Doslovné jídlo na památku smrti Pána Ježíše Krista; tedy slavnostní vzpomínka na jeho smrt. Je to jediná událost, kterou si podle Písma mají křesťané připomínat slavností, a ta je tedy vhodně označována jako Památná slavnost. Někdy se jí také říká „večeře Páně“. (1Ko 11:20, EP)

O ustanovení Pánovy večeře podávají zprávu dva apoštolové, kteří byli jejími očitými svědky a účastníky, totiž Matouš a Jan. Marek a Lukáš sice tehdy přítomni nebyli, ale přesto doplňují některé podrobnosti. Některé rysy této slavnosti objasňuje Pavel, a to v pokynech, které dává korintskému sboru. Z těchto pramenů se dozvídáme, že se Ježíš večer před svou smrtí sešel se svými učedníky v jedné velké horní místnosti a tam oslavili Pasach. (Mr 14:14–16) Matouš píše: „Když dále jedli, Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: ‚Vezměte, jezte. To znamená mé  tělo.‘ Také vzal pohár, a když vzdal díky, dal jim jej a řekl: ‚Pijte z něho vy všichni; neboť to znamená mou „krev smlouvy“, která má být vylita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů. Ale říkám vám: Od nynějška rozhodně nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy ho budu pít nový s vámi v království svého Otce.‘ Nakonec když zazpívali chvály, vyšli na Olivovou horu.“ (Mt 26:17–30; Mr 14:17–26; Lk 22:7–39; Jan 13:1–38; 1Ko 10:16–22; 11:20–34)

Kdy byla zavedena. Pasach byl slaven vždy 14. nisanu (abibu), což byl přesně, nebo téměř přesně, den úplňku; první den každého měsíce (lunárního měsíce) v židovském kalendáři byl den novoluní, což se určovalo vizuálním pozorováním. Čtrnáctý den měsíce je tedy asi uprostřed lunárního období. Pod heslem JEŽÍŠ KRISTUS (Doba jeho smrti) je ukázáno, že Ježíš zemřel 14. nisanu roku 33 n. l. Pokud jde o den jeho smrti, astronomické údaje ukazují, že v pátek 3. dubna roku 33 n. l. (podle juliánského kalendáře) neboli v pátek 1. dubna podle gregoriánského kalendáře bylo zatmění měsíce. (Canon der Finsternisse, Theodor v. Oppolzer, 1887, s. 344) K zatmění měsíce dochází vždy v době úplňku. Tato okolnost silně nasvědčuje tomu, že 14. nisan roku 33 n. l. připadl podle gregoriánského kalendáře na čtvrtek/pátek dne 31. března/1. dubna roku 33 n. l.

V předvečer své smrti slavil Ježíš své poslední jídlo Pasach a potom zavedl Pánovu večeři. Ještě předtím než Památná večeře začala, zrádce Jidáš byl poslán pryč, a v té době, jak říká zpráva, „byla noc“. (Jan 13:30) Dny židovského kalendáře se počítaly od večera jednoho dne do večera dne následujícího, takže Pánova večeře byla slavena rovněž 14. nisanu, a to ve čtvrtek večer dne 31. března. (Viz heslo DEN.)

Jak často se má slavit? Lukáš a Pavel podávají zprávu o tom, že při zavedení Památné slavnosti Ježíš řekl: „Stále to čiňte na mou památku.“ (Lk 22:19; 1Ko 11:24) Z toho lze logicky usoudit, že si Ježíš přál, aby jeho následovníci slavili Pánovu večeři jednou za rok, a ne častěji. Pasach, který byl dodržován na památku toho, že v roce 1513 př. n. l. Jehova vysvobodil Izrael z egyptského otroctví, byl slaven jednou za rok, ve výroční den 14. nisanu. Památná slavnost je také oslavou výročí, a proto je správné, aby byla pořádána jen 14. nisanu.

Pavel uvedl, že ve spojitosti s pohárem Ježíš řekl: „Stále to čiňte, kdykoli jej budete pít, na mou památku,“ a dodal: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete tento pohár, ohlašujete Pánovu smrt, dokud on nepřijde.“ (1Ko 11:25, 26) „Kdykoli“ se může vztahovat na něco, co se koná jednou ročně, zejména tehdy, koná-li se to mnoho let. (Heb 9:25, 26) Dnem, kdy Kristus obětoval své doslovné tělo na mučednickém kůlu a vylil svou krev, aby byly odpuštěny hříchy, byl 14. nisan. To byl tedy den ‚Pánovy smrti‘, a tudíž to je i datum, kdy má být od té doby slavnostně připomínána jeho smrt.

Účastníci tohoto jídla byli „vzdáleni od Pána“, a před tím, než ve věrnosti zemřeli, měli slavit Pánovu večeři mnohokrát. Potom, po svém vzkříšení k nebeskému životu, měli být společně s Kristem a nepotřebovali už nic, co by jim ho připomínalo. Když se apoštol Pavel zmínil o tom, jak dlouho bude nutné tuto slavnost zachovávat, uvedl slova „dokud on nepřijde“, a tím zřejmě poukázal na to, že Kristus přijde znovu, že je za své přítomnosti vzkřísí a přijme je do nebe. To je objasněno výrokem, který později během téhož večera Ježíš řekl svým 11 apoštolům: „Jestliže půjdu a připravím vám místo, přijdu opět a přijmu vás k sobě domů, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:3, 4; srovnej 2Ko 5:1–3, 6–9.)

Ježíš sdělil svým učedníkům, že víno, které předtím pil (při tomto Pasachu před Památnou slavností), bylo poslední z plodu révy, které pil, ‚až do toho dne, kdy ho bude pít nový s nimi v království svého Otce‘. (Mt 26:29) Vzhledem k tomu, že doslovné víno v nebi pít nebude, zmiňoval se zřejmě o něčem, co někdy bývá v Písmu vínem znázorněno, totiž o radosti. Jeho učedníci toužebně očekávali dobu, kdy s ním budou společně v Království. (Ří 8:23; 2Ko 5:2) Král David v jedné písni napsal, že Jehova opatřil „víno, které rozradostňuje srdce smrtelného člověka“, a jeho syn Šalomoun řekl: „Víno rozradostňuje život.“ (Ža 104:15; Ka 10:19)

Symboly. O chlebu, který Ježíš použil, když zaváděl Pánovu večeři, Marek píše: „A když dále jedli, vzal chléb, vyslovil požehnání, rozlámal jej a dával jim jej a řekl: ‚Vezměte jej, to znamená mé tělo.‘“ (Mr 14:22) Byl to chléb, který měli při jídle Pasach, jež Ježíš se svými učedníky právě ukončil. Tento chléb byl  nekvašený, protože v době Pasachu a s ním spojeného Svátku nekvašených chlebů nesměl být v židovských domácnostech žádný kvas. (2Mo 13:6–10) Kvas je v Písmu používán k označení hříšnosti. Je vhodné, že tento chléb byl nekvašený, protože znázorňuje Ježíšovo bezhříšné hmotné tělo. (Heb 7:26; 9:14; 1Pe 2:22, 24) Nekvašený chléb byl plochý a křehký; proto se lámal, což se tehdy při jídle dělalo běžně. (Lk 24:30; Sk 27:35) Když Ježíš předtím pro tisíce lidí zázračně zvětšil množství chleba, rozlámal ho, aby jim ho rozdělil. (Mt 14:19; 15:36) Je tedy zřejmé, že lámání chleba při Památné slavnosti nemělo žádný duchovní význam.

Ježíš podal chléb, a pak vzal pohár a „vzdal díky a dal jim jej, a všichni se z něho napili. A řekl jim: ‚To znamená mou „krev smlouvy“, která má být vylita ve prospěch mnohých.‘“ (Mr 14:23, 24) Použil kvašené víno, a ne nekvašenou šťávu z hroznů. Když se Bible zmiňuje o vínu, jde vždy o doslovné víno, a ne o nekvašenou hroznovou šťávu. (Viz heslo VÍNO A SILNÝ NÁPOJ.) Hroznová šťáva by ‚staré vinné měchy‘ neroztrhla, ale jak řekl Ježíš, roztrhlo by je kvašené víno. Ježíšovi nepřátelé tvrdili, že Ježíš je „propadlý pití vína“, a toto obvinění by bylo bezvýznamné, kdyby „víno“ byla pouhá hroznová šťáva. (Mt 9:17; 11:19) Při oslavě Pasachu, která právě skončila, se pilo skutečné víno, a Kristus je tedy mohl vhodným způsobem použít, když zaváděl Památnou slavnost, která měla být slavena na památku jeho smrti. Víno bylo bezpochyby červené, protože jedině červené víno by bylo vhodným symbolem jeho krve. (1Pe 1:19)

Jídlo společenství. Ve starověkém Izraeli mohl muž opatřit jídlo společenství. Do svatyně přivedl zvíře, a to tam bylo zabito. Část obětovaného zvířete přišla na oltář jako „uklidňující vůně Jehovovi“, část dostal úřadující kněz a další část dostali Áronovi kněžští synové. Na jídle se podílel i ten, kdo oběť přinesl, a jeho domácnost. (3Mo 3:1–16; 7:28–36) Kdo byl podle ustanovení Zákona ‚nečistý‘, nesměl z oběti společenství jíst, jinak mu hrozilo, že ‚bude od svého lidu odříznut‘. (3Mo 7:20, 21)

Pánova večeře je také jídlo společenství, protože se na něm podílí více účastníků. Jehova Bůh je Původcem tohoto uspořádání, Ježíš Kristus je výkupní obětí a jeho duchovní bratři jedí symboly jakožto spoluúčastníci. To, že jedí u ‚Jehovova stolu‘, znamená, že mají pokoj s Jehovou. (1Ko 10:21) Oběti společenství byly někdy skutečně nazývány ‚pokojné oběti‘. (3Mo 3:1, Rbi8, ppč)

Účastníci tohoto jídla jedí chléb a pijí víno, a tím uznávají, že jsou podílníky společně s Kristem, že s ním jsou v naprosté jednotě. Apoštol Pavel říká: „Není pohár žehnání, který žehnáme, podílnictvím na Kristově krvi? Není chléb, který lámeme, podílnictvím na Kristově těle? Protože je jeden chléb, my, ačkoli mnozí, jsme jedním tělem, neboť všichni se podílíme na tom jednom chlebu.“ (1Ko 10:16, 17)

Ti, kdo mají tento podíl, dávají najevo, že jsou v nové smlouvě a že se těší z dobrodiní, která s tím jsou spojena, totiž z toho, že jim skrze Kristovu krev Bůh odpustil hříchy. Správně oceňují hodnotu „krve smlouvy“, jíž byli posvěceni. (Heb 10:29) V Písmu jsou označeni jako ‚služebníci nové smlouvy‘, kteří slouží jejím účelům. (2Ko 3:5, 6) A je vhodné, že se podílejí na symbolickém chlebu neboli si z něj berou, protože mohou říci: „Zmíněnou ‚vůlí‘ jsme byli posvěceni prostřednictvím obětování těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (Heb 10:10) Podílejí se na Kristově utrpení a na smrti, jakou Kristus zemřel, umírají totiž v ryzosti. Mají naději, že se budou podílet na „podobě jeho vzkříšení“, vzkříšení k nesmrtelnému životu v duchovním těle. (Ří 6:3–5)

O každém z účastníků tohoto jídla apoštol Pavel píše: „Kdo tedy jí chléb nebo pije Pánův pohár nehodně, bude vinen vzhledem k tělu a krvi Pána. Nejprve ať se člověk po pečlivém zkoumání schválí, a tak ať jí z chleba a pije z poháru. Kdo totiž jí a pije, jí a pije soud nad sebou, jestliže nerozlišuje tělo.“ (1Ko 11:27–29) Kdyby měl někdo nečisté, nebiblické zvyky nebo by jednal jako pokrytec, nebyl by hoden z těchto symbolů jíst. Kdyby byl v takovém stavu, a přece by z nich jedl, pak by jedl a pil soud nad sebou samým. Neoceňoval by Kristovu oběť, její účel a význam. Dával by najevo, že si jí neváží a že jí pohrdá. (Srovnej Heb 10:28–31.) Takový člověk by byl v nebezpečí, že bude ‚od Božího lidu odříznut‘; totéž se stalo, jestliže se některý Izraelita účastnil jídla společenství, ačkoli byl v nečistém stavu. (3Mo 7:20)

 Pavel skutečně přirovnává Pánovu večeři k izraelskému jídlu společenství — nejdříve totiž mluví o tom, jak se účastníci společně podílejí na Kristu, a pak říká: „Pohleďte na to, co je Izrael podle těla: Nejsou ti, kdo jedí oběti, podílníky s oltářem? . . . Nemůžete pít Jehovův pohár a pohár démonů; nemůžete se podílet na ‚Jehovově stole‘ a stole démonů.“ (1Ko 10:18–21)

Podílníci a jiní přítomní při jídle. Ježíš shromáždil svých 12 apoštolů a řekl jim: „Velmi jsem toužil jíst s vámi tento pasach, dříve než budu trpět.“ (Lk 22:15) Jan jako očitý svědek však podává zprávu o tom, že před zavedením Památné večeře Ježíš poslal zrádce Jidáše pryč. Ježíš věděl, že ho Jidáš zradí, a proto v průběhu Pasachu namočil sousto z jídla Pasach, podal ho Jidášovi a dal mu pokyn, aby odešel. (Jan 13:21–30) Také Markova zpráva nasvědčuje tomuto sledu událostí. (Mr 14:12–25) Během Pánovy večeře, která následovala, Ježíš podal chléb a víno zbývajícím 11 apoštolům a řekl jim, aby jedli a pili. (Lk 22:19, 20) Potom jim řekl, že oni jsou ‚těmi, kdo s ním setrvali v jeho zkouškách‘, což také poukazuje na to, že Jidáš už byl poslán pryč. (Lk 22:28)

Nic nenasvědčuje tomu, že by sám Ježíš jedl z chleba, který předložil účastníkům, nebo že by při tomto Památném jídle pil z poháru. Tělo a krev dal v jejich prospěch a k tomu, aby byla uvedena v platnost nová smlouva, jejímž prostřednictvím byly odstraněny jejich hříchy. (Jer 31:31–34; Heb 8:10–12; 12:24) Ježíš žádné hříchy neměl. (Heb 7:26) Je prostředníkem nové smlouvy mezi Jehovou Bohem a těmi, kdo byli vybráni jako Kristovi společníci. (Heb 9:15; viz heslo SMLOUVA.) Kromě apoštolů, kteří byli přítomni při tomto jídle, měly k duchovnímu ‚Božímu Izraeli‘ neboli k ‚malému stádu‘ patřit ještě další osoby, jež měly být nakonec králi a kněžími s Kristem. (Ga 6:16; Lk 12:32; Zj 1:5, 6; 5:9, 10) Všichni Kristovi duchovní bratři na zemi se tedy mají podílet na tomto jídle, kdykoli se tato oslava koná. Je o nich napsáno, že jsou „jistým prvním ovocem jeho tvorů“ (Jk 1:18), že byli koupeni z lidstva jako „první ovoce Bohu a Beránkovi“, a v Janově vidění bylo ukázáno, že jich je 144 000. (Zj 14:1–5)

Pozorovatelé se nepodílejí. Pán Ježíš Kristus ukázal, že v době jeho přítomnosti budou na zemi lidé, kteří budou jeho duchovním bratrům prokazovat dobro, v těžkých dobách je budou navštěvovat a budou jim poskytovat pomoc. (Mt 25:31–46) Mají tito lidé právo přijímat ze symbolů, jestliže jsou přítomni při oslavě Pánovy večeře? Písmo říká, že těm, kdo jsou „vskutku Boží dědicové, ale spoludědicové s Kristem“, a jsou proto oprávněni přijímat ze symbolů, Bůh prostřednictvím svatého ducha poskytne důkaz a ujištění, že jsou Božímí syny. Apoštol Pavel píše: „Duch sám vydává svědectví s naším duchem, že jsme Boží děti.“ Dále vysvětluje, že z opatření, které Bůh učinil pro tyto syny, budou mít užitek i jiní: „Dychtivé očekávání tvorstva totiž čeká na zjevení Božích synů.“ (Ří 8:14–21) Vzhledem k tomu, že spoludědicové s Kristem mají ‚vládnout jako králové a kněží nad zemí‘, přinese Království těm, kdo budou žít pod jeho vládou, požehnání. (Zj 5:10; 20:4, 6; 21:3, 4) Ti, kdo z něj budou mít užitek, se přirozeně o Království a o všechno, co s ním souvisí, zajímají. Takoví lidé tedy jsou při oslavě Pánovy večeře přítomni a pozorují ji; nejsou však spoludědici s Kristem a nejsou Božími duchovními syny, nejsou spoluúčastníky Kristovy smrti a nemají naději, že s ním budou vzkříšeni k nebeskému životu, a proto ze symbolů nepřijímají. (Ří 6:3–5)

Žádná transsubstanciace ani konsubstanciace. Když Ježíš předložil chléb, stále ještě měl své hmotné tělo. Toto tělo, celé a úplné, mělo být příští den odpoledne (podle hebrejského kalendáře týž den, 14. nisanu) obětováno jako dokonalá, bezvadná oběť za hříchy. Pro tuto dokonalou oběť si Ježíš také ponechal všechnu svou krev. „Vylil svou duši [která je v krvi] právě na smrt.“ (Iz 53:12; 3Mo 17:11) Během této večeře tedy žádným zázrakem neprovedl transsubstanciaci, nezměnil totiž chléb ve své hmotné tělo ani víno ve svou doslovnou krev. Tytéž důvody vysvětlují, proč nemůže být pravdivé tvrzení, že Ježíš zázračně způsobil, aby jeho tělo a jeho krev byly přítomny v chlebu a víně nebo s nimi byly sloučeny, což tvrdí zastánci nauky o konsubstanciaci.

Ježíšova slova zapsaná u Jana 6:51–57 tomu neodporují. Ježíš tehdy nemluvil o Pánově večeři; ta byla ustanovena teprve o rok později. O ‚jedení‘ a ‚pití‘ se v této zprávě mluví v obrazném smyslu a verše 35 a 40 ukazují, že se to  děje symbolicky projevováním víry v Ježíše Krista.

Jedení skutečného lidského těla a pití skutečné lidské krve by navíc byl kanibalismus. Židé, kteří neprojevovali víru a Ježíšovu výroku o jedení jeho těla a pití jeho krve správně nerozuměli, byli otřeseni. Z toho je patrné, jaký názor na jedení lidského těla a pití lidské krve byl lidem vštípen Zákonem. (Jan 6:60)

Pití krve bylo navíc porušením zákona, který dal Bůh Noemovi před ustanovením smlouvy Zákona. (1Mo 9:4; 3Mo 17:10) Pán Ježíš Kristus by nikdy nikoho nenabádal k porušování Božího zákona. (Srovnej Mt 5:19.) Ježíš kromě toho přikázal: „Stále to čiňte na mou památku,“ ne ‚Stále to čiňte, abyste mě obětovali‘. (1Ko 11:23–25)

Chléb a víno tedy jsou symboly, které znázorňují tělo a krev Krista, podobně jako měla symbolický význam jeho slova o jedení jeho těla a pití jeho krve. Lidem, kteří se kvůli jeho slovům urazili, Ježíš řekl: „Vskutku chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:51) Jeho tělo bylo dáno tehdy, když zemřel obětní smrtí na mučednickém kůlu. Pak bylo pohřbeno, a než mohlo podlehnout zkáze, jeho Otec je odstranil. (Sk 2:31) Z jeho těla a krve nikdo nikdy doslovně nic nejedl.

Správný a řádný průběh. Křesťanský sbor v Korintu se v některých ohledech dostal do špatného duchovního stavu, a proto apoštol Pavel řekl: „Jsou mnozí mezi vámi slabí a churaví a celkem dost jich spí ve smrti.“ Do značné míry to bylo způsobeno tím, že nesprávně chápali Pánovu večeři a její význam. K této posvátné slavnosti neměli patřičnou úctu. Před shromážděním nebo během něj někteří jedli svou vlastní večeři, kterou si přinesli s sebou. Byli mezi nimi i lidé, kteří se přejídali a opíjeli, zatímco druzí ve sboru, kteří žádnou večeři neměli, byli hladoví a styděli se v přítomnosti těch, kdo měli dostatek. Ti byli naopak ospalí nebo se v myšlenkách zabývali jinými věcmi, a symboly pak nemohli přijímat s oceněním. Kromě toho byly ve sboru rozkoly, protože někteří křesťané dávali přednost Apollovi, zatímco jiní očekávali vedení od Pavla. (1Ko 1:11–13; 11:18) Nechápali, že při této příležitosti by měla být zdůrazňována jednota. Nebylo jim zcela jasné, o jak vážnou věc jde, že symboly znázorňují tělo a krev Pána a že tímto jídlem si mají připomínat jeho smrt. Pavel důrazně vysvětlil, že ti, kdo přijímají symboly a přitom tyto skutečnosti nerozlišují, jsou ve velkém nebezpečí. (1Ko 11:20–34)