Péče o něco a úschova něčeho.

Biblický zákon, který velice jasně ukazuje, jaké povinnosti má opatrovník, je zaznamenán ve 2. Mojžíšově 22:10–13; vztahuje se na opatrování zvířat, která byla někomu svěřena do péče. Tento zákon, bezpochyby založený na dřívějším patriarchálním zákonu (1Mo 31:39), říká: „V případě, že by nějaký muž dal svému bližnímu do opatrování . . . jakékoli domácí zvíře, a to opravdu zemře nebo se zmrzačí nebo je odvedeno, zatímco se nikdo nedívá, . . . ten druhý nemusí dát náhradu. Ale kdyby mu bylo skutečně ukradeno, má dát jeho majiteli náhradu. Kdyby bylo skutečně roztrháno divokým zvířetem, má je přinést jako důkaz. Za něco roztrhaného divokým zvířetem nemusí dát náhradu.“ (Srovnej 1Mo 31:39.)

Jestliže pastýř nebo honák řekl, že se bude starat o stádo ovcí nebo dobytka a že na ně bude dávat pozor, znamenalo to, že podle zákona přijal tato zvířata do opatrování. Ručil majiteli za to, že tato zvířata budou živena a že je nikdo neukradne, jinak by musela být zaplacena náhrada. Jeho odpovědnost však nebyla absolutní, protože výše uvedený zákon zbavoval opatrovníka zákonné odpovědnosti v situaci, které člověk obvykle nemůže zabránit, jako je například napadení dravými zvířaty. Aby však byl opatrovník zproštěn své odpovědnosti, musel majiteli předložit důkaz, například mrtvé tělo roztrhaného zvířete. Když majitel tento důkaz  prozkoumal, byl povinen vyjádřit, že opatrovník nenese žádnou vinu.

Stejná zásada platila v podstatě na jakýkoli svěřený majetek, a to i v rodinných vztazích; například nejstarší bratr byl považován za zákonného opatrovníka svých mladších bratrů a sester. Proto můžeme pochopit, proč — jak říká zpráva v 1. Mojžíšově 37:18–30 — měl Ruben jako nejstarší syn takovou starost o Josefův život, když ostatní bratři mluvili o tom, že Josefa zabijí. „Řekl tedy: ‚Neudeřme jeho duši smrtelně.‘ . . . ‚Neprolévejte krev. . . . nevkládejte na něj násilnou ruku.‘ Jeho záměrem bylo osvobodit ho z jejich ruky, aby ho vrátil jeho otci.“ A když Ruben zjistil, že je Josef pryč, pocítil takovou úzkost, že „roztrhl . . . své oděvy“ a zvolal: „Dítě je pryč! A já — kam mám skutečně jít?“ Věděl, že může být volán k odpovědnosti za to, že se Josef ztratil. Aby se bratři odpovědnosti zbavili, lstivě padělali důkaz, že Josef byl usmrcen dravým zvířetem. Udělali to tak, že namočili Josefův pruhovaný oděv do krve kozla. Potom tento důkaz předložili svému otci Jákobovi, který byl patriarchálním soudcem, a ten Rubena zprostil jakékoli odpovědnosti, protože když viděl Josefovo zakrvácené roucho, které mu Josefovi bratři předložili jako důkaz, Jákob došel k závěru, že Josef byl usmrcen. (1Mo 37:31–33)