Řemeslník, který se zabývá odlučováním a čištěním kovů, a jeho činnost. Několikerým roztavením v hliněných tavicích kelímcích neboli v tyglících se z požadovaného kovu odstranila struska a nečistoty. (Ža 12:6; Př 17:3; 27:21) Pozůstatky po haldách strusky se našly v krajině kolem starověkého Sukkotu, kde kdysi byly některé Šalomounovy doly a hutě. Nečistoty se někdy vypalovaly, a jindy přečišťovač použil louh (viz heslo PRADLÁŘ), kterým se zpěněná struska spojila a pak se dala sebrat z povrchu. (Iz 1:25; Mal 3:2) Přečišťovač seděl před svou pecí a pomocí měchů rozdmýchával oheň z dřevěného uhlí. (Jer 6:29; Mal 3:3)

Zlato mnohdy obsahuje různé množství stříbra. Není známo, jak byly tyto dva kovy od sebe odlučovány v biblických dobách, avšak z Přísloví 17:3 a 27:21 se zdá, že s každým z nich se zacházelo jinak: „Na stříbro je tavicí kelímek, a na zlato je pec.“ Kyselina dusičná byla nepochybně objevena teprve v 9. století n. l., a tak se zlato v dřívějších dobách přečišťovalo jinými prostředky. Například jestliže se zlato vyskytovalo s olovem, nečistoty mohly být odplaveny v podobě strusky, a zlato se pomocí olova udrželo v peci. Pak se olovo zvolna odtavovalo (tento postup se nazývá kupelace) a čisté zlato zůstávalo v peci. Tento postup vyžaduje značnou zručnost, protože je-li teplota příliš vysoká nebo probíhá-li tavba příliš rychle, zlato je odplaveno s olovem. Tavič se naučí posoudit a řídit přečišťování  podle barvy roztaveného kovu. (Srovnej Ža 12:6; Jer 6:28–30; Ez 22:18–22.) V Písmu je zmínka, že při přečišťování stříbra se používal louh. (Mal 3:2, 3)

Jestliže rudou obsahující měď byl nějaký oxid nebo uhličitan, tato ruda se rozdrtila, smíchala s dřevěným uhlím a vypalovala, a tak se z ní uvolnila měď v kovovém stavu. Pokud však měděnou rudou byl nějaký sulfid, musela se nejdříve pražit, aby se z ní vypálila síra v podobě oxidu siřičitého a zároveň aby se sulfid mědi přeměnil na oxid mědi. Potom se oxid mědi mohl vypálit dřevěným uhlím, a tak se získal čistý kov.

Získávání železa bylo obtížnější, protože to vyžadovalo obrovský žár. Železo se taví při 1 535 °C. Lidé ve starověku však stavěli tavicí pece vybavené měchy, jimiž se dovnitř vháněl vzduch, podobně jako to probíhá v dnešních vysokých pecích. (5Mo 4:20; Jer 6:29; Ez 22:20–22) O pecích, v nichž Hebrejci tavili železo, nejsou známy žádné podrobnosti, ale tyto pece se možná podobaly pecím známým ze starověké Indie. Pece v Indii byly vyrobeny z hlíny, měly tvar hrušky, která měla ve spodní části průměr asi 1,2 m a směrem vzhůru se zužovala do průměru 0,3 m. K pecím patřily měchy z kozí kůže, z nichž vycházely trysky, které byly připevněny k hliněným trubicím, jimiž se vháněl vzduch do spodní části pece. Do pece se naložila vrstva dřevěného uhlí, ta se zapálila a na ni se naložila vrstva rudy. Nahoru se naložila další vrstva dřevěného uhlí a tři nebo čtyři hodiny se tam udržoval velký žár. Když tavba skončila, přední část pece se rozbila, aby se přetavený kov z ní mohl vyjmout.

Olovo se získávalo z běžné olovnaté rudy, z galenitu neboli sulfidu olovnatého, jednoduchým procesem. Ruda se nejprve s pomocí vháněného vzduchu pražila, aby se sulfid olovnatý přeměnil na oxid olovnatý; síra se sloučila s kyslíkem a vznikl plyn oxid siřičitý. Oxid olovnatý se potom smíchal s dřevěným uhlím a směs se naložila do vysoké pece; pak se z pece vyhnal oxid uhličitý a v tyglíku zůstalo roztavené olovo.

Obrazné použití. Samotný Jehova je označován jako přečišťovač. Jeho Slovo je vysoce přečištěné. (2Sa 22:31; Ža 18:30; 119:140; Př 30:5) Toto ověřené a vyzkoušené Slovo je jedním z prostředků, jimiž Bůh přečišťuje svůj lid, aby z něho odstranil veškerou hříšnou nečistotu podobnou strusce. (Ža 17:3; 26:2; 105:19; Da 12:9, 10; Mal 3:3) Věrní jsou přečišťováni také ohnivými zkouškami. (Iz 48:10; Da 11:35; Ze 13:9; srovnej 1Pe 1:6, 7.) Naproti tomu ničemní si nezasluhují nic jiného, než aby byli jako zpěněná struska vyhozeni na hromadu bezcenné škváry. (Ža 119:119; Př 25:4, 5; Ez 22:18–20)