Stejně jako dnes, i v biblických dobách hrál oheň důležitou úlohu v lidském životě. K tomu, o čem Bible výslovně říká, že to vyžaduje oheň, patří přečišťování, kování a odlévání kovů, dále příprava jídla a vytápění domů a také předkládání obětí a pálení kadidla. Nekontrolovaný oheň však má ničivé účinky, a proto je oheň uveden mezi čtyřmi věcmi, které nikdy neřeknou „Dost!“. (Př 30:15, 16) Z téhož důvodu Jakub přirovnal k ohni nesprávně používaný jazyk. (Jk 3:5–8; srovnej Př 16:27.)

První muž a žena oheň znali. Když je totiž Jehova vyhnal ze zahrady Eden, postavil na V zahrady „cherubíny a planoucí čepel meče, který se neustále otáčel“. (1Mo 3:24) Kain a Abel možná své oběti Jehovovi přinesli před cherubíny, a když tyto oběti předkládali, pravděpodobně k tomu — i když se o tom Písmo výslovně nezmiňuje — použili oheň nebo možná očekávali, že jejich oběti stráví oheň, který vyjde od cherubínů. (1Mo 4:3, 4) Tubal-kajin, který koval měděné a železné nástroje, musel využívat vysoký žár silného ohně, zejména proto, že se železo taví při teplotě 1 535 °C. (1Mo 4:22) Po potopě se „ohněm“ vypalovaly cihly, i když některé byly sušeny pouze na slunci. (1Mo 11:3) Lidé měli nepochybně často ve zvyku přenášet oheň z jednoho místa na druhé, protože znovu rozdělávat oheň bylo obtížné. (1Mo 22:6; Iz 30:14)

Ve spojitosti s Božím záměrem. Jehovův anděl se Mojžíšovi objevil v plameni ohně uprostřed trnitého keře, který nebyl stráven ohněm. (2Mo 3:2) Izraelity vedl pustinou za noci ohnivý sloup, který později zůstával nad svatostánkem a tak označoval Jehovovu přítomnost. (2Mo 13:21; 40:38) Jehovova sláva se objevila v ohni, když Jehova dával Izraeli Zákon, a tento oheň způsobil, že z hory Sinaj stoupal dým. (2Mo 19:18; 24:17)

Ve spojitosti se svatostánkem a s chrámem. Oheň hrál svou úlohu při uctívání ve svatostánku a později také v chrámu. Každé ráno a mezi dvěma večery měl velekněz pálit kadidlo na oltáři pro kadidlo. (2Mo 30:7, 8) Boží zákon vyžadoval, aby na oltáři pro zápalnou oběť byl neustále udržován oheň. (3Mo 6:12, 13) Tradiční židovský názor, že oheň na oltáři původně zázračným způsobem zapálil Bůh, je sice všeobecně uznáván, ale v Písmu není nijak podpořen. Podle prvních pokynů, které Jehova dal Mojžíšovi, měli Áronovi synové ‚dát oheň na oltář a narovnat na oheň dříví‘, předtím než na oltář položili oběť. (3Mo 1:7, 8) Teprve po slavnostním uvedení áronského kněžstva do úřadu, a tedy po předložení obětí slavnostního uvedení, byla oběť položená na oltáři strávena ohněm od Jehovy; je možné, že tento oheň vyšel z oblaku nad svatostánkem. Zázračný oheň se projevil ne tím, že by zapálil dřevo na oltáři, ale tím, že začal „stravovat zápalnou oběť a tučné kusy na oltáři“. Oheň, jenž pak dále hořel na oltáři, byl tedy pravděpodobně spojením ohně od Boha a ohně, který již dříve hořel na oltáři. (3Mo 8:14–9:24) Zázračný oheň od Jehovy podobně strávil oběti při zasvěcení chrámu ihned potom, co se Šalomoun domodlil. (2Pa 7:1; viz také Sd 6:21; 1Kr 18:21–39; 1Pa 21:26, kde jsou uvedeny další příklady toho, že Jehova použil zázračný oheň, když přijímal oběti svých služebníků.)

 Zákonná ustanovení a použití ohně při vykonání rozsudků. Mojžíšský Zákon zakazoval rozdělávání ohně v Sabatu. (2Mo 35:3) Zákon stanovil, že pokud se na pole jiného člověka rozšířil oheň a způsobil požár, ten, kdo oheň založil, musel dát náhradu. (2Mo 22:6) Oděvy nebo předměty z kůže, na kterých se rozvinula a zůstala rána malomocenství, měly být spáleny. (3Mo 13:53–58) V určitých případech porušení Božího zákona měli být provinilci ukamenováni a jejich těla měla být spálena v ohni. (3Mo 20:14; 21:9; Joz 7:15, 25) Jestliže se nějaké izraelské město obrátilo k odpadlictví, jeho obyvatelé měli být pobiti mečem, a město i jeho kořist měly být spáleny v ohni. (5Mo 13:12–16)

Když Izraelité válčili proti svým nepřátelům, určitá města vypálili. (4Mo 31:10; Joz 6:24; 11:11–13) Spálili také rytiny a posvátné kůly. (5Mo 7:5, 25; 12:3) Jestliže si vzali kořist, kovy nechali projít ohněm, aby je tímto způsobem očistili. (4Mo 31:22, 23)

V mnoha případech Jehova použil doslovný oheň k vykonání svého rozsudku proti provinilcům. (4Mo 11:1; 16:35; 2Kr 1:10–12; Juda 7) Když v roce 607 př. n. l. Babylóňané zničili odpadlou Judu a Jeruzalém, Jehovův hněv byl obrazně vylit „právě jako oheň“. Tento projev hněvu byl doprovázen doslovným ohněm. (2Kr 25:9; Ná 2:3, 4) Jan Křtitel ve své době varoval náboženské vůdce před křtem ohněm, který přišel na Jeruzalém v roce 70 n. l., když římská vojska zničila město a vypálila tamější chrám. (Mt 3:7–12)

Používán těmi, kdo se stavěli proti Boží vůli. Oheň používali také ti, kdo se stavěli proti Boží vůli, a to k výhrůžkám, ke krutým popravám a k obětem. Rozezlení Efrajimovci vyhrožovali Jeftovi: „Tvůj dům, ten nad tebou spálíme ohněm.“ Podobně 30 Samsonových filištínských družbů vyhrožovalo Samsonově snoubence, že spálí ji a dům jejího otce, jestliže Samsona nepřiměje, aby jí pověděl řešení určité hádanky, a pak jim toto řešení neprozradí. Potom, co Samson poslal 300 lišek se zapálenými pochodněmi do stojícího obilí pohanských Filištínů, Filištíni spálili Samsonovu snoubenku a jejího otce ohněm. (Sd 12:1; 14:15; 15:4–6) Satan Ďábel použil ‚oheň z nebes‘ ke zvláštní zkoušce, do níž s Božím připuštěním uvedl Joba. (Job 1:12, 16)

Národy, které bydlely v Kanaánu, skutečně pálily své děti v ohni jako oběť předkládanou svým falešným bohům. Přestože Jehova Izraelitům výslovně přikázal, aby to nedělali, a za porušení tohoto příkazu byl trest smrti, odpadlí Izraelité obětovali své vlastní děti v údolí Hinnom. (3Mo 20:2–5; 5Mo 12:31; 2Pa 28:1–3; Jer 7:31; 19:5) Věrný král Josijáš však s tímto příšerným zvykem skoncoval tak, že Tofet, který byl v údolí Hinnom, učinil nezpůsobilým pro uctívání. (2Kr 23:10; viz heslo MOLEK.)

Obrazné použití. Oheň nebo výrazy, kterými je míněno něco hořícího či planoucího, jsou obrazně spojovány s láskou (Pís 8:6), vášní (Ří 1:27; 1Ko 7:9), hněvem a rozsudkem (Sef 2:2; Mal 4:1) nebo se silnou emocí (Lk 24:32; 2Ko 11:29). Když Jeremjáš už nechtěl mluvit Jehovovo slovo, zjistil, že nemůže přestat, protože se toto slovo prokázalo jako hořící oheň uzavřený v jeho kostech. (Jer 20:9) V Písmu je jako stravující oheň označen Jehova kvůli své čistotě, ryzosti a trvání na výlučné oddanosti a také kvůli tomu, že vyhladí ty, kdo se proti němu staví. (5Mo 4:24; 9:3) Jehovovo rozhorlení a jeho vztek hoří jako oheň a také jeho „jazyk“ a slovo jsou jako oheň. (Ža 79:5; 89:46; Iz 30:27; Jer 23:29) Kromě toho Jehova činí své andělské služebníky pohlcujícím ohněm, a ohněm jeho horlivosti bude pohlcena celá „země“. (Ža 104:1, 4; Sef 3:8; viz také Da 7:9, 10.)

Zkoušení, přečišťování, očista. „Posel smlouvy“ je přirovnán k ohni přečišťovače, k ohni, který se používá k čištění zlata a stříbra. Ohnivá zkouška, kterou Jehova působením posla smlouvy nechává projít „syny Leviho“, má tedy vést k jejich očištění. (Mal 3:1–3; viz heslo PŘEČIŠŤOVAČ, PŘEČIŠŤOVÁNÍ.) Zkouška ohněm také odhaluje kvalitu materiálu, jak na to poukazuje apoštol Pavel, když zdůrazňuje nutnost stavět na Ježíši Kristu z nehořlavých materiálů. (1Ko 3:10–15)

Oheň a sůl souvisely s oběťmi předkládanými v chrámu. (3Mo 2:9, 13; Ez 43:24) Sůl znázorňovala osvobození od zkaženosti a byla symbolem trvalé věrné oddanosti, jak je vidět z výrazu ‚smlouva soli‘. (2Pa 13:5) A co symbolizoval oheň?

Apoštol Petr se zmiňuje o zkouškách nebo utrpení jako o ‚ohni‘, kterým se zkouší kvalita křesťanovy víry. (1Pe 1:6, 7) Později přirovnává  utrpení pro spravedlnost k požáru, když svým spolukřesťanům sděluje: „Nebuďte zmateni požárem mezi vámi, který se vám děje jako zkouška, . . . pokud jste podílníky na Kristových utrpeních, abyste se radovali a překypovali radostí také při zjevení jeho slávy.“ (1Pe 4:12, 13) Apoštol Pavel poukazuje na to, že takové utrpení pro spravedlnost má prospěšný účinek, když říká: „Soužení plodí vytrvalost.“ (Ří 5:3) Ten, kdo věrně a úspěšně projde obtížnou „ohnivou“ zkouškou, je pak díky své vytrvalosti silnější a mnohem pevnější. (Sk 14:22; Ří 12:12)

Zničení. V biblických dobách byl oheň používán jako prostředek k co nejdůkladnějšímu zničení. (Joz 6:24; 5Mo 13:16) Proto Ježíš občas použil slovo „oheň“ v obrazném smyslu a tím ukázal, že ničemní budou úplně zničeni. (Mt 13:40–42, 49, 50; srovnej Iz 66:24; Mt 25:41.) Při jedné příležitosti své učedníky varoval, aby se ani svou rukou, ani nohou, ani svým okem nenechali přivádět ke klopýtání a nebyli kvůli tomu vhozeni do gehenny. Potom ještě řekl: „Každý totiž musí být osolen ohněm.“ Tím Ježíš zcela jistě mínil, že „každý“, kdo dělá to, před čím on právě varoval, bude osolen „ohněm“ gehenny neboli věčným zničením. (Mr 9:43–49; viz heslo GEHENNA.)

Petr napsal, že „nynější nebesa a země [jsou] schraňovány k ohni“. Z kontextu a ve světle jiných biblických textů je jasně patrné, že se nejedná o doslovný oheň, ale že to znamená věčné zničení. Stejně jako potopa v Noemových dnech nezničila doslovná nebesa ani doslovnou zemi, ale jen bezbožné lidi, tak také až se Ježíš Kristus se svými mocnými anděly zjeví v planoucím ohni, budou navždy zničeni pouze bezbožní lidé a ničemný systém věcí, k němuž tito lidé patří. (2Pe 3:5–7, 10–13; 2Te 1:6–10; srovnej Iz 66:15, 16, 22, 24.)

Další příklady použití ohně ke znázornění věčného zničení jsou uvedeny ve Zjevení a v Ezekielovi. Tam se dozvídáme, že „deset rohů“ a „divoké zvíře“ se obrátí proti Velkému Babylónu a spálí ho ohněm. (Zj 17:16, 17) Útok Goga a jeho tlup na Boží lid vyvolá Jehovův hněv a Jehova na ně sešle oheň a síru. Zbylými válečnými nástroji útočníků se budou sedm let rozdělávat ohně. (Ez 38:19, 22; 39:6, 9, 10) Až na konci Kristova tisíciletého panování bude propuštěn Satan, ty národy, které se vzepřou proti Bohu, budou pohlceny ohněm, a Ďábel i všichni, kdo nebudou zapsáni v knize života, budou uvrženi do ohnivého jezera, které představuje druhou smrt. (Zj 20:7–10, 15; 21:8; viz hesla HINNOM [ÚDOLÍ]; OHNIVÉ JEZERO.)