[heb. goʹmeʼ].

Velká vodní rostlina, která patří do čeledi šáchorovitých. Má zužující se trojhrannou lodyhu neboli stonek, roste v mělké vodě, dosahuje výšky 2 až 6 m a na vrcholu má chvost či chochol tenkých listů a drobných klásků. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 544) Papyrus se používal k výrobě nejrůznějších předmětů, mimo jiné i materiálu ke psaní.

Papyrus neboli šáchor papírodárný (Cyperus papyrus) roste v mělkých stojatých vodách nebo mokřinách a podél břehů pomalu tekoucích řek, jako je dolní Nil; kdysi se mu zde dařilo mimořádně dobře, ale v dnešní době na těchto místech již téměř vyhynul. Bildad se zeptal Joba: „Vyroste rostlina papyru do výše bez mokřiny?“ (Job 8:11; Iz 35:7)

Lodyhy této rostliny mohou plout na vodě, a proto když chtěla Mojžíšova matka uchránit své dítě před usmrcením, položila ho do ‚papyrové schránky‘, kterou potřela živicí a smolou, a nechala ho plout po Nilu. (2Mo 2:3) Z papyru se vyráběla i velká plavidla určená pro plavbu na dlouhé vzdálenosti. (Iz 18:2) Vyráběla se tak, že se stonky papyru vázaly do svazků a ty se pak svazovaly k sobě. Plavidla byla na koncích  úzká, ale jejich střední část byla natolik široká, že na nich mohli cestující stát. Na takové lodi se Thor Heyerdahl a jeho společníci plavili v roce 1970 po Atlantiku a urazili na ní tisíce kilometrů.

Použití k výrobě psacího materiálu. Při výrobě psacího materiálu z papyru používali Egypťané velmi jednoduchý postup. Když sbírali stonky, dávali přednost silné dužnaté části, která rostla pod vodní hladinou. Ta totiž poskytovala surovinu, která byla nejširší a nejbělejší. Vnější kůra se sloupla a zbývající dřeň se řezala na kousky dlouhé asi 40 až 45 cm. Potom se tato porézní dřeň krájela na široké, velmi tenké proužky. Tyto proužky se pak rozkládaly vertikálně vedle sebe na hladkou plochu, a to tak, že se nepatrně překrývaly. Pak se nanesla tenká vrstva lepidla a přes proužky vertikální se začala napříč pokládat další vrstva proužků horizontálně. Dřevěnými paličkami se potom tyto vrstvy stloukaly, dokud z nich nevznikl jednolitý arch. Archy se pak sušily na slunci a zařezávaly na žádoucí velikost. Nakonec se uhlazovaly a leštily pemzou, lasturami nebo slonovinou. Tímto postupem se vyráběl poměrně trvanlivý, ohebný a téměř bílý psací materiál, který byl dostupný v různých rozměrech a v různé kvalitě. Obvykle se psalo na tu stranu, která měla proužky kladené horizontálně, ale na straně rubové se někdy psaní dokončilo. Spojení mezi proužky sloužilo písaři jako vodítko při psaní; psalo se rákosovým perem a jako psací tekutina se používala směs klovatiny, sazí a vody.

Aby se mohl vytvořit svitek, tyto papyrové listy se k sobě navzájem podél okrajů přilepovaly; svitek se obvykle skládal asi ze 20 archů. Nebo se archy skládaly, aby vznikly listy, z nichž se vytvořil kodex, který vypadal jako kniha. Kodexy s oblibou používali první křesťané. Svitek byl přibližně 4 až 6 m dlouhý, ale zachoval se i svitek dlouhý 40,5 m. Řecké slovo biʹblos se původně vztahovalo na měkkou dřeň papyru, ale později se začalo používat i k označení knihy. (Mt 1:1; Mr 12:26) Zdrobnělina bi·bliʹon má množné číslo bi·bliʹa a doslova znamená „knížky“; z tohoto slova je odvozeno slovo „Bible“. (2Ti 4:13, Int) Jedno fénické město se stalo důležitým střediskem výroby papyru, a potom dostalo jméno Byblos.

Papyrové svitky se v širokém rozsahu používaly až do začátku druhého století n. l., kdy se místo nich začaly používat papyrové kodexy. Později, ve čtvrtém století, začala obliba papyru klesat a místo něj se začal ve velkém rozsahu používat trvanlivější psací materiál, a to pergamen.

Papyrus jakožto psací materiál měl jednu velkou nevýhodu, totiž že nebyl příliš trvanlivý. Ve vlhkém prostředí se kazil, a když byl uložen v prostředí příliš suchém, začal se snadno lámat. Až do 18. století našeho letopočtu se předpokládalo, že se všechny starověké papyrové rukopisy zničily. Ale koncem 19. století bylo mnoho cenných biblických papyrů objeveno. Nálezy pocházejí především z Egypta a z oblasti kolem Mrtvého moře, z míst, kde je ideálně suché podnebí, v němž se papyry mohou zachovat. Některé z biblických papyrů, které byly nalezeny na těchto místech, pocházejí dokonce ze druhého nebo z prvního století př. n. l.

Mnohé z těchto objevených rukopisů na papyru jsou označeny výrazem „papyrus“ nebo „papyri“; jsou to například Nashův papyrus z prvního nebo druhého století př. n. l., papyrus Rylands iii. 458 (ze druhého století př. n. l.) a papyrus Chester Beatty č. 1 (ze třetího století n. l.).