Bible popisuje pravého přítele jako člověka, který přilne ke svému druhovi těsněji než bratr, ve své věrné oddanosti a v přátelství je stálý, přijde na pomoc svému druhovi, jestliže ten je v tísni, a poctivě mu radí. (Př 18:24; 17:17; 27:6, 9) Naproti tomu bohatí lidé a ti, kdo dávají jiným lidem dary, mají mnoho přátel, kteří však mají zájem jen o to, aby z tohoto přátelství něco sobecky vytěžili. (Př 14:20; 19:4, 6, 7) Ježíš Kristus dal jednomu muži vhodnou radu, aby nezval na večeři přátele, kteří mu to mohou oplatit, ale aby zval ty, kdo mu to oplatit nemohou. (Lk 14:12–14) Ježíš sám v tom dal příklad, protože duchovně pomáhal lidem, na které se jiní dívali svrchu. Kvůli tomu se o něm říkalo, že je „přítel výběrčích daní a hříšníků“. (Mt 11:19) Ježíš však ukázal, že jeho opravdovými přáteli jsou jen ti, kdo poslouchají jeho příkazy. Svou lásku k nim projevil tím, že se v jejich prospěch vzdal své duše, a povzbuzoval je, aby i oni podobně milovali jeden druhého. (Jan 15:12–14)

Křesťané v prvním století o svých spoluvěřících všeobecně mluvili jako o ‚přátelích‘. (3Ja 14) To samozřejmě neznamená, že by křesťan nemohl mít k některým členům křesťanského sboru bližší vztah než k ostatním; buď na základě rodinných vztahů, nebo proto, že je spojují určité okolnosti, že mají podobnou minulost či společné zájmy, že jejich osobnosti se přirozeně přitahují, nebo proto, že při společenství s nimi poznali jejich vynikající křesťanské vlastnosti. Petr, Jakub a Jan měli určité vlastnosti, kvůli nimž Ježíš těmto učedníkům umožnil, aby se s ním podíleli na mnoha výsadách, například jim dovolil, aby byli svědky proměnění. Při tom Ježíš možná myslel na budoucnost, na to, co měl s těmito třemi muži v úmyslu, a na to, k čemu je, jak věděl, ve své službě použije. (Mr 9:1–10; 14:32, 33; Lk 8:51)

Křesťan sice podobně jako Ježíš má lásku ke všem lidem, avšak lásku spojenou s přátelstvím oprávněně projevuje jen těm, kdo jsou přáteli Boha. Že to je vhodné, je zdůrazněno otázkou, jež byla položena králi Jehošafatovi: „Má se poskytovat pomoc ničemným a měl bys mít lásku k těm, kdo nenávidí Jehovu?“ (2Pa 19:2) Lidé, kteří touží být přáteli světa, se stávají nepřáteli Boha. (Jk 4:4)

Nejvýznačnější přátelství mezi lidmi, o němž je záznam v Hebrejských písmech, bylo přátelství mezi Davidem a Jonatanem. Přestože Jonatan byl přirozeným dědicem trůnu po svém otci Saulovi, neměl k Davidovi nenávist a nikdy ho nepovažoval za svého soka, ale uznával, že Jehova je Davidovi příznivě nakloněn. A tak se stalo, že „Jonatanova duše, ta se spoutala s Davidovou duší a Jonatan si ho zamiloval jako svou vlastní duši“. (1Sa 18:1) Když Jonatan padl v bitvě, David velmi naříkal nad ztrátou svého přítele a říkal: „Jsem kvůli tobě stísněn, můj bratře Jonatane, byl jsi mi velmi příjemný. Tvá láska byla pro mne podivuhodnější než láska žen.“ (2Sa 1:26) David a Jonatan mohli mít mezi sebou přátelství jen proto, že oba považovali věrnou oddanost Bohu za to nejdůležitější.

V příkrém protikladu k tomu byl prorok Micheáš nucen kvůli mravní zkaženosti ve své době pronést výstrahu: „Nevkládejte důvěru v důvěrného přítele.“ (Mi 7:5) Ježíš také ukázal, že i někdejší přátelé jeho následovníků se obrátí proti nim, a dokonce je vydají na smrt. (Lk 21:16; viz heslo LÁSKA.)

Přítel Boží. K požehnání, které od Boha dostal Abraham, patřila také výsada a čest, že byl nazván „Jehovovým přítelem [neboli milovaným]“. Toto označení Abraham dostal proto, že  měl mimořádnou víru, kterou v největší možné míře projevil tím, že byl ochoten obětovat svého syna Izáka. (Iz 41:8, Rbi8, ppč; 2Pa 20:7; Jk 2:21–23; viz heslo PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)

Na základě správného používání „nespravedlivého bohatství“ je možné stát se přáteli Jehovy Boha a jeho Syna, kteří mohou lidi přijmout do „věčných obydlí“, jak to ukázal Ježíš Kristus ve svém podobenství o nespravedlivém správci. (Lk 16:1–13) Ježíš vlastně všechny své učedníky nazýval svými přáteli, a proto byli také přáteli jeho Otce. (Jan 15:13–15; 14:21) Požadavky, které musí splňovat ten, kdo může být hostem v Jehovově stanu, uvedl jeden z Jehovových přátel v Žalmu 15:1–5.

Naproti tomu přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem. (Jk 4:4; 1Ja 2:15–17) Lidstvo jako celek je odcizeno Bohu a je s ním v nepřátelství. Smíření je možné, ovšem jedině prostřednictvím Ježíše Krista a služby smíření, kterou Bůh pověřil vyslance svého Syna. Výlučným vlastnictvím Božích přátel bude nakonec věčný život. (2Ko 5:18–20; Zj 21:3, 4; Ža 37:29)

Přítel (druh) králův. Z toho, jak Bible používá tento výraz, nevyplývá, že měl někdy jiný než obvyklý význam, tedy „přátelsky nakloněný člověk“ nebo „druh“. Bible také přímo neuvádí, že králův přítel měl nějaké konkrétní úkoly, jako by to byl oficiální titul. Na podkladě zvyklostí z jiných zemí se však dá říci, že tímto výrazem byl označen některý dvorní úředník, který byl důvěrným, osobním přítelem a druhem krále a který občas plnil královy důvěrné příkazy. (1Mo 26:26)

Mezi Šalomounovými dvorními hodnostáři, kteří jsou uvedeni v 1. Královské 4:1–6, jsou jmenováni dva synové Natana. O jednom z nich je zmínka, že byl „nad zmocněnci“, zatímco druhý, Zabud, je nazván „králův přítel“. Za vlády Šalomounova otce krále Davida měl tento vztah ke králi Arkita Chušai, protože je označen jako „Davidův druh“. Chušai se na Davidovu žádost vrátil do Jeruzaléma zmařit Achitofelovu radu, když Absalom zosnoval spiknutí, aby uchvátil trůn. (2Sa 15:32–37; 16:16–19)

Králové ve starověkém Egyptě měli několik skupin „přátel“ krále. Tento název neznamenal nic výjimečného, ale byl to pouze čestný titul úředníků, jejichž skutečné služební povinnosti se daly poznat z jiných titulů. Mnohdy se objevily zmínky o ‚přátelích krále‘ také v souvislosti s Řeckou říší. Řecký král se s určitou skupinou těchto přátel radil vždy před tím, než učinil rozhodnutí v důležitých záležitostech. Tento úřad byl také v Persii, v Arábii a v Etiopii.

Přítel ženicha. Muž, který ve starověku patřil k blízkému okruhu známých ženicha, vystupoval jako zákonný zástupce ženicha a měl prvořadou odpovědnost za přípravy na svatbu. Někdy společně s rodiči nevěsty zajišťoval uspořádání zásnub, předání ceny za nevěstu jejímu otci a předání darů nevěstě. Byl považován za toho, kdo zařídil, aby se nevěsta a ženich spolu seznámili. Svatební průvod končil v domě ženichova otce nebo v domě ženicha, kde byla uspořádána svatební hostina. Tam už ženich a nevěsta přišli spolu. Přítel ženicha byl šťastný, když na svatební hostině slyšel, jak ženich rozmlouvá s nevěstou, protože už mohl mít pocit, že svou povinnost úspěšně splnil. (Jan 3:29)

Jan Křtitel, který připravil cestu pro Mesiáše, představil první členy ‚nevěsty‘ Ježíši Kristu, s nímž byla tato nevěsta zasnoubena. (2Ko 11:2; Ef 5:22–27; Zj 21:2, 9) Jan tedy mohl říci: „Vy sami mi dosvědčíte, že jsem řekl, že nejsem Kristus, ale že jsem byl vyslán před ním. Kdo má nevěstu, je ženich. Ale přítel ženicha, když stojí a slyší ho, má velkou radost z ženichova hlasu. Proto je tato má radost naplněna.“ Jakmile přítel ženicha dosáhl svého cíle, v té chvíli už nebyl hlavní postavou, a stejně tak i Jan řekl o sobě ve vztahu k Ježíši Kristu: „On musí dále růst, ale já se musím dále menšit.“ (Jan 3:27–30)

„Přátelé ženicha“, o nichž je zmínka v Matoušovi 9:15, jsou jiní přátelé, kteří se připojili ke svatebnímu průvodu a kteří byli pozváni na svatební hostinu.