Základní založení nebo souhrn znaků. Označení se může vztahovat na to, čím je člověk od narození, a také na jeho vrozené vlastnosti a obvyklý způsob jednání. Někdy se vztahuje na tělesné potřeby organismu. Řecké slovo fyʹsis se obvykle překládá slovy „příroda“ či „přirozenost“ a slovo fy·si·kosʹ (tvar vyjadřující přídavné jméno) slovem „přirozený“.

Člověk a zvířata. Přirozenost člověka se liší od přirozenosti divokých zvířat, a dokonce ani všechna divoce žijící zvířata nemají stejnou přirozenost, jak to ukazuje výrok u Jakuba 3:7: „Vždyť každý druh [řec. fyʹsis, ‚přirozenost‘] divokého zvířete stejně jako ptáka a lezoucího tvora a mořského tvora má být zkrocen a byl zkrocen lidským rodem [fyʹsei tei an·thro·piʹnei, ‚přirozeností, která patří člověku‘].“ Z těchto rozdílů v „přirozenosti“ je patrná rozmanitost Božího stvoření a tyto rozdíly se zachovávají díky božskému zákonu, kterým je stanoveno, že se všechno rozmnožuje podle svého druhu. (1Mo 1:20–28; srovnej 1Ko 15:39.)

Božská přirozenost. Odlišnou přirozenost mají také Boží duchovní tvorové v nebi. Apoštol Petr píše spolukřesťanům, duchovním bratrům Ježíše Krista, o ‚drahocenných a velmi velkolepých slibech, aby se jejich prostřednictvím stali podílníky na božské přirozenosti [fyʹse·os]‘. (2Pe 1:4) To znamená, že se budou jako duchovní osoby podílet s Kristem na jeho slávě, což Petr ukazuje ve svém prvním dopise: „Bůh . . . nám dal nové zrození [a·na·gen·neʹsas he·masʹ, ‚znovu nás zplodil‘] k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ (1Pe 1:3, 4) Má-li někdo obdržet „božskou přirozenost“, je nutné, aby se jeho přirozenost změnila smrtí a vzkříšením, jak to objasňuje apoštol Pavel v 1. Korinťanům 15. kapitole. Vysvětluje, že křesťan musí zemřít a musí být vzkříšen v odlišném těle, v těle duchovním, což vyžaduje přeměnu. (1Ko 15:36, 38, 44, 49, 51)

Vrozená přirozenost. Pavel mluví o svých soukmenovcích, o Židech, a říká o nich, že to jsou „přirození Židé“, protože se všichni narodili židovským rodičům, dětem Izraele neboli Jákoba. (Ga 2:15; srovnej Ří 2:27.)

V podobenství o olivovníku nazývá tělesné Židy přirozenými (ka·taʹ fyʹsin, „podle přirozenosti“) ratolestmi zahradního olivovníku. Křesťanům z pohanů říká: „Jestliže jsi totiž ty byl vyťat z olivovníku, který je od přirozenosti planý, a byl jsi proti přirozenosti naroubován na zahradní olivovník, oč spíše budou ti, kdo jsou přirození, naroubováni na svůj vlastní olivovník!“ (Ří 11:21–24) Planý olivovník je neplodný nebo nese plody velmi podřadné jakosti, ale ve Středozemí se běžně na plané olivovníky roubují větve  z olivovníků pěstěných, a plody jsou pak dobré. Jestliže je však na pěstěný olivovník naroubována větev z olivovníku planého, přináší jen nekvalitní plody tohoto planého olivovníku. O tomto druhém způsobu roubování proto Pavel říká, že je „proti přirozenosti“. Tím má být zdůrazněna Boží moc a také Boží nezasloužená laskavost, kterou projevil pohanům, když jim dal nové postavení, aby nahradili „přirozené ratolesti“. Židy Jehova ‚pěstoval‘ po celá staletí, ale pohané byli „planí“, neměli pravé náboženství a nepřinášeli Bohu žádné ovoce. Přirozeným způsobem nebylo možné dosáhnout toho, aby přinášeli znamenité ovoce; to se mohlo stát jedině Boží mocí. Toto ‚roubování‘ tedy mohl úspěšně provést jedině Jehova.

Když Pavel vysvětloval Galaťanům, proč se nemají nechat zotročit judaistickými naukami, řekl jim: „Když jste neznali Boha, tehdy jste sloužili jako otroci těm, kdo od přirozenosti nejsou bohy.“ Tito falešní bohové, které kdysi uctívali, již svým původem a vznikem nebyli žádnými skutečnými bohy; do takového postavení se nemohli dostat. Nejenže neměli autoritu být bohy, ale svou skutečnou povahou a podstatou k tomu neměli potřebné vlastnosti. (Ga 4:8)

Svědomí. Určité rysy nebo vlastnosti jsou lidem vrozeny, protože byly vlastně do člověka vloženy od počátku. Apoštol Pavel se zmiňuje o svědomí, nebo přinejmenším o jakémsi pozůstatku svědomí, které padlý člověk stále ještě má, i když se v mnoha případech od Boha vzdálil a nemá jeho zákon. Tím se vysvětluje, proč si všechny národy ustanovily mnoho zákonů, které jsou v souladu se spravedlností a právem, a proč se mnoho lidí řídí určitými dobrými zásadami. Pavel říká: „Kdykoli totiž lidé z národů, kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají záležitost zákona napsanou ve svém srdci, zatímco s nimi jejich svědomí vydává svědectví a oni jsou svými vlastními myšlenkami obžalováváni nebo též omlouváni.“ (Ří 2:14, 15)

Když s korintským sborem Pavel rozebíral otázku vedení prostřednictvím hlavy, upozornil na pravidlo, že by žena, která se modlí nebo prorokuje před sborem, měla mít na znamení podřízenosti pokrytou hlavu. Znázorňuje to příkladem: „Nevyučuje vás sama příroda, že má-li muž dlouhé vlasy, je mu to k necti, ale má-li žena dlouhé vlasy, je jí to ke slávě? Protože vlasy jsou jí dány místo pokrývky hlavy.“ (1Ko 11:14, 15)

Slovy „sama příroda“ Pavel zřejmě míní víc než jen „zvyk“, o jakém se zmiňuje ve verši 16, kde mluví o tom, že ženy používají pokrývku hlavy. Dědičné rysy patrně také ovlivňovaly to, co křesťané v Korintu považovali za přirozené. Pokud se Evropanky (například Řekyně) nestříhají, obvykle jim narostou mnohem delší vlasy než mužům. To však neplatí o rovných vlasech Orientálců a Indiánů ani o kudrnatých vlasech černochů a Melanésanů.

Křesťané v Korintu si byli vědomi nejen svých dědičných rysů, ale věděli také o všeobecném zvyku, že si muži přiměřeně vlasy přistřihují. To bylo obvyklé i u židovských mužů; Nazirejci si vlasy nestříhali, což bylo znamením, že se neřídí všeobecným zvykem. (4Mo 6:5) Naproti tomu Židovky obvykle nosily vlasy dost dlouhé. (Lk 7:38; Jan 11:2) Jestliže v řeckém městě Korint měla žena oholenou hlavu nebo velmi krátce ostříhané vlasy, bylo to znamením, že je otrokyně, nebo to bylo znamením hanby za to, že byla přistižena při smilstvu nebo při cizoložství. (1Ko 11:6)

Když tedy apoštol Pavel řekl, že je vyučuje „sama příroda“, měl patrně na mysli různé činitele, které ovlivňovaly jejich názor na to, co je přirozené.

Slovy „Nevyučuje vás sama příroda . . . ?“ Pavel přírodu nezosobňoval, jako by to byla nějaká bohyně. Naopak, člověk dostal od Boha schopnost uvažovat. Jestliže člověk pozoruje věci, které Bůh vytvořil, a přemýšlí o nich i o tom, k čemu vede jejich rozmanité používání, může se dozvědět mnoho o tom, co je správné. Ten, kdo vyučuje, je ve skutečnosti Bůh, a jestliže člověk správně usměrňuje svou mysl na základě Božího slova, může vidět věci ve správném světle a může pozorovat, jak spolu souvisejí, a tehdy může správně rozeznat, co je přirozené, a co nepřirozené. Člověk tak může získat svědomí v tomto směru vyškolené a může se vyhnout tomu, že by se jeho svědomí poskvrnilo a že by schvalovalo nepřirozené věci. (Ří 1:26, 27; Tit 1:15; 1Ko 8:7)

Přirozené užívání těla. Je nesprávné, jestliže muži a ženy používají své tělo nějakým způsobem, který neodpovídá funkcím, pro něž je Bůh vytvořil. Jednání, které je v tomto směru nepřirozené, je hříšné. Nečistý stav, do kterého  se dostávají ti, kdo takové věci provádějí, a odsouzení, které je za to postihuje, popisuje Písmo slovy: „Proto je Bůh vydal potupným pohlavním choutkám, neboť i jejich ženy zaměnily přirozené [fy·si·kenʹ] užívání sebe za protipřirozené; a podobně i muži opustili přirozené užívání ženy a prudce vzplanuli ve svém chtíči k sobě navzájem, muži k mužům, a prováděli oplzlosti a v sobě obdrželi plnou odplatu, která jim patřila za jejich provinění.“ Takoví lidé se snižují na úroveň zvířat. (Ří 1:26, 27; 2Pe 2:12) Jdou za nesprávnými tělesnými věcmi, protože — stejně jako zvířata — jsou nerozumní a nemají duchovní smýšlení. (Juda 7, 10)

Narození. Jiné řecké slovo, které se překládá výrazem „přirozený“, je geʹne·sis, což doslova znamená „narození“ nebo „původ“. Jakub mluví o ‚muži, který se dívá na svůj přirozený obličej [doslova „obličej od svého narození“] v zrcadle‘. (Jk 1:23) Jakub také říká, že „jazyk je oheň“ a že „rozpaluje kolo přirozeného života [doslova ‚kolo narození‘]“. (Jk 3:5, 6) Jakub zde má možná na mysli například kolo vozu, které se může vznítit od přehřáté, rozpálené osy. Podobně jazyk může způsobit, že se vznítí celý koloběh lidského života, do kterého člověk vstoupil narozením; život se stane jakoby bludným kruhem, což může vést dokonce k tomu, že takový člověk je zničen jakoby ohněm.