Řecké slovo pa·rou·siʹa, které se překládá jako „přítomnost“, se skládá ze slov pa·raʹ (u; při) a ou·siʹa (bytí; odvozeno od slova ei·miʹ, jež znamená „býti“). Slovo pa·rou·siʹa tedy doslova znamená „bytí u (při)“, totiž „přítomnost“. V Křesťanských řeckých písmech je toto slovo použito 24krát a často se vztahuje na Kristovu přítomnost ve spojitosti s jeho mesiášským Královstvím. (Mt 24:3; viz Rbi8, dodatek 5B.)

V mnoha překladech Bible je slovo pa·rou·siʹa překládáno různým způsobem. V některých textech je sice přeloženo jako „přítomnost“, ale  mnohem častěji bývá přeloženo jako „příchod“. Tento překlad je podkladem pro výraz „druhý příchod“ (v latinské Vulgátě je slovo pa·rou·siʹa z Mt 24:3 přeloženo jako adventus [„příchod“]) Krista Ježíše. I když Ježíšova přítomnost nutně zahrnuje jeho příchod na místo, kde je přítomen, přesto překlad slova pa·rou·siʹa jako „příchod“ zcela zdůrazňuje příchod a zasouvá do pozadí přítomnost, jež po příchodu následuje. Lexikografové sice dovolují překládat slovo pa·rou·siʹa jak slovem „příchod“, tak slovem „přítomnost“, ale většinou uznávají, že hlavní myšlenka, která je tímto slovem vyjádřena, je přítomnost určité osoby.

Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words (1981, sv. 1, s. 208, 209) uvádí: „PAROUSIA . . . znamená jak příchod, tak následnou přítomnost. Například v jednom dopise psaném na papyru [v řečtině] jistá žena píše o tom, že její parousia je v určitém místě nezbytná, aby se tam mohla věnovat svým majetkovým záležitostem. . . . Když je [toto slovo] použito na Kristův návrat kvůli nanebevzetí církve, znamená nejen ten okamžik, kdy si přišel pro své svaté, ale také jeho přítomnost u nich od toho okamžiku až do doby jeho zjevení a objevení se světu.“ Liddellův a Scottův Greek-English Lexicon (revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 1343) ukazuje, že slovo pa·rou·siʹa bývá někdy použito v řecké světské literatuře k označení „návštěvy osobnosti z královské rodiny nebo vysokého úředníka“. Řecko-český slovník k Novému zákonu (J. B. Souček, Praha, 1973, s. 199) uvádí, že slovo pa·rou·siʹa se kromě jiného používá „pro oficiální návštěvu panovníků“.

Světské spisy napsané v řečtině samozřejmě mohou být pro zjištění významu tohoto řeckého slova užitečné. Mnohem užitečnější však je, když prozkoumáme, jak je toto slovo použito přímo v Bibli. Například ve Filipanům 2:12 se Pavel obrací ke křesťanům ve Filipech a říká jim: „Byli [jste] vždy poslušní nejen za mé přítomnosti [pa·rou·siʹai], ale nyní ještě mnohem pohotověji za mé nepřítomnosti [a·pou·siʹai].“ Také ve 2. Korinťanům 10:10, 11 se Pavel nejprve zmínil o lidech, kteří říkali: „Jeho dopisy jsou závažné a silné, ale jeho osobní přítomnost [pa·rou·siʹa] je slabá a jeho řeč opovrženíhodná“, a potom dodal: „Ať takový člověk vezme v úvahu to, že jací jsme ve svém slově v dopisech, když jsme nepřítomni [a·ponʹtes], takoví budeme také v jednání, až budeme přítomni [pa·ronʹtes].“ (Srovnej také Fil 1:24–27.) Zde je tedy proti sobě postavena přítomnost a nepřítomnost, a ne příchod a odchod.

Vzhledem k tomu J. B. Rotherham v dodatku k Emphasised Bible (s. 271) uvádí: „V tomto vydání je slovo parousia jednotně přeloženo jako ‚přítomnost‘ (slovo ‚příchod‘ se pro překlad tohoto slova nepoužilo). . . . Z protikladu k ‚nepřítomnosti‘ je tak jasně [patrný] význam ‚přítomnost‘, . . . že vzniká otázka: Proč se tak nepřekládá vždycky?“

To, že Ježíš slovem pa·rou·siʹa nemínil krátkodobý příchod, po němž následuje rychlý odchod, ale naopak přítomnost, která trvá určitou dobu, je také vidět z jeho slov zapsaných v Matoušovi 24:37–39 a v Lukášovi 17:26–30. Zde jsou „Noemovy dny“ přirovnávány k ‚přítomnosti Syna člověka‘ (v Lukášově zprávě ke ‚dnům Syna člověka‘). Ježíš tedy toto přirovnání neomezil na příchod potopy jako konečného vyvrcholení Noemových dnů, i když ukázal, že za jeho vlastní „přítomnosti“ neboli „dnů“ dojde k podobnému vyvrcholení. „Noemovy dny“ trvaly mnoho let, a to je tedy podkladem pro víru, že předpověděná „přítomnost [neboli „dny“] Syna člověka“ bude podobně trvat řadu let a že vyvrcholí zničením těch, kdo nevyužijí příležitost k záchraně, která jim byla předložena.

Podstata Kristovy „parousie“. Pa·rou·siʹa neboli přítomnost může být samozřejmě viditelná, a na šesti místech, kde se toto slovo vyskytuje, se vztahuje na viditelnou přítomnost lidí; například šlo o Stefana, Fortunata, Achaika, Tita a Pavla. (1Ko 16:17; 2Ko 7:6, 7; 10:10; Fil 1:26; 2:12) Pa·rou·siʹa však může být také neviditelná, což je vidět z odpovídající slovesné formy (paʹrei·mi), kterou použil Pavel, když říkal, že ačkoli je tělem nepřítomen, je „přítomen duchem“. (1Ko 5:3) Také židovský historik Josephus, který psal řecky, se zmínil o Boží pa·rou·siʹa na hoře Sinaj, kde Boží neviditelná přítomnost byla potvrzena hřměním a blesky. (Židovské starožitnosti, III, 80 [v, 2])

To, že neviditelná přítomnost je podložena Biblí, vyplývá také z vyjádření Jehovy Boha o truhle smlouvy v Nejsvětější svatostánku, jež bylo určeno Mojžíšovi: „A sám se ti tam budu představovat a budu s tebou mluvit z místa nad víkem.“ (2Mo 25:22) Bůh tam nebyl přítomen viditelně, protože Písmo jasně říká, že „žádný člověk nikdy neviděl Boha“, a to ani Mojžíš, ani velekněz, který vstupoval do Nejsvětější. (Jan 1:18;  2Mo 33:20) Když král Šalomoun zasvětil chrám v Jeruzalémě, oblak ‚Jehovovy slávy‘ naplnil dům. Šalomoun mluvil o tom, že Jehova ‚přebývá v chrámu‘. Šalomoun však také řekl: „Bude však Bůh opravdu bydlet na zemi? Pohleď, nebesa, ano nebe nebes, tě nemohou obsáhnout; oč méně potom tento dům, který jsem postavil!“ Bůh ovšem neustále upíral oči směrem k tomu domu a naslouchal modlitbám, které tam byly pronášeny, ale sám byl ‚na místě, kde bydlí, v nebesích‘. (1Kr 8:10–13, 27–30; srovnej Sk 7:45–50.)

Tyto záznamy znázorňují, že Bůh má schopnost duchovně (tedy neviditelně) ‚být přítomen‘ na zemi, i když nadále zůstává v nebi. V některých případech byl přítomen prostřednictvím nějakého andělského zástupce, který jednal a mluvil jeho jménem; například anděl, jenž promluvil k Mojžíšovi z hořícího keře, dokonce řekl: „Jsem Bůh tvého otce.“ (2Mo 3:2–8; srovnej 2Mo 23:20; 32:34.) Jehova také řekl Mojžíšovi, že k němu ‚přichází‘ na horu Sinaj, a „sestoupil“ tam (2Mo 19:9, 11, 18, 20), ale apoštolské spisy ukazují, že ve skutečnosti Bůh tam byl přítomen prostřednictvím svých andělů a že tímto způsobem také předal Mojžíšovi svou smlouvu. (Ga 3:19; Heb 2:2; viz heslo OBLIČEJ.)

Jehovovu vzkříšenému Synovi Ježíši Kristu byla dána „všechna autorita v nebi a na zemi“, on je také „přesným znázorněním samotné [Boží] bytosti“, a z toho vyplývá, že i on je podobně schopen být někde neviditelně přítomen. (Mt 28:18; Heb 1:2, 3) V této souvislosti si můžeme povšimnout, že Ježíš Kristus, již v době, kdy byl na zemi, dokázal lidi účinně vyléčit i z určité vzdálenosti, jako by tam byl osobně přítomen. (Mt 8:5–13; Jan 4:46–53)

Je také jasné, že Jehova Bůh podřídil anděly svému oslavenému Synovi. (1Pe 3:22) Texty, které souvisejí s Ježíšovou přítomností, obvykle Ježíše popisují tak, že je ‚doprovázen‘ andělskými zástupy nebo že ‚vysílá‘ anděly. (Mt 13:37–41, 47–49; 16:27; 24:31; Mr 8:38; 2Te 1:7) To však neznamená, že jeho předpověděná přítomnost v moci a slávě Království spočívá jedině v tom, že andělé jsou posíláni jako poslové nebo zmocněnci, aby vykonávali úkoly na zemi, protože tuto činnost vykonávali již v prvním století n. l. v souvislosti s apoštoly a dalšími lidmi. (Sk 5:19; 8:26; 10:3, 7, 22; 12:7–11, 23; 27:23) Z Ježíšových podobenství a z jiných textů je vidět, že jeho přítomnost se podobá přítomnosti pána, který se vrací do své domácnosti, a přítomnosti muže, který dostal královskou moc a vrací se, aby převzal vládu nad svou říší; Ježíšova přítomnost dále znamená, že Ježíš osobně provede kontrolu a vynese rozsudek, potom tento rozsudek také vykoná a odmění ty, kdo budou schváleni. (Mt 24:43–51; 25:14–45; Lk 19:11–27; srovnej Mt 19:28, 29.) Ježíšovo kralování se vztahuje na celou zemi, a proto je jeho přítomnost celosvětová (srovnej Mt 24:23–27, 30); navíc Pavlova inspirovaná slova v 1. Korinťanům 15:24–28 i zmínky o Kristově panování uvedené ve Zjevení (5:8–10; 7:17; 19:11–16; 20:1–6; 21:1–4, 9, 10, 22–27) ukazují, že Kristova přítomnost je období, kdy Ježíš plně zaměří svou pozornost na celou zemi a její obyvatele a kdy s plnou silou projeví svou královskou moc, aby tak uskutečnil vůli svého Otce ohledně země a jejích obyvatel. (Srovnej Mt 6:9, 10.)

Na základě textů, v nichž je uvedeno, že lidé Ježíše uvidí, „jak přichází v oblacích s velkou mocí a slávou“ (Mr 13:26; Zj 1:7), někteří badatelé usuzují, že jeho přítomnost musí být viditelná. Jak je však uvedeno pod heslem OBLAK (Obrazné použití), použití oblaků ve spojitosti s jinými božskými projevy poukazuje spíše na neviditelnost než na viditelnost. Stejně tak i ‚vidění‘ se může vztahovat na obraznou schopnost vidět (neboli na zrak), na vnímání myslí a srdcem. (Iz 44:18; Jer 5:21; Ez 12:2, 3; Mt 13:13–16; Ef 1:17, 18) Popírat tuto možnost by znamenalo tvrdit, že opak schopnosti vidět, totiž slepota, se také nedá použít v obrazném neboli v duchovním smyslu, ale pouze doslova. Ježíš však jednoznačně používal jak zrak, tak slepotu v obrazném neboli duchovním smyslu. (Jan 9:39–41; Zj 3:14–18; srovnej také 2Ko 4:4; 2Pe 1:9.) Potom, co Jehova promluvil k Jobovi „z větrné bouře“ (pravděpodobně doprovázené oblaky), Job řekl: „Z doslechu jsem o tobě slyšel, ale nyní tě přece vidí mé vlastní oko.“ (Job 38:1; 42:5) I v tomto případě se muselo jednat o vnímání myslí a srdcem, a ne o doslovný zrak, vzhledem k tomu, že Bible jasně učí: „Žádný člověk nikdy neviděl Boha.“ (Jan 1:18; 5:37; 6:46; 1Ja 4:12)

Pádný důkaz proti tvrzení, že Ježíšova přítomnost je viditelná (v tom smyslu, že se Ježíš objeví v tělesné podobě, jež by mohla být viditelná lidskýma očima), je uveden v Ježíšově vlastním  výroku, že svou smrtí obětoval své tělo ve prospěch života světa (Jan 6:51), a také v Pavlově prohlášení, že vzkříšený Ježíš „přebývá v nepřístupném světle, . . . žádný z lidí [ho] neviděl, ani nemůže vidět“. (1Ti 6:14–16) Proto Ježíš mohl říci svým učedníkům: „Ještě chvíli a svět mě již nespatří.“ Jeho učedníci ho však mohli spatřit, a to nejen proto, že se jim objevil po svém vzkříšení, ale také proto, že v pravý čas měli být vzkříšeni, aby byli spolu s ním v nebesích a aby ‚spatřili slávu, kterou mu dal jeho Otec‘. (Jan 14:19; 17:24) Svět jako celek však již Ježíše neměl spatřit, protože po svém vzkříšení žije jako duchovní tvor (1Pe 3:18) a vždy se objevil pouze svým učedníkům. Ježíšovo vystoupení do nebe také viděli pouze jeho učedníci, a ne svět, a přítomní andělé je ujistili, že se Ježíš vrátí „stejným způsobem“ (řec. troʹpos, ne mor·feʹ, „tvar“) — tedy bez veřejné podívané, tak, že jeho přítomnost rozeznají jen jeho praví následovníci. (Sk 1:1–11)

Špatný stav srdce společně s nesprávným očekáváním nepochybně přispěly k tomu, že někteří lidé zaujímají postoj posměvačů. Bylo předpověděno, že lidé „v posledních dnech“ se budou posmívat a říkat: „Kde je ta jeho slíbená přítomnost? Vždyť ode dne, kdy naši praotcové usnuli ve smrti, všechno pokračuje přesně jako od počátku stvoření.“ (2Pe 3:2–4; srovnej 1:16.)

Lidé si budou jasně uvědomovat vše, co se bude dít při „zjevení“ (řec. a·po·kaʹly·psis) Ježíše Krista „s jeho mocnými anděly v planoucím ohni, až uvede pomstu na ty, kdo neznají Boha, a na ty, kdo neposlouchají dobrou zprávu o našem Pánu Ježíši“. (2Te 1:7–9) Tomu však předchází jeho neviditelná přítomnost, které si kromě věrných nepovšimne nikdo. Můžeme připomenout, že když Ježíš přirovnával svou přítomnost k ‚Noemovým dnům‘, zmínil se o tom, že v Noemově době si lidé „nepovšimli“, dokud se na ně nepřivalily vody potopy, a pak řekl: „Taková bude přítomnost Syna člověka.“ (Mt 24:37–39)

Události, jimiž se jeho přítomnost vyznačuje. Ježíš svým následovníkům slíbil, že bude s nimi, když se budou scházet (Mt 18:20), a také je ujistil, že v díle činění učedníků s ‚nimi‘ bude „po všechny dny až do závěru systému věcí“. (Mt 28:19, 20) Slovo pa·rou·siʹa v Matoušovi 24:3 a jiných příbuzných textech musí mít samozřejmě mnohem větší význam. Jasně se vztahuje na mimořádnou přítomnost, která zahrnuje a ovlivňuje všechny obyvatele země a která je neoddělitelně spojena s působením Ježíšovy neomezené moci, kterou má jako Král pomazaný Bohem.

K událostem, jimiž se vyznačuje Ježíšova přítomnost v královské moci, patří to, že nastává vzkříšení jeho následovníků, kteří již zemřeli; stávají se Ježíšovými spoludědici nebeského Království (1Ko 15:23; Ří 8:17); Ježíš shromažďuje a sjednocuje se sebou ty své následovníky, kteří žijí v době jeho přítomnosti (Mt 24:31; 2Te 2:1); „přivede vniveč“ odpadlého ‚člověka nezákonnosti‘ a uskuteční to „projevením [e·pi·fa·neiʹai] své přítomnosti“ (2Te 2:3–8; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI); nastane zničení všech těch, kdo nevěnují pozornost možnosti k záchraně (Mt 24:37–39) a bezpodmínečně začne Ježíšovo Tisícileté panování (Zj 20:1–6). Viz také heslo PROMĚNĚNÍ, kde jsou uvedeny informace o tom, jak těm, kdo prostřednictvím vidění pozorovali Krista ve slávě Království, bylo umožněno seznamovat jiné lidi „s mocí a přítomností našeho Pána Ježíše Krista“. (2Pe 1:16–18)

Poměry spojené s jeho přítomností. Kniha Zjevení předkládá v symbolických výrazech mnoho informací o Kristově přítomnosti i o jeho objevení se a zjevení. Symbolický obraz korunovaného jezdce na bílém koni popsaný ve Zjevení 6:1, 2 odpovídá obrazu jezdce ze Zjevení 19:11–16; tento jezdec je „Král králů a Pán pánů“, Kristus Ježíš. Ze 6. kapitoly Zjevení je vidět, že když Kristus vyjíždí jako vítězící Král, ihned ze země neodstraňuje ničemnost, ale jeho jízda je naopak provázena válkou, která odnímá „ze země mír“, a také nedostatkem potravy a smrtelnou ranou. (Zj 6:3–8) Tento popis se opět podobá význačným rysům Kristova proroctví uvedeného v Matoušově 24. kapitole, Markově 13. kapitole a Lukášově 21. kapitole. Je tedy vidět, že Ježíšovo proroctví zaznamenané v evangeliích, které se jasně týká zničení Jeruzaléma a jeho chrámu (k tomu došlo v roce 70 n. l.), také platí na dobu Kristovy přítomnosti, a tím se řadí ke ‚znamením‘, která umožňují určit dobu, kdy je Ježíš přítomen a vládne z nebe jako mesiášský Král‘. (Mt 24:3, 32, 33; Lk 21:28–31)

Jiné zmínky o Kristově přítomnosti většinou obsahují povzbuzení k tomu, abychom do té doby i během ní zůstali věrní a abychom  vytrvávali. (1Te 2:19; 3:12, 13; 5:23; Jk 5:7, 8; 1Ja 2:28)

Přítomnost Jehovova dne. Ve svém druhém dopise Petr nabádá své bratry, aby ‚očekávali a pevně chovali v mysli přítomnost Jehovova dne‘ a aby to dávali jasně najevo způsobem svého života. (2Pe 3:11, 12) Křesťané musí dbát na to, aby neustále pevně chovali v mysli Jehovův den soudu, a musí si uvědomovat, že ten den je blízko. V onen „Jehovův den“ budou „nebesa“ neboli vlády ničemného světa zničeny ohněm, a „prvky“, které k tomuto světu patří, nebudou schopny držet pohromadě, ale v prudkém žáru se roztaví. Současný systém ovládaný Satanem dospěje ke svému konci.

Jehova Bůh jedná prostřednictvím svého Syna a ustanoveného Krále, Krista Ježíše (Jan 3:35; srovnej 1Ko 15:23, 24), a z toho tedy vyplývá, že mezi slíbenou „přítomností“ Jehovy a „přítomností“ Krista Ježíše je určitý vztah. Je logické, že ti, kdo se posmívají oznamování jedné přítomnosti, se budou posmívat i oznamování té druhé. Jako vhodný příklad je znovu použit postoj lidí před potopou. (2Pe 3:5–7; srovnej Mt 24:37–39.)

Přítomnost toho nezákonného. Ve 2. Tesaloničanům 2:9–12 apoštol Pavel píše, že „přítomnost toho nezákonného“ je „podle Satanova působení s každým mocným skutkem a lživými znameními a předzvěstmi a s každým nespravedlivým podvodem“. To rovněž objasňuje myšlenku, že pa·rou·siʹa má větší význam než krátkodobý příchod, protože k uskutečnění všech těchto skutků, znamení a předzvěstí i tohoto podvodu je potřeba určité časové období.