Ve 2. Korinťanům 6:2 apoštol Pavel cituje proroctví Izajáše 49:8, které říká: „Tak řekl Jehova: ‚V čase dobré vůle jsem ti odpověděl a v den záchrany jsem ti pomohl; a stále jsem tě bedlivě střežil, abych tě dal jako smlouvu pro lid, aby ozdravěla země, aby se obnovilo vlastnictví zpustošeného dědičného majetku.‘“ Původní rámec tohoto prohlášení se zřejmě vztahoval na Izajáše jako na toho, kdo zastupoval neboli zosobňoval izraelský národ. (Iz 49:3) Bylo to nepochybně proroctví o obnově, a proto k jeho prvnímu splnění došlo při osvobození Izraele z Babylóna. Tehdy byla izraelským  vězňům dána výzva: „Vyjděte!“ Ti se potom vrátili do své rodné země a obnovili ji. (Iz 49:9)

Avšak slova „abych tě dal jako smlouvu pro lid“ v osmém verši této kapitoly a předchozí prohlášení ve verši šestém, že tento Jehovův ‚sluha‘ bude dán za „světlo národů, aby [Boží] záchrana dospěla až na nejzazší konec země“, jednoznačně ukazují, že toto proroctví je proroctvím o Mesiášovi. Vztahuje se tedy na Krista Ježíše, Božího ‚sluhu‘. (Srovnej Iz 42:1–4, 6, 7 s Mt 12:18–21.) Jelikož ‚čas dobré vůle‘ byl dobou, kdy Jehova měl svému sluhovi ‚odpovědět‘ a ‚pomoci‘, musí se toto proroctví vztahovat na Ježíšův pozemský život, kdy „předkládal úpěnlivé prosby a také prosebné žádosti se silnými výkřiky a slzami Tomu, kdo byl schopen ho zachránit ze smrti, a pro svou zbožnou bázeň byl příznivě vyslyšen“. (Heb 5:7–9; srovnej Jana 12:27, 28; 17:1–5; Lk 22:41–44; 23:46.) Pro Božího vlastního Syna to proto byl „den záchrany“, a během tohoto příhodného období projevil dokonalou ryzost a tak se stal „odpovědným za věčnou záchranu všech těch, kdo ho poslouchají“. (Heb 5:9)

To, že Pavel cituje z tohoto proroctví, navíc ukazuje, že proroctví má ještě další uplatnění, že se vztahuje na ty křesťany, které Pavel nabádal, aby „nepřijímali Boží nezaslouženou laskavost, a přitom opomíjeli její účel“, a kterým řekl (potom, co citoval Iz 49:8): „Pohleďte, nyní je zvlášť přijatelný čas. Pohleďte, nyní je den záchrany.“ (2Ko 6:1, 2) Tito křesťané se od Letnic roku 33 n. l. stali duchovním „Božím Izraelem“. (Ga 6:16) Aby se však pro ně mohl „přijatelný čas“ vskutku prokázat jako „den záchrany“, bylo nutné, aby dokázali, že jsou Boží nezasloužené laskavosti hodni.

Skutečnost, že toto proroctví se původně týkalo obnovy, rovněž poukazuje na to, že se vztahuje na dobu osvobození z duchovního zajetí a na plné obnovení Boží přízně. (Srovnej Ža 69:13–18.)

Přirozeným Židům, kteří si nevážili toho, že je pro ně příznivá doba, a kteří neoceňovali příležitost stát se ‚duchovním Izraelem‘, Pavel oznámil, že se obrací k nežidovským národům, a svůj výrok podpořil citátem z Izajáše 49:6: „Jehova nám vskutku uložil přikázání těmito slovy: ‚Ustanovil jsem tě za světlo národů, abys byl záchranou až na nejzazší konec země.‘“ (Sk 13:47) Jelikož slova „čas“ a „den“ jsou výrazy, které označují časově omezené období, zahrnují v sobě naléhavost a poukazují na to, že je nutné moudře využít příhodné období neboli období přízně, předtím než toto období skončí. Tím totiž také skončí Boží milosrdenství a příležitost k záchraně. (Ří 13:11–13; 1Te 5:6–11; Ef 5:15–20)