Země ležící u vých. cípu Středozemního moře, kdysi obývaná starověkým izraelským národem. Jméno je odvozeno od latinského označení Palaestina a řeckého jména Pa·lai·stiʹne. A toto řecké označení  je odvozeno od hebrejského jména Peleʹšeth. V Hebrejských písmech se jménem Peleʹšeth (překládané jménem „Filistea“) označuje pouze ohraničené pobřežní území, které obývali Filištíni. (2Mo 15:14; Ža 60:8; 83:7; 87:4; 108:9; Iz 14:29, 31; Joe 3:4) Ale Hérodotos, který žil v pátém století př. n. l., a později jiní světští spisovatelé (Filón, Ovidius, Plinius, Josephus a Jeroným) označovali řeckým a latinským výrazem celé území, které bylo kdysi známé jako „země Kanaán“ nebo ‚izraelská země‘. (4Mo 34:2; 1Sa 13:19) Jehova kdysi tuto zemi slíbil Abrahamovi a jeho potomkům (1Mo 15:18; 5Mo 9:27, 28), a proto je vhodné, že se o ní mluví jako o Zaslíbené zemi neboli „zemi slibu“. (Heb 11:9) Od středověku je často označována jako Svatá země.

V určitém smyslu je Palestina pojítkem mezi kontinenty — mezi Evropou, Asií a Afrikou. Ležela tedy uprostřed kruhu, na jehož obvodu se rozkládaly velmoci starověkého světa — Egypt, Asýrie, Babylón, Persie, Řecko a Řím. (Ez 5:5) Obklopena velkými pouštěmi na V a na J a Velkým neboli Středozemním mořem na Z, sloužila Palestina jako pevninský most mezi řekami Nil a Eufrat; přes tento most vedly světové obchodní cesty, po nichž přecházely karavany. Palestina ležela na území takzvaného Úrodného půlměsíce a byla to země mimořádně zajímavá — byl to příjemný kraj, který byl obdařen přírodním bohatstvím a měl své osobité rysy.

V dnešní době se jméno „Palestina“ používá všeobecně k označení území, které není přesně ohraničeno. Na J by bylo možné vést pomyslnou čáru od již. cípu Mrtvého moře k jv. cípu moře Středozemního, a na S další čáru, která by probíhala od již. svahů hory Hermon k místu nedaleko města Tyros. Tato oblast byla od S k J neboli „od Danu po Beer-šebu“ (1Sa 3:20; 2Sa 3:10) dlouhá asi 240 km. Od Středozemního moře ležícího na Z se Palestina rozkládala až k Arabské poušti na V. Toto území zaujímalo plochu celkem asi 25 500 km², což představuje asi třetinu území České republiky.

Zeměpisné rysy. (MAPA, sv. 1, s. 333) Celkový přehled o zeměpisu Palestiny získáme, jestliže si celé území rozdělíme do čtyř částí vedoucích téměř souběžně od S k J.

Za prvé to byla úrodná pláň táhnoucí se podél pobřeží, které samo o sobě poskytovalo jen velmi málo přirozených přístavů. Tato pobřežní pláň byla rozdělena předhořím majestátního pohoří Karmel, které vyčnívalo téměř až do moře. Severní část byla označována jako planina Ašer neboli Fénicie. Jižní část probíhala po okraji písečných dun, které ležely při moři; byla tvořena plání Šaron a Filistejskou plání, která se na J rozšiřovala.

Ve druhém zeměpisném území, které se rozkládalo vedle přímořských planin, ležela hlavní horská pásma, jež probíhala od S k J a tvořila jakoby páteř té krajiny. Na S ležely hory Naftali, kterým se také říkalo Galilejské hory. Byly to  výběžky horského pásma Libanonu, proslulého svými cedrovými lesy a svou nápadnou horou Hermon, která se zvedala do výšky 2 814 m. Výška hor v sev. Palestině se pohybovala mezi 1 208 m, které dosahuje Har Meron v Horní Galileji, a 562 m, což je výška hory Tabor, proslulé z doby Baraka. (Sd 4:12) Pod horou Tabor se od Z na V napříč krajinou rozkládala poměrně široká centrální planina, která oddělovala hory na S od hor na J. Toto údolí, v němž bylo vybojováno mnoho rozhodných bitev, se skládalo ze dvou částí, z vých. ‚nížiny Jezreel‘ a ze záp. ‚údolní pláně Megiddo‘. (Joz 17:16; 2Pa 35:22)

Na Z a na S od údolí Megiddo, z něhož odvádí vodu Kišon, leželo pohoří Karmel, které se táhne na JV od pobřeží a spojuje se s efrajimskými neboli samařskými horami, k nimž patří historická hora Gerizim a hora Ebal — ta je přes 900 m vysoká. (5Mo 11:29) Dále na J bylo toto pohoří označováno jako ‚hornatý kraj Judy‘; hory zde byly vysoké od 600 m více než do 1 000 m, a byly zde většinou náhorní roviny, zaoblené kopce a mírné svahy. (2Pa 27:4; Lk 1:39) V tomto území ležela například města Jeruzalém, Betlém a Hebron.

Judské hory na J postupně splývaly s Negebem; jméno Negeb je údajně odvozeno od kořene, který znamená „být vyprahlý“, a území tohoto jména se táhlo až k říčnímu údolí Egypt a tvořilo již. část Palestiny. Na sev. okraji Negebu leželo město Beer-šeba, které bylo jako oáza; na již. okraji byla Kadeš-barnea. (1Mo 12:9; 20:1; 22:19)

Ten, kdo přichází k judským horám od Z, dostává se do pahorkatiny známé pod jménem Šefela, v níž je několik malých údolí vedoucích od Z k V, od pobřežních plání k vysočině. (Joz 9:1) Na těchto pahorcích byly většinou dobré pastviny pro stáda ovcí a dobytka, a prameny v údolích poskytovaly potřebnou vodu.

Třetím význačným rysem v zeměpisu Palestiny byla příkopová propadlina, někdy nazývaná Araba (5Mo 11:30); ta rozděluje zemi podélně odshora dolů. Tato hluboká trhlina začínala na S v Sýrii a táhla se na J až k Akabskému zálivu v Rudém moři. Tato centrální proláklina byla o to pozoruhodnější, že se podél ní po obou stranách táhly souběžné horské hřebeny a útesy.

Když sledujeme tuto příkopovou propadlinu od S k J, krajina rychle klesá od úpatí hory Hermon k pánvi Chula, kde horní tok Jordánu kdysi tvořil malé jezero. Jordán odtud v délce asi 16 km rychle klesá více než o 270 m a vtéká do Galilejského moře, které leží asi 210 m pod hladinou moře. Mezi Galilejí a Mrtvým mořem tato trhlina v zemské kůře tvoří vlastní údolí Jordánu; Arabové ji nazývají Ghor, což znamená „proláklina“. Je to „průrva“, která je místy až 19 km široká. Samotný Jordán je asi 45 m pod dnem tohoto údolí; pomalu se vine směrem k Mrtvému moři a přitom klesá ještě asi o 180 m. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 334) Hladina Mrtvého moře tedy leží asi 400 m pod hladinou moře Středozemního — je nejnižším místem na povrchu země.

Příkopová propadlina, jež se táhne ještě dále na J v délce asi 160 km až k Akabskému zálivu, byla známější jako vlastní Araba. (5Mo 2:8) V polovině této vzdálenosti dosáhla svého nejvyššího bodu, asi 200 m nadmořské výšky.

Čtvrtým zeměpisným územím Palestiny byly pahorky a náhorní plošiny na V od velké jordánské propadliny. (5Mo 2:36, 37; 3:8–10) Na S se tato oblast orné půdy táhla vých. od Galilejského moře asi do vzdálenosti 100 km, zatímco na J bylo toto území široké jen asi 40 km; pak přešlo v pustinu a suché stepi, které se nakonec ztratily v Arabské poušti. Širší sev. část této vých. pahorkatiny nad Ramot-gileadem měla průměrnou nadmořskou výšku asi 600 m a jmenovala se země Bašan; Gilead, území s kupovitými pahorky, které se rozkládalo na J od Bašanu, dosahovalo nadmořské výšky 1 000 m. Území Gilead sousedilo na J s plošinou rozkládající se sev. od říčního údolí Arnon; v této oblasti leží hora Nebo, která je přes 820 m vysoká. Toto území kdysi patřilo Ammonitům a na J od údolí Arnon sousedilo se zemí Moab. (Joz 13:24, 25; Sd 11:12–28)

Zeměpisná jména. Starověká hebrejská jména mnoha měst, hor a údolí byla zapomenuta; jedním z důvodů je to, že po roce 638 n. l. žili v Palestině většinou Arabové. Arabština je však živý jazyk, který je velice příbuzný hebrejštině, a proto je v některých případech možné poměrně přesně identifikovat některá starověká místa a dějiště významných událostí.

 Některé běžné arabské a hebrejské zeměpisné výrazy, které pomáhají uvést místní jména do spojitosti s biblickými místy, jsou uvedeny v připojené tabulce.

Klimatické podmínky. Podnebí Palestiny je stejně rozmanité jako její terén. Na území dlouhém asi 160 km — od Mrtvého moře k hoře Hermon — vznikají díky mimořádným výškovým rozdílům takové klimatické poměry, jaké je možné jinde najít na území dlouhém tisíce kilometrů, mezi tropy a Arktidou. Vrcholek hory Hermon je obvykle po větší část roku pokryt sněhem, zatímco teplota v oblasti Mrtvého moře někdy dosahuje 50 °C. Teplotu v oblasti centrálního horského pásma zmírňují brízy od Středozemního moře. Proto v Jeruzalémě teplota zřídka přesáhne 32 °C a málokdy zde mrzne. Průměrná teplota v lednu je 10 °C. Sníh v této části země není běžný. (Srovnej 2Sa 23:20.)

Také intenzita dešťových srážek je v této zemi kontrastů velmi rozmanitá. Podél pobřeží dosahují roční srážky asi 38 cm, ale na výše položených místech hory Karmel, v centrálním horském pásmu a na vysočinách vých. od Jordánu bývají až dvojnásobné. Naproti tomu v Negebu, v dolní části údolí Jordánu a v oblasti Mrtvého moře převládají pouštní podmínky a ročně naprší jen asi 5 až 10 cm. Prší většinou v zimních měsících, od prosince do února; v letních měsících od června do října je dešťových srážek jen asi 6 nebo 7 procent. Mírný „časný“ neboli podzimní déšť v říjnu a v listopadu umožňuje orání půdy (která se během horkého léta vysušila a ztvrdla), a půda tedy může být připravena k setí ozimů. „Pozdní“ neboli jarní déšť přichází v březnu a v dubnu. (5Mo 11:14; Joe 2:23; Ze 10:1; Jk 5:7)

Jedním z velmi výhodných klimatických rysů Palestiny je hojnost rosy, zejména v letních měsících, kdy neprší; bez této bohaté rosy by totiž vinice a pastviny utrpěly velkou škodu. (Ag 1:10; Ze 8:12) Většina rosy v Palestině vzniká díky vlhkým brízám, které vanou od Středozemního moře a z hory Hermon. (Ža 133:3) V některých oblastech napadne v noci tolik rosy, že vláha, kterou rostliny ztratily během horkého dne, se plně vynahradí. (Srovnej Joba 29:19.) Rosa má mimořádně velký význam v Negebu a na vysoko položených místech v Gileadu, kde jsou dešťové srážky minimální. (Viz heslo ROSA.)

Rostliny a zvířata. Pokud jde o stromy, keře a jiné rostliny, nesmírná rozmanitost druhů, které rostou v této malé oblasti země, vyvolává u botaniků úžas; jeden odborník odhaduje, že se zde vyskytuje asi 2 600 rostlinných druhů. Rozmanitost flóry je mimo jiné dána velkými rozdíly v nadmořské výšce, v podnebí a ve  složení půdy; některé rostliny potřebují chladné vysokohorské prostředí, jiné potřebují vyprahlé prostředí pouští, jiným se daří na naplavené půdě plání a ještě jiným na skalnatých náhorních rovinách — každý druh kvete a přináší semena ve svém vlastním čase. Poměrně nedaleko od sebe rostou palmy, které potřebují subtropické podnebí, a duby a borovice, které potřebují podnebí chladné; podél vodních toků rostou vrby a v pustině tamaryšky. V této zemi jsou také proslulé pěstěné vinice a olivové háje, sady fíkovníků a pole pšenice, ječmene a prosa. Z dalších plodin se zde pěstuje hrách, fazole, čočka, baklažány, cibule a okurky, a také bavlník a len. Návštěvníci, kteří dnes přijíždějí do Palestiny, bývají často zklamáni, pokud ovšem nepřijedou do této země na jaře, kdy je příroda v plném květu a ukazuje celou svou nádheru. Po většinu roku však jsou kamenité svahy pusté a bezútěšné. Kdysi ovšem bylo mnoho míst v této zemi zalesněno daleko víc než dnes, a tato místa byla svěží jako „Jehovova zahrada“, byla to skutečně botanická zahrada ‚oplývající mlékem a medem‘, pohostinná a lákavá. (1Mo 13:10; 2Mo 3:8; 4Mo 13:23, 24; 5Mo 8:7–9)

Pokud jde o savce, ptáky a ryby, v Palestině, která byla v minulosti jako park, jich tehdy žilo daleko více než dnes. Lev, medvěd, divoký býk a hroch se zde již nevyskytují, ale z divokých zvířat zde žijí vlci, divocí kanci, divoké kočky, šakalové, zajíci a lišky. Běžně se zde chovají domácí zvířata — ovce, kozy, krávy, koně, osli a velbloudi. Podle odhadu žije v dnešním Izraeli asi 85 různých druhů savců, 350 druhů ptáků a 75 druhů plazů.

Nerostné bohatství. Palestina byla nejen dobře zavlažovanou zemí, v níž se mohly v hojnosti rodit plodiny sloužící jako potrava, ale byla to také země, jejíž hory obsahovaly užitečnou železnou a měděnou rudu. (5Mo 8:9) Zlato, stříbro, cín a olovo se musely dovážet, ale byla zde bohatá ložiska soli; v údolí Jordánu byly nánosy hlíny, z níž se mohly vyrábět cihly a hrnčířské výrobky a jež se používala ve slévárenství. (1Kr 7:46) V kamenolomech se lámal vynikající vápenec, který se používal ve stavebnictví, a byly zde i odkryvy tmavého čediče, který je vysoko ceněn pro svou tvrdost a jemnozrnnou strukturu.

[Tabulka na straně 186]

ZEMĚPISNÉ VÝRAZY

arabština

hebrejština

čeština

‛ain

‛en [‛enot, mn. č.]

pramen, zřídlo

beit

bet

dům

biq‛a [beqa‛, mn. č.]

biq‛a(t)

údolní pláň

bir

be’er

studna

birke(t)

berekha(t)

rybník

burdž

—

věž

darb

—

silnice, cesta

debbe(t)

—

písečná výšina

deir

—

klášter

džebel

har

hora

—

‛emeq

nížina

—

gaj, ge

údolí

ghor

—

proláklina

—

giv‛a(t) [giv‛ot, mn. č.]

pahorek

chirbe(t)

horva(t)

rozvalina

—

jam

moře

kafr

kefar

vesnice

—

ma‛ale

stoupání, svah

madždel

migdal

věž

—

majan

pramen

—

mifraz

zátoka, záliv

mughar

me‛ara(t)

jeskyně

nahr

—

řeka

naqb

—

horská stezka

nebi

—

prorok

qal‛a(t)

—

pevnost

qarja(t)

qirja(t)

město

qarn

qeren

vrchol (dosl. roh)

qasr

—

hrad, zámek, palác

rame

rama(t)

náhorní rovina

ras

roš

vrchol hory; mys

rudžm

rogem

hromada kamení (jako mez)

šatt

—

pobřeží, nebo břeh řeky; řeka

tal‛a(t)

—

výšina

tell

tel

pahorek, tell [tulul, mn. č.]

vádí

nachal

říční údolí

[Nákres na straně 184]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

PALESTINA (PRŮŘEZ ZEMÍ)

hladina moře

Velké moře

pobřežní pláň

Šefela

Judské hory

Samařské hory

pohoří Libanon

údolí Jordánu

náhorní plošina

hora Hermon

hladina moře

Solné moře

hladina