[malý].

Izraelita z kmene Benjamín a apoštol Ježíše Krista. (Ef 1:1; Fil 3:5) Hebrejské jméno Saul i římské jméno Pavel měl možná už od dětství (Sk 9:17; 2Pe 3:15), ale přesto se tento apoštol pravděpodobně rozhodl, že vzhledem ke svému pověření oznamovat dobrou zprávu Nežidům bude vystupovat pod svým římským jménem. (Sk 9:15; Ga 2:7, 8)

Pavel se narodil v Tarsu, významném městě v Kilikii. (Sk 21:39; 22:3) Jeho rodiče byli Židé a je zřejmé, že byli přívrženci učení farizeů, což byl jeden ze směrů judaismu. (Sk 23:6; Fil 3:5) Pavel byl od narození římským občanem (Sk 22:28); je možné, že jeho otec získal římské občanství za určité služby, které vykonal. Pravděpodobně u svého otce se Pavel vyučil výrobcem stanů. (Sk 18:3) V Jeruzalémě ho však vyučoval farizeus Gamaliel, což naznačuje, že Pavel byl z význačné rodiny. (Sk 22:3; 5:34) Pokud jde o znalost jazyků, ovládal přinejmenším řečtinu a hebrejštinu. (Sk 21:37–40) V době, kdy cestoval jako misionář, nežil v manželství. (1Ko 7:8) Během této doby, nebo možná už dříve, měl sestru a synovce, kteří žili v Jeruzalémě. (Sk 23:16–22)

Apoštol Pavel měl výsadu napsat více knih (dopisů) Křesťanských řeckých písem než kdokoli jiný. Dostal nadpřirozená vidění (2Ko 12:1–5) a díky působení svatého ducha dokázal mluvit mnoha cizími jazyky. (1Ko 14:18)

Pronásledování, obrácení, počáteční období služby. O Saulovi neboli Pavlovi mluví biblická zpráva poprvé jako o ‚mladém muži‘, u jehož nohou složili své svrchní oděvy falešní svědkové, kteří ukamenovali Kristova učedníka Štěpána. (Sk 6:13; 7:58) Pavel jeho smrt schvaloval, a protože jeho horlivost byla nesprávně zaměřena na tradice, zahájil kruté pronásledování Kristových následovníků. Když měli být popraveni, hlasoval v jejich neprospěch. Když byli souzeni v synagógách, snažil se je přinutit, aby se svého přesvědčení zřekli. Křesťany nepronásledoval jen v Jeruzalémě, ale i v jiných městech. Dokonce si od velekněze obstaral písemné zplnomocnění, aby směl po Kristových učednících pátrat až v Damašku, který ležel na S, v Sýrii, a aby je směl spoutat a přivést do Jeruzaléma, zřejmě k soudnímu procesu před Sanhedrinem. (Sk 8:1, 3; 9:1, 2; 26:10, 11; Ga 1:13, 14)

Když se Pavel blížil k Damašku, zjevil se mu v záblesku světla Kristus a pověřil ho, aby se stal sloužícím a svědkem toho, co viděl, a toho, co ještě uvidí. Ti, kdo Pavla doprovázeli, rovněž padli na zem, protože viděli toto zjevení a slyšeli zvuk hlasu; slovům však rozuměl pouze Pavel. Také jen on oslepl, a proto musel být do Damašku odveden za ruku. (Sk 9:3–8; 22:6–11; 26:12–18) Tři dny pak nejedl ani nepil. Když se potom modlil v domě jistého Jidáše z Damašku, spatřil ve vidění Kristova učedníka Ananiáše,  který přišel a vrátil mu zrak. Když se to, co Pavel viděl ve vidění, skutečně stalo, byl pokřtěn, obdržel svatého ducha, vzal si jídlo a posilnil se. (Sk 9:9–19)

Zpráva ve Skutcích 9:20–25 ukazuje, že Pavel strávil určitou dobu s učedníky v Damašku a „ihned“ začal kázat v tamních synagógách. Kniha Skutky popisuje kazatelskou činnost, kterou Pavel vykonával až do doby, kdy musel z Damašku odejít, protože Židé proti němu zosnovali úklad. Na druhé straně se Pavel ve svém dopise Galaťanům zmiňuje o tom, že po svém obrácení odešel do Arábie a potom se vrátil do Damašku. (Ga 1:15–17) Avšak cestu do Arábie není možné do sledu těchto událostí přesně zařadit.

Pavel do Arábie odešel možná ihned po svém obrácení, aby tam rozjímal o tom, co je vzhledem k němu Boží vůlí. Jestliže je to tak, pak by slovo „ihned“, které Lukáš použil, znamenalo, že Pavel svou kazatelskou činnost zahájil neprodleně po svém návratu do Damašku a potom, co se připojil k tamním učedníkům. Nicméně v dopise Galaťanům 1:17 Pavel jasně zdůrazňuje, že neodešel ihned do Jeruzaléma; ukazuje, že jediným místem, kam z Damašku v tomto počátečním období odešel, byla Arábie. Z toho vyplývá, že svou cestu do Arábie nemusel nutně uskutečnit ihned po svém obrácení. Je možné, že nejprve strávil několik dní v Damašku a rychle se veřejně vzdal své dřívější dráhy odpůrce tím, že v synagógách vyjádřil svou víru v Krista. Potom se možná vydal na cestu do Arábie (její skutečný účel není znám) a po svém návratu pokračoval v kazatelském díle v Damašku; v tomto díle se tak upevnil, že ho jeho odpůrci chtěli nakonec zabít. Uvedené dvě zprávy si tedy neodporují, ale doplňují se; jedinou otázkou zůstává přesné pořadí událostí, ale to Bible prostě neuvádí.

Když přijel do Jeruzaléma (asi v roce 36 n. l.; třemi roky, o nichž se píše v Galaťanům 1:18, jsou možná myšleny části tří let), Pavel zjistil, že tamní bratři nevěří, že je učedníkem. Ale „Barnabáš mu tedy přišel na pomoc a dovedl ho k apoštolům“, velmi pravděpodobně k Petrovi a ‚Jakubovi, Pánovu bratrovi‘. (Jakub sice nebyl jedním z dvanácti, ale jako apoštol mohl být označen, protože byl apoštolem pro sbor v Jeruzalémě.) U Kéfa (Petra) zůstal Pavel 15 dní. Během svého pobytu v Jeruzalémě směle mluvil v Ježíšově jménu. Když se bratři dozvěděli, že kvůli tomu chtějí řecky mluvící Židé Pavla zabít, „dovedli ho do Cesareje a poslali do Tarsu“. (Sk 9:26–30; Ga 1:18–21)

Zdá se, že Pavel měl (kolem roku 41 n. l.) výsadu zažít nadpřirozené vidění, které bylo tak věrohodné, že nevěděl, zda byl do „třetího nebe“ uchvácen v těle, nebo odděleně od těla. Výraz ‚třetí nebe‘ patrně poukazuje na nejvyšší stupeň vytržení, v němž měl Pavel své vidění. (2Ko 12:1–4)

Barnabáš Pavla později přivedl z Tarsu do Antiochie, aby mu Pavel (Saul) pomohl v díle, které mělo být vykonáno mezi tamním řeckým obyvatelstvem. Kolem roku 46 n. l., po roce tvrdé práce v Antiochii, sbor vyslal Pavla a Barnabáše do Jeruzaléma, aby tam předali hmotnou pomoc určenou jeruzalémským bratrům. (Sk 11:22–30) Pavel a Barnabáš se do Antiochie vrátili společně s Janem Markem. (Sk 12:25) Pod vedením svatého ducha pak byli vyčleněni pro zvláštní dílo. (Sk 13:1, 2)

První misionářská cesta. (MAPA, sv. 2, s. 747) Pavel se nechal vést svatým duchem a společně s Barnabášem a jejich společníkem Janem Markem zahájil svou první misionářskou cestu (asi v letech 47–48 n. l.). Nalodili se v Seleukii, antiochijském mořském přístavu, a odtud se plavili na Kypr. V synagógách v Salamině na vých. pobřeží Kypru začali „zvěstovat Boží slovo“. Přešli ostrov a dorazili do Páfu na záp. pobřeží. Zde se jim kouzelník Elymas pokoušel klást odpor, když vydávali svědectví prokonzulu Sergiu Paulovi. Pavel pak způsobil, že Elymas byl na určitou dobu raněn slepotou. To, co se přihodilo, Sergia Paula udivilo natolik, že se stal věřícím. (Sk 13:4–12)

Z Páfu se Pavel se svými společníky plavil do Malé Asie. Když dorazili do Pergé v římské provincii Pamfýlie, Jan Marek se od nich oddělil a vrátil se do Jeruzaléma. Pavel a Barnabáš však zamířili na S do Antiochie v Pisidii. Setkali se tam sice s velkým zájmem, ale na popud Židů byli z města nakonec vyhnáni. (Sk 13:13–50) Nenechali se zastrašit a cestovali směrem na JV do Ikonia, ale i zde proti nim Židé popudili zástupy. Když se Pavel a Barnabáš dozvěděli, že je lidé chtějí ukamenovat, utekli do Lystry v oblasti Lykaonie. Zde Pavel uzdravil muže, který  byl od narození chromý, a proto se obyvatelé Lystry domnívali, že Pavel a Barnabáš jsou vtělení bohové. Židé z Ikonia a pisidské Antiochie však později poštvali proti Pavlovi zástupy, takže ho lidé začali kamenovat a nakonec vyvlekli jeho tělo za město, protože si mysleli, že je mrtev. Když se však kolem něho shromáždili spolukřesťané, Pavel vstal a šel do Lystry. Příštího dne se s Barnabášem vydal do Derbé. Tam učinili mnoho učedníků a potom se vrátili do Lystry, Ikonia a Antiochie (v Pisidii), kde posilovali a povzbuzovali bratry a jmenovali starší, kteří měli sloužit ve sborech, jež byly na těchto místech založeny. Později kázali v Pergé a potom odpluli z mořského přístavu Attalie do syrské Antiochie. (Sk 13:51–14:28)

Otázka obřízky. Do Antiochie přišli jistí muži z Judeje (asi roku 49 n. l.) a tvrdili, že chtějí-li být Nežidé zachráněni, musí být na základě mojžíšského Zákona obřezáni. Pavel a Barnabáš s tímto tvrzením nesouhlasili. Ale Pavel, přestože byl apoštolem, nechtěl tuto záležitost řešit z vlastní autority. Proto odešel s Barnabášem, Titem a dalšími bratry do Jeruzaléma, aby tuto otázku předložil apoštolům a starším mužům jeruzalémského sboru. Rozhodnutí, které tito muži tehdy učinili, znělo: věřící z pohanů se nemusí dávat obřezat, ale musí se vyhýbat modlářství, jedení a pití krve, a sexuální nemravnosti. Bratři v Jeruzalémě sepsali dopis, který toto rozhodnutí obsahoval, a potom poslali Jidáše a Sila jako své zástupce, aby tuto záležitost v Antiochii objasnili. V jednom rozhovoru s Petrem (Kéfem), Janem a učedníkem Jakubem bylo také dohodnuto, že by Pavel a Barnabáš měli dále kázat neobřezaným pohanům. (Sk 15:1–29; Ga 2:1–10)

Po nějaké době přišel do syrské Antiochie Petr a společensky se stýkal s křesťany z pohanů. Když tam však přišli jistí Židé z Jeruzaléma, Petr, nepochybně ze strachu z lidí, se od Nežidů oddělil, a tak jednal v rozporu s tím, k čemu křesťany vedl duch, totiž že Bohu na tělesných odlišnostech nezáleží. Tímto postojem byl sveden dokonce i Barnabáš. Když si toho Pavel povšiml, odvážně Petra přede všemi pokáral, protože jeho jednání mělo negativní dopad na rozvoj křesťanství. (Ga 2:11–14)

Druhá misionářská cesta. (MAPA, sv. 2, s. 747) Později uvažovali Pavel s Barnabášem o tom, že by měli navštívit bratry ve městech, ve kterých kázali na své první misionářské cestě. Došlo však mezi nimi k rozepři kvůli tomu, zda by s sebou měli vzít Jana Marka, který je na první cestě opustil. Tato roztržka vedla k tomu, že se Pavel a Barnabáš rozešli. Pavel si proto vybral Sila (Silvana); procestovali Sýrii a došli do Malé Asie (asi v letech 49–52 n. l.). Velmi pravděpodobně v Lystře Pavel zařídil, že je bude doprovázet mladý muž Timoteus, a také ho obřezal. (Sk 15:36–16:3) Obřízka sice nebyla od křesťanů požadována, ale kdyby Timoteus, který byl jen polovičním Židem, zůstal neobřezán, nepochybně by to mezi Židy vyvolalo předsudky proti Pavlově kazatelské činnosti. Aby tedy odstranil tuto možnou překážku, jednal Pavel v souladu s tím, co později napsal Korinťanům: „Tak jsem se Židům stal jako Žid.“ (1Ko 9:20)

V Troadě na pobřeží Egejského moře měl Pavel jednou v noci vidění; viděl Makedonce, který ho snažně prosil: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ Pavel došel k závěru, že je to Boží vůle, a proto se on i jeho společníci na misionářské cestě, k nimž se přidal lékař Lukáš, vydali lodí do Makedonie v Evropě. Ve Filipech, významném makedonském městě, se věřícími stali Lydie a členové její domácnosti. Když Pavel zbavil jistou dívku schopnosti předpovídat, protože z ní vyhnal démona, byl společně se Silem uvězněn. Díky zemětřesení se však dostali na svobodu, a žalářník a členové jeho domácnosti se stali křesťany. Vzhledem k tomu, že měl římské občanství, trval Pavel na tom, aby se osobně dostavili městští magistráti a aby jeho i Sila vyvedli z vězení. Pavel povzbudil bratry a potom se svými společníky odešel přes Amfipoli a Apollónii do Tesaloniky. Zde vznikl sbor věřících. Závistiví Židé však proti Pavlovi podnítili srocení. Bratři ho proto společně se Silem poslali do Beroy. I zde se mnoho lidí stalo věřícími, ale těžkosti, které vyvolali Židé z Tesaloniky, donutily Pavla, aby z Beroy odešel. (Sk 16:8–17:14)

Bratři dovedli apoštola Pavla do Atén. Zde kázal na tržišti, a kvůli tomu byl odveden k Areopagu. Na Dionysia, jednoho ze soudců, kteří se tam sešli, a také na další lidi zapůsobila Pavlova obhajoba tak silně, že přijali křesťanství. (Sk 17:15–34) Z Atén šel Pavel do Korintu,  kde se ubytoval u židovského manželského páru, Aquily a Priscilly, a na částečný úvazek s nimi pracoval jako výrobce stanů. Z Korintu, jak se zdá, napsal Pavel dva dopisy Tesaloničanům. V Korintu vyučoval asi jeden a půl roku a založil zde sbor. Židé Pavla nakonec obžalovali před Galliem, ale ten se případem odmítl zabývat. (Sk 18:1–17) Později se Pavel vydal lodí do Cesareje, ale cestou se nejprve zastavil v Efezu a kázal tam. V Cesareji ‚vystoupil a pozdravil sbor‘, čímž je nepochybně myšlen sbor v Jeruzalémě, a potom se vydal do syrské Antiochie. (Sk 18:18–22) Je možné, že už dříve z Korintu, nebo možná nyní ze syrské Antiochie, napsal dopis Galaťanům.

Třetí misionářská cesta. (MAPA, sv. 2, s. 747) Na své třetí misionářské cestě (asi v letech 52–56 n. l.) Pavel znovu navštívil Efez a pracoval tam asi tři roky. Z Efezu napsal první dopis Korinťanům a podle všeho odtud poslal Tita, aby pomohl korintským křesťanům. Potom, co proti němu stříbrotepec Demetrios podnítil srocení, odešel Pavel z Efezu a zamířil do Makedonie. Když v Makedonii dostal od Tita zprávy z Korintu, napsal Pavel Korinťanům druhý dopis. Než odjel z Evropy, aby od bratrů v Makedonii a Achaii odvezl příspěvek bratrům v Jeruzalémě, kteří byli v nouzi, a velmi pravděpodobně v době svého pobytu v Korintu, napsal Pavel dopis Římanům. (Sk 19:1–20:4; Ří 15:25, 26; 2Ko 2:12, 13; 7:5–7)

Cestou do Jeruzaléma měl Pavel proslov v Troadě a vzkřísil tam Eutycha, který následkem nehody přišel o život. Zastavil se také v Milétu, kde se sešel s dozorci efezského sboru, zrekapituloval svou službu v oblasti Asie a povzbudil bratry, aby napodobovali jeho příklad. (Sk 20:6–38)

Zatčení. Pavel pokračoval ve své cestě, na níž se setkával s křesťanskými proroky, kteří předpovídali, že ho v Jeruzalémě čekají vězeňská pouta. (Sk 21:4–14; srovnej 20:22, 23.) Jejich proroctví se splnila. Pavel se právě obřadně očišťoval v chrámu, když proti němu Židé z Asie vyprovokovali davové násilí; římští vojáci však apoštola vysvobodili. (Sk 21:26–33) Když stoupal po schodech do kasáren, dostal Pavel svolení promluvit k Židům. Jakmile se zmínil o svém pověření kázat pohanům, lidé se znovu rozběsnili. (Sk 21:34–22:22) V kasárnách ho vojáci natáhli k bičování, aby zjistili, čím se provinil. Apoštol jim v tom však zabránil, protože upozornil, že je římským občanem. Příštího dne se Pavlův případ dostal před Sanhedrin. Pavel si zřejmě uvědomil, že nebude spravedlivě vyslýchán, a proto se mezi farizey a saducey pokusil vnést rozkol tím, že v procesu, který s ním vedli, učinil spornou otázku ze vzkříšení. Pavel věřil ve vzkříšení a byl „syn farizeů“, a proto se označil za farizea; tak se mu podařilo vyvolat nepřátelství mezi farizey a saducey, kteří ve vzkříšení naopak nevěřili. (Sk 22:23–23:10)

Kvůli spiknutí, které bylo proti uvězněnému Pavlovi podníceno, musel být Pavel převezen z Jeruzaléma do Cesareje. O několik dní později přijeli do Cesareje velekněz Ananiáš, někteří starší muži z Židů a řečník Tertullus, aby o Pavlově případu informovali místodržitele Felixe. Pavla obvinili z toho, že popuzuje k povstání a že chtěl znesvětit chrám. Apoštol ukázal, že pro obvinění, jež byla proti němu vznesena, nejsou žádné důkazy. Felix však čekal na nějaký úplatek, a proto Pavla nechal ve vazbě dva roky. Když na Felixovo místo nastoupil Festus, Židé svá obvinění vznesli znovu. Případ byl znovu projednáván v Cesareji, a nato se Pavel odvolal k césarovi, aby zabránil tomu, že by byl poslán před soud do Jeruzaléma. Později, po Pavlově obhajobě před králem Herodem Agrippou II., byli Pavel a někteří další vězňové posláni do Říma (kolem roku 58 n. l.). (Sk 23:12–27:1)

První a druhé uvěznění v Římě. Na cestě do Říma zažili Pavel a ti, kdo s ním cestovali, ztroskotání lodi u ostrova Malta. Potom, co zde přezimovali, se nakonec dostali do Říma. (MAPA, sv. 2, s. 750) Pavel směl bydlet ve svém vlastním najatém domě, ale byl střežen vojáky. Krátce po příjezdu do Říma zařídil Pavel setkání s židovskými předními muži, ale uvěřili jen někteří z nich. Dva roky — asi od roku 59 do roku 61 n. l. — apoštol dále kázal všem, kdo přišli do jeho domu. (Sk 27:2–28:31) V této době také napsal dopisy Efezanům (4:1; 6:20), Filipanům (1:7, 12–14), Kolosanům (4:18), Filemonovi (v. 9) a zřejmě také Hebrejcům. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 750) Zdá se, že císař Nero prohlásil Pavla za nevinného a propustil ho. V doprovodu Timotea a Tita se Pavel nepochybně vrátil ke své misionářské činnosti. Timotea zanechal v Efezu a Tita na Krétě, a potom jim, pravděpodobně  z Makedonie, napsal dopisy, ve kterých jim připomínal jejich povinnosti. (1Ti 1:3; Tit 1:5) Zda před svým posledním uvězněním v Římě apoštol vykonával svou činnost až ve Španělsku, není známo. (Ří 15:24) Během tohoto uvěznění (asi v roce 65 n. l.) napsal Pavel druhý dopis Timoteovi; naznačil v něm, že se blíží jeho smrt. (2Ti 4:6–8) Je pravděpodobné, že krátce nato nechal Pavla umučit Nero.

Příklad hodný napodobení. Apoštol Pavel věrně napodoboval Kristův příklad, a proto mohl říci: „Staňte se mými napodobiteli.“ (1Ko 4:16; 11:1; Fil 3:17) Pavel dbal na to, aby se řídil vedením Božího ducha. (Sk 13:2–5; 16:9, 10) Nebyl podomním obchodníkem s Božím slovem, ale mluvil s upřímností. (2Ko 2:17) Byl to vzdělaný člověk, ale přesto se nesnažil oslnit druhé lidi svým řečnickým uměním (1Ko 2:1–5), ani se nesnažil zalíbit se lidem. (Ga 1:10) Netrval na tom, že si může dělat to, na co má právo, ale přizpůsoboval se lidem, kterým kázal, a dbal na to, aby druhé nepřiváděl ke klopýtání. (1Ko 9:19–26; 2Ko 6:3)

V průběhu svého kazatelského díla Pavel horlivě vynakládal své síly — cestoval tisíce kilometrů po moři a po souši a zakládal mnoho sborů v Evropě i Malé Asii. Nepotřeboval tedy žádné doporučující dopisy psané perem, ale mohl poukázat na živé dopisy, na lidi, kteří se díky jeho úsilí stali věřícími. (2Ko 3:1–3) Pokorně však uznával, že je pouhým otrokem (Fil 1:1), jehož povinností je oznamovat dobrou zprávu. (1Ko 9:16) Nepřipisoval si žádné zásluhy, ale všechnu čest vzdával Bohu, Tomu, který se zasloužil o vzrůst (1Ko 3:5–9), a Tomu, který ho učinil náležitě způsobilým, aby mohl sloužit. (2Ko 3:5, 6) Apoštol Pavel si své služby velmi vážil, oslavoval ji a uznával, že to, že ji má, je projevem milosrdenství Boha a jeho Syna. (Ří 11:13; 2Ko 4:1; 1Ti 1:12, 13) Timoteovi napsal: „Bylo [mi] projeveno milosrdenství proto, aby prostřednictvím mne, jako nejpřednějšího případu, Kristus Ježíš mohl projevit celou svou trpělivost jako příklad pro ty, kdo na něm založí svou víru pro věčný život.“ (1Ti 1:16)

Vzhledem k tomu, že dříve pronásledoval křesťany, se nepovažoval za hodna toho, aby byl nazýván apoštolem, a připouštěl, že je jím pouze díky Boží nezasloužené laskavosti. Nechtěl, aby mu byla tato nezasloužená laskavost projevována nadarmo, a proto pracoval usilovněji než ostatní apoštolové. Uvědomoval si však, že svou službu mohl vykonávat právě díky Boží nezasloužené laskavosti. (1Ko 15:9, 10) Napsal: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Fil 4:13) Pavel hodně vytrpěl, ale nestěžoval si. Když své zážitky porovnával se zážitky jiných křesťanů, napsal (asi roku 55 n. l.): „V namáhavých pracích hojněji, ve vězeních hojněji, v ranách až nadmíru, často blízko smrti. Od Židů jsem dostal pětkrát čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem zažil ztroskotání lodi, noc a den jsem strávil na hlubině; často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od loupežníků, v nebezpečích od svého vlastního rodu, v nebezpečích od národů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích v pustině, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry, v usilovné práci a lopotě, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, mnohokrát bez jídla, v chladu a nahotě. Kromě těchto věcí vnějšího druhu, co se na mne řítí den co den, je úzkost o všechny sbory.“ (2Ko 11:23–28; 6:4–10; 7:5) Kromě všech těchto věcí a kromě toho, co ho potkalo v následujících letech, musel Pavel bojovat s ‚ostnem v těle‘ (2Ko 12:7), což možná byla nějaká oční vada nebo jiná choroba. (Srovnej Sk 23:1–5; Ga 4:15; 6:11.)

Jakožto nedokonalý člověk zažíval Pavel neustálý boj mezi myslí a hříšným tělem. (Ří 7:21–24) Nevzdal se však. Napsal: „Tluču do svého těla a vedu je jako otroka, abych potom, když jsem kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen.“ (1Ko 9:27) Pavel měl stále před očima slavnou cenu — nesmrtelný život v nebi. Ve srovnání se slávou, kterou měl dostat jako odměnu za svou věrnost, považoval všechno své utrpení za nic. (Ří 8:18; Fil 3:6–14) Proto mohl, nepochybně krátce před svou smrtí, napsat: „Bojoval jsem znamenitý boj, běh jsem dokončil, zachoval jsem víru. Od tohoto času je pro mne vyhrazena koruna spravedlnosti.“ (2Ti 4:7, 8)

Pavel byl inspirovaný apoštol, a proto byl oprávněn dávat pokyny a příkazy, a také to dělal (1Ko 14:37; 16:1; Kol 4:10; 1Te 4:2, 11; srovnej 1Ti 4:11); raději však bratry vybízel na základě lásky a naléhavě je prosil při „Božím soucitu“ a při „Kristově mírnosti a laskavosti“.  (Ří 12:1; 2Ko 6:11–13; 8:8; 10:1; Fm 8, 9) Byl k bratrům jemný, projevoval jim něžnou náklonnost a také je jako otec napomínal a utěšoval. (1Te 2:7, 8, 11, 12) I když měl právo přijímat od bratrů hmotnou podporu, raději pracoval svýma rukama, aby nebyl pro nikoho nákladným břemenem. (Sk 20:33–35; 1Ko 9:18; 1Te 2:6, 9) Proto mezi Pavlem a bratry, kterým sloužil, existovalo těsné pouto bratrské náklonnosti. Když se dozorci efezského sboru dozvěděli, že jeho obličej už nespatří, velmi je to zarmoutilo a dojalo až k slzám. (Sk 20:37, 38) Pavel si dělal velké starosti o duchovní blaho svých spolukřesťanů a chtěl udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby jim pomohl zajistit si nebeské povolání. (Ří 1:11; 15:15, 16; Kol 2:1, 2) Neustále se o nich zmiňoval ve svých modlitbách (Ří 1:8, 9; 2Ko 13:7; Ef 3:14–19; Fil 1:3–5, 9–11; Kol 1:3, 9–12; 1Te 1:2, 3; 2Te 1:3) a žádal je, aby se i oni za něho modlili. (Ří 15:30–32; 2Ko 1:11) Z víry spolukřesťanů čerpal povzbuzení. (Ří 1:12) Na druhé straně byl Pavel pevný, pokud šlo o to, co je správné, a nezdráhal se napomenout dokonce i jiného apoštola, když to v zájmu dobré zprávy bylo nutné. (1Ko 5:1–13; Ga 2:11–14)

Byl Pavel jedním ze dvanácti apoštolů?

Pavel byl pevně přesvědčen o tom, že je apoštolem, a také měl pro to důkazy, ale nikdy se nepočítal mezi „těch dvanáct“. Na základě Petrovy vybídky, která byla založena na Písmu, hledalo před Letnicemi křesťanské shromáždění někoho, kdo by nahradil nevěrného Jidáše Iškariotského. Jako kandidáti byli vybráni dva učedníci — možná hlasováním mužských členů shromáždění (Petr se ke shromáždění obrátil se slovy: „Muži, bratři.“ [Sk 1:16]). Potom se pomodlili k Jehovovi Bohu (srovnej Sk 1:24 s 1Sa 16:7; Sk 15:7, 8), aby On určil, který z těchto dvou mužů má být vybrán místo nevěrného apoštola. Po modlitbě metali losy a „los padl na Matyáše“. (Sk 1:15–26; srovnej Př 16:33.)

Není žádný důvod pochybovat, zda Matyáš byl vybrán Bohem. Je pravda, že se Pavel po svém obrácení stal velmi významnou osobností, a svou namáhavou prací předčil všechny ostatní apoštoly. (1Ko 15:9, 10) Ale nic nenasvědčuje tomu, že by Pavel byl k postavení apoštola předurčen, takže by Bůh ve skutečnosti nereagoval na modlitbu křesťanského shromáždění, ale nechal by místo, které se uvolnilo po Jidášovi, volné až do Pavlova obrácení; tak by se jmenování Matyáše stalo pouze svévolným počínáním křesťanského shromáždění. Je to však naopak — existují rozumné důkazy pro to, že Matyáš byl místo Jidáše jmenován Bohem.

Když o Letnicích obdrželi svatého ducha, dostali apoštolové jedinečné schopnosti; pouze oni mohli vkládat ruce na nově pokřtěné lidi a předávat jim zázračné dary ducha. (Viz heslo APOŠTOL, Zázračné schopnosti.) Kdyby nebyl Matyáš vybrán skutečně Bohem, nemohl by to dělat, a všichni by si toho jistě všimli. Zpráva však ukazuje, že to tak nebylo. Pisatel knihy Skutky, Lukáš, byl Pavlovým společníkem na cestách a spolupracoval s ním během určitých misií, a proto je nepochybné, že kniha Skutky odráží Pavlův názor na tuto věc a je s ním v souladu. V této knize se mluví o tom, že „těch dvanáct“ jmenovalo sedm mužů, kteří měli vyřešit problém rozdělování potravin. Stalo se to po Letnicích roku 33 n. l., ale před Pavlovým obrácením. Proto je zde jako jeden z „těch dvanácti“, jako jeden z apoštolů, kteří na sedm vybraných mužů vložili ruce, uznán Matyáš. (Sk 6:1–6)

Čí jméno se tedy objevuje mezi jmény na ‚dvanácti základních kamenech‘ Nového Jeruzaléma, který viděl Jan ve vidění — jméno Matyášovo, nebo Pavlovo? (Zj 21:2, 14) Jedno hledisko uvažování by mohlo naznačovat, že to je spíše jméno Pavla. Svou službou a zejména tím, že napsal velkou část Křesťanských řeckých písem (je mu připisováno 14 dopisů), vykonal pro křesťanský sbor velmi mnoho. V těchto ohledech Pavel ‚zastínil‘ Matyáše, o kterém se ve Skutcích kromě 1. kapitoly už nikde přímo nemluví.

Ze střízlivého uvažování je však zřejmé, že Pavel ‚zastínil‘ i mnohé z původních 12 apoštolů; někteří z nich jsou zřídka jmenováni jinde než v seznamech apoštolů. V době, kdy byl Pavel obrácen, byl křesťanský sbor, duchovní Izrael,  už založen a asi rok nebo možná i delší dobu zažíval vzrůst. Navíc svůj první kanonický dopis Pavel napsal až asi v roce 50 n. l. (viz heslo TESALONIČANŮM [PRVNÍ A DRUHÝ DOPIS]) neboli až 17 let po zřízení nového národa duchovního Izraele o Letnicích roku 33 n. l. Tyto skutečnosti a také důkazy, které byly v tomto článku už předloženy, otázku objasňují. Zdá se tedy rozumné, že se na původním Božím rozhodnutí, že Matyáš nahradí Jidáše a stane se jedním ze „dvanácti Beránkových apoštolů“, nic nezměnilo a že na to neměla vliv ani pozdější Pavlova služba v postavení apoštola.

Jaký smysl tedy mělo to, že byl Pavel apoštolem? Samotný Ježíš řekl, že to bylo za zvláštním účelem — ne aby Pavel nahradil Jidáše, ale aby sloužil jako ‚apoštol [ten, kdo je poslán] národům‘ (Sk 9:4–6, 15); a Pavel to jako účel svého postavení apoštola uznával. (Ga 1:15, 16; 2:7, 8; Ří 1:5; 1Ti 2:7) Proto nebylo nutné, aby byl jako apoštol základem při založení duchovního Izraele o Letnicích roku 33 n. l.