Hebrejské slovo ʼav, které se překládá „otec“, je zvukomalebné slovo (slovo napodobující zvuky) převzaté z prvních a nejjednodušších zvuků vycházejících z úst dítěte. Jak hebrejské slovo ʼav, tak i řecké slovo pa·terʹ jsou používána v různých významech: něčí zploditel neboli původce (Př 23:22; Ze 13:3; Lk 1:67), hlava domácnosti nebo patriarchální rodiny (1Mo 24:40; 2Mo 6:14), předek (1Mo 28:13; Jan 8:53),  zakladatel národa (Mt 3:9), zakladatel třídy nebo profese (1Mo 4:20, 21), ochránce (Job 29:16; Ža 68:5), zdroj něčeho (Job 38:28) a dále jako označení vyjadřující úctu (2Kr 5:13; Sk 7:2).

Jehova Bůh jakožto Stvořitel je označován jako Otec. (Iz 64:8; srovnej Sk 17:28, 29.) Je také Otcem křesťanů, kteří byli zplozeni duchem, přičemž aramejský výraz ʼAb·baʼʹ vyjadřuje úctu a důvěrný synovský vztah. (Ří 8:15; viz heslo ABBA.) Všichni, kdo projevují víru a mají naději na věčný život, mohou Boha oslovovat jako Otce. (Mt 6:9) Ježíš Kristus, Mesiáš, je Božím Hlavním zprostředkovatelem života, a proto byl prorocky označen jako Věčný otec. (Iz 9:6) Také každý, kdo má napodobitele a následovníky neboli ty, kdo projevují jeho vlastnosti, je považován za jejich otce. (Mt 5:44, 45; Ří 4:11, 12) V tomto smyslu se mluví o Ďáblovi jako o otci. (Jan 8:44; srovnej 1Mo 3:15.)

Ježíš prohlásil, že označení „otec“ se nesmí používat na lidi jako formální nebo náboženský titul. (Mt 23:9) Pavel přinesl dobrou zprávu některým křesťanům a duchovně je živil, a proto byl jako jejich otec, ale v žádném biblickém textu se na něho označení „otec“ neuplatňuje jako náboženský titul. (1Ko 4:14, 15) Ve vztahu ke křesťanům v Tesalonice Pavel přirovnal sám sebe jak k otci, tak i k matce. (1Te 2:7, 11) U Lukáše 16:24, 30 je sice zmínka o ‚otci Abrahamovi‘, ale toto označení je na Abrahama uplatněno v podstatě jako na tělesného předka.

Otcova autorita a odpovědnost. Z Bible vyplývá, že otec je hlavou domácnosti, je jejím strážcem a ochráncem, činí konečná rozhodnutí a působí v rodině jako soudce. (1Ko 11:3; 1Mo 31:32) V době patriarchů a před tím, než bylo v Izraeli dosazeno levitské kněžstvo, otec poskytoval vedení, když při uctívání zastupoval svou rodinu, a působil tedy jako kněz. (1Mo 12:8; Job 1:5; 2Mo 19:22). Autoritu nad svou domácností měl otec až do své smrti. Jestliže se syn oženil a založil si vlastní domácnost, stal se její hlavou; ovšem otci byla stále prokazována náležitá úcta. Když se vdala dcera, její hlavou se stal její manžel. (4Mo 30:3–8) Otec v biblických dobách obvykle zařizoval uzavření manželství svých dětí. Když se dostal do velké finanční tísně, mohl prodat svou dceru do otroctví, ale byla přitom učiněna určitá opatření pro její ochranu. (2Mo 21:7)

Otcovská péče o členy rodiny. Otec je Božím představitelem, a proto je povinen starat se o to, aby členové jeho domácnosti dostávali poučení o Božích zásadách. (1Mo 18:19; Ef 6:4; 5Mo 6:6, 7) K poučování a ukázňování, které je povinen udílet, patří také osobní pokyny a příkazy, a matka je pomáhá uplatňovat. (Př 1:8; 6:20) Bohabojný otec velice miluje své děti a vybízí a utěšuje je velmi něžně. (1Te 2:11; Oz 11:3) Aby mohly chodit po správné cestě, ukázňuje je, vede je k nápravě a kárá je. (Heb 12:9; Př 3:12) Má ze svých synů radost a raduje se především tehdy, když jeho synové projevují moudrost. (Př 10:1) Jestliže naproti tomu jeho děti jednají nerozumně, velmi ho to rmoutí a mrzí. (Př 17:21, 25) Má být soucitný a milosrdný. (Mal 3:17; Ža 103:13) Má brát ohled na potřeby a přání členů své rodiny. (Mt 7:9–11) Je popsáno mnoho případů, kdy Bůh projevoval svému lidu lásku a péči, a tyto projevy jsou pro lidské otce vzorem.

Jméno otce v rodopisných záznamech. Rodokmen muže se obvykle sledoval ze strany otce, a ne ze strany matky. Lukáš tedy v rodokmenu Ježíše jeho matku neuvádí, ale názor, že uvádí Ježíšův rodokmen z matčiny strany (což je výjimka z pravidla), se zdá být opodstatněný. Jejího manžela Josefa patrně uvádí jako syna Heliho, což byl zřejmě Mariin otec. To by vůbec nebylo nesprávné, protože Josef byl Heliho zeť. (Viz heslo RODOKMEN JEŽÍŠE KRISTA.)

Vzhledem k tomu, že příjmení neexistovala, byl muž zpravidla označován jako syn „Toho a toho“. Například Izák byl označován jako ‚syn Abrahama‘. (1Mo 25:19) Mnoho hebrejských jmen obsahovalo hebrejské označení ben nebo aramejské bar, „syn“, a za ním následovalo jméno otce jakožto příjmení, například „Ben-hur“ (1Kr 4:8, RS; „syn Churův“, NS) a ‚Šimon Bar-Jona‘ neboli ‚Šimon, syn Jonášův‘. (Mt 16:17, EP, ppč; NS)