[heb. qiš·šu·ʼahʹ].

K tomu, co Izraelité a smíšený zástup jídávali v Egyptě, kvůli čemu si stěžovali a po čem velmi toužili, patřily okurky a také vodní melouny, pór, cibule a česnek. (4Mo 11:5) Někteří badatelé považují okurku za příliš obyčejné jídlo, než aby mohlo vyvolat takovou touhu, a proto se domnívají, že se pravděpodobně jednalo o meloun cukrový (Cucumis melo). Doklady z příbuzných jazyků a také z dřívějších překladů však poukazují na okurku.

Okurka je dlouhá, plazivá, popínavá rostlina se žlutými nebo bělavými květy. Plod okurky seté (Cucumis sativus) má hladkou, zelenou až modrozelenou slupku, která pokrývá zelenavě bílou dužninu plnou semen. Dobře zavlažované břehy Nilu a palestinská země prosycená rosou, kde vydatně pálí slunce, poskytují ideální podmínky pro růst okurky, jež se v těchto zemích pěstuje skutečně hojně.

V zelinářských zahradách nebo na vinicích bývalo zvykem postavit chýši nebo budku jako úkryt pro strážce, který hlídal polní plodiny před zloději nebo loupeživými zvířaty. Pokud byla tehdejší budka podobná budce z dnešní doby, byla to poměrně křehká stavba vytvořená ze čtyř rovných kůlů zaražených do země a spojených příčnými trámy. Střecha a boční stěny se dělávaly z větví — někdy tím způsobem, že vzájemným propletením prutů a tenkých větví se vytvořilo pletivo — a důležitá spojovací místa stavby se svázala houžvemi (ohebnými pruty používanými jako provaz). Po skončení vegetačního období byly tyto budky opuštěny, a jakmile začal vát podzimní vítr a začalo pršet, mohly se nahnout, nebo dokonce spadnout. Proto je o Sionu ve stavu zpustošení výstižně řečeno, že zůstal „jako chýše na vinici, jako budka hlídače v okurkovém poli“. (Iz 1:8)

Do obdělávaných polí se také stavěly sloupy, kůly nebo jiné předměty, aby zahnaly zvířata; k takovému němému, bezduchému ‚strašákovi z okurkového pole‘ přirovnal prorok Jeremjáš sochy, které byly vytvářeny modlářskými národy. (Jer 10:5)