Hebrejská podstatná jména šeʹqec (hnusná věc) a šiq·qucʹ (ohavnost) pocházejí z kořene ša·qacʹ; toto slovo se používá ve významu „hnusit“ (3Mo 11:11, 13) a v kauzativním tvaru znamená ‚učinit hnusným‘. (3Mo 11:43; 20:25) Tyto hebrejské výrazy se vztahují na to, co je ze stanoviska pravého uctívání Jehovy odporné. V mnoha překladech jsou obvykle přeloženy slovy „ošklivit si“, „ohavný“ nebo „ohavnost“. Z toho vznikl výraz „ohavnost zpuštění“. (Da 11:31; 12:11, KB) Pisatelé evangelií Matouš a Marek použili pro překlad hebrejského slova šiq·qucʹ (mn. č. šiq·qu·cimʹ) řecké slovo bdeʹlyg·ma. (Da 9:27; Mt 24:15; Mr 13:14) Tento řecký výraz v podstatě znamená to, co vzbuzuje odpor. (Viz heslo ODPORNÁ VĚC.)

Mojžíšský Zákon zakazoval jíst určité tvory, a prohlašoval, že k tomuto účelu (a také k obětování) jsou „nečistí“. Z těchto hledisek měl tedy takový tvor být považován za „hnusnou věc“ a každý, kdo by ho jedl (nebo použil jako oběť), by se také stal něčím „hnusným“, protože by tím dával najevo, že opovrhuje Božími příkazy. (3Mo 7:21; 11:10–13, 20–23, 41, 42; 20:25; Iz 66:17) Z jiných textů je však vidět, že obecně si Izraelité neměli zakázaná zvířata hnusit. Například osel byl sice jako jídlo nebo oběť „nečistý“, ale Izraelité se na něm běžně vozili nebo ho používali na přepravu nákladů (2Mo 23:4, 5; Mt 21:2–5); král David měl stáda velbloudů a z velbloudí srsti se vyrábělo oblečení (1Pa 27:30, 31; Mt 3:4), a použití orla ve vhodné metafoře a přirovnání znázorňovalo ochranu, kterou Bůh během exodu Izraelitům poskytoval. (2Mo 19:4; 5Mo 32:9–12) Když byla odstraněna smlouva Zákona, skončila také platnost příkazu považovat všechny tyto tvory za „hnusné“. (Sk 10:9–15; 1Ti 4:1–5; viz heslo ZVÍŘATA.)

Hebrejské slovo šeʹqec je použito výlučně na „nečistá“ zvířata, kdežto slovo šiq·qucʹ se používá hlavně na modly a modlářské praktiky. Jehova dal v době exodu Izraelitům pokyn, aby odhodili „ohavnosti“ a „egyptské hnojné modly“, ale někteří jednotlivci se tímto pokynem neřídili a tak znesvěcovali Boží jméno. (Ez 20:6–9) Cestou do Zaslíbené země izraelský národ procházel mezi pohanskými národy a vídal „jejich ohavnosti a jejich hnojné modly, dřevo a kámen, stříbro a zlato“. Izraelité dostali příkaz, že si takové modly mají „důkladně hnusit“ jako „něco zasvěceného zničení“ a rozhodně si je nemají brát do svého obydlí. (5Mo 29:16–18; 7:26) Mezi „ohavnosti“ patřili také Milkom neboli Molek i Kemoš a Aštoret — falešní bohové a bohyně těchto národů. (1Kr 11:5, 7; 2Kr 23:13) Když Izraelité provozovali takové modlářství, začali být i oni v Božích očích odpudiví, a pozdější zneuctění chrámu modlářskými předměty způsobilo, že Bůh se na izraelský národ rozlítil a tento národ byl nakonec zničen. (Jer 32:34, 35; Ez 7:20–22; Oz 9:10) Izraelité ‚sloužili dřevu a kameni‘, tím se dopouštěli ‚nemravného styku‘, duchovního smilstva, a připravili se tak o možnost komunikovat s Bohem. (Ez 20:30–32; srovnej Jer 13:27.)

 Jen díky energickému a odvážnému jednání některých králů bylo v určitých obdobích ze země odstraněno modlářství a tehdy měl národ požehnání. (2Kr 23:24; 2Pa 15:8–15) Bůh dal Izraelitům jasně najevo, že jedině důkladným očištěním od takových zvyklostí si mohou zajistit osvobození z nadcházejícího zajetí a znovu se mohou stát Božím lidem. (Ez 11:17–21) V podobném proroctví jsou zmínky o Davidovi jako o králi tohoto očištěného lidu, o jejich ‚jednom pastýři‘ a ‚náčelníkovi na neurčitý čas‘ a to nepochybně ukazuje, že toto proroctví má větší splnění na národu duchovního Izraele, na křesťanském sboru pod vedením pomazaného Dědice Davidova trůnu, Krista Ježíše. (Ez 37:21–25; srovnej Lk 1:32; Jana 10:16.)

Proroctví proti Ninive, hlavnímu městu Asýrie, v Nahumovi 3:6 ukazuje, že politická a mezinárodní prostituce Ninive skončí a že Jehova bude na toto město „házet ohavnosti [heb. šiq·qu·cimʹ]“. Těmito ohavnostmi jsou nepochybně míněny ne modlářské předměty, ale takové běžné nečisté nebo odpuzující věci, jako je bláto a špína, kvůli nimž se toto dravé město stalo opovrženíhodným v očích všech národů. (Na 3:4–7) Zakrvavenými věcmi a ohavnostmi, které měly být odstraněny ze zubů Filištína (Ze 9:6, 7), je pravděpodobně míněn pohanský zvyk jíst obětní zvířata i s krví. (Srovnej Ez 33:25.)

Ve dnech, kdy byl Ježíš na zemi, se Židé — a zejména jejich náboženští vůdci — sice bezpochyby úzkostlivě vyhýbali všemu, co bylo spojeno s doslovnými modlami, přesto se však provinili takovými ohavnými zvyklostmi, jako je zbožňování sama sebe, neposlušnost, pokrytectví, chamtivost a faleš, a Ježíš řekl, že stejně jako jejich předkové, i oni dělají z chrámu „lupičskou jeskyni“. (Mt 23:1–15, 23–28; Lk 16:14, 15; srovnej Mt 21:13 a Jer 7:11, 30.) Tento špatný stav a postoj srdce je dovedl k nezměrnému projevu vzpurnosti — k zavržení Božího vlastního Syna —, a Ježíš ukázal, že právě to jim přinese záhubu. (Mt 21:33–41; Lk 19:41–44)

‚Ohavnosti, jež vedou ke zpustošení.‘ V Danielově proroctví jsou ‚ohavnosti‘ uvedeny do spojitosti se zpustošením. (Da 9:27) Podle staré židovské tradice je velmi oblíbené uplatňovat tento výraz na znesvěcení Jehovova chrámu v Jeruzalémě v roce 168 př. n. l. syrským králem Antiochem IV. (Epifanem). Antiochos se pokoušel vykořenit uctívání Jehovy tím, že na velkém Jehovově oltáři postavil jiný oltář a na něm Diovi Olympskému (Jupiterovi) obětoval prase. Výraz podobný výrazu, který použil Daniel (a kterým uvedl do spojitosti ohavnost se zpustošením), se objevuje v apokryfní knize 1. Makabejská (1:54), kde je uplatněn na tuto událost.

To je však pouze židovský výklad, a ne inspirované zjevení. Kristus Ježíš ukázal, že tento názor je mylný, když své učedníky varoval: „Proto až zahlédnete ohavnost, která působí zpustošení, jak bylo řečeno prostřednictvím proroka Daniela, jak stojí na svatém místě (ať čtenář použije rozlišovací schopnost), potom ať ti, kdo jsou v Judeji, začnou prchat k horám.“ (Mt 24:15, 16) Tato slova ukazují, že „ohavnost, která působí zpustošení,“ nebyla tehdy věcí minulosti, ale budoucnosti.

Znesvěcení chrámového oltáře pohanem Antiochem sice bylo z Božího pohledu ohavné, ale nevedlo ke zpustošení — ani Jeruzaléma, ani chrámu, ani židovského národa. Avšak 33 let po Ježíšově smrti křesťané ‚zahlédli ohavnost, která působí zpustošení, jak stojí na svatém místě‘. (Mt 24:15) V roce 66 n. l. pohanská římská vojska obklíčila „svaté město“ Jeruzalém, jež tehdy bylo střediskem židovské vzpoury proti Římu. ‚Zpustošení způsobené‘ ohavností již bylo velmi blízko, a pro křesťany, kteří měli rozlišovací schopnost, to tedy byl poslední signál, aby ‚prchali k horám‘. (Mt 4:5; 27:53; 24:15, 16; Lk 19:43, 44; 21:20–22) Po jejich útěku došlo ke zpustošení města i národa. Jeruzalém byl zničen v roce 70 n. l. a poslední židovská pevnost Masada padla do rukou Římanů v roce 73 n. l. (Srovnej Da 9:25–27.)

Další proroctví o ohavnosti. Měli bychom si však povšimnout, že v Danielovi 11:31–35 a 12:9, 11 je „ohavnost, která působí zpustošení,“ spojena s ‚časem konce‘. Je logické, že vývoj událostí této pozdější ‚ohavnosti, která působí zpustošení,‘ se bude v čase konce do značné míry podobat vývoji v prvním století n. l., i když se neomezí na území Izraele.

Zpustošením Jeruzaléma v roce 70 n. l. nastal konec „svatého místa“, „svatého města“ Jeruzaléma. (Mt 27:53) Písmo však obrací naši pozornost k „nebeskému Jeruzalému“, k mesiášskému  Království, které je na zemi zastupováno pomazanými křesťany. (Heb 12:22) Jsou tu však lidé, kteří nepravdivě tvrdí, že zastupují toto Království, a 17. kapitola Zjevení ukazuje, že oblast jejich náboženského vlivu bude zpustošena ‚deseti rohy‘ (králi) symbolického „divokého zvířete“.

Ohavnosti Velkého Babylóna. V prorockém vidění v 17. kapitole Zjevení je popisována symbolická nemravná žena, Velký Babylón. Je označena jako „matka nevěstek a ohavností země“. V ruce drží zlatý pohár ‚plný ohavností svého smilstva s králi země‘. Přestože se vtírá do přízně pozemských království a sedí na obrazném divokém zvířeti, které se skládá z těchto království, přijde čas, kdy toto „zvíře“ ji už nebude chtít nést, obrátí se proti ní a úplně ji zpustoší. (Viz heslo VELKÝ BABYLÓN.)

Podle Zjevení 21:9, 10, 27 je naprosto vyloučeno, že by lidé, kteří neustále provádějí „ohavnost“, mohli vstoupit do „nového Jeruzaléma“, že by mohli patřit k třídě Beránkovy cudné „nevěsty“.