V zásadě vyvýšená stavba či vyvýšené místo pro předkládání obětí nebo pálení kadidla v souvislosti s uctíváním pravého Boha nebo jiného božstva. Hebrejské slovo miz·beʹach (oltář) je odvozeno od kořenného slovesa za·vachʹ (porazit [zvíře]; obětovat), a proto se v podstatě vztahuje na místo, kde se porážejí zvířata nebo kde se obětuje. (1Mo 8:20; 5Mo 12:21; 16:2) Podobně i řecké slovo thy·si·a·steʹri·on (oltář) pochází z kořenného slovesa (thyʹo), které také znamená „porazit [zvíře]; obětovat“. (Mt 22:4; Mr 14:12) Řecké slovo bo·mosʹ se vztahuje na oltář falešného boha. (Sk 17:23)

Bible se o oltáři poprvé zmiňuje v souvislosti s dobou krátce po potopě, kdy „Noe začal stavět Jehovovi oltář“ a obětoval na něm zápalné oběti. (1Mo 8:20) Jedinými oběťmi, o kterých se mluví v souvislosti s dobou před potopou, byly oběti, které přinesli Kain a Abel; je pravděpodobné, že i oni použili oltáře, ale Bible to výslovně neuvádí. (1Mo 4:3, 4)

Abraham postavil oltář v Šekemu (1Mo 12:7), v místě mezi Betelem a Aiem (1Mo 12:8; 13:3), v Hebronu (1Mo 13:18) a evidentně také na hoře Moria, kde obětoval berana, kterého mu Bůh opatřil místo Izáka. (1Mo 22:9–13) Pouze u tohoto případu se mluví konkrétně o tom, že Abraham přinesl na oltáři oběť. Základní význam hebrejského slova však naznačuje, že oběti Abraham přinesl pravděpodobně ve všech případech. V Beer-šebě později postavil oltář Izák (1Mo 26:23, 25) a v Šekemu a v Betelu postavil oltáře Jákob. (1Mo 33:18, 20; 35:1, 3, 7) Tyto oltáře, které vybudovali patriarchové, byly nepochybně postaveny stejným způsobem jako oltáře, o kterých Bůh později mluvil ve smlouvě Zákona — šlo buď o násyp z hlíny, nebo o plošinu vytvořenou z přírodních (netesaných) kamenů. (2Mo 20:24, 25)

Po vítězství nad Amalekem vystavěl oltář Mojžíš a pojmenoval ho Jehova-nissi (Jehova je má signální tyč). (2Mo 17:15, 16) Potom, co Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu Zákona, postavil Mojžíš oltář na úpatí hory Sinaj a nechal na něm obětovat oběti. Krev obětních zvířat vykropil na oltář, na knihu a na lid, a tak byla smlouva právně uznána a vstoupila v platnost. (2Mo 24:4–8; Heb 9:17–20)

Oltáře ve svatostánku. Když se stavěl svatostánek, byly podle modelu daného Bohem postaveny dva oltáře. Oltář pro zápalnou oběť (zvaný také „měděný oltář“ [2Mo 39:39]) byl zhotoven z akáciového dřeva ve tvaru duté truhlice, která zřejmě neměla víko ani dno. Měl čtvercový půdorys o straně 2,2 m a byl 1,3 m vysoký; z horních rohů oltáře vyčnívaly čtyři  „rohy“. Povrch celého oltáře byl potažen mědí. Pod lištu oltáře „dolů dovnitř“, „směrem ke středu“, byla položena mřížka neboli síťoví z mědi. Na čtyři nejzazší konce mřížky byly umístěny čtyři kruhy; zdá se, že šlo o kruhy, do nichž se zasouvaly dvě tyče z akáciového dřeva potažené mědí, pomocí nichž se oltář přenášel. To by mohlo znamenat, že ve dvou stěnách byl v oltáři vyříznut úzký podélný otvor, do něhož mohla být zasunuta plochá mřížka, ze které na obou stranách vyčnívaly kruhy. V názorech na tuto věc se znalci značně rozcházejí; mnozí mají za to, že se pravděpodobně jednalo o dvě sady kroužků, přičemž druhá sada sloužila k zasunutí nosných tyčí a byla přichycena přímo na vnější straně oltáře. Měděné náčiní tvořily plechové nádoby a lopatky na popel, misky na chytání krve zvířat, vidličky pro manipulaci s masem a nádoby na oheň. (2Mo 27:1–8; 38:1–7, 30; 4Mo 4:14)

Tento měděný oltář pro zápalné oběti byl umístěn před vchodem do svatostánku. (2Mo 40:6, 29) Byl relativně nízký, a proto nebylo nutně zapotřebí, aby k němu byla postavena nějaká přístupová cesta; přesto však je možné, že kvůli snazší manipulaci s oběťmi, které byly na oltář položeny, byla kolem oltáře navršena hlína nebo k němu vedlo něco jako rampa. (Srovnej 3Mo 9:22, kde se mluví o tom, že Áron „sestoupil“ z místa, kam se dávaly oběti.) Vzhledem k tomu, že zvíře bylo obětováno „po straně oltáře k severu“ (3Mo 1:11), že „místo pro tučný popel“, který byl odstraňován z oltáře, byl směrem na V (3Mo 1:16) a že měděná nádrž na mytí ležela směrem na Z (2Mo 30:18), pak logicky vzato jediná volná strana, kam by taková přístupová rampa mohla být umístěna, byla strana jižní.

Oltář pro kadidlo. Oltář pro kadidlo (označovaný také jako „zlatý oltář“ [2Mo 39:38]) byl zhotoven rovněž z akáciového dřeva a jeho víko a boční stěny byly potaženy zlatem. Nahoře měl zlatou obrubu. Oltář měl čtvercový půdorys o straně 44,5 cm a byl 89 cm vysoký; ze čtyř horních rohů mu také vyčnívaly „rohy“. Pro zasunutí tyčí z akáciového dřeva, které sloužily k nošení a které byly potaženy zlatem, byly zhotoveny dva zlaté kruhy; tyto kruhy byly umístěny pod zlatou obrubou na obou protilehlých stranách oltáře. (2Mo 30:1–5; 37:25–28) Na tomto oltáři se dvakrát denně — ráno a večer — pálilo zvláštní kadidlo. (2Mo 30:7–9, 34–38) Na některých místech se mluví o tom, že se pro pálení kadidla používala kadidelnice neboli nádoba na oheň; je nepochybné, že se taková nádoba používala i ve spojení s oltářem pro kadidlo. (3Mo 16:12, 13; Heb 9:4; Zj 8:5; srovnej 2Pa 26:16, 19.) Oltář pro kadidlo byl umístěn ve svatostánku přímo před oponou oddělující Nejsvětější, a proto je o něm řečeno, že byl ‚před truhlou svědectví‘. (2Mo 30:1, 6; 40:5, 26, 27)

Posvěcení a používání oltářů ve svatostánku. Oba oltáře byly při slavnostním uvedení pomazány a posvěceny. (2Mo 40:9, 10) Při této příležitosti a také tehdy, když byly později předkládány určité oběti za hřích, byly rohy oltáře potřeny krví obětovaného zvířete a zbytek krve byl vylit ke spodku oltáře. (2Mo 29:12; 3Mo 8:15; 9:8, 9) Trochou oleje pomazání a krve, která byla na oltáři, byl na konci slavnostního uvedení pokropen Áron a jeho synové a jejich oděvy, aby tak byli posvěceni. (3Mo 8:30) Oltář pro zápalnou oběť byl posvěcován celkem sedm dní. (2Mo 29:37) Při jiných zápalných obětech, při obětech společenství a při obětech za vinu byl oltář pokropen krví kolem dokola, ale krev obětovaných ptáků byla vykropena či vylita u strany oltáře. (3Mo 1:5–17; 3:2–5; 5:7–9; 7:2) Obilné oběti se nechaly dýmat na oltáři jako „uklidňující vůně“ Jehovovi. (3Mo 2:2–12) To, co z obilné oběti zbylo, jedli u oltáře velekněz a jeho synové. (3Mo 10:12) Každý rok v Den smíření oltář očistil a posvětil velekněz tím, že jeho rohy potřel trochou krve obětního zvířete a trochu krve sedmkrát stříkl na oltář. (3Mo 16:18, 19)

Na oltáři se při všech zvířecích obětech nechaly dýmat části těla zvířete, a proto se měl na oltáři stále udržovat oheň, který nikdy neměl vyhasnout. (3Mo 6:9–13) Odtud se získával oheň pro pálení kadidla. (4Mo 16:46) U oltáře směli sloužit pouze Áron a ti z jeho potomků, kteří neměli žádnou vadu. (3Mo 21:21–23) Ostatní Levité byli pouze pomocníky. Když se k oltáři přiblížil někdo, kdo nebyl z Áronova potomstva, měl být usmrcen. (4Mo 16:40; 18:1–7) Korach a celé jeho shromáždění byli zničeni proto, že toto Boží uspořádání neuznávali; na znamení toho, že nikdo, kdo není z Áronova potomstva, se k oltáři nesmí přiblížit, byl oltář potažen tenkými kovovými plíšky zhotovenými  z měděných nádob na oheň, které si Korach a jeho přívrženci vzali. (4Mo 16:1–11, 16–18, 36–40)

Jednou za rok se za zlatý oltář konalo smíření, a to tak, že se jeho rohy potřely obětní krví. To se dělalo i při jiných příležitostech, například když se za členy kněžské třídy přinášely oběti za hřích. (2Mo 30:10; 3Mo 4:7)

Když Kehatovi synové oltáře přenášeli, musely být oba zakryty; oltář pro kadidlo byl zakryt modrou látkou a tuleními kůžemi, oltář pro zápalnou oběť látkou z vlny obarvené na červenofialovo a tuleními kůžemi. (4Mo 4:11–14; viz heslo SVATOSTÁNEK.)

Oltáře v chrámu. Než byl zasvěcen Šalomounův chrám, používali Izraelité měděný oltář zhotovený v pustině, a na něm na výšině v Gibeonu předkládali obětní dary. (1Kr 3:4; 1Pa 16:39, 40; 21:29, 30; 2Pa 1:3–6) Měděný oltář, který byl potom zhotoven pro chrám, zabíral 16krát větší plochu než oltář zhotovený pro svatostánek; měl čtvercový půdorys o straně 8,9 m a byl asi 4,5 m vysoký. (2Pa 4:1) Vzhledem k tomu, jak byl vysoký, bylo nutné, aby k němu vedla nějaká přístupová cesta. Podle Božího zákona k němu ale nesměly vést schody, aby nedošlo k odkrytí nahoty kněží. (2Mo 20:26) Někteří znalci se domnívají, že díky lněným spodkům, které nosili Áron a jeho synové, nebylo nutné tento příkaz dodržovat, a tudíž že schody byly přípustné. (2Mo 28:42, 43) Zdá se však, že se k přístupu k horní části oltáře pro zápalnou oběť používala pravděpodobně nějaká nakloněná rampa. Podle Josepha (Válka židovská, V, 225) byla taková přístupová rampa použita u oltáře v chrámu, který později postavil Herodes. V případě, že bylo uspořádání oltáře v chrámu stejné jako u oltáře ve svatostánku, pak byla tato rampa umístěna pravděpodobně na již. straně oltáře. A tak i „lité moře“, které kněží používali k mytí, stálo na vhodném místě, protože také leželo směrem k J. (2Pa 4:2–5, 9, 10) Je zřejmé, že oltář postavený pro chrám byl v jiných ohledech zhotoven podle oltáře ve svatostánku, ale žádný podrobný popis není v Písmu uveden.

Oltář stál na hoře Moria v místě, na kterém David dříve postavil provizorní oltář. (2Sa 24:21, 25; 1Pa 21:26; 2Pa 8:12; 15:8) Jak vyplývá z tradice, chtěl údajně na tomto místě Abraham obětovat Izáka. (1Mo 22:2) Krev obětních zvířat se vylévala u spodku oltáře, a je proto pravděpodobné, že se z areálu chrámu odváděla nějakým kanálem. Existují zprávy o tom, že v Herodově chrámu takový kanál byl a že byl spojen s jz. rohem oltáře; ve skále v areálu chrámu byl nalezen otvor, který vede do podzemního kanálu ústícího do údolí Kidron.

Oltář pro kadidlo, který stál v chrámu, byl zhotoven z cedrového dřeva; zdá se však, že použitý materiál byl jedinou odlišností mezi tímto oltářem a oltářem ve svatostánku. Byl rovněž potažen zlatem. (1Kr 6:20, 22; 7:48; 1Pa 28:18; 2Pa 4:19)

Při zasvěcení chrámu přednášel Šalomoun před oltářem pro zápalnou oběť modlitbu; když se domodlil, sestoupil z nebes oheň a strávil oběti na oltáři. (2Pa 6:12, 13; 7:1–3) Tento oltář sice zabíral plochu asi 79 m², ale přesto byl pro množství obětí, které se při zasvěcení chrámu přinesly, příliš malý; proto byla k tomuto účelu posvěcena část nádvoří. (1Kr 8:62–64)

Ke konci Šalomounovy vlády a za vlády Rechoboama a Abijama byl oltář pro zápalné oběti zanedbáván, a proto král Asa považoval za nutné tento oltář obnovit. (2Pa 15:8) Král Uzzijáš byl postižen malomocenstvím za to, že se na zlatém oltáři pro kadidlo pokusil pálit kadidlo. (2Pa 26:16–19) Král Achaz odsunul oltář pro zápalnou oběť ke straně a na jeho místo postavil pohanský oltář. (2Kr 16:14) Jeho syn Ezekjáš však měděný oltář a jeho náčiní očistil, posvětil a znovu uvedl do užívání. (2Pa 29:18–24, 27; viz heslo CHRÁM.)

Poexilní oltáře. Oltář pro zápalné oběti byl prvním dílem, které po návratu z vyhnanství v Babylóně postavili Izraelité pod vedením Zerubbabela a velekněze Jozua. (Ezr 3:2–6) Za určitou dobu zhotovili také nový oltář pro kadidlo.

Zlatý oltář pro kadidlo odnesl syrský král Antiochos Epifanés a o dva roky později (v roce 168 př. n. l.) postavil na velkém Jehovově oltáři jiný oltář, na němž obětoval oběť Diovi. (1. Makabejská 1:20–64) Juda Makabejský potom postavil nový oltář z netesaných kamenů a také obnovil oltář pro kadidlo. (1. Makabejská 4:44–49)

Oltář pro zápalné oběti v Herodově chrámu byl postaven z netesaných kamenů a podle údajů Josepha (Válka židovská, V, 225) měl čtvercový půdorys o straně 50 loket a výšku 15 loket;  židovská Mišna (Midot 3:1) však uvádí menší rozměry. Právě na tento oltář se Ježíš za svého života odkazoval. (Mt 5:23, 24; 23:18–20) Oltář pro kadidlo, který byl v Herodově chrámu, není v Písmu popsán, ale v Lukášovi 1:11 je ukázáno, že když se Janovu otci Zecharjášovi objevil jistý anděl, stál tento anděl na pravé straně oltáře.

Oltář Ezekielova chrámu. V chrámu, který ve vidění spatřil Ezekiel, stál oltář pro zápalné oběti na podobném místě jako v doslovném chrámu, tedy před ním (Ez 40:47); vypadal však jinak než dřívější oltáře. Skládal se z několika částí, které směrem nahoru vytvářely stupně. Rozměry jsou udány v dlouhých loktech (51,8 cm). Spodek oltáře byl vysoký jeden loket; kolem dokola měl „lem“, který měl na výšku jednu píď (asi 26 cm) a tvořil horní okraj, něco jako žlábek či kanálek, který možná sloužil k zachytávání prolité krve. (Ez 43:13, 14) Nad spodkem byla další část, která však byla posazena 1 loket od jeho vnějšího okraje; na výšku měla dva lokte (asi 104 cm). Třetí část byla posunuta 1 loket směrem dovnitř a měla výšku 8 loket (asi 207 cm). Také měla kolem dokola lem, který byl půl lokte (asi 26 cm) vysoký a možná tvořil něco jako druhý kanálek či ochrannou římsu. Nahoře bylo oltářní ohniště, které bylo čtyři lokty vysoké a také bylo posazeno 1 loket od okraje předchozího dílu; z oltářního ohniště vyčnívaly čtyři „rohy“. Přístup k oltářnímu ohništi umožňovaly schody vedoucí od V. (Ez 43:14–17) I za tento oltář se podobně jako za oltář postavený v pustině mělo po dobu sedmi dní konat smíření a měl být zasvěcen. (Ez 43:19–26) Prvního dne měsíce nisanu se mělo každý rok vykonat smíření za oltář a za zbývající část svatyně. (Ez 45:18, 19) Proud uzdravujících vod, který Ezekiel viděl, vytékal od chrámu směrem k V a proudil již. od oltáře. (Ez 47:1)

O oltáři pro kadidlo se ve vidění konkrétně nemluví. Ale z toho, jak je v Ezekielovi 41:22 popsán „dřevěný oltář“, a zejména z toho, že se o něm mluví jako o ‚stolu, který je před Jehovou‘, je patrné, že tento oltář odpovídá spíše oltáři pro kadidlo než stolu na chléb vystavení. (Srovnej 2Mo 30:6, 8; 40:5; Zj 8:3.) Tento oltář byl tři lokty (asi 155 cm) vysoký a je zřejmé, že měl čtvercový půdorys o straně dva lokty (asi 104 cm).

Jiné oltáře. Lidé žijící po potopě se odklonili od čistého uctívání, kterému se věnoval Noe, a proto postavili mnoho oltářů určených k falešnému uctívání; archeologický výzkum v Kanaánu, Mezopotámii a na dalších místech ukazuje, že takové oltáře existovaly už od nejstarších dob. Sedm oltářů nechal na třech místech postupně postavit Balám, když se marně snažil proklít Izrael. (4Mo 22:40, 41; 23:4, 14, 29, 30)

Izraelité dostali příkaz, aby strhli všechny pohanské oltáře a zničili posvátné sloupy a kůly, které se u oltářů stavěly. (2Mo 34:13; 5Mo 7:5, 6; 12:1–3) Nikdy je neměli sami stavět ani na nich neměli v ohni obětovat své děti, jako to dělali Kananejci. (5Mo 12:30, 31; 16:21) Izraelité neměli mít mnoho oltářů, ale k uctívání jediného pravého Boha měli mít pouze jeden oltář a ten měl stát na místě, které si Jehova vyvolí. (5Mo 12:2–6, 13, 14, 27; na rozdíl od Babylóna, kde bylo jen samotné bohyni Ištar postaveno 180 oltářů.) Izraelité nejprve dostali pokyn, aby po překročení Jordánu vystavěli oltář z netesaných kamenů (5Mo 27:4–8); ten vybudoval Jozue na hoře Ebal. (Joz 8:30–32) Po rozdělení dobytého území postavily kmeny Ruben, Gad a polovina kmene Manasse nápadný oltář u Jordánu; oltář vyvolal krizi mezi ostatními kmeny, dokud se nezjistilo, že to nebyl projev odpadlictví, ale že tento oltář měl sloužit pouze jako připomínka věrnosti pravému Bohu Jehovovi. (Joz 22:10–34)

Byly postaveny i jiné oltáře. Zdá se však, že ty neměly být využívány trvale, ale měly sloužit pouze pro zvláštní příležitosti; obvykle byly postaveny, když se zjevil nějaký anděl nebo když k tomu dal pokyn. K těmto oltářům patřily například oltář v Bokimu a oltáře Gideona a Manoacha. (Sd 2:1–5; 6:24–32; 13:15–23) Když se uvažovalo, jak zabránit vymření kmene Benjamín, postavil lid oltář v Betelu. Z biblické zprávy však nevyplývá, zda stavba tohoto oltáře měla Boží schválení, nebo zda šlo prostě o příklad toho, že každý ‚dělal to, co bylo správné v jeho vlastních očích‘. (Sd 21:4, 25) Samuel jakožto Boží představitel obětoval oběť v Micpě a také postavil oltář v Ramě. (1Sa 7:5, 9, 10, 17) Udělal to možná proto, že potom, co byla ze svatostánku v Šilu odnesena Truhla, ve svatostánku už nebylo nic, co by dokazovalo Jehovovu  přítomnost. (1Sa 4:4, 11; 6:19–21; 7:1, 2; srovnej Ža 78:59–64.)

Oltáře, které byly používány dočasně. Při řadě příležitostí byly postaveny oltáře, které byly používány dočasně. Například Saul obětoval oběť v Gilgalu a postavil oltář v Aijalonu. (1Sa 13:7–12; 14:33–35) V případě oběti v Gilgalu byl Saul odsouzen za to, že nepočkal, až přijde Samuel a oběť předloží; to, zda místa, která byla vybrána, byla pro obětování obětí vhodná, však nebylo důležité.

David dal Jonatanovi pokyn, aby Saulovi vysvětlil, že důvodem, proč není přítomen u jeho stolu v den novoluní, je jeho účast na každoroční rodinné oběti v Betlémě; šlo však o úskok, a proto není možné s jistotou určit, zda se tato slavnost skutečně konala. (1Sa 20:6, 28, 29) Později, když už byl králem, postavil David na Boží příkaz oltář na Aravnově (Ornanově) mlatu. (2Sa 24:18–25; 1Pa 21:18–26; 22:1) To, co se v 1. Královské 9:25 píše v souvislosti s tím, že Šalomoun ‚obětoval oběti na oltáři‘, jasně ukazuje, že oběti na jeho podnět předkládali pověření kněží. (Srovnej 2Pa 8:12–15.)

Když byl v Jeruzalémě postaven chrám, oltář byl, zdá se, konečně na ‚místě, které Jehova, váš Bůh, vyvolí a tam budeš přicházet‘. (5Mo 12:5) Kromě oltáře, který na hoře Karmel použil Elijáš při zkoušce s Baalovými kněžími, kdy šlo o to, který Bůh odpoví ohněm (1Kr 18:26–35), byly všechny ostatní oltáře postaveny pouze jako důsledek odpadlictví. Prvním, kdo se takovým odpadlictvím provinil, byl samotný Šalomoun, kterého ovlivnily jeho cizozemské manželky. (1Kr 11:3–8) Jeroboam, král nově vytvořeného severního království, postavil oltáře v Betelu a Danu, protože chtěl své poddané odvrátit od cest do chrámu v Jeruzalémě. (1Kr 12:28–33) Tehdy jeden prorok předpověděl, že za vlády judského krále Josijáše budou kněží sloužící u oltáře v Betelu zabiti a že kosti mrtvých mužů budou spáleny na oltáři. Na znamení této předpovědi se oltář roztrhl, a později se proroctví splnilo. (1Kr 13:1–5; 2Kr 23:15–20; srovnej Am 3:14.)

V době, kdy v Izraeli vládl král Achab, bylo pohanských oltářů nespočet. (1Kr 16:31–33) Za vlády judského krále Achaza stály oltáře „na každém nároží v Jeruzalémě“ a existovalo také mnoho ‚výšin‘. (2Pa 28:24, 25) Manasse šel dokonce až tak daleko, že oltáře postavil v Jehovově domě a na nádvoří chrámu umístil oltáře k uctívání ‚celého nebeského vojska‘. (2Kr 21:3–5)

Tyto modlářské oltáře sice vždy čas od času zničili věrní králové (2Kr 11:18; 23:12, 20; 2Pa 14:3; 30:14; 31:1; 34:4–7), ale i tak mohl Jeremjáš před pádem Jeruzaléma říci: „Tvých bohů je totiž tolik, kolik je tvých měst, Judo; a tolik oltářů, kolik je ulic Jeruzaléma, jste umístili pro tu hanebnou věc, oltářů, abyste přinášeli obětní dým Baalovi.“ (Jer 11:13)

V době vyhnanství a za dnů apoštolů. Z Elefantinských papyrů vyplývá, že si chrám a oltář postavili Židé, kteří v době vyhnanství utekli na Elefantinu v Horním Egyptě; o několik století později udělali totéž u Leontopole. (Židovské starožitnosti, XIII, 62–68 [iii, 1]; Válka židovská, VII, 420–432) Chrám a oltář u Leontopole nechal postavit kněz Oniás, protože chtěl, aby se tak splnila slova v Izajášovi 19:19, 20.

Když v prvním století n. l. promlouval apoštol Pavel k Atéňanům, zmínil se o oltáři s nápisem „Neznámému bohu“. (Sk 17:23) Tento fakt je doložen mnoha historickými zprávami. Apollónios z Tyany, který navštívil Atény nějakou dobu po Pavlovi, údajně řekl: „Je velmi moudré a rozvážné vyjadřovat se v dobrém o všech bozích, a to zejména v Aténách, kde jsou postaveny dokonce oltáře na počest neznámých bohů.“ (Filostratos, Život Apollónia z Tyany, VI, III) Zeměpisec Pausaniás, který žil ve druhém století n. l., napsal, že když šel do Atén po silnici vedoucí z přístavu v zátoce u Faléra, viděl „oltáře takzvaných Neznámých bohů . . . , pak héróů“. Psal také o tom, že „oltář Neznámých bohů“ je i v Olympii. (Cesta po Řecku, I, 1; V, 14) Podobný oltář byl v roce 1909 objeven v Pergamu, v prostorách Démétéřina chrámu.

Význam oltářů. V 8. a 9. kapitole dopisu Hebrejcům Pavel jasně ukázal, že všechno, co souviselo se službami ve svatostánku a v chrámu, sloužilo jako předobraz. (Heb 8:5; 9:23) Z informací uvedených v Křesťanských řeckých písmech vyplývá, jaký je význam obou oltářů. Oltář pro zápalné oběti představoval Boží „vůli“, tedy ochotu Boha přijmout dokonalou lidskou oběť svého jediného zplozeného Syna. (Heb 10:5–10) To, že byl tento oltář umístěn před vstupem do svatyně, zdůrazňuje, že nezbytnou  podmínkou pro to, aby byl člověk schválen Bohem, je víra v tuto výkupní oběť. (Jan 3:16–18) Skutečnost, že měl existovat jediný obětní oltář, je v souladu s Kristovým výrokem: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ Je to také v souladu s mnoha texty, v nichž je ukázáno, že v křesťanské víře má být patrná jednota. (Jan 14:6; Mt 7:13, 14; 1Ko 1:10–13; Ef 4:3–6; povšimni si také Izajášova proroctví [Iz 56:7; 60:7], že lidé ze všech národů přijdou k Božímu oltáři.)

Někteří jednotlivci utíkali k oltáři a v naději, že budou ochráněni, se chytali jeho rohů, ale důležité je to, že Boží zákon přikazoval, aby byl svévolný vrah vzat ‚i od Božího oltáře, aby zemřel‘. (2Mo 21:14; srovnej 1Kr 1:50–53; 2:28–34.) Žalmista zpíval: „Budu si mýt ruce v nevinnosti a budu pochodovat kolem tvého oltáře, Jehovo.“ (Ža 26:6)

Lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, uvádějí na podporu výstavby doslovných oltářů slova v Hebrejcům 13:10, ale z kontextu tohoto textu vyplývá, že „oltář“, o němž mluvil Pavel, není doslovný, ale je symbolický. (Heb 13:10–16) V M’Clintockově a Strongově díle Cyclopædia (1882, sv. I, s. 183) je o prvních křesťanech řečeno: „Když bylo apologetům starých dob vytýkáno, že nemají žádné chrámy, žádné oltáře, žádné svatyně, odpověděli prostě: ‚Svatyně a oltáře nemáme.‘“ Verš v Hebrejcům 13:10 komentuje ve svém díle Word Studies in the New Testament (1957, sv. IV, s. 567) M. R. Vincent a uvádí: „Je omylem snažit se v křesťanském uspořádání najít nějaký konkrétní předmět, který by odpovídal oltáři — ať už by to byl kříž, svátost oltářní, nebo samotný Kristus. Oltář spíše shrnuje a předstiňuje myšlenky o tom, jak přistupovat k Bohu — oběť, smíření, odpuštění a přijetí, záchranu —, podobně jako byl židovský oltář místem, v němž se všechny tyto myšlenky soustřeďovaly.“ Hebrejští proroci přísně odsuzovali zvětšování počtu oltářů. (Iz 17:7, 8) Ozeáš napsal, že Efrajim „rozmnožil oltáře, aby hřešil“ (Oz 8:11; 10:1, 2, 8; 12:11); Jeremjáš prohlásil, že hřích Judy byl vyryt „na rohy jejich oltářů“ (Jer 17:1, 2), a Ezekiel předpověděl, že falešní ctitelé budou pobiti „všude kolem svých oltářů“. (Ez 6:4–6, 13)

S pravým oltářem se také prorocky pojí vykonání Božích rozsudků. (Iz 6:5–12; Ez 9:2; Am 9:1) „Pod oltářem“ symbolicky volají duše těch, kdo byli pobiti proto, že vydávali svědectví o Bohu: „Až dokdy, Svrchovaný Pane, svatý a pravý, se budeš zdržovat a nebudeš soudit a mstít naši krev na těch, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6:9, 10, srovnej 8:5; 11:1; 16:7.)

Ve Zjevení 8:3, 4 je zlatý oltář pro kadidlo dán výslovně do souvislosti s modlitbami spravedlivých. Mezi Židy bylo běžné modlit se „v hodinu obětování kadidla“. (Lk 1:9, 10; srovnej Ža 141:2.) To, že existoval pouze jeden oltář pro kadidlo, odpovídá také jedinému způsobu, jak se přiblížit k Bohu, způsobu, který je popsán v Křesťanských řeckých písmech. (Jan 10:9; 14:6; 16:23; Ef 2:18–22; viz heslo OBĚTNÍ DARY.)