Zdržování se veškerého pokrmu na omezený čas. Správně motivovaným půstem se vyjadřoval bohulibý zármutek a pokání z minulých hříchů. (1Sa 7:6; Joe 2:12–15; Jon 3:5) Půst byl vhodný také tehdy, když hrozilo velké nebezpečí, když někdo nutně potřeboval Boží vedení,  když šlo o to vytrvat ve zkouškách a odolat pokušení, nebo při studiu, rozjímání či tehdy, když se někdo chtěl soustředit na Boží záměry. (2Pa 20:3; Ezr 8:21; Es 4:3, 16; Mt 4:1, 2) Půst nebyl trestem, který by si člověk sám uložil, ale byl to projev toho, že se člověk pokořuje před Jehovou. (Ezr 8:21; 9:5; srovnej 1Kr 21:27–29.) Ježíš se postil 40 dnů jako kdysi Mojžíš a Elijáš, kteří se ve vidění objevili při Ježíšově proměnění. (Mt 17:1–9; 2Mo 34:28; 5Mo 9:9; 1Kr 19:7, 8)

V mojžíšském Zákoně se výraz „půst“ nepoužívá, ale ve spojitosti se Dnem smíření je v něm uveden příkaz: „Budete trápit své duše.“ (3Mo 16:29–31; 23:27; 4Mo 29:7) To je všeobecně chápáno jako půst, a tento názor je také podporován slovy u Izajáše 58:3, 5 a v Žalmu 35:13.

Padesátá osmá kapitola Izajáše pojednává o době, kdy se Židé dopouštěli těžkých hříchů; nečinili však upřímné pokání, ačkoli předstírali, že uctívají Jehovu; sloužili mu pouze svými rty a nábožné skutky nebo zvyky prováděli jen proto, aby budili vnější zdání zbožnosti. Jedním takovým zvykem byl půst, a oni se domnívali, že by jím mohli získat Boží pozornost a přízeň. Když toho nedosáhli, byli zřejmě zmateni a ptali se: „Proč jsme se postili, a ty jsi to neviděl, a trápili jsme svou duši, a ty sis toho nevšímal?“ Jehova jim příčinu vysvětlil. I když se postili a prosili o jeho spravedlivé soudy a jednali tak, jako by konali samotnou spravedlnost, dělali věci, které působily radost jen jim samotným, a sledovali své vlastní zájmy, hádali se, dopouštěli se útlaku a násilí; neprojevovali zbožný zármutek a pokání spojené s upřímným půstem. Jejich půst nebyl takový, aby způsobil, že by jejich hlas byl slyšet v nebi, ačkoli jejich okázalé kvílení bylo opravdu hlasité. Jehova jejich pokrytecké jednání odsoudil: „Měl by se půst, který volím, tomu podobat, jako dnu, v němž pozemský člověk trápí svou duši? Aby skláněl hlavu jako sítí a aby si jako lehátko prostíral pouhou pytlovinu a popel? To nazýváte půstem a dnem přijatelným Jehovovi?“ (Iz 58:1–5)

Půst, který je přijatelný, musí být doprovázen tím, že člověk své minulé hříchy napraví. Prostřednictvím svého proroka Izajáše Jehova oznámil, co je podle něho skutečným půstem. Řekl: „Což není půst, který volím, tento: Abyste uvolnili okovy ničemnosti, abyste rozvázali pásy tyče jha a poslali zdrcené na svobodu a abyste přerazili každou tyč jha? Není to, abys rozdělil svůj chléb hladovému a aby sis přivedl do domu ztrápené lidi bez domova? A v případě, že bys viděl někoho nahého, že ho přikryješ, a že se nebudeš schovávat před svým vlastním tělem?“ (Iz 58:6, 7)

Čtyři každoroční postní období Židů. Židé zavedli mnoho půstů a v určité době měli ročně taková období čtyři, zřejmě proto, aby si tím připomínali neblahé události spojené s obležením a zpustošením Jeruzaléma v sedmém století př. n. l. (Ze 8:19) Čtyři každoroční půsty byly: (1) „Půst čtvrtého měsíce“, který pravděpodobně připomínal to, že Babylóňané 9. tammuzu roku 607 př. n. l. prolomili jeruzalémské zdi. (2Kr 25:2–4; Jer 52:5–7) (2) V abu, pátém židovském měsíci, byl zničen chrám a je zřejmé, že jako připomínka této události se držel „půst pátého měsíce“. (2Kr 25:8, 9; Jer 52:12, 13) (3) „Půst sedmého měsíce“ se patrně držel jako smutná vzpomínka na smrt Gedaljáše nebo na to, že po zavraždění Gedaljáše zbývající Židé ze strachu před Babylóňany odešli do Egypta. (2Kr 25:22–26) (4) „Půst desátého měsíce“ snad byl spojen s tím, že Židé, kteří již byli v Babylóně ve vyhnanství, dostali smutnou zprávu o pádu Jeruzaléma (srovnej Ez 33:21); mohla to však také být připomínka, že v roce 609 př. n. l., desátého dne toho měsíce, Nebukadnecar začal se svým úspěšným obléháním Jeruzaléma. (2Kr 25:1; Jer 39:1; 52:4)

Když se někteří Židé ptali: „Mám v pátém měsíci plakat a pěstovat zdrženlivost tak, jak jsem to dělal už tolik let?“, Jehova prostřednictvím Zecharjáše odpověděl: „Když jste se postili . . . sedmdesát let, postili jste se skutečně mně, ano mně?“ Bůh ukázal, že kdyby se skutečně postili jemu, doprovázeli by to poslušností, a že to, co vyžaduje on, je pravdomluvnost, soud, pokoj a upřímné srdce. Potom by místo smutného postění a pohlížení zpět do minulosti mohli jásat a radovat se ve slavnostních obdobích, mohli by se těšit z obnovení pravého uctívání a z požehnání s tím spojeného a také z toho, že se shromažďují jiní lidé, kteří chtějí sloužit Jehovovi. (Ze 7:3–7; 8:16, 19, 23)

Křesťanské rady o půstu. Když byl Ježíš na zemi, dal svým učedníkům pokyn: „Když se postíte, přestaňte se tvářit smutně jako pokrytci, protože ti znetvořují svůj obličej, aby lidem dávali najevo, že se postí. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu. Ale ty, když se postíš,  potři si hlavu olejem a umyj si obličej, abys dal najevo, nikoli lidem, ale svému Otci, který je vskrytu, že se postíš; potom ti tvůj Otec, který se dívá vskrytu, oplatí.“ (Mt 6:16–18) Byla to narážka na to, že farizeové se postili neupřímně, o čemž se Ježíš při jiné příležitosti zmínil v podobenství. (Lk 18:9–14) Farizeové měli ve zvyku postit se dvakrát týdně, druhý a pátý den v týdnu. (Lk 18:12)

Jestliže se někdo jen z formálních důvodů zdržuje jídla, podřizuje se, jak píše Pavel, výnosům „Nesahej ani neochutnávej ani se nedotýkej“, a potom Pavel říká, že „právě tyto věci vlastní vskutku zdání moudrosti v dobrovolně přijatém způsobu uctívání a zdánlivé pokoře, krutém zacházení s tělem; ale nemají hodnotu v boji proti uspokojování těla“. (Kol 2:20–23)

Některé náboženské sekty křesťanstva ukládaly svým členům půst, ale Bible sama křesťanům půst nepřikazuje. Když Ježíš o půstu mluvil se svými učedníky, jak zde bylo uvedeno (Mt 6:16–18), on i jeho učedníci ještě byli pod mojžíšským Zákonem a zachovávali Den smíření a půst s ním spojený.

Text o půstu uvedený v Kralické bibli u Matouše 17:21 není v některých nejdůležitějších starých rukopisech obsažen. Podobně jsou sice v Kralické bibli zmínky o půstu u Marka 9:29, ve Skutcích 10:30 a v 1. Korinťanům 7:5, ale podle rukopisů, o nichž zde byla zmínka, se v těchto textech o půstu nic neuvádí.

Někteří lidé pochopili slova u Matouše 9:15 jako příkaz, že se křesťané mají postit. Ve skutečnosti však Ježíš předpověděl, co se stane, až zemře. Když byl Ježíš na zemi se svými učedníky, nebylo vhodné, aby se postili. Když zemřel, skutečně truchlili a postili se. Ale po jeho vzkříšení, a zejména po tom, co na ně byl podivuhodným způsobem vylit svatý duch, již neměli k smutnému půstu žádný důvod. (Mr 2:18–20; Lk 5:33–35) Křesťané určitě nebyli povinni se postit ve výroční den Pánovy smrti; když totiž apoštol Pavel káral křesťany za zlozvyk jíst před Pánovou večeří svou vlastní večeři na místě, kde se schází sbor, řekl: „Nemáte snad domy, kde se jí a pije? . . . Moji bratři, když se tedy sejdete, abyste to jedli [Pánovu večeři], čekejte jeden na druhého. Jestliže je někdo hladový, ať se nají doma, abyste se nescházeli k soudu.“ (1Ko 11:22, 33, 34)

Půst sice nebyl náboženským požadavkem, ale v raných dobách se křesťané při zvláštních příležitostech skutečně postili. Když byli Barnabáš a Pavel vysíláni na zvláštní misionářskou cestu do Malé Asie, dělo se to s postěním a s modlitbami. Také když byli v novém sboru jmenováni starší, dělo se to s modlitbou a „v postech“. (Sk 13:2, 3; 14:23) Křesťanům tedy není půst ani přikázán, ani zakázán. (Ří 14:5, 6)