Na královském dvoře ve starověkém Orientu mohl jednotlivec předstoupit před panovníka pouze s jeho svolením a v souladu se stanovenými předpisy. Ve většině případů jednali s vládcem prostředníci, kteří žadatele o audienci představili a zaručili se za pravost jejich pověřovacích listin. Vstoupit bez vyzvání na vnitřní nádvoří perského krále Ahasvera znamenalo smrt. Když však královna Ester riskovala svůj život, aby ke králi získala přístup, byla jí projevena přízeň a schválení. (Es 4:11, 16; 5:1–3) Z jednání a slov Josefových bratrů je patrné, s jakou pečlivostí dbali na to, aby se před králem nedopustili přestupku. Juda totiž řekl Josefovi: „S tebou je to jako s faraónem.“ (1Mo 42:6; 43:15–26; 44:14, 18) Získat přístup k pozemskému panovníkovi, i když byl pouze nedokonalým člověkem, bylo tedy často velmi obtížnou záležitostí a byla to vzácná výsada.

Svatost Boží přítomnosti. Ačkoli Pavel v Aténách uvedl, že Bůh „není daleko od nikoho z nás“ (Sk 17:27), a ačkoli to, že Bůh je přístupný, je patrné z jeho Slova, Bible, ten, kdo k němu přistupuje, musí rovněž odpovídat určitým požadavkům a musí mít Jeho schválení. Daniel ve svém vidění vznešeného nebeského dvora spatřil ‚syna člověka‘, jak „získal přístup k Prastarému na dny“ a jak ho „přivedli . . . blízko, až před Něho“. Tím je znázorněna důstojnost, úcta a řád, které jsou spojeny s přítomností Svrchovaného Vládce vesmíru. (Da 7:9, 10, 13, 14; srovnej Jer 30:21.) Záznam u Joba 1:6 a 2:1 ukazuje, že Boží andělští synové jsou v ustanovenou dobu také zváni do Boží bezprostřední přítomnosti. Satan se mezi nimi mohl objevit pochopitelně pouze se svolením Svrchovaného Panovníka.

Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a Boží podobě, a to v tom smyslu, že byl obdařen určitou mírou božských vlastností a že dostal odpovědnost starat se o planetu Zemi a o zvířata na ní. To vše znamenalo, že potřeboval komunikovat se svým Bohem a Otcem. (1Mo 1:26, 27) Taková komunikace je popsána v 1. Mojžíšově 1:28–30 a 2:16, 17.

Adam a Eva byli dokonalí tvorové, a netrpěli tedy žádným pocitem viny neboli vědomím hříchu. Proto mohli v rozhovoru přistupovat k Bohu bez toho, že by cítili, že mezi sebou a svým Stvořitelem potřebují nějakého prostředníka. Přistupovali k Bohu tak, jako se děti přibližují ke svému otci. (1Mo 1:31; 2:25) Svým hříchem a vzpourou tento vztah ztratili a přivodili si odsouzení ke smrti. (1Mo 3:16–24) Zda se někdy potom pokoušeli přiblížit k Bohu, není uvedeno.

Skrze víru, správné jednání a oběti. Zpráva o tom, jak k Bohu přistupovali Kain a Abel, ukazuje, že nezbytnými prostředky pro přístup k Bohu byly kromě obětí také víra a správné jednání. Kain byl proto z Boží přízně vyloučen, dokud ‚se neobrátí, aby jednal dobře‘. (1Mo 4:5–9; 1Ja 3:12; Heb 11:4) Když se později v Enošově době začalo „vzývat Jehovovo jméno“, nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o upřímné vzývání. (1Mo 4:26) Po Abelovi totiž není jako další muž víry uveden Enoš, ale Enoch, který ‚chodil s Bohem‘. To ukazuje, že Enoch přistupoval k Bohu se schválením. (1Mo 5:24; Heb 11:5) Enochovo proroctví zaznamenané v Judovi 14, 15 však ukazuje, že v jeho dnech byla hojně rozšířena neúcta k Bohu. (Viz heslo ENOŠ.)

Noe díky svému spravedlivému a bezúhonnému způsobu života mezi svými současníky získal k Bohu přístup a obdržel také jeho ochranu.  (1Mo 6:9–19) Po potopě se přiblížil k Bohu na základě oběti podobně jako Abel. Dostal požehnání, byly mu oznámeny další požadavky pro božské schválení a byl také seznámen se smlouvou, kterou Bůh uzavřel s veškerým tělem a která zaručovala, že v budoucnu se již celosvětová potopa nebude nikdy opakovat. (1Mo 8:20, 21; 9:1–11) Výraz „Jehova, Semův Bůh“ zjevně ukazuje, že Sem získal od Boha větší přízeň než dva jeho bratři. (1Mo 9:26, 27)

Melchisedekovo kněžství I když Noe za svou rodinu sloužil u oltáře, neexistuje až do doby Melchisedeka žádná zvláštní zmínka o ‚knězi‘, jenž by lidem zprostředkovával přístup k Bohu. Abraham uznával Melchisedekovo kněžství a ‚dal mu desetinu ze všeho‘. (1Mo 14:18–20) V Hebrejcům 7:1–3, 15–17, 25 je Melchisedek představen jako prorocký předobraz Krista Ježíše.

Jak přistupovali k Bohu ostatní patriarchové. Abraham byl pro svůj vztah k Bohu nazván ‚Božím přítelem‘. (Iz 41:8; 2Pa 20:7; Jk 2:23) Je zdůrazněno, že základem pro tuto skutečnost byla jeho víra a poslušnost, jež byly spojeny s jeho uctivým přístupem k Bohu prostřednictvím oltářů a obětí. (1Mo 18:18, 19; 26:3–6; Heb 11:8–10, 17–19) Abraham byl uveden do smluvního vztahu s Bohem. (1Mo 12:1–3, 7; 15:1, 5–21; 17:1–8) Na znamení toho mu byla dána obřízka, která se na určitou dobu stala požadavkem nutným pro božské schválení. (1Mo 17:9–14; Ří 4:11) Abraham měl postavení, které ho opravňovalo předkládat úpěnlivé prosby dokonce ve prospěch ostatních. (1Mo 20:7) Přesto v Jehovově přítomnosti nebo v přítomnosti jeho představitelů projevoval vždy hlubokou úctu. (1Mo 17:3; 18:23–33) Job, který byl vzdáleným Abrahamovým příbuzným, sloužil své rodině jako kněz, obětoval za ni zápalné oběti (Job 1:5) a úpěnlivě prosil za své tři „druhy“ a „Jehova přijal Jobův obličej“. (Job 42:7–9)

Izák a Jákob, kteří byli dědici slibu daného Abrahamovi, se přibližovali k Bohu tak, že ve víře ‚vzývali Jehovovo jméno‘, stavěli oltáře a předkládali oběti. (Heb 11:9, 20, 21; 1Mo 26:25; 31:54; 33:20)

Mojžíš dostal od Božího anděla pokyn, aby se nepřibližoval k hořícímu keři a aby si vyzul sandály, protože stál na ‚svaté zemské půdě‘. (2Mo 3:5) Jako ustanovený Boží představitel v izraelském národě měl Mojžíš během svého života jedinečný přístup do Jehovovy přítomnosti, protože Jehova s ním mluvil „od úst k ústům“. (4Mo 12:6–13; 2Mo 24:1, 2, 12–18; 34:30–35) Mojžíš, podobně jako Melchisedek, sloužil jako prorocký předobraz Krista Ježíše. (5Mo 18:15; Sk 3:20–23)

Zdůrazněna důležitost schváleného přístupu. Předtím než Jehova poskytl smlouvu Zákona, dal celému izraelskému národu pokyn, aby se tři dny posvěcovali a aby vyprali své oděvy. Pro přístup k hoře Sinaj byly stanoveny meze a každý, kdo by se hory dotkl, ať člověk, nebo zvíře, podléhal trestu smrti. (2Mo 19:10–15) Mojžíš potom „vyvedl lid z tábora, aby se setkal s pravým Bohem“, a rozestavil ho na úpatí hory. Pak vystoupil na horu, aby uprostřed hřmění a blesků, kouře a ohně a za zvuku trubky obdržel podmínky smlouvy. (2Mo 19:16–20) Mojžíš dostal nařízení, aby ‚kněží ani lid nepronikli, aby vystoupili k Jehovovi, aby na ně nevyrazil‘. (2Mo 19:21–25) „Kněží“, o nichž je zde zmínka, snad byli přední muži každé izraelské rodiny, kteří se ve prospěch svých rodin ‚pravidelně přibližovali k Jehovovi‘ podobně jako Job.

Pod smlouvou Zákona. Smlouva Zákona poskytovala opatření, díky němuž se mohli jednotlivci i celý národ prostřednictvím ustanoveného kněžstva a zákonně předepsaných obětí přibližovat k Bohu. Tyto oběti byly spojeny se svatostánkem a později s chrámem. Synové Levity Árona sloužili lidu jako kněží. Kdyby se ostatní opovážili přiblížit k oltáři nebo ke svatému náčiní, aby vykonávali tuto službu, znamenalo by to pro ně smrt. To platilo dokonce i pro ty Levity, kteří nebyli z Áronova rodu. (3Mo 2:8; 4Mo 3:10; 16:40; 17:12, 13; 18:2–4, 7) Kněží museli odpovídat přísným požadavkům jak pro tělesnou, tak i pro obřadní čistotu, a když se přibližovali k oltáři neboli ke „svatému místu“, museli mít patřičné oděvy. (2Mo 28:40–43; 30:18–21; 40:32; 3Mo 22:2, 3) Jakákoli neúcta k božským pokynům ohledně přístupu ke Svrchovanému Bohu nebo jakékoli přestoupení těchto pokynů mělo za následek trest smrti. Tak to bylo v případě dvou vlastních Áronových synů. (3Mo 10:1–3, 8–11; 16:1) Z celého národa mohl pouze Áron a ti, kdo po něm nastoupili v úřadu velekněze, vstoupit do Nejsvětější před truhlu smlouvy, jež byla spojena s Jehovovou přítomností. Ale i sám velekněz směl do Nejsvětější vstoupit pouze jedenkrát za rok, a to v Den smíření. (3Mo 16:2, 17) V tomto výsadním postavení Áron  předstínil Krista Ježíše jako Božího Velekněze. (Heb 8:1–6; 9:6, 7, 24)

Při zasvěcení chrámu v Jeruzalémě král Šalomoun k Jehovovi přistupoval ve prospěch národa. Modlil se o to, aby se Jehovovy oči prokázaly dnem i nocí otevřené směrem k domu, v němž umístil své jméno, a aby naslouchal snažným prosbám krále, národa a také cizinců, kteří se připojili k Izraeli, a aby naslouchal komukoli, kdo se „modlí . . . směrem k tomuto domu“. K Jehovovi takto mohli přistupovat všichni — od krále až po posledního člověka z národa. (2Pa 6:19–42)

V záležitostech, které se v Izraeli týkaly celého národa, přistupoval k Bohu král, kněz nebo prorok. Aby bylo možné rozpoznat Boží vedení, používaly se v určitých případech Urim a Tummim, jež měl velekněz. (1Sa 8:21, 22; 14:36–41; 1Kr 18:36–45; Jer 42:1–3) Když někdo přestoupil Jehovův Zákon, který se týkal správného přístupu k Bohu, mělo to za následek potrestání, jako to bylo v případě Uzzijáše. (2Pa 26:16–20) Takový přestupek mohl vést k naprostému přerušení komunikace s Bohem, jak se to stalo v případě Saula. (1Sa 28:6; 1Pa 10:13) To, že Jehova nepřipustí žádné zlehčování své svrchované přítomnosti ani předmětů, které s ní souvisejí, je patrné z příkladu Abinadabova syna Uzzy. Ten se chopil truhly smlouvy, aby ji podepřel, avšak vedlo to k tomu, že „vzplál proti Uzzovi Jehovův hněv, a pravý Bůh ho tam srazil pro ten neuctivý čin“. (2Sa 6:3–7)

Pouhé oběti a obřady byly nedostatečné. I když se často dokazovalo, že uctívání Jehovy se vyvíjelo od obřadního a obětního způsobu uctívání k uctívání založenému na morálních požadavcích, důkazy svědčí o pravém opaku. Samotné obřady a oběti nikdy nebyly postačující, ale sloužily pouze jako symbolický právní základ pro přístup k Bohu. (Heb 9:9, 10) V konečném důsledku je to Jehova, kdo rozhoduje o tom, koho přijme. Proto Žalm 65:4 uvádí: „Šťastný je ten, kterého vyvolíš, a způsobíš, aby se přiblížil, aby přebýval v tvých nádvořích.“ Neustále se zdůrazňovalo, že jako pověřovací listiny pro přístup k Bohu se vyžadují víra, spravedlnost, právo, čistota od viny krve, pravdivost a poslušnost vzhledem k Boží vyjádřené vůli. Proto na Jehovovu horu mohl vystoupit ne ten, kdo prostě přinesl Svrchovanému Panovníkovi dary, ale ten „s nevinnýma rukama a čistým srdcem“. (Ža 15:1–4; 24:3–6; 50:7–23; 119:169–171; Př 3:32; 21:3; Oz 6:6; Mi 6:6–8) Když někomu tyto vlastnosti chyběly, pak se jeho oběti, svátky, a dokonce i jeho modlitby staly v Božích očích něčím odporným a bezcenným. (Iz 1:11–17; 58:1–9; 29:13; Př 15:8) Když se někdo dopustil provinění, musel nejdříve projevit, že má zlomeného ducha a zdrcené srdce, a teprve potom se mohl se schválením přiblížit k Bohu. (Ža 51:16, 17) Ti, kdo sloužili v kněžském úřadě, nemohli být Bohem příznivě přijati, pokud opovrhovali jeho jménem nebo pokud předkládali nepřijatelné oběti. (Mal 1:6–9)

Přístup k Bohu je také popsán, jako když někdo předstoupí před soudní dvůr a přiblíží se k soudci, aby byl vynesen rozsudek. (2Mo 22:8; 4Mo 5:16; Job 31:35–37; Iz 50:8) U Izajáše 41:1, 21, 22 Jehova říká národnostním skupinám, aby se přiblížily se svým sporným případem a předložily své argumenty, aby je soudil.

Základ pro přístup k Bohu pod novou smlouvou. Smlouva Zákona se svými zvířecími oběťmi byla obrazným právním základem, který poukazoval na nadřazený základ pro přístup k Bohu. (Heb 9:8–10; 10:1) Ten přišel díky nové smlouvě, jejímž prostřednictvím měli všichni ‚poznat Jehovu, od nejmenšího až po největšího‘. (Jer 31:31–34; Heb 7:19; 8:10–13) Kristus Ježíš se jako jediný Prostředník této nové smlouvy stal ‚cestou‘. Řekl: „Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6, 13, 14) Prostřednictvím Kristovy smrti byla odstraněna zábrana, jež oddělovala Židy od neobřezaných pohanských národů, které nebyly zahrnuty do Boží smlouvy s izraelským národem. A tak „skrze něho [Ježíše] my, obojí lid, máme přístup k Otci jedním duchem“. (Ef 2:11–19; Sk 10:35) Víra ve výkupné a v Boha jako toho, kdo je „dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“, je nezbytným předpokladem pro pokojný přístup k Bohu a pro vlídné přijetí skrze Ježíše Krista. (Heb 11:6; 1Pe 3:18) Ti, kdo se přibližují k Bohu skrze Krista Ježíše jako svého Velekněze a Přímluvce, vědí, že „je vždy živý, aby za ně naléhavě prosil“ (Heb 7:25), a mohou se ‚přibližovat‘ s důvěrou a „s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti“. (Heb 4:14–16; Ef 3:12) Ačkoli se přibližují bez obavy z odsouzení (Ří 8:33, 34), přesto si zachovávají zbožnou bázeň a úctu, které jsou pro přístup k Bohu, „Soudci všech“, vhodné. (Heb 12:18–24, 28, 29)

 Pro křesťany znamená přístup k Bohu také duchovní oběti a obětní dary. (1Pe 2:4, 5; Heb 13:15; Ří 12:1) Je ukázáno, že hmotné chrámy, zlato, stříbro a kamenné sochy nemají pro přístup k pravému Bohu vůbec žádnou hodnotu. (Sk 7:47–50; 17:24–29; srovnej Ef 2:20–22.) Ti, kdo se přátelí se světem, jsou Božími nepřáteli. Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorní lidé, kteří mají ‚čisté ruce‘ a ‚přečištěné srdce‘, se mohou ‚přiblížit k Bohu a on se přiblíží k nim‘. (Jk 4:4–8)

Pomazaní křesťané, kteří byli povoláni k nebeské naději, mají „vstupní cestu do svatého místa prostřednictvím Ježíšovy krve“, a tím, že dobře znají „velkého kněze nad Božím domem“, se mohou ‚přibližovat s pravým srdcem v plné jistotě víry‘. (Heb 10:19–22)

Pokud jde o důležitost důvěrného přístupu k Bohu, žalmista tuto záležitost vhodně shrnul slovy: „Vždyť pohleď — právě ti, kdo se od tebe drží stranou, zahynou. Jistě umlčíš každého, kdo tě nemravně opouští. Pokud však jde o mne, přiblížit se k Bohu je pro mne dobré. U Svrchovaného Pána Jehovy jsem umístil své útočiště, abych oznamoval všechna tvá díla.“ (Ža 73:27, 28; viz heslo MODLITBA.)