Větší část rozlehlé pustiny, po které asi 38 let putoval izraelský národ, než vstoupil do Zaslíbené země. (4Mo 10:11, 12; 5Mo 2:14) Paran neměl žádné pevně stanovené hranice, ale rozkládal se ve střední a sv. části Sinajského poloostrova. Na V od Paranu ležela část příkopové propadliny známá jako Araba a také Akabský záliv, na J pustina Sinaj, na JZ pustina Sin a na SZ a na S pustiny Etham a Šur. Na SV směrem k Mrtvému moři Paran postupně přecházel v pustinu Cin, která k němu snad i patřila, a dokonce možná dosahoval až k Beer-šebě blízko judských hor. (1Sa 25:1, 2)

Paran byl převážně drsný, hornatý kraj tvořený vápencem; místy měl charakter náhorní roviny, a pohoří ve střední části území dosahovalo výšky 600 až 750 m. (5Mo 33:2; srovnej Hab 3:3.) Byl také součástí ‚velké a bázeň vzbuzující pustiny‘, o níž jsou zmínky v 5. Mojžíšově 1:1, 19 a 8:15. Na štěrkovém povrchu této drsné krajiny se — s výjimkou krátkých období dešťů — neobjevují žádné zelené rostliny; pramenů je málo a jsou od sebe hodně vzdálené. Z těchto činitelů ještě výrazněji vyplývá, že Izraelité, jichž tehdy byly asi 3 000 000, byli naprosto závislí na Jehovovi, který je po mnoho let jejich putování pustinou zázračným způsobem zásoboval jídlem a vodou. (2Mo 16:1, 4, 12–15, 35; 5Mo 2:7; 8:15, 16)

První zmínka o této pustině Paran zjevně pochází ze dnů Lota, kdy Kedorlaomer a jeho spojenci porazili několik měst v blízkosti Mrtvého moře a Edomu, a dosáhli až na J k El-paranu. (1Mo 14:4–6) Išmael, když ho jeho otec Abraham zapudil, se později usídlil v pustině Paran a zaměstnával se převážně lovem. (1Mo 21:20, 21)

Hlavní zmínky o Paranu však souvisejí s putováním Izraelitů. Když Izrael opustil horu Sinaj, utábořil se v Tabeře a v Kibrot-hattaavě, a potom, než odtáhl na S směrem ke Kadeš-barneji, tábořil v Chacerotu na již. okraji Paranu. (4Mo 10:12, 33; 11:3, 34, 35; 12:16) Zanedlouho po příchodu do Paranu bylo vysláno 12 zvědů, aby prozkoumali Kanaán. (4Mo 13:3, 26) Na podkladě špatné zprávy, kterou většina z nich předložila, Jehova vydal výnos, že izraelský národ zůstane v pustině tak dlouho, dokud nezemřou všichni sepsaní, kteří reptali proti Bohu. (4Mo 13:31–33; 14:20–34) Místa, kde Izraelité v průběhu 40 let od odchodu z Egypta do vstupu do Zaslíbené země tábořili, byla převážně v Paranu. (4Mo 33:1–49)

Podle řecké Septuaginty šel David po Samuelově smrti a pohřbu do pustiny Maon. Masoretský text, syrská Pešita a latinská Vulgáta však uvádějí, že šel do pustiny Paran. (1Sa 25:1) Když se David stal králem a vedl válku proti Edomu, mladý edomský kníže Hadad a s ním několik sluhů jeho otce utekli do Egypta. Cestou procházeli Paranem, kde se k nim připojili jistí muži. (1Kr 11:15–18)