvátnou službu v jeho chrámu dnem i nocí‘ neboli stále. Ze služby Bohu tedy žádný křesťan do výslužby neodchází. (Zj 7:4, 9, 15)