V řečtině je používán výraz (a·po·sta·siʹa) odvozený od slovesa a·fiʹste·mi, které doslova znamená „odstoupit od“. Podstatné jméno má význam „zběhnutí, opuštění nebo vzpoura“. (Sk 21:21, Rbi8, ppč) V klasické řečtině se toto podstatné jméno používalo ve spojitosti s odpadnutím politickým; sloveso je zřejmě v tomto smyslu použito ve Skutcích 5:37, a to na Jidáše Galilejského, který „strhl“ (a·peʹste·se, tvar slovesa a·fiʹste·mi) následovníky. Řecká Septuaginta používá tento výraz v 1. Mojžíšově 14:4, kde je o takové vzpouře zmínka. V Křesťanských řeckých písmech se však toto označení používá především na odpadnutí náboženské, na odstoupení od pravé Boží věci, od uctívání Boha a od služby jemu, tedy na opuštění toho, co člověk předtím vyznával, a na úplné zběhnutí od zásad nebo od víry. Z takového odpadnutí od mojžíšského Zákona obvinili jeruzalémští náboženští vůdci Pavla.

Právem je možné říci, že prvním odpadlíkem byl Boží Protivník, což je patrné ze jména Satan. Způsobil, že se první lidská dvojice provinila odpadnutím. (1Mo 3:1–15; Jan 8:44) Po potopě došlo ke vzpouře proti slovům, která řekl Bůh Noemovi. (1Mo 11:1–9) Job později zjistil, že se musí hájit proti obvinění, které proti němu vznesli jeho tři údajní těšitelé — ti ho obviňovali z odpadlictví. (Job 8:13; 15:34; 20:5) Job ve své obhajobě ukázal, že Bůh neposkytne slyšení žádnému odpadlíkovi (Job 13:16), a také ukázal, v jakém beznadějném stavu je člověk, který je odříznut jakožto odpadlík. (Job 27:8; srovnej také Elihuův výrok u Joba 34:30; 36:13.) V těchto případech je použito hebrejské podstatné jméno cha·nefʹ, které má význam „[někdo] odcizený Bohu“, to znamená odpadlík. Příbuzné sloveso cha·nefʹ znamená „být odkloněn od správného vztahu k Bohu“ nebo „zneuctít, vést k odpadnutí“. (Lexicon in Veteris Testamenti Libros, L. Koehler a W. Baumgartner, Leiden, 1958, s. 317)

Odpadnutí v Izraeli. První dvě přikázání Zákona odsuzovala odpadlictví jakéhokoli druhu. (2Mo 20:3–6) A předtím než Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, byli varováni před velkým nebezpečím odpadnutí, které by jim hrozilo, kdyby uzavírali manželství s lidmi té země. (5Mo 7:3, 4) I kdyby ten, kdo druhé podněcuje k odpadlictví, byl blízkým příbuzným nebo manželským druhem, měl být usmrcen za to, že „mluvil o vzbouření proti Jehovovi, vašemu Bohu“. (5Mo 13:1–15) Kmeny Ruben, Gad a Manasse se okamžitě ospravedlnily, aby na nich neulpělo obvinění z odpadlictví; to proti nim bylo vzneseno proto, že postavily oltář. (Joz 22:21–29)

Mnoho izraelských a judských králů se stalo odpadlíky — například Saul (1Sa 15:11; 28:6, 7), Jeroboam (1Kr 12:28–32), Achab (1Kr 16:30–33), Achazjáš (1Kr 22:51–53), Jehoram (2Pa 21:6–15), Achaz (2Pa 28:1–4) a Amon (2Pa 33:22, 23). Časem se z národa stal národ odpadlíků, protože lid naslouchal odpadlickým kněžím a prorokům (Jer 23:11, 15) a jiným bezzásadovým mužům, kteří hladkými slovy a falešnými výroky vedli národ k nevázanému chování, k nemravnosti  a k opuštění Jehovy, ‚zdroje živé vody‘. (Iz 10:6; 32:6, 7; Jer 3:1; 17:13) Podle Izajáše 24:5 se samotná země „znečistila [cha·nefahʹ] pod svými obyvateli, neboť obcházeli zákony, měnili předpis, porušovali smlouvu trvající na neurčito“. Bylo jim předpověděno zničení a nemělo jim být prokázáno žádné milosrdenství. (Iz 9:17; 33:11–14; Sef 1:4–6)

Kterými vlastnostmi se odpadlíci odlišují od pravých křesťanů?

Ve 2. Tesaloničanům 2:3 apoštol Pavel předpověděl, že mezi lidmi, kteří se budou hlásit ke křesťanství, nastane odpadnutí. O některých odpadlících se zmínil jmenovitě — k těm patřili například Hymenaios, Alexandr a Filetos. (1Ti 1:19, 20; 2Ti 2:16–19) Apoštolové varovali před různými příčinami odpadnutí, k nimž patří například: nedostatek víry (Heb 3:12), nedostatek vytrvalosti při snášení pronásledování (Heb 10:32–39), opuštění správných mravních měřítek (2Pe 2:15–22), věnování pozornosti ‚podvodným slovům‘ falešných učitelů a ‚zavádějícím inspirovaným výrokům‘ (2Pe 2:1–3; 1Ti 4:1–3; 2Ti 2:16–19; srovnej Př 11:9) a snaha „být prohlášeni za spravedlivé prostřednictvím zákona“ (Ga 5:2–4). Odpadlíci sice tvrdí, že věří v Boží slovo, ale může se stát, že opouštějí službu Bohu tím, že kazatelské a vyučovací dílo, které Ježíš Kristus uložil svým následovníkům, berou na lehkou váhu. (Lk 6:46; Mt 24:14; 28:19, 20) Může se také stát, že sice tvrdí, že Bohu slouží, ale zavrhují jeho představitele a viditelnou část jeho organizace a potom začnou „bít“ své dřívější spolupracovníky, aby jim překáželi v jejich práci. (Juda 8, 11; 4Mo 16:19–21; Mt 24:45–51) Odpadlíci se často snaží přimět jiné, aby se stali jejich následovníky. (Sk 20:30; 2Pe 2:1, 3) Takoví lidé úmyslně opouštějí křesťanský sbor a tím se stávají součástí ‚antikrista‘. (1Ja 2:18, 19) Stejně jako v případě izraelských odpadlíků je i pro ty, kdo odpadnou od křesťanského sboru, předpověděno zničení. (2Pe 2:1; Heb 6:4–8; viz heslo SPOLEČENSTVÍ.)

V době pronásledování, které bylo pod vládou Římské říše rozpoutáno proti ranému křesťanskému sboru, byli ti, kdo se hlásili ke křesťanství, někdy vybízeni, aby prohlásili, že nejsou Kristovými učedníky; ti, kdo to udělali, museli svůj odpadlický postoj potvrdit tím, že obětovali kadidlo před nějakým pohanským bohem, nebo tím, že se veřejně rouhali Kristovu jménu.

Je zřejmé, že mezi ‚pádem‘ následkem slabosti a mezi ‚odpadnutím‘ je rozdíl. Odpadnutí znamená jednoznačné a úmyslné opuštění cesty spravedlnosti. (1Ja 3:4–8; 5:16, 17) Bez ohledu na to, zda se pro odpadnutí uvádějí příčiny intelektuální, nebo morální, či duchovní, v každém případě to je vzpoura proti Bohu a zavržení Božího slova pravdy. (2Te 2:3, 4; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)