Hebrejský výraz pro „opevnění“ se v podstatě vztahuje na místo, které je neproniknutelné, nepřístupné. (Srovnej Ze 11:2, Rbi8, ppč.) Opevňování města bylo nákladné a obtížné a vyžadovalo přiměřené obranné síly, a proto všechna města opevněna nebyla. Velká města byla obvykle obezděná, zatímco menší města v té oblasti, jež byla označována jako závislá městečka, byla neobezděná. (Joz 15:45, 47; 17:11) Obyvatelé těchto malých měst mohli v případě nepřátelského útoku uprchnout do obezděného města. Opevněná města tedy sloužila pro obyvatele dané oblasti jako útočiště. Města byla opevňována také tehdy, jestliže měla strategickou polohu a měla chránit silnice, zdroje vody a také přístupové cesty sloužící zásobování a komunikaci.

Mnoho měst v Zaslíbené zemi mělo tak silné a vysoké opevnění, že nevěrní zvědové, které Mojžíš vyslal propátrat zemi Kanaán, oznámili, že „opevněná města jsou velmi velká“ a „opevněná k nebesům“. Neměli víru, a proto se jim ta města zdála nedobytná. (4Mo 13:28; 5Mo 1:28)

Města v biblických zemích obvykle zaujímala plochu jen několika hektarů. Některá však byla daleko větší. Egypt, Asýrie, Babylónie, Persie a Římská říše měly hlavní města mimořádně velká. Babylón byl v biblických dobách jedním z měst, která měla nejsilnější obranný systém. Nejenže měl neobyčejně silné zdi, ale navíc ležel na řece, která tvořila znamenitý obranný příkop a zároveň sloužila jako zdroj vody. Babylón se domníval, že své zajatce může držet navždy. (Iz 14:16, 17) Město však bylo dobyto během jediné noci, a to díky strategii Peršana Kýra; ten odvedl vody Eufratu, takže jeho vojsko mohlo vstoupit do města branami ve zdích, které se táhly podél nábřeží. (Da 5:30)

Opevněné město muselo mít tři základní věci: (1) zdi, které by tvořily překážku pro nepřítele; (2) zbraně, aby obhájci mohli provést odvetný úder a útočníky odrazit, a (3) dostatečné zásobování vodou. Potraviny se mohly ukládat do zásoby v dobách míru, ale stálý a dostupný zdroj vody byl nezbytně nutný, aby město mohlo přestát jakkoli dlouhé obležení.

Příkopy a náspy. Některá města byla obklopena příkopem naplněným vodou, zejména ta, která ležela blízko řeky nebo jezera. Význačnými příklady takových měst byly Babylón ležící na Eufratu a No-amon (Théby) na nilských kanálech. (Na 3:8) Kde nebyla v blízkosti žádná vodní plocha, často se budoval suchý příkop. Když byl Jeruzalém znovu vystaven, byl kolem něj vybudován příkop. (Da 9:25)

Od strany příkopu se zvedal „násep“ vybudovaný ze země, která byla vykopána, když se hloubil příkop. (2Sa 20:15) Násep někdy míval kamenné obložení a tvořil vnější val neboli svah, který stoupal ke zdi vystavěné nahoře na náspu. Příkop, který archeologové objevili v záp. části obranného systému města Chacor, byl nahoře 80 m široký, jeho dno měřilo napříč 40 m a byl asi 15 m hluboký. Navíc násep, který se zvedal z příkopu, byl asi 15 m vysoký, takže jeho horní okraj byl ve výšce asi 30 m nad dnem příkopu. Nahoře na náspu stála městská zeď. (Srovnej Ža 122:7.)

Na takový násep se ovšem vystupovalo velmi obtížně, zejména s obléhacími berany, a proto  útočníci stavěli rampu neboli „obléhací násep“, na který dopravili obléhací berany. (2Sa 20:15; viz heslo BERAN [OBLÉHACÍ].) Příkop byl tak široký, že lukostřelba útočícího vojska byla velmi oslabena a střílet ze dna příkopu bylo prakticky zbytečné. Naproti tomu ti, kdo stavěli rampy pro obléhací berany, byli pod stálou palbou z městských zdí, byli vystaveni přívalu šípů, kamenů a někdy i hořících kusů dřeva. Příkopy nebo svažující se náspy ovšem všechna města neměla, některá se musela při obraně spoléhat jedině na vysoké zdi.

Zdi. Kromě příkopu a náspu patřily dále k obrannému systému zdi. Některé zdi a věže poskytovaly opevnění pro vojáky, byly v nich sklady a nahoru se obvykle vystupovalo po žebřících. Zeď byla stavěna z velkých kamenů, z cihel a ze země. Některé kameny byly mimořádně velké. Dříve se zdi obvykle budovaly z kamenů bez malty. Později byly kameny často spojovány maltou. Malta se vyráběla tak, že se hlína rozšlapávala nohama a mísila s vodou jako při výrobě cihel. Jinak by praskala a zeď sloužící jako součást opevnění by byla narušena. (Srovnej Ez 13:9–16; Na 3:14.)

Systém zdí se často skládal z vysoké vnitřní zdi a nižší zdi vnější. Mezi těmito zdmi byl někdy vybudován suchý příkop. Podél vnější zdi byly kulaté nebo čtyřhranné bašty. Nahoře byly ukončeny zubovitě (měly cimbuří), takže lučištníci mohli při střelbě používat střílny a zároveň byli do jisté míry chráněni před nepřátelskými šípy a před kameny, které nepřátelé metali z praku. Bašty vyčnívaly ze zdi, takže lučištníci mohli ostřelovat nejen prostor před sebou, ale mohli střílet i napravo nebo nalevo na křídla nepřátelského vojska, které by se mohlo pokoušet zeď zlézt nebo prolomit.

Vnitřní zeď byla masivnější a silnější. Když byly vynalezeny těžké obléhací berany, zejména takové, jaké používali Asyřané, zdi se začaly stavět daleko pevnější a silnější, aby vydržely ničení, které působilo toto zařízení. Bylo zjištěno, že kamenná zeď nalezená v Tell en-Nasbe (Micpě?) byla průměrně 4 m silná, a odhaduje se, že byla 12 m vysoká. Zeď byla nahoře ukončena zubovitě, jako téměř všechny městské zdi.

Věže a brány. Do vnitřních zdí se stavěly věže (navíc k baštám nebo věžím ve vnější zdi). Byly vyšší než zeď, někdy zeď převyšovaly až o 3 m. Nahoře měly cimbuří a pod cimbuřím měly někdy otvory pro lučištníky a vrhače kamenů. Díky tomu, že věže vyčnívaly ze zdi a nikdy od sebe nebyly dál než na dvojnásobný dostřel luku, ale obvykle byly daleko blíže, mohli obránci hájit celý prostor podél zdi. Věž měla nahoře ochoz, v jehož podlaze byly otvory. Těmi bylo možné střílet šípy a metat kameny a hořící kusy dřeva přímo dolů na útočníky. O takových věžích je v Bibli mnoho zmínek. (Ne 3:1; Jer 31:38; Ze 14:10) Věže sloužily také jako stanoviště pro strážné, kteří odtud mohli na velkou vzdálenost vidět blížícího se nepřítele. (Iz 21:8, 9)

Na nejvyšším místě ve městě byla obvykle vybudována citadela. Ta měla opevnění s věží a své vlastní zdi, které byly méně masivní než zdi okolního města. Citadela byla poslední pevnost, která sloužila jako útočiště a středisko odporu. Pokud by nepřátelští vojáci prorazili městské zdi, museli by se probojovat ulicemi města, aby se dostali k věži. Taková věž stála v Tebeci. Abimelek toto město dobyl, a když zaútočil na věž, jakási žena mu roztříštila lebku, když mu hodila na hlavu mlýnský kámen. (Sd 9:50–54).

Kromě těchto městských věží byly stavěny i jiné věže (heb. migh·dalʹ, mn. č. migh·da·limʹ), a to na odlehlých místech. Ty byly budovány jako „policejní stanice“ a měly chránit studny nebo jiné vodní zdroje, silnice, hranice a cesty používané pro zásobování a pro komunikaci. Judský král Uzzijáš se stal známým tím, že budoval věže, a to jak v Jeruzalémě, tak i v pustině; ty byly patrně postaveny proto, aby chránily cisterny, které vyhloubil k napájení svého dobytka. (2Pa 26:9, 10) Několik takových věží bylo nalezeno v Negebu.

Nejslabším místem městského obranného systému byly městské brány; proto se obrana zdí nejvíce soustřeďovala na brány. Budovalo se jen tolik bran, kolik jich bylo nutně třeba, aby obyvatelé mohli v době míru přicházet do města a vycházet z něj. Brány se vyráběly ze dřeva a kovu, někdy byly potaženy kovem, aby byly ohnivzdorné. Při archeologickém výzkumu se nacházejí průchody, které jsou zuhelnatělé; z toho je patrné, že dobyvatelé se snažili brány spálit. (Viz heslo BRÁNA, PRŮCHOD BRÁNY.)

 K judským králům, kteří jsou známi jako stavitelé opevnění, patřil Šalomoun, jenž budoval „opevněná města se zdmi, dveřmi a závorou“; dále Asa, který stavěl města a „kolem zdi a věže, dvojité dveře a závory“, a Uzzijáš, který „postavil věže v pustině“ a „válečné stroje“ v Jeruzalémě. (2Pa 8:3–5; 14:2, 6, 7; 26:9–15)

Opevnění budovaná obléhateli. Obléhatelé někdy stavěli opevnění kolem svého tábora, aby jej chránili jednak před výpady podnikanými z obleženého města a jednak před útoky, které by mohli podniknout spojenci obleženého města žijící mimo obležení. Opevněné tábory mívaly kruhový nebo oválný tvar a byly obehnány zdí, která často měla cimbuří a ve které byly také věže s cimbuřím. Aby obléhatelé mohli stavět tato opevnění, poráželi stromy, někdy v okruhu mnoha kilometrů kolem města. Podle Jehovova zákona Izraelité nesměli k tomuto účelu porážet ovocné stromy. (5Mo 20:19, 20)

Opevnění ze špičatých kůlů. Když Ježíš Kristus předpovídal zničení Jeruzaléma, řekl, že nepřátelé postaví kolem města „opevnění ze špičatých kůlů“ neboli „palisádu“. (Lk 19:43, Int) Historik Josephus potvrzuje, že se toto proroctví přesně splnilo. Titus se přimlouval za to, aby bylo vybudováno opevnění, aby Židé nemohli město opustit; tak měli být přinuceni k tomu, aby se vzdali, a kdyby to neudělali, bylo by snadnější město dobýt, protože by ve městě nastal hladomor. Jeho plán byl přijat a vojsko bylo zorganizováno k práci. Legie a menší vojenské oddíly mezi sebou závodily, kdo dříve splní svůj úkol, a jednotlivé muže přitom hnala touha, aby se zalíbili svému nadřízenému. Aby byl získán materiál pro stavbu tohoto opevnění, byly vykáceny všechny stromy kolem Jeruzaléma do vzdálenosti asi 16 km. Josephus uvádí, že toto opevnění dlouhé přes 7 km bylo postaveno za pouhé tři dny, což je neuvěřitelný výkon, neboť obvykle by taková práce trvala řadu měsíců. Zvenčí bylo k tomuto opevnění přistavěno 13 pevnůstek pro posádku. Jejich obvod byl dlouhý celkem asi 2 km. (Válka židovská, V, 491–511, 523)

Archeologické objevy. Král Šalomoun pokračoval ve stavební činnosti svého otce Davida a vybudoval vynikající stavitelská díla. Nejenže v Jeruzalémě postavil nádherný Jehovův chrám, ale také posílil jeruzalémské zdi a vybudoval rozsáhlá opevnění v Chacoru, Megiddu a Gezeru. Archeologové se při výzkumu těchto opevnění řídili výrokem z 1. Královské 9:15: „A to je zpráva o povolaných k nucené práci, které Šalomoun odvedl na stavbu Jehovova domu a svého vlastního domu a Valu a jeruzalémské zdi a Chacoru a Megidda a Gezeru.“ Zjistili, že brány tří měst uvedených na konci této zprávy byly postaveny podle jednotného plánu — každá z nich byla 17 m široká, měla po obou stranách vchodu čtyřhranné věže a vedla do vstupní haly dlouhé 20 m, která měla po každé straně tři síně. Do jisté míry se podobaly branám, o nichž je zmínka v popisu chrámu spatřeného ve vidění, jež dostal Ezekiel. (Ez 40:5–16)

Přímo nad zdmi, které v Megiddu a Chacoru postavil Šalomoun, byly vybudovány další zdi, které dal možná postavit Achab. Tyto zdi byly daleko silnější a pevnější, bezpochyby proto, aby odolaly tehdejším těžkým obléhacím beranům, které používali Asyřané.

V Megiddu byl zdrojem vody pramen v přírodní jeskyni na záp. úpatí pahorku, na němž leželo město. Aby dostali vodu do města, vyhloubili vertikální šachtu hlubokou 30 m — z toho 22 m vedlo tvrdou skálou — a tak se dostali do úrovně pramene. Z této úrovně kopali horizontální tunel, který byl 67 m dlouhý a s nepatrným stoupáním vedl k prameni. Tento nepatrný sklon od pramene ke dnu šachty umožňoval, aby voda tekla do města samospádem. Pramen byl zvenku uzavřen silnou zdí.

Ještě větším technickým výkonem bylo dílo, při němž Ezekjáš neprodyšně uzavřel proud vody tekoucí z Gichonu a vyhloubil tunel dlouhý asi 533 m, aby přivedl vodu do Jeruzaléma, a tím umožnil, aby město mohlo přečkat dlouhé obklíčení. (2Pa 32:30)

Uvnitř města byly často hloubeny cisterny, a to veřejné i soukromé, aby město mohlo být zásobováno vodou v době obklíčení. V nápise na stéle (nyní uložené v pařížském Louvru), kterou v moabském městě Dibon postavil moabský král Meša, je uvedeno: „Já jsem také postavil jeho brány a já jsem postavil jeho věže a já jsem postavil králův dům a udělal jsem obě vodní nádrže uvnitř města. A žádná cisterna nebyla uvnitř města, ani na akropoli, takže jsem řekl všem lidem: ‚Ať si každý z vás udělá cisternu ve svém domě.‘“

 Symbolické použití. V pustině byly v okruhu mnoha kilometrů nejbezpečnějším útočištěm věže, a proto můžeme pochopit, jak výstižná jsou slova Přísloví 18:10: „Jehovovo jméno je silná věž. Do ní utíká spravedlivý a je chráněn.“ Hluboký význam mají také slova 48. žalmu: „V  . . . obytných věžích [Sionu] se Bůh sám stal známým jako bezpečná výšina. Pochodujte kolem Sionu a obcházejte jej, počítejte jeho věže. Upněte se srdcem k jeho náspu. Prohlédněte jeho obytné věže, abyste to mohli vylíčit budoucí generaci.“ (Srovnej Heb 12:22.) Tato slova měla mimořádný význam především pro Židy; ti pohlíželi vzhůru k velké pevnosti Jeruzalém, která měla mohutné ochranné zdi a ležela výše než téměř všechna ostatní velká hlavní města v lidských dějinách. Prostřednictvím proroka Zecharjáše Jehova říká, že on sám je „ohnivou zdí kolem dokola“ Jeruzaléma. Těmito slovy svůj lid ujišťuje a povzbuzuje; kamenné zdi totiž mohou být zbořeny, ale Jehova je ten, kdo poskytuje svým služebníkům skutečnou ochranu. (Ža 48:3, 11–13; Ze 2:4, 5)