Díky překladatelské práci bylo Slovo Boží zpřístupněno miliardám lidí, kteří nerozumějí těm jazykům, v nichž byla Bible původně napsána. Rané překlady Písma byly psány ručně, byly to tedy manuskripty neboli rukopisy. Jakmile však byl vynalezen tiskařský lis, vznikla řada dalších překladů a ty byly obvykle vydávány ve velkých nákladech. Některé překlady byly pořízeny přímo z hebrejských a řeckých textů Bible, zatímco jiné byly založeny na překladech z dřívější doby. (TABULKA, sv. 1, s. 321)

Písmo bylo vydáno, celé nebo jeho části, ve více než 2 000 jazycích. To znamená, že — pokud jde o dostupnost ve vlastním jazyce — asi 97 procent obyvatelstva země má přístup přinejmenším k některým částem Bible. Přehled překladů Písma dá podnět k vděčnosti Jehovovi Bohu za to, jakým podivuhodným způsobem zachoval své Slovo k užitku milionů lidí.

Starověké překlady Hebrejských písem. Do dnešní doby se dochovalo asi 6 000 starověkých rukopisů celých Hebrejských písem nebo jejich částí, v nichž je vše (až na několik aramejských úseků) napsáno hebrejsky. Kromě toho existuje dosud také mnoho rukopisů starých překladů Hebrejských písem v různých jazycích. Některé z těchto překladů byly samy o sobě pořízeny z dřívějších překladů z hebrejštiny. Například do staré latiny byla Hebrejská písma přeložena ze Septuaginty, řeckého překladu Hebrejských písem. Naproti tomu některé starověké překlady Hebrejských písem (řecká Septuaginta, aramejské targumy, syrská Pešita a latinská Vulgáta) byly pořízeny přímo z hebrejštiny, a ne prostřednictvím překladu řeckého nebo překladu v nějakém jiném jazyce.

Samaritánský „Pentateuch“. Když v roce 740 př. n. l. Asyřané většinu obyvatel Samaří a desetikmenného izraelského království deportovali, byli na jejich místo přesídleni pohané z jiných území Asyrské říše. (2Kr 17:22–33) Potomci obyvatel, kteří byli v Samaří ponecháni, a potomci pohanů, které tam Asyřané přivedli, začali být časem nazýváni Samaritáni. Přijali prvních pět knih Hebrejských písem a asi ve čtvrtém století př. n. l. vytvořili samaritánský Pentateuch, což ve skutečnosti není překlad původního hebrejského Pentateuchu, ale transliterace jeho textu do samaritánského písma s použitím samaritánských idiomů. Z dochovaných rukopisů samaritánského Pentateuchu jen malý počet pochází z doby před 13. stoletím n. l. Mezi textem samaritánským a textem hebrejským je asi 6 000 rozdílů, převážnou většinou však jsou nepodstatné. Jedna zajímavá odchylka je uvedena ve 2. Mojžíšově 12:40, kde samaritánský Pentateuch odpovídá Septuagintě.

Targumy. „Targumy“ byly volné překlady nebo parafráze Hebrejských písem do aramejštiny. Svou nynější konečnou podobu pravděpodobně mají teprve od pátého století n. l. Jeden z hlavních targumů pro Pentateuch, „Targum Onkelos“, je do značné míry doslovný. Jiný, takzvaný Jonatanův targum pro Proroky, je méně doslovný. Do dnešní doby se dochovaly targumy pro Pentateuch, Proroky a novější targumy pro Hagiografa neboli Spisy.

Řecká „Septuaginta“. Řeckou Septuagintu (která je často označovaná značkou LXX) používali řecky mluvící Židé a křesťané v Egyptě i jinde. Na tomto překladu se začalo pracovat údajně v Egyptě, a to v době Ptolemaia Filadelfa  (285–246 př. n. l.); podle tradice tehdy 72 židovských učenců přeložilo do řečtiny Pentateuch. Později se začalo nějak používat číslo 70 a překlad Pentateuchu byl označován jako Septuaginta, což znamená „Sedmdesát“. Postupně byly připojovány další knihy Hebrejských písem (od různých překladatelů, kteří se lišili v uplatněném stylu — od poměrně doslovného až k podání celkem volnému) a během druhého století př. n. l., snad do roku 150 př. n. l., byl překlad celých Hebrejských písem dokončen. Celé dílo pak začalo být označováno jako Septuaginta. Z tohoto překladu často citují pisatelé Křesťanských řeckých písem. Apokryfní spisy byly do řecké Septuaginty patrně vloženy teprve nějaký čas po jejím dokončení. (Viz heslo APOKRYFY.)

Jedním z nejstarších existujících rukopisů řecké Septuaginty je papyrus 957, papyrus Rylands iii. 458, uložený v Knihovně Johna Rylandse v Manchesteru (Anglie). Pochází ze druhého století př. n. l. a obsahuje zlomky 5. Mojžíšovy (23:24–24:3; 25:1–3; 26:12, 17–19; 28:31–33). Jiný rukopis, který je označován jako papyrus Fouad 266 (majetek společnosti Société Egyptienne de Papyrologie, Káhira), pochází z prvního století př. n. l. a obsahuje části druhé poloviny 5. knihy Mojžíšovy podle řecké Septuaginty. Na různých místech se v tomto rukopise vyskytuje tetragrammaton božského jména (v češtině JHVH) v podobě starých hebrejských písmen přímo v řeckém textu. (Viz VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 326; heslo JEHOVA.)

Řecká Septuaginta se tedy zachovala v celé řadě rukopisů, z nichž mnohé mají podobu zlomků a jiné jsou poměrně celistvé. Je třeba zmínit se o textech Septuaginty, které se zachovaly ve třech proslulých unciálních rukopisech psaných na pergamenu — jsou to Vatikánský rukopis č. 1209 a Sinajský rukopis (oba ze čtvrtého století n. l.) a Alexandrijský rukopis z pátého století n. l. Septuaginta zachovaná ve Vatikánském rukopise č. 1209 je téměř úplná; pokud jde o Sinajský rukopis, část Hebrejských písem, která v něm kdysi byla obsažena, se ztratila; Alexandrijský rukopis je poměrně úplný, ačkoli chybí části 1. Mojžíšovy, 1. Samuelovy a Žalmů.

Pozdější řecké překlady. Ve druhém století vytvořil Aquila, židovský proselyta z Pontu, nový a velmi doslovný řecký překlad Hebrejských písem. Zachovaly se z něj však pouze zlomky a citace uvedené v dílech tehdejších pisatelů. Jiný řecký překlad vypracoval v témže století Theodotion. Tento překlad byl pravděpodobně revizí Septuaginty nebo některého jiného řeckého překladu Hebrejských písem, ovšem k hebrejskému textu samotnému Theodotion přihlížel. Žádný úplný exemplář Theodotionova překladu se nedochoval. Jiný řecký překlad Hebrejských písem pořídil Symmachus, ale ani z tohoto překladu se nedochoval žádný úplný exemplář. Tento překlad byl pořízen pravděpodobně kolem roku 200 n. l.; projevuje se v něm spíše snaha o vystižení správného smyslu než o doslovné podání.

Origenes, proslulý učenec z Alexandrie (Egypt), dokončil kolem roku 245 n. l. svůj rozsáhlý několikanásobný překlad Hebrejských písem známý pod jménem Hexapla (což znamená „šestinásobný“). Zlomky z něj se sice dochovaly, ale žádný úplný exemplář tohoto rukopisu se nezachoval. Origenes upravil text do šesti paralelních sloupců obsahujících (1) souhláskový hebrejský text, (2) řeckou transliteraci hebrejského textu, (3) Aquilův řecký překlad, (4) Symmachův řecký překlad, (5) Septuagintu, kterou sám revidoval, aby přesněji odpovídala hebrejskému textu, a (6) řecký překlad Theodotionův. V Žalmech použil Origenes anonymní překlady, které nazval Quinta, Sexta a Septima. Překlady Quinta a Sexta použil i v jiných knihách.

Křesťanská řecká písma. Od druhého století začaly být pořizovány překlady Křesťanských řeckých písem do syrštiny (aramejský dialekt). Významným syrským překladem ze druhého století n. l. je Tatianovo dílo Diatessaron, jež obsahuje zharmonizovaná evangelia. Je možné, že toto dílo bylo původně napsáno řecky, a to v Římě, a že v Sýrii je později sám Tatianos přeložil do syrštiny; není ovšem jisté, zda je tento názor správný. Diatessaron se dochovalo v arabském překladu a kromě toho existuje malý pergamenový zlomek ze třetího století obsahující text řecký, a dále arménský překlad komentáře k Diatessaru, který pochází ze čtvrtého století a obsahuje rozsáhlé citace z tohoto textu.

Rukopisy starosyrského překladu evangelií (překladu odlišného od Diatessaru) se zachovaly jen v neúplné podobě a označují se jako syrský překlad Curetonijský a Sinajský. Tyto rukopisy sice pravděpodobně pocházejí z pátého století, jsou to však patrně opisy staršího syrského textu. Původní překlad z řečtiny snad vznikl  kolem roku 200 n. l. Je velmi pravděpodobné, že do staré syrštiny byly kdysi přeloženy i jiné knihy Křesťanských řeckých písem, ale žádné jejich rukopisy se nedochovaly. Všechny knihy Křesťanských řeckých písem kromě 2. Petra, 2. a 3. Jana, Judy a Zjevení byly obsaženy v syrské Pešitě z pátého století. Asi v roce 508 n. l. pověřil Filoxenos, biskup z Hierapole, Polykarpa, aby provedl revizi Křesťanských písem v Pešitě, a tehdy byly poprvé do syrského překladu zařazeny 2. Petra, 2. a 3. Jana, Juda a Zjevení.

Do latiny byla Křesťanská řecká písma přeložena již koncem druhého století n. l. Asi v polovině třetího století existovala také v egyptštině.

Staré překlady celé Bible. Pešitu běžně používali do pátého století n. l. ti lidé, kteří mluvili syrsky a hlásili se ke křesťanství. Slovo „pešita“ znamená „jednoduchá“. Část obsahující Hebrejská písma byla v podstatě překladem z hebrejštiny, který byl pořízen pravděpodobně ve druhém nebo třetím století n. l., ovšem při pozdější revizi byl text porovnán se Septuagintou. Pešita se dochovala v mnoha rukopisech; nejcennější z nich je kodex, který pochází ze šestého nebo sedmého století a je uložen v ambroziánské knihovně v Miláně (Itálie). V jednom rukopisu Pešity, který obsahuje Pentateuch (bez 3. Mojžíšovy), je uvedeno datum, jež odpovídá přibližně roku 464 n. l., a tento rukopis je tedy vůbec nejstarším datovaným biblickým rukopisem.

Překlady ve staré latině. Pravděpodobně vznikaly od druhé poloviny druhého století n. l. Zdá se, že v severoafrickém Kartágu byla celá Bible v latině používána nejpozději kolem roku 250 n. l. Hebrejská písma byla přeložena do staré latiny z řecké Septuaginty (ještě před revizí, kterou provedl Origenes), ovšem Křesťanská řecká písma nebyla převzata z žádného překladu, ale byla přeložena z řečtiny. Je možné, že byly pořízeny různé překlady nebo že na překladu do staré latiny pracovala přinejmenším celá řada překladatelů. Znalci obvykle uvádějí dva základní typy starolatinských textů: africký a evropský. Z novozákonních textů ve staré latině se dochovalo více než 50 rukopisů (nebo jejich zlomků).

Latinská „Vulgáta“. Latinská Vulgáta (Vulgata Latina) je překlad úplné Bible, který pořídil tehdejší nejvýznačnější znalec Bible Eusebius Hieronymus, známý také jako Jeroným. Nejdříve provedl revizi starolatinského překladu Křesťanských písem, který porovnal s řeckým textem, přičemž začal s evangelii; ta byla vydána v roce 383 n. l. V letech 384 až 390 n. l. provedl dvě revize starolatinského překladu Žalmů, který porovnal s řeckou Septuagintou; první byla nazvána Psalterium Romanum (Žaltář římský) a druhá Psalterium Gallicanum (Žaltář galský), protože byly nejdříve přijaty v Římě a v Galii. Jeroným také přeložil Žalmy přímo z hebrejštiny a toto dílo bylo nazváno Psalterium iuxta Hebraeos (Žaltář hebrejský). Kdy dokončil revizi starolatinského překladu Křesťanských písem, není známo. Začal revidovat také Hebrejská písma, ale tuto revizi patrně nikdy nedokončil a rozhodl se, že vypracuje překlad přímo z hebrejštiny (přičemž se opíral také o překlady řecké). Na svém latinském překladu z hebrejštiny pracoval Jeroným asi v letech 390 až 405 n. l.

Jeronýmův překlad se zprvu všude setkával s odporem a uznáván začal být teprve postupně. Když byl později v západní Evropě všeobecně přijat, začal být nazýván Vulgáta, což je označení pro všeobecně přijatý překlad (latinské slovo vulgatus znamená „obecný, lidový“). Původní Jeronýmův překlad prošel řadou revizí a revidované znění z roku 1592 přijala katolická církev jako svůj směrodatný text. Rukopisy Vulgáty se dochovaly v tisících exemplářů.

Jiné staré překlady. Křesťanství se šířilo, a proto bylo nutné pořizovat další překlady. Nejpozději ve třetím století n. l. vznikl první překlad Křesťanských řeckých písem pro koptské obyvatele Egypta. V Egyptě se používaly různé koptské dialekty a během doby vznikly různé koptské překlady. Nejdůležitější z těchto překladů je překlad thébský neboli sahidický (z Horního Egypta, na J) a překlad bohairský (z Dolního Egypta, na S). Tyto překlady obsahující jak Hebrejská, tak i Křesťanská řecká písma byly pravděpodobně pořízeny ve třetím a čtvrtém století n. l.

Gótský překlad byl vytvořen ve čtvrtém století n. l. pro Góty, kteří tehdy sídlili v Moesii (Srbsko a Bulharsko). Nezahrnuje knihy Samuelovy a Královské, které byly vypuštěny údajně proto, že biskup Wulfila (Ulfilas), který překlad pořídil, považoval za nebezpečné dát Gótům do ruky tyto knihy pojednávající o válkách a odsuzující modlářství.

Arménský překlad Bible pochází z pátého století n. l. a byl pravděpodobně vytvořen jak z řeckých, tak i ze syrských textů. Gruzínský překlad  vytvořený pro Gruzínce na Kavkaze byl dohotoven koncem šestého století n. l.; je na něm sice patrný řecký vliv, ale jeho základ je arménský a syrský. Etiopský překlad, který používali Habešané, byl vypracován asi ve čtvrtém nebo pátém století n. l. Starých překladů Písma do arabštiny existuje několik. Překlady částí Bible do arabštiny vznikaly snad již v sedmém století n. l., ale nejstarší překlad, o němž existuje záznam, vznikl v roce 724 n. l. ve Španělsku. Slovanský překlad pochází z devátého století n. l. a připisuje se dvěma bratrům, Cyrilovi a Metodějovi.