Dar, peníze nebo pomoc, které člověk nebo skupina lidí poskytne někomu jinému. Hebrejské slovo teru·mahʹ znamená „příspěvek; posvátný podíl; oběť pozdvihování“ (2Mo 25:2, Rbi8, ppč; 2Mo 29:27, Rbi8, ppč) a pochází ze slovesa rum, které doslova znamená „být vysoko; být vyvýšen; pozvednout“. (Job 22:12; 1Sa 2:1; 1Mo 14:22) Ve svém kauzativním tvaru může mít význam „způsobit pozvednutí [jako příspěvek]“, tedy „přispět“. (3Mo 22:15)

Příspěvek může, ale nemusí zahrnovat hmotný dar. Pavel děkoval Bohu za příspěvek, kterým křesťané z Filip podpořili dobrou zprávu. Kromě toho, že se osobně podíleli na šíření dobré zprávy, pomohli Pavlovi a pravděpodobně i dalším křesťanům také hmotně. I tímto způsobem věrně podpořili kázání dobré zprávy. (Fil 1:3–5; 4:16–18)

Izraelité měli výsadu dát příspěvek na zhotovení a vybavení budov určených k pravému uctívání.  Věnovali materiál na svatostánek a na jeho zařízení (2Mo 25:1–9; 35:4–9), ‚dobrovolný obětní dar Jehovovi‘. Toto přispívání muselo být zastaveno, protože poskytnutých věcí „se prokázalo být dost na celou práci, která se měla vykonat, a více než dost“. (2Mo 35:20–29; 36:3–7) Král David věnoval na stavbu budoucího chrámu příspěvek, který zahrnoval jeho „zvláštní majetek“ v podobě zlata a stříbra, jehož hodnota převyšovala 1 202 000 000 dolarů. Knížata a velitelé lidu zase radostně přispěli mědí, železem, kameny a také zlatem a stříbrem — to všechno v hodnotě 1 993 000 000 dolarů. (1Pa 29:1–9)

Pod Zákonem byly některé příspěvky vyžadovány. Když Mojžíš sčítal Izraelity, měl dát každý muž od dvacetiletých výše výkupné „půl šekelu [pravděpodobně 1,10 dolaru] podle šekelu svatého místa“ za svou duši. Byl to „Jehovův příspěvek“, aby bylo vykonáno smíření za jejich duše a „ve prospěch služby stanu setkání“. (2Mo 30:11–16) Podle židovského historika Josepha (Válka židovská, VII, 218) byla později tato „posvátná daň“ placena každoročně. (2Pa 24:6–10; Mt 17:24; viz heslo DANĚ.)

Bůh zařídil, aby Izraelité na podporu Levitů jako kněžského kmene přispívali „desátým dílem“ z výnosu země. Levité zase přispívali desátým dílem na podporu velekněze a jeho rodiny. (4Mo 18:26–28; viz heslo DESÁTEK.) Jehova veleknězi Áronovi svěřil do péče příspěvky, které Izraelité přinesli Bohu. Áronovi a jeho synům Jehova umožnil, aby měli podíl na obětních darech Izraelitů a na oleji, víně, obilí a také na prvním sklizeném ovoci země, které lid věnoval Jehovovi. Dovolil jim také, aby měli podíl na zvířecích obětech. Velekněz dostával jako „Jehovův příspěvek“ daň z válečné kořisti a část kořisti připadla rovněž i Levitům. (4Mo 31:1, 2, 28–30)

Izraelité Jehovovi předkládali různé obětní dary a oběti. Některé z nich byly Zákonem přímo vyžadovány, zatímco jiné, například oběti díkůvzdání nebo oběti slavnostního slibu, byly zcela dobrovolné. (3Mo 7:15, 16; viz heslo OBĚTNÍ DARY.)

Za dnů krále Jehoaše byla k bráně Jehovova domu umístěna truhlice, do níž se přijímaly příspěvky na rozsáhlé dílo opravy chrámu. Knížata a lid se potom radovali z přinášení „posvátné daně“, díky níž bylo možné zesílit Jehovův dům a vyrobit chrámové náčiní. (2Pa 24:4–14)

Na pravé uctívání přispívali také Neizraelité. Když Ezra a židovský ostatek vyšli v roce 486 př. n. l. z Babylóna do Jeruzaléma, nesli s sebou jako příspěvek Božímu domu stříbro, zlato a náčiní, které věnoval perský král Artaxerxes, jeho rádcové a knížata a také Izraelité, kteří byli v Babylóně. Tyto cenné předměty byly během cesty svěřeny do péče vybraným mužům. (Ezr 7:12–20; 8:24–30)

Když Ježíš Kristus a jeho apoštolové vykonávali službu, přijímali jako příspěvek hmotnou pomoc. (Lk 8:1–3) Obzvláště křesťané v Makedonii a Achaii projevili dychtivost pomoci svým bratrům v nouzi tím, že se jim „zalíbilo rozdělit se o své věci příspěvkem pro chudé ze svatých v Jeruzalémě“. Je zřejmé, že se jednalo o peněžní příspěvek. (Ří 15:26; viz heslo SBÍRKA.)

Řecké slovo pro „příspěvek“ (koi·no·niʹa), které se objevuje v Římanům 15:26 a ve 2. Korinťanům 9:13, může doslova znamenat „sdílení“. Totéž řecké slovo je použito v Hebrejcům 13:16: „Nezapomínejte konat dobro a dělit se o věci s jinými, protože takové oběti se Bohu líbí.“

Mnozí Židé a proselyté z různých míst, kteří se během Letnic roku 33 n. l. stali křesťany, se chtěli o víře dozvědět více, a proto zůstali po určitou dobu v Jeruzalémě. Aby se nikdo z nich nedostal do nouze, dobrovolně přispívali svými vlastními věcmi; „všechno měli společné“. (Sk 4:32–37; srovnej Sk 5:1–4.) Později se jeruzalémský sbor postaral o rozdělování potravy nuzným vdovám. (Sk 6:1–3) Pavel dal pokyny ohledně používání finančních prostředků určených k péči o vdovy, které si pomoc opravdu zasluhovaly. (1Ti 5:9, 10; viz heslo HMOTNÁ POMOC.)

V raném křesťanském sboru nebyl k dávání příspěvků vyvíjen žádný nátlak. Pavel v tomto ohledu napsal: „Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2Ko 9:7)

Velikost darovaného příspěvku ještě nemusí poskytovat pravdivý obraz o štědrosti dárce. Ježíš Kristus jednou pozoroval, jak lidé dávají peníze do chrámových pokladnic. Bohatí lidé vhazovali mnoho mincí, avšak na Ježíše zapůsobila upřímná štědrost nuzné vdovy, která vhodila pouze dvě malé mince velmi malé hodnoty. Řekl: „Tato vdova, ačkoli je chudá, vhodila víc než ti všichni. Ti všichni totiž vhodili dary ze svého přebytku, ale tato žena vhodila ze svého  nedostatku všechny prostředky k životu, které měla.“ (Lk 21:1–4; Mr 12:41–44) Když se jednalo o příspěvek na pomoc chudým spoluvěřícím, Pavel poznamenal: „Jestliže je zde totiž nejprve pohotovost, je zvláště přijatelná podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ (2Ko 8:12)

I když Jehovu, jenž je vlastníkem všech věcí (1Pa 29:14–17), ve skutečnosti nikdo obohatit nemůže, je přispívání výsadou, která Jehovovu ctiteli dává příležitost projevit mu svou lásku. Když se příspěvky dávají ne kvůli popularitě nebo ze sobeckých pohnutek, ale se správným postojem a k podpoře pravého uctívání, přináší takové přispívání štěstí a také Boží požehnání. (Sk 20:35; Mt 6:1–4; Př 3:9, 10) Člověk může takové štěstí zažít, když si ze svých hmotných věcí dá pravidelně něco stranou na podporu pravého uctívání a pro pomoc těm, kdo to potřebují. (1Ko 16:1, 2)

Jehova poskytl ten nejlepší příklad v dávání tím, že dal lidem „život, dech a všechno“. (Sk 17:25) Dal za lidstvo svého jediného zplozeného Syna (Jan 3:16) a obohatil křesťany ke každému druhu štědrosti (2Ko 9:10–15). Vskutku „každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shora, neboť sestupuje od Otce nebeských světel“. (Jk 1:17; viz heslo DARY.)

Viz také heslo SVATÝ PŘÍSPĚVEK.