Doslova připevnění mrtvé nebo i živé oběti na kůl. Nejznámějším případem je poprava Ježíše Krista. (Lk 24:20; Jan 19:14–16; Sk 2:23, 36) Tento druh popravy prováděly starověké národy mnoha různými způsoby.

Asyřané, kteří byli pověstní svými krutými metodami válčení, naráželi zajatce na kůl tak, že je zavěsili nahé na vrchol špičatého kůlu, který oběti prošel břichem do dutiny hrudní. Na památnících bylo nalezeno několik reliéfů a jeden takový reliéf zobrazoval asyrský útok na Lakiš a jeho dobytí. Na něm je tato metoda narážení na kůl ukázána. (2Kr 19:8; VYOBRAZENÍ sv. 1, s. 958)

Tento druh trestu používali i Peršané. Někteří badatelé říkají, že Peršané nejprve oběti sťali nebo stáhli z kůže, a pak je teprve připevnili na kůl. Dareios Veliký zakázal narušovat přestavbu jeruzalémského chrámu a každý, kdo tento výnos porušil, měl být přibit na trám vytažený z jeho vlastního domu. (Ezr 6:11) Za vlády Dareiova syna Ahasvera (Xerxa I.) byli pověšeni neboli připevněni na kůl dva palácoví dveřníci. To byl u Peršanů obvyklý trest pro zrádce. (Es 2:21–23) Haman a jeho deset synů byli podobně pověšeni na kůl. (Es 5:14; 6:4; 7:9, 10; 9:10, 13, 14, 25) Hérodotos (Dějiny, III, 125, 159; IV, 43) uvádí i jiné příklady toho, jak Peršané věšeli na kůl.

Bylo židovským zákonem, že ti, kdo se provinili takovými odpornými zločiny jako rouháním nebo modlářstvím, byli nejprve zabiti ukamenováním nebo nějak jinak a pak bylo jejich mrtvé tělo vystaveno na kůlu nebo na stromě jako varovný příklad pro ostatní. (5Mo 21:22, 23; Joz 8:29; 10:26; 2Sa 21:6, 9) Egypťané možná své zločince také nejprve zabili, a teprve potom je připevnili na kůl. To naznačují Josefova prorocká slova k faraónovu vrchnímu pekaři: „Faraón pozvedne tvou hlavu nad tebe a jistě tě pověsí na kůl.“ (1Mo 40:19, 22; 41:13)

Řekové a Římané prý zvyk věšení na kůl přijali od Féničanů a tento zvyk byl v říši zrušen až v době Konstantinově. Římský občan byl pověšen na kůl jen velmi zřídka, protože tento trest byl obvykle udílen otrokům a zločincům z té nejnižší třídy. Židé i Římané se dívali na pověšení na kůl jako na symbol pokoření a hanby, který byl vyhrazen prokletým. (5Mo 21:23; Ga 3:13; Fil 2:8)

V prvním století možná měli Židé právo pověsit člověka na kůl z náboženských důvodů (o tom  jsou však jisté pochybnosti), ale rozhodně ho nemohli pověsit na kůl kvůli přestupku proti občanskému zákonu; takovou autoritu měl jen římský úředník, jako byl například Pontský Pilát. (Jan 18:31; 19:10) Nicméně odpovědnost za Ježíšovo přibití na kůl nesli především Židé, a zvláště jejich přední kněží a vládci. (Mr 15:1–15; Sk 2:36; 4:10; 5:30; 1Ko 2:8)

Římané někdy oběť ke kůlu přivazovali, a pak mohlo trvat několik dnů, než byla její fyzická odolnost překonána mučivou bolestí, žízní, hladem a přímým působením slunce. Přibíjení rukou (a pravděpodobně i nohou) obviněného ke kůlu, jak to bylo v Ježíšově případě, bylo u Římanů obvyklé. (Jan 20:25, 27; Lk 24:39; Ža 22:16, Rbi8, ppč; Kol 2:14) Anatomové považovali zápěstí vždy za součást ruky, a proto se někteří lékaři domnívají, že hřeby v Ježíšových rukou byly zaraženy mezi malé zápěstní kůstky, aby se ruka neroztrhla. To by se mohlo stát, kdyby hřeby procházely dlaněmi. (Viz The Journal of the American Medical Association, 21. března 1986, s. 1460.) Tento názor by odpovídal tomu, že Bible sama zahrnuje do pojmu „ruka“ i zápěstí. Například v 1. Mojžíšově 24:47 je řečeno, že se náramky nosily na ‚rukou‘, a v Soudcích 15:14 se říká, že Samson měl pouta na „rukou“.

Zpráva neříká, zda zločinci, kteří byli pověšeni na kůl s Ježíšem, byli také přibiti nebo jen přivázáni. Pokud byli jen přivázáni, mohlo by to vysvětlovat, proč byli ještě naživu, když už byl Ježíš mrtev, a musely jim být zlámány nohy. (Jan 19:32, 33) Brzy po zlámání nohou zemřeli udušením, protože jak se někteří učenci domnívají, zlomeniny jim bránily zdvihat tělo a tak uvolnit napětí hrudních svalů. Toto ovšem není nezvratné vysvětlení toho, proč zločinci Ježíše přežili; oni totiž nezakusili duševní a tělesné mučení, které zažil Ježíš. Předtím vytrpěl soužení od nepřátel, které trvalo celou noc, a kromě toho byl zbit římskými vojáky. Možná proto nebyl schopen nést svůj mučednický kůl, jak bylo zvykem. (Mr 14:32–15:21; Lk 22:39–23:26)

Co prozrazuje původní řečtina o tvaru nástroje, na němž byl Ježíš usmrcen?

Většina překladů Bible říká, že Kristus byl „ukřižován“, nikoli „přibit na kůl“. To vyplývá ze všeobecně přijímaného názoru, že mučicí nástroj, na nějž byl Ježíš pověšen, byl „kříž“ zhotovený ze dvou kusů dřeva, a ne jednoduchý kůl. Tradice, nikoli Písmo, také říká, že odsouzenec nesl jen příčné břevno kříže, zvané patibulum nebo antenna, a ne obě části. Tak se někteří lidé snaží vyhnout potížím s tím, že pro jednoho člověka by bylo příliš těžké donést nebo dotáhnout na Golgotu celý kříž.

Co však o této věci říkají samotní pisatelé Bible? Ti 27krát použili řecké podstatné jméno stau·rosʹ a 46krát sloveso stau·roʹo, pětkrát sloveso syn·stau·roʹo (předpona syn znamená „s“) a jednou sloveso a·na·stau·roʹo (a·naʹ znamená „znovu“). Na mučicí nástroj, na nějž byl Ježíš přibit, také pětkrát použili řecké slovo xyʹlon, „dřevo“.

Ani v klasické řečtině, ani v řečtině koiné nemá slovo stau·rosʹ význam „kříž“ ze dvou kusů dřeva. Označuje jen vztyčený kůl, tyčku, sloup, nebo kládu, jaká se mohla použít například na plot nebo na palisádu. Douglasův New Bible Dictionary z roku 1985 pod heslem „kříž“ na straně 253 říká: „Ř. slovo pro ‚kříž‘ (stauros; sloveso stauroo . . . ) znamená především vztyčený kůl nebo trám, a druhotně kůl používaný jako nástroj pro trest a popravu.“

Skutečnost, že Lukáš, Petr a Pavel použili jako synonymum slova stau·rosʹ slovo xyʹlon, také svědčí pro to, že Ježíš byl přibit na vztyčený kůl bez příčného břevna, protože slovo xyʹlon znamená v tomto zvláštním smyslu právě takový kůl. (Sk 5:30; 10:39; 13:29; Ga 3:13; 1Pe 2:24) Xyʹlon se také vyskytuje v řecké Septuagintě u Ezry 6:11, kde znamená jednotlivý trám nebo kus dřeva, na nějž měl být pověšen přestupník zákona.

Překlad nového světa proto čtenáři věrně předává základní význam řeckého textu. Slovo stau·rosʹ totiž překládá jako „mučednický kůl“ a sloveso stau·roʹo jako „přibít na kůl“. Tak se slovo stau·rosʹ nezamění s tradičními církevními kříži. (Viz heslo MUČEDNICKÝ KŮL.) To, že jeden muž, Šimon z Kyréné, mučednický kůl nesl, jak říká Písmo, je naprosto přijatelné, protože pokud měl ten kůl v průměru 15 cm a pokud byl dlouhý 3,5 m, pravděpodobně vážil něco přes 45 kg. (Mr 15:21)

Všimněme si, co o tom říká W. E. Vine: „STAUROS (σταυρός) označuje za prvé vztyčený kůl nebo tyč. Na takové byli při popravě přibíjeni zločinci. Jak podstatné jméno, tak sloveso stauroo, přibít na kůl nebo tyč, je třeba podle původu  odlišit od církevní podoby kříže s dvěma břevny.“ Řečtinář Vine se pak zmiňuje o chaldejském původu dvoudílného kříže a o tom, jak jej křesťanstvo ve 3. století n. l. převzalo z pohanství jako symbol Kristova umučení. (Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words, 1981, sv. 1, s. 256)

Významný je i tento komentář v knize The Cross in Ritual, Architecture, and Art: „Je zvláštní, ale nesporné, že ve staletích dávno před Kristovým narozením i po něm byl v zemích nedotčených učením Církve používán kříž jako posvátný symbol. . . . Řecký Bakchos, tyrský Tammuz, chaldejský Bel a norský Odin byli všichni pro své ctitele symbolizováni pomůckou ve tvaru kříže.“ (G. S. Tyack, Londýn, 1900, s. 1)

Kniha The Non-Christian Cross od J. D. Parsonse (Londýn, 1896) dodává: „V žádném z četných spisů tvořících Nový zákon není ani jediná věta, která by v původní řečtině třeba jen nepřímo nasvědčovala, že by stauros použitý v Ježíšově případě byl jiný než běžný stauros, tím méně, že by jej netvořil jeden kus dřeva, ale dva kusy stlučené dohromady v podobě kříže. . . . Je nemálo scestné ze strany našich učitelů, když překládají slovo stauros jako ‚kříž‘ při převodu řeckých církevních dokumentů do naší mateřštiny a když tento čin podporují tím, že do našich slovníků vkládají ‚kříž‘ jako význam slova stauros, aniž pečlivě vysvětlí, že to v žádném případě nebyl prvotní význam toho slova za dnů apoštolů, ani se nestal jeho prvořadým významem ještě dlouho poté. Jestliže se jím pak vůbec stal, tedy jen proto, že i přes neexistenci podpůrných důkazů se z nějakého důvodu usoudilo, že stauros, na němž byl popraven Ježíš, měl onen zvláštní tvar.“ (S. 23, 24; viz také The Companion Bible, 1974, příloha č. 162.)

Obrazné použití. Písmo nejen důkladně svědčí o tom, že Pán Ježíš Kristus byl fyzicky přibit na kůl (1Ko 1:13, 23; 2:2; 2Ko 13:4; Zj 11:8), ale o přibití na kůl mluví také v obrazném, metaforickém smyslu, například v dopise Galaťanům 2:20. Křesťané usmrtili svou starou osobnost skrze víru v Krista přibitého na kůl. (Ří 6:6; Kol 3:5, 9, 10) „Nadto ti, kdo patří Kristu Ježíši, přibili na kůl tělo spolu s jeho vášněmi a touhami,“ píše Pavel a dodává: „Skrze [Krista] byl pro mne svět přibit na kůl a já pro svět.“ (Ga 5:24; 6:14)

Odpadlíci vlastně „pro sebe znovu přibíjejí na kůl Božího Syna a vystavují ho veřejné hanbě“. Dělají to tím, že se podobně jako Jidáš bouří proti Božímu opatření pro záchranu. (Heb 6:4–6)