Jakákoli věc, především peníze, poskytnutá někomu k dočasnému používání, přičemž se očekává, že tato věc bude vrácena nebo že za ni bude dána náhrada ve stejné hodnotě.

Ve starověkých národech byly často vyžadovány vysoké úroky a s lidmi, kteří nemohli půjčky splatit, se zacházelo drsně. Ze starověkých záznamů vyplývá, že úroková sazba za použití pole obnášela polovinu výnosu a že se nepovažovalo za nezákonné požadovat na obchodníkovi, aby půjčku splatil dvojnásobně. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 168, 170) S dlužníky se někdy zacházelo velice tvrdě. (Livius, Dějiny, II, 23; srovnej Mt 18:28–30.)

Ve starověkém Izraeli však byla situace zcela jiná. Půjčovat peníze nebo potraviny jiným Izraelitům, kteří se dostali do finančních těžkostí a zchudli, bylo běžné a podle Zákona se od nich nesměl vyžadovat úrok. Kdyby totiž Izraelita přijal úrok od jiného Izraelity, který se ocitl v bídě, znamenalo by to, že z jeho neštěstí vytěžil zisk. (2Mo 22:25; 3Mo 25:35–37; 5Mo 15:7, 8; 23:19) Od cizinců se však úrok vyžadovat mohl. Je ovšem možné, že se i toto ustanovení Zákona vztahovalo jen na obchodní půjčky, a ne na případy skutečné nouze. Cizinci byli často v Izraeli jen přechodně a zabývali se obchodováním, a mohlo se tedy od nich právem očekávat, že budou platit úroky, protože také oni půjčovali druhým na úrok. (5Mo 23:20)

Hebrejská písma odsuzují člověka, který si půjčuje a odmítá půjčku splatit (Ža 37:21), a současně povzbuzují k tomu, aby se půjčovalo lidem, kteří jsou v nouzi. (5Mo 15:7–11; Ža 37:26; 112:5) V knize Přísloví 19:17 čteme: „Kdo projevuje přízeň poníženému, půjčuje Jehovovi, a On mu oplatí jeho zacházení.“

Jehova splácí štědře, což je vidět z toho, co se stalo Haně. Když splnila svůj slavnostní slib a „propůjčila“ Jehovovi svého jediného syna Samuela, aby sloužil ve svatyni, byla požehnána ne jedním dalším synem, ale třemi syny a dvěma dcerami. (1Sa 1:11, 20, 26–28; 2:20, 21)

Kristus Ježíš, když byl ještě na zemi, zrcadlil štědrého ducha svého Otce Jehovy a učil druhé, aby byli také štědří. Otázku poskytování půjček Ježíš rozvedl vysvětlením: „Jestliže půjčujete bez úroku těm, od nichž doufáte, že dostanete, jaká je to pro vás zásluha? I hříšníci půjčují bez úroku hříšníkům, aby stejně tolik dostali zpět. Naopak dále . . . půjčujte bez úroku a nedoufejte, že něco dostanete zpět; a vaše odměna bude velká a budete syny Nejvyššího, protože je laskavý k nevděčným a ničemným.“ (Lk 6:34, 35)

Židé, kteří Ježíšovi naslouchali, byli podle Zákona povinni poskytovat jiným Izraelitům, kteří byli v nouzi, bezúročné půjčky. Nebylo nijak  neobvyklé, jestliže i hříšníci bezúročně půjčovali lidem, kteří byli schopni jim dluh splatit. Pohnutkou k takovému bezúročnému půjčování mohl být dokonce úmysl získat od toho, kdo si vypůjčuje, v budoucnosti nějakou výhodu. Naproti tomu ten, kdo touží napodobovat Boha, bude dělat víc, než co dělá hříšník; půjčí totiž lidem, kteří jsou v nouzi a jejichž ekonomická situace je taková, že třeba nebudou moci nikdy půjčku splatit.

Uplatnění Ježíšových slov je ovšem omezeno určitými okolnostmi, například tím, že prvořadou povinností je péče o členy rodiny. Proto by nebylo správné, kdyby někdo poskytl půjčku na úkor své povinnosti postarat se o životní potřeby své rodiny. (Mr 7:11–13; 1Ti 5:8) Je nutné vzít také v úvahu postoj a okolnosti toho, kdo o půjčku žádá. Dostal se do nouze snad proto, že jedná nezodpovědně, je líný a není ochoten pracovat, ačkoli práci, kterou by mohl dělat, je možné dostat? V takovém případě platí slova apoštola Pavla: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (2Te 3:10; viz hesla DLUH, DLUŽNÍK; ÚROK.)