Udělení nebo přijetí odměny či trestu pro jednotlivce nebo skupinu, a to spravedlivě podle jejich zásluhy; to, co je dáno nebo vyžadováno jako náhrada, především za nějaké špatné jednání.

Obměny nebo odvozeniny hebrejských kořenných sloves ša·lamʹ a ga·malʹ se překládají slovy „odměna“, „náhrada“, „odplata“, „náležité zacházení“, „oplatit“ a jinými. Řecké výrazy a·po·diʹdo·mi, an·ti·mi·sthiʹa, mi·stha·po·do·siʹa a slova jim příbuzná jsou překládána podobně.

Národům, které utiskovaly Izrael. V písni, kterou přednesl na Moabských pláních Izraeli krátce před svou smrtí, řekl Mojžíš o Jehovovi, že ‚oplatí pomstou‘ svým protivníkům a že ‚dá odplatu‘ těm, kdo ho prudce nenávidí. (5Mo 32:35, 41; Heb 10:30) Pomstu a odplatu Bůh udílí s naprostým sebeovládáním, v plném souladu se svou spravedlností, a nikdy to nečiní bez dostatečné příčiny. Trestal například Izrael za neposlušnost, a jako své nástroje někdy používal pohanské národy, například Asýrii a Babylón. (5Mo 28:15–68; 2Kr 17:7–23; 2Pa 21:14–20) Tyto pohanské národy samy o sobě však jednaly z nenávisti k Jehovovi a jeho pravému uctívání a ve svém jásotu nad porážkou Izraele a v tom, jak jej utlačovaly, zacházely příliš daleko. Proto nad nimi Bůh vynesl rozsudky, podle nichž měly dostat odplatu. (Iz 10:12; 34:1, 2, 8; Jer 51:6, 56; Ob 8–16; Ze 1:15)

Odplatu za své odvěké nepřátelství proti Jehovovi a jeho lidu dostal zejména Babylón. V proroctví mu byl oznámen pád a úplné zpustošení. V roce 539 př. n. l. jej Peršan Kýros dobyl, ale jako město existoval Babylón ještě několik století; teprve později zcela zpustl a již nebyl nikdy  znovu postaven. (Jer kap. 50, 51) Symbolický Velký Babylón má dostat stejnou odplatu, má být svržen a „již nikdy nebude nalezen“. (Zj 18:2, 6, 20, 21; viz heslo VELKÝ BABYLÓN.)

Pod Zákonem. Zákon, který Bůh dal prostřednictvím Mojžíše Izraeli, vyžadoval přesnou odplatu, ale těm, kdo se dopustili hříchu neúmyslně a činili pokání, bylo prokazováno milosrdenství. (3Mo 5:4–6, 17–19; 6:1–7; 4Mo 35:22–29) Ovšem na toho, kdo tento zákon přestoupil úmyslně a pokání nečinil, byl zákon odplaty uplatněn v plné míře. (4Mo 15:30) Pokud někdo jednal jako falešný svědek a před soudci pronesl proti svému bližnímu falešné svědectví, měl dostat odplatu v podobě stejného trestu, který by na základě jeho svědectví postihl toho nevinného člověka. Jehova řekl: „A tvé oko by nemělo litovat: duše bude za duši, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.“ (5Mo 19:16–21)

Židovskému národu v prvním století. Členové židovského národa dávali najevo, že Boží nezaslouženou laskavost a projevy přízně, kterou jim Bůh prokazoval, přijímají sobecky. Jehova připustil, aby jim tento sobecký způsob jednání a uvažování přinesl odplatu. Pokoušeli se vytvořit si svou vlastní spravedlnost, místo aby se podřídili spravedlnosti Boží. (Ří 10:1–3) Proto většina národa o Ježíše Krista klopýtla a zavrhla ho; ve spojitosti s jeho smrtí se tito lidé podíleli na vině za jeho krev, a přivodili tak zničení svému městu a chrámu i svému národu. (Mt 27:25; Da 9:26) Apoštol Pavel na ně uplatňuje slova ze Žalmů (69:22), když píše: „Také David říká: ‚Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí a kamenem klopýtání a odplatou.‘“ (Ří 11:9)

Neposlušným křesťanům. Apoštol Pavel poukazuje na to, že pod Zákonem byla uplatňována spravedlivá odplata, a zdůrazňuje tím, jak velice důležité je, aby křesťan poslouchal Božího Syna: „Jestliže se totiž slovo pronesené prostřednictvím andělů prokázalo být pevné a každý přestupek a neposlušné jednání obdržely odplatu [doslova ‚splacení odměny‘] v souladu s právem, jak unikneme, jestliže jsme zanedbali záchranu tak velkou, že se o ní začalo mluvit prostřednictvím našeho Pána, a potvrdili nám ji ti, kdo ho slyšeli?“ (Heb 2:2, 3, Rbi8, ppč; srovnej Heb 10:28–31.) Příkladem takové odplaty je rozsudek zničení vynesený nad odpadlickým ‚člověkem nezákonnosti‘. (2Te 2:3, 9, 10; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)