Zbývající členové rodiny, národa, kmene nebo rodu; ti, kdo přežili vyvraždění, vyhlazení nebo nějakou epochální událost; příslušníci nějakého odpadlého národa nebo odpadlé skupiny lidí, kteří zůstali věrní Bohu.

Noe a jeho rodina byli ostatkem lidstva, které žilo před potopou. Při popisu toho, že pouze tito lidé zůstali naživu, bylo použito sloveso ša·ʼarʹ, které znamená „zbývat“. (1Mo 7:23) Později v Egyptě řekl Josef svým bratrům: „Bůh mě tedy poslal před vámi, aby pro vás na zemi umístil ostatek [to znamená ty, kdo přežili, aby zachovali potomstvo a rodovou linii; srovnej 2Sa 14:7] a zachoval vás naživu velkým únikem.“ (1Mo 45:4, 7, Rbi8, ppč)

Ostatek Izraele se vrací z vyhnanství. Nejčastější biblické zmínky o ostatku se vztahují na ostatek někdejšího Božího lidu. Bůh prostřednictvím svých proroků Izraelity varoval před trestem za neposlušnost, poskytl jim však také útěchu předpovědí, že ostatek zůstane naživu, že se vrátí do Jeruzaléma a znovu ho postaví, že se mu bude dobře dařit a že ponese plody. (Iz 1:9; 11:11, 16; 37:31, 32; Jer 23:3; 31:7–9)

Potom, co babylónský král Nebukadnecar v roce 617 př. n. l. odvedl judského krále Jehojakina a s ním další zajatce do vyhnanství, Jehova dal proroku Jeremjášovi vidění. Dobré fíky v tomto vidění představovaly judské vyhnance, kteří byli odvedeni do Babylóna, ale které Jehova časem přivede zpátky do jejich země. Špatné fíky představovaly krále Sedekjáše, jeho knížata a ostatní lidi, kteří tehdy ještě nebyli odvedeni do vyhnanství (ve skutečnosti to byla většina obyvatel Jeruzaléma a Judy), a také ty, kdo bydleli v Egyptě. Když v roce 607 př. n. l. Nebukadnecar úplně zničil Jeruzalém, téměř všichni obyvatelé Judy a Jeruzaléma byli nakonec buď pobiti, nebo odvedeni do vyhnanství. A později, když Nebukadnecar podnikl válečné tažení také do Egypta, to postihlo i ty obyvatele Judy, kteří žili v Egyptě, a také ty, kteří tam utekli po roce 607 př. n. l. (Jer 24:1–10; 44:14; 46:13–17; Ná 1:1–6)

Jehova slíbil věrnému ostatku, tedy těm, kdo činili pokání ze svých hříchů, za které je Jehova nechal odvést do vyhnanství, že je sesbírá do ohrady jako jedno stádo. (Mi 2:12) To udělal v roce 537 př. n. l., kdy se ostatek Židů vrátil pod vedením Zerubbabela. (Ezr 2:1, 2) Dříve ‚kulhali‘, ale Jehova je shromáždil, a (i když byli pod nadvládou Persie) protože jejich místodržitelem byl Zerubbabel a protože bylo znovu zavedeno pravé uctívání v chrámu, Jehova byl znovu jejich skutečným Králem. (Mi 4:6, 7) Měli se stát podobnými „rose od Jehovy“, která přináší osvěžení a blahobyt, a měli být odvážní a silní, podobní „lvu mezi lesními zvířaty“. (Mi 5:7–9) Toto pozdější proroctví se zřejmě splnilo v makabejském období, což znamenalo, že až do příchodu Mesiáše Židé zůstali ve své zemi a byl zachován chrám.

Prorok Izajáš měl syna Šear-jašuba; jeho jméno obsahovalo podstatné jméno šeʼarʹ (sloveso ša·ʼarʹ) a znamenalo „pouhý ostatek (ti zbývající) se vrátí“. Jméno bylo znamení toho, že  Jeruzalém padne a jeho obyvatelé budou odvedeni do vyhnanství, ale že Bůh bude milosrdný a přivede ostatek zpátky do země. (Iz 7:3)

Babylónu nezůstal žádný ostatek. Bůh použil Babylón k tomu, aby potrestal svůj lid, ale Babylóňané šli nad to, co bylo nezbytné, těšilo je utiskovat Izraelity a špatně s nimi zacházet a měli v úmyslu držet je v zajetí navždy. To se dělo vlastně proto, že Babylón byl hlavním zastáncem falešného uctívání a nenáviděl Jehovu i jeho uctívání. Z těchto důvodů Bůh prohlásil: „Odříznu od Babylóna jméno a ostatek a potomstvo a další pokolení.“ (Iz 14:22) Babylón byl nakonec úplně a trvale zpustošen a neměl žádný ostatek, který by se vrátil, aby ho znovu postavil.

Ostatek Izraele přijímá Krista. Když k izraelskému národu přišel Ježíš Kristus, většina lidí ho odmítla. Pouze ostatek projevil víru, a tito lidé se stali Ježíšovými následovníky. Na tento židovský ostatek uplatňuje apoštol Pavel určitá proroctví z Izajáše (10:22, 23; 1:9), když píše: „Izajáš nadto volá ohledně Izraele: ‚Ačkoli počet izraelských synů může být jako mořský písek, je to ostatek, jenž bude zachráněn. Jehova totiž provede účtování na zemi, dokončí je a zkrátí.‘ Právě jako Izajáš také dříve řekl: ‚Kdyby nám Jehova vojsk nenechal semeno, stali bychom se podobnými Sodomě a byli bychom učiněni právě jako Gomora.‘“ (Ří 9:27–29) Pavel také uvádí příklad těch 7 000 mužů, kteří v době Elijáše byli ponecháni naživu, protože neklekali před Baalem, a říká: „Tak tedy v nynějším období se také vyskytl ostatek podle vyvolení díky nezasloužené laskavosti.“ (Ří 11:5)

Duchovní ostatek. Ve Zjevení (12. kap.) Jan zaznamenal vidění, v němž viděl ženu v nebi a draka, a tuto část vidění zakončil slovy: „A drak se na ženu rozzlobil a odešel vést válku se zbývajícími [loi·ponʹ] z jejího semene, kteří zachovávají Boží přikázání a mají dílo vydávání svědectví pro Ježíše.“ Tito „zbývající“, kteří mají „dílo vydávání svědectví pro Ježíše“, jsou poslední z bratrů Ježíše Krista žijících na zemi; žijí na zemi potom, co byl Ďábel svržen na zem a co bylo oznámeno: „Nyní nastala záchrana a moc a království našeho Boha a autorita jeho Krista.“ Ďábel, drak, vede válku s ostatkem Kristových duchovních bratrů prostřednictvím „divokého zvířete“ a ‚obrazu divokého zvířete‘ popsaných ve 13. kapitole Zjevení. Ostatek však nad nimi vítězí, jak odhaluje 14. kapitola Zjevení. (Viz heslo SEMENO.)