Přísežné prohlášení, které se týká pravdivosti toho, co bylo řečeno, nebo toho, že člověk určitou věc udělá, či naopak neudělá; často obsahuje odvolání se k někomu vyššímu, zvláště k Bohu.

K označení toho, co chápeme jako přísahu, používají Hebrejská písma dvě slova. Slovo ševu·ʽahʹ znamená „přísaha nebo přísežné prohlášení“. (1Mo 24:8; 3Mo 5:4) Příbuzné hebrejské sloveso ša·vaʽʹ znamená „přísahat“ nebo zavázat se přísahou a pochází ze stejného kořene jako hebrejské slovo „sedm“. „Přísahat“ tedy původně znamenalo „dostat se pod vliv 7 věcí“. (Theological Dictionary of the New Testament, G. Friedrich, ed.; do angličtiny přeložil G. Bromiley, 1970, sv. V, s. 459.) Abraham a Abimelek přísahali nad sedmi ovečkami, když uzavírali smlouvu u studny Beer-šeba, což znamená „studna přísahy; neboli studna sedmi“. (1Mo 21:27–32; viz také 1Mo 26:28–33.) Slovo ševu·ʽahʹ se vztahuje k přísežnému prohlášení člověka, že určitou věc udělá, nebo neudělá. Toto slovo nenese žádný náznak toho, že ten, kdo přísahá, bude proklet, jestliže přísahu poruší. Toto slovo použil Jehova ve své přísaze neboli přísežném prohlášení Abrahamovi. Jehova své slovo splní vždy a žádné prokletí na něj nemůže přijít. (1Mo 26:3)

Další hebrejské slovo, které se používá, je ʼa·lahʹ a znamená „přísaha, prokletí“. (1Mo 24:41, Rbi8, ppč) Lze jej také překládat jako „závazná přísaha“. (1Mo 26:28) Hebrejský a aramejský lexikon od Koehlera a Baumgartnera (s. 49) definuje tento výraz jako „prokletí (hrozba, že v případě nedodržení dojde k neštěstí), které č[lověk] na sebe vložil sám nebo které na něj vložili jiní lidé“. Starověcí Hebrejci pokládali pronesení přísahy za nesmírně závažnou věc. Přísaha se měla dodržet i tehdy, když to dotyčnému člověku přineslo škodu. (Ža 15:4; Mt 5:33) Člověk, který v přísežném prohlášení mluvil neuváženě, se provinil před Jehovou. (3Mo 5:4) Porušení přísahy mělo vést k velmi závažným důsledkům v podobě Božího trestu. U dávných národů, a zvláště u Hebrejců, byla přísaha v jistém smyslu náboženským aktem, který se týkal Boha. Jestliže Hebrejci použili výraz ʼa·lahʹ, zahrnovali tím do přísahy Boha. Vyjadřovali tím, že člověk skládající přísahu je v případě porušení přísahy ochoten přijmout od Boha jakýkoli rozsudek, který by se Bůh rozhodl vynést. Bůh tento výraz nikdy nepoužil na své vlastní přísahy.

Odpovídající řecká slova jsou horʹkos (přísaha) a o·mnyʹo (přísahat) a obě nalézáme u Jakuba 5:12. Sloveso hor·kiʹzo znamená „zavázat přísahou“ nebo „slavnostně přikázat“. (Mr 5:7; Sk 19:13) Další výrazy příbuzné slovu horʹkos znamenají „složit přísahu“ (Heb 7:20), „uložit slavnostní povinnost či přísahu“ (1Te 5:27), „křivopřísežník nebo ten, kdo porušil přísahu“ (1Ti 1:10) a „přísahat a nevykonat, nebo učinit křivou přísahu“ (Mt 5:33). Řecké slovo a·na·the·ma·tiʹzo je ve Skutcích 23:12, 14 a 21 přeloženo „zavázali se kletbou“.

Výrazy používané při skládání přísahy. Často se přísahalo při Bohu nebo při Božím jménu. (1Mo 14:22; 31:53; 5Mo 6:13; Sd 21:7; Jer 12:16) Jehova přísahal při sobě nebo při svém vlastním životě. (1Mo 22:16; Ez 17:16; Sef 2:9) Lidé někdy používali formální výrazy jako „kéž mi [nebo tobě] Jehova tak učiní a k tomu přidá, jestliže . . . “ nesplním (nesplníš), co jsem (jsi) přísahal. (Rut 1:17; 1Sa 3:17; 2Sa 19:13) Tvrzení  mohlo být posíleno tím, že člověk pronášel své vlastní jméno. (1Sa 20:13; 25:22; 2Sa 3:9)

Podobným způsobem se ke svým bohům obraceli i pohané. Jezábel, ctitelka Baala, se neobracela na Jehovu, ale na ‚bohy‘ (slovo ʼelo·himʹ, k němuž se pojí sloveso v mn. č.), stejně jako syrský král Ben-hadad II. (1Kr 19:2; 20:10) Tyto výrazy byly v podstatě všeobecně rozšířené, a proto Bible o modlářství mluví jako o ‚přísahání při nějakém falešném bohu‘ nebo při tom, „co není Bůh“. (Joz 23:7; Jer 5:7; 12:16; Am 8:14)

V několika velmi závažných případech nebo tehdy, když slavnostní prohlášení provázely silné city, bylo připojeno konkrétní prokletí nebo trest za nesplnění přísahy. (4Mo 5:19–23; Ža 7:4, 5; 137:5, 6) Job, který obhajuje svou bezúhonnost, hodnotí svůj život a prohlašuje, že je ochoten podstoupit ten nejtěžší trest, pokud se zjistí, že Jehovovy zákony věrnosti, spravedlnosti, práva a mravnosti porušil. (Job 31)

Při soudu v případě žárlivosti manžela přečetl kněz přísahu i prokletí, a když mu manželka odpověděla „Amen! Amen!“, odpřísahala tím svou nevinnost. (4Mo 5:21, 22)

Výroky, které se přísaze prakticky vyrovnaly, byly často potvrzovány nejen Jehovovým jménem, ale navíc životem krále či někoho vznešeného. (1Sa 25:26; 2Sa 15:21; 2Kr 2:2) „Jakože Jehova žije“ bylo běžné ujištění, jež dodávalo na vážnosti, jestliže nějaký člověk dosvědčoval své rozhodnutí nebo pravdivost svého výroku. (Sd 8:19; 1Sa 14:39, 45; 19:6; 20:3, 21; 25:26, 34) Přísahání na život osloveného člověka bylo méně působivým prohlášením a nebylo zamýšleno jako přísaha, i když bylo velmi závažné a mělo sloužit k ujištění posluchače — taková byla slova Hany k Elimu (1Sa 1:26) a Urijášovo prohlášení králi Davidovi. (2Sa 11:11; také 1Sa 17:55)

Používané způsoby. Zdá se, že nejčastěji používané gesto při skládání přísahy bylo pozvednutí ruky k nebi. O samotném Jehovovi je zmínka, že tímto způsobem symbolicky pronesl přísahu. (1Mo 14:22; 2Mo 6:8; 5Mo 32:40; Iz 62:8; Ez 20:5) Anděl v jednom z Danielových vidění zvedl obě ruce k nebi, když vyslovoval přísahu. (Da 12:7) O těch, kdo přísahají křivě, je řečeno, že jejich „pravice je pravicí falše“. (Ža 144:8)

Člověk, který na někom vyžadoval přísahu, ho mohl požádat, aby mu položil ruku pod jeho stehno. Abraham svému sluhovi, kterého vysílal, aby našel manželku pro Izáka, řekl: „Prosím, dej ruku pod mé stehno.“ Sluha to udělal a přitom přísahal, že dívku bude hledat mezi Abrahamovými příbuznými. (1Mo 24:2–4, 9) Stejným způsobem Jákob zavázal přísahou Josefa, že ho nepohřbí v Egyptě. (1Mo 47:29–31) Informace o významu tohoto zvyku lze najít pod heslem GESTA A POSTOJE.

Přísaha byla často spojena s uzavřením smlouvy. Běžným výrokem v těchto případech bylo: „Svědkem mezi mnou a tebou je Bůh.“ (1Mo 31:44, 50, 53) Tímto výrokem se také posilovalo prohlášení o nějakém faktu či pravdivosti něčeho. Mojžíš volal za svědky nebesa i zemi, když rozebíral vztah, který na základě přísežné smlouvy s Jehovou měl Izrael. (5Mo 4:26) Často byl připomínkou nebo svědkem přísahy či smlouvy člověk nebo lidé, psaný dokument, sloup nebo oltář. (1Mo 31:45–52; 5Mo 31:26; Joz 22:26–28; 24:22, 24–27; viz heslo SMLOUVA.)

Pod Zákonem. Pod mojžíšským Zákonem se na určitých lidech požadovala přísaha v těchto případech: na manželce v případě žárlivosti manžela (4Mo 5:21, 22), na člověku, v jehož péči byl ponechán nějaký majetek a tento majetek pak byl pohřešován (2Mo 22:10, 11), a na starších mužích města v případě nevyjasněné vraždy (5Mo 21:1–9). Byly dovoleny dobrovolné sliby zdrženlivosti. (4Mo 30:3, 4, 10, 11) Člověk v úředním postavení někdy zapřísahal Boží služebníky a oni mluvili pravdu. Podobně křesťan, který je pod přísahou, nebude lhát, ale řekne plnou pravdu, je-li o to požádán. Může také odmítnout odpovídat, jestliže by svou odpovědí ohrozil Boží spravedlivé zájmy nebo zájmy svých spolukřesťanů. V tom případě by však měl být připraven nést jakékoli důsledky, k nimž může toto odmítnutí vést. (1Kr 22:15–18; Mt 26:63, 64; 27:11–14)

V Izraeli byly sliby pokládány za stejně závazné a za stejně posvátné jako přísaha a měly být splněny i v případě, že pro toho, kdo to slíbil, znamenaly nějakou ztrátu. Izraelité na Boha pohlíželi jako na toho, kdo dává pozor, zda se sliby plní, a kdo za jejich nedodržení trestá. (4Mo 30:2; 5Mo 23:21–23; Sd 11:30, 31, 35, 36, 39; Ka 5:4–6) Sliby manželek měly být potvrzeny nebo zrušeny manželem, a sliby neprovdaných dcer otcem, ale pro vdovy nebo rozvedené ženy byly jejich sliby závazné. (4Mo 30:3–15)

Ježíš Kristus ve svém Kázání na hoře pokáral Židy za jejich zvyk dělat bez rozmyslu  lehkomyslné, nezávazné přísahy. Bylo běžné, že přísahali při nebesích, při zemi, při Jeruzalému, a dokonce při své vlastní hlavě. Nebesa byla „Boží trůn“, země Boží „podnož“, Jeruzalém Boží královské město a hlava člověka (neboli jeho život) byla závislá na Bohu, a proto pronášení takových přísah bylo totéž jako přísahat při Božím jménu. S přísahami se nemělo zacházet lehkomyslně. Ježíš proto řekl: „Jen ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne, neboť co je nad to, je od toho ničemného.“ (Mt 5:33–37)

Ježíš Kristus tím nezakazoval pronášení všech přísah, protože on sám byl pod mojžíšským Zákonem, a tento Zákon za určitých okolností přísahy vyžadoval. Při Ježíšově soudním procesu ho velekněz zavázal přísahou a Ježíš nejen nic nenamítal, ale také odpověděl. (Mt 26:63, 64) Ukázal naopak, že člověk by neměl mít dvojí měřítko. Na dodržování toho, co člověk slíbil, by se mělo pohlížet jako na svatou povinnost a mělo by se to splnit tak, jako by to byla přísaha; to, co člověk říká, by měl myslet upřímně. Ježíš hlouběji objasnil význam svých slov, když odhalil pokrytectví znalců Zákona a farizeů slovy: „Běda vám, slepí vůdcové, kteří říkáte: ‚Jestliže někdo přísahá při chrámu, není to nic; jestliže však někdo přísahá při chrámovém zlatu, má závazek.‘ Blázni a slepci! Co je vlastně větší, zlato, nebo chrám, který zlato posvětil?“ Ježíš pokračoval: „Kdo přísahá při nebi, přísahá při Božím trůnu a při tom, kdo na něm sedí.“ (Mt 23:16–22)

Ježíš zde poukázal na to, že znalci Zákona a farizeové tímto nepoctivým dokazováním a puntičkářským formalistickým překrucováním ospravedlňovali sami sebe za to, že některé přísahy nedodržovali, a ukázal, že takové přísahání bylo vůči Bohu nepoctivé a v podstatě přivádělo na Boží jméno pohanu (protože Židé byli lidem zasvěceným Jehovovi). Jehova říká jasně, že falešnou přísahu nenávidí. (Ze 8:17)

Ježíšova slova potvrzuje Jakub. (Jk 5:12) Ježíšovy i Jakubovy výroky proti takovým nerozumným zvykům však nebrání tomu, aby se křesťan zavázal přísahou, jestliže je nezbytné ujistit ostatní lidi o vážnosti jeho záměrů nebo o pravdivosti toho, co říká. Z toho, jak Ježíš jednal před židovským veleknězem, je například vidět, že křesťan by se neměl bránit tomu, aby složil před soudem přísahu, protože bude mluvit pravdu, ať je pod přísahou, nebo ne. (Mt 26:63, 64) Již rozhodnutí sloužit Bohu je přísahou Jehovovi a uvádí křesťana do posvátného vztahu. Ježíš dal sliby na stejnou úroveň jako přísahu. (Mt 5:33)

Apoštol Pavel uvedl ve 2. Korinťanům 1:23 a v Galaťanům 1:20 také výroky, které odpovídaly přísaze, aby dodal svému svědectví na věrohodnosti. Pavel se dále o přísaze zmiňuje jako o obvyklém a vhodném způsobu, jak ukončit spor, a poukazuje na skutečnost, že Bůh, „když se rozhodl hojněji dokázat dědicům slibu nezměnitelnost své rady, vstoupil s přísahou“ a přísahal při sobě, protože nemohl přísahat při nikom vyšším. To dodalo jeho slibu právní záruku a poskytlo dvojí ujištění skrze „dvě nezměnitelné věci, ve kterých je nemožné, aby Bůh lhal“, totiž skrze Boží slib a přísahu. (Heb 6:13–18) Pavel kromě toho ukazuje, že Kristus byl učiněn Veleknězem přísahou Jehovy a byl dán jako záruka lepší smlouvy. (Heb 7:21, 22) V Písmu nalézáme více než 50 zmínek o tom, že sám Jehova se zavázal přísahou.

Té noci, kdy byl Ježíš zatčen, Petr třikrát zapřel, že ho zná, a nakonec se zaklínal a zapřísahal. O tomto třetím zapření čteme: „Potom se [Petr] začal zaklínat a přísahat: ‚Neznám toho člověka [Ježíše]!‘“ (Mt 26:74) Petr se ze strachu snažil přesvědčit lidi kolem sebe, že jeho zapírání je pravdivé. Zaklínal se, a tím se přísežně zavazoval, že jeho slova jsou pravdivá, a že pokud to tak není, může ho postihnout neštěstí. (Viz heslo PROKLETÍ.)