[kus skály].

Tento apoštol Ježíše Krista má v Písmu pět různých jmen: hebrejské „Symeon“, řecká „Šimon“ (z heb. kořene, jenž znamená „slyšet; naslouchat“) a „Petr“ (řec. jméno, které má v Písmu jedině on), semitský ekvivalent tohoto jména „Kéfas“ (snad příbuzný s heb. slovem ke·fimʹ [skály] použitým v Jobovi 30:6; Jer 4:29) a spojení „Šimon Petr“. (Sk 15:14; Mt 10:2; 16:16; Jan 1:42)

Petr byl syn Janův neboli Jonášův. (Mt 16:17; Jan 1:42) Je o něm napsáno, že nejprve bydlel v Betsaidě (Jan 1:44), ale později v Kafarnaum (Lk 4:31, 38); obě místa ležela na sev. pobřeží Galilejského moře. Petr a jeho bratr Ondřej se společně se Zebedeovými syny Jakubem a Janem, „kteří byli Šimonovými podílníky“, zjevně živili rybolovem. (Lk 5:7, 10; Mt 4:18–22; Mr 1:16–21) Petr tedy nebyl osamělý rybář, ale patřil k větší rybářské společnosti. Židovští vůdci se sice na Petra a Jana dívali jako na ‚nevzdělané a obyčejné lidi‘, ale to neznamená, že Petr a Jan byli negramotní nebo nevzdělaní. V Hastingsově díle Dictionary of the Bible (1905, sv. III, s. 757) je uvedeno, že slovem a·gramʹma·tos, jež na ně bylo použito, byl míněn Žid, „který nebyl vzdělaný v rabínském studiu Písma“. (Srovnej Jana 7:14, 15; Sk 4:13.)

O Petrovi je napsáno, že byl ženatý, a přinejmenším v pozdějších letech ho manželka zřejmě doprovázela na jeho misionářských cestách (nebo na některých z nich), stejně jako manželky ostatních apoštolů. (1Ko 9:5) V jeho domě, kde bydlel společně se svým bratrem Ondřejem, žila také jeho tchyně. (Mr 1:29–31)

Služba s Ježíšem. Petr byl jedním z prvních Ježíšových učedníků; k Ježíšovi ho přivedl Ondřej, učedník Jana Křtitele. (Jan 1:35–42) Ježíš dal tehdy Petrovi jméno Kéfas (Petr) (Jan 1:42; Mr 3:16), jež pravděpodobně bylo prorocké. Jestliže byl Ježíš schopen rozeznat, že Natanael je muž, „v němž není žádný klam“, potom také mohl poznat Petrovu povahu. Zejména po Ježíšově smrti a vzkříšení projevoval Petr pevnost a podobné vlastnosti, a tak měl na své spolukřesťany posilující vliv. (Jan 1:47, 48; 2:25; Lk 22:32)

O něco později Petr, jeho bratr Ondřej a jejich společníci Jakub a Jan přijali v Galileji Ježíšovu výzvu, aby šli za ním a stali se „rybáři lidí“. (Jan 1:35–42; Mt 4:18–22; Mr 1:16–18) Ježíš si vybral Petrův člun a z něj pak mluvil k zástupu lidí na břehu. Když Ježíš zázrakem způsobil bohatý úlovek ryb, na Petra, který zpočátku projevoval pochybnosti, to udělalo takový dojem, že ze strachu padl Ježíšovi k nohám. On a jeho tři společníci bez váhání opustili své zaměstnání a následovali Ježíše. (Lk 5:1–11) Potom, co byl Petr asi rok Ježíšovým učedníkem, ho Ježíš začlenil do skupiny 12 vybraných „apoštolů“ neboli ‚vyslaných‘. (Mr 3:13–19)

Ježíš několikrát vybral ze svých apoštolů Petra, Jakuba a Jana, aby ho doprovázeli při zvláštních příležitostech — byli s ním například při proměnění (Mt 17:1, 2; Mr 9:2; Lk 9:28, 29), při vzkříšení Jairovy dcery (Mr 5:22–24, 35–42) a při jeho osobní zkoušce v zahradě Getsemane (Mt 26:36–46; Mr 14:32–42). Byli to právě ti tři a Ondřej, kdo se Ježíše zvlášť vyptávali na zničení Jeruzaléma, na Ježíšovu budoucí přítomnost a na závěr systému věcí. (Mr 13:1–3; Mt 24:3) Na seznamu apoštolů je Petr sice uveden společně se svým bratrem Ondřejem, ale v záznamu o událostech před i po Ježíšově smrti a vzkříšení se mnohem častěji objevuje ve společnosti Jana. (Lk 22:8; Jan 13:24; 20:2; 21:7; Sk 3:1; 8:14; srovnej Sk 1:13; Ga 2:9.) Zda to bylo na podkladě jejich přátelství nebo přirozené náklonnosti, nebo kvůli tomu, že je Ježíš určil ke spolupráci (srovnej Mr 6:7), to není známo.

V evangeliích je o Petrovi zaznamenáno více údajů než o ostatních 11 apoštolech. Nepochybně měl dynamickou povahu, nebyl ostýchavý ani váhavý. Určitě právě to ho podněcovalo, aby promluvil jako první nebo aby vyjádřil svůj názor, když ostatní byli zticha. Kladl otázky, které vedly k tomu, že Ježíš vyložil a objasnil svá podobenství. (Mt 15:15; 18:21; 19:27–29; Lk 12:41; Jan 13:36–38; srovnej Mr 11:21–25.) Občas mluvil neuváženě, dokonce zbrkle. To on se domníval, že musí něco říci, když přihlížel proměnění. (Mr 9:1–6; Lk 9:33) Svou poněkud zmatenou poznámkou, jak je znamenité, že tam jsou, a svým návrhem, aby postavili tři stany, chtěl zřejmě vyjádřit, že by vidění (ve kterém se Mojžíš a Elijáš právě oddělovali od Ježíše) nemělo skončit, ale že by mělo pokračovat. V tu noc, kdy byl poslední Pasach, Petr nejprve silně  protestoval, že mu Ježíš chce mýt nohy, a potom, když byl pokárán, chtěl, aby mu umyl také hlavu a ruce. (Jan 13:5–10) Z Petrových vyjádření je však v zásadě možné vidět, že pramenily z aktivního zájmu a starosti o Ježíše spojenými se silnými city. To, že jsou zahrnuty do biblické zprávy, svědčí o jejich hodnotě, i když někdy prozrazují určité Petrovy lidské slabosti.

Když tedy mnozí učedníci klopýtli o Ježíšovo učení a Ježíše opustili, Petr promluvil za všechny apoštoly a potvrdil tím jejich rozhodnutí, že zůstanou s Pánem, který má „výroky věčného života“, protože je „Boží Svatý“. (Jan 6:66–69) Potom, když apoštolové všeobecně zodpověděli Ježíšovu otázku, co o něm říkají lidé, kdo že je, opět právě Petr vyjádřil pevné přesvědčení: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha.“ Nato Ježíš o Petrovi prohlásil, že je požehnaný neboli „šťastný“. (Mt 16:13–17)

Svou unáhlenou mluvou si Petr způsobil, že byl velmi často napravován, kárán nebo přísně napomínán. I když ho k tomu podnítil soucit, přesto se dopustil chyby, když opovážlivě odvedl Ježíše stranou a vlastně ho přísně napomenul, protože Ježíš předpověděl, že brzy bude jako Mesiáš trpět a zemře. Ježíš se k Petrovi obrátil zády, nazval ho protivníkem neboli Satanem, který staví lidské uvažování proti Božím myšlenkám obsaženým v proroctví. (Mt 16:21–23) Můžeme si však povšimnout, že Ježíš se přitom ‚podíval na ostatní učedníky‘, pravděpodobně proto, aby ukázal, že ví, že Petr vyjádřil i pocity ostatních. (Mr 8:32, 33) Když si Petr dovolil mluvit za Ježíše o placení určité daně, Ježíš mu vlídně pomohl, aby si uvědomil, že než promluví, musí pečlivěji přemýšlet. (Mt 17:24–27) Petr projevil přílišnou sebedůvěru a určitý pocit nadřazenosti nad ostatními 11 apoštoly, když prohlásil, že i kdyby oni ve spojitosti s Ježíšem klopýtli, on nikdy neklopýtne a je přichystán jít s Ježíšem do vězení, nebo s ním dokonce i zemřít. Je sice pravda, že všichni ostatní se k tomuto tvrzení připojili, ale Petr to tvrdil první a „opakovaně“. Ježíš potom předpověděl, že Petr svého Pána třikrát zapře. (Mt 26:31–35; Mr 14:30, 31; Lk 22:33, 34)

Petr byl nejen mužem slov, ale také mužem činu, a projevoval jak iniciativu a odvahu, tak také silnou náklonnost ke svému Pánovi. Když se Ježíš ještě před úsvitem odebral na osamělé místo, aby se tam modlil, Šimon brzy vstal a v čele několika mužů se vydal ‚ho shánět‘. (Mr 1:35–37) A opět to byl Petr, kdo Ježíše požádal, aby mu přikázal, že k němu má kráčet po rozbouřených vodách, a dokonce kráčel do určité vzdálenosti, než ho přepadly pochybnosti a začal klesat. (Mt 14:25–32)

Poslední noc Ježíšova pozemského života měl Petr společně s Jakubem a Janem výsadu doprovázet Ježíše do zahrady Getsemane na místo, kde se Ježíš vroucně modlil. Petr byl stejně jako ostatní apoštolové přemožen únavou a zármutkem a usnul. Nepochybně proto, že Petr opakovaně vyjádřil rozhodnutí zůstat s Ježíšem, Ježíš se obrátil zvlášť k němu, když řekl: „Což jste se mnou nemohli ani jednu hodinu bdít?“ (Mt 26:36–45; Lk 22:39–46) Petr opomněl ‚stále se modlit‘ a musel nést následky.

Když učedníci viděli, že se srocený dav chystá Ježíše odvést, ptali se, zda mají bojovat. Petr nečekal na odpověď, ale jednal a ranou mečem uťal jednomu muži ucho (i když Petr měl pravděpodobně v úmyslu způsobit větší škodu); Ježíš ho potom pokáral. (Mt 26:51, 52; Lk 22:49–51; Jan 18:10, 11) I když Petr stejně jako ostatní učedníci Ježíše opustil, přesto pak „zpovzdálí“ následoval zástup těch, kdo Ježíše zatkli, a zřejmě jím zmítal strach o vlastní život a nesmírná starost o to, co se s Ježíšem stane. (Mt 26:57, 58)

S pomocí jiného učedníka, který ho nepochybně následoval nebo doprovázel do veleknězova sídla, Petr vešel přímo do dvora. (Jan 18:15, 16) Nezůstal tiše a nenápadně v nějakém tmavém koutě, ale vyšel ven a hřál se u ohně. V záři ohně mohli jiní lidé poznat, že chodil s Ježíšem, a když slyšeli jeho galilejský přízvuk, jejich podezření ještě vzrostlo. Obviňovali ho a Petr přitom třikrát zapřel, že Ježíše vůbec zná, a v úporném zapírání se nakonec začal zaklínat. Někde ve městě podruhé zakokrhal kohout a Ježíš „se obrátil a podíval se na Petra“. Petr hned vyšel ven, zhroutil se a hořce se rozplakal. (Mt 26:69–75; Mr 14:66–72; Lk 22:54–62; Jan 18:17, 18; viz hesla KUROPĚNÍ; PŘÍSAHA.) Ježíšova dřívější úpěnlivá prosba za Petra však byla vyslyšena a Petrova víra neselhala úplně. (Lk 22:31, 32)

Anděl řekl ženám, které přišly k Ježíšově hrobce po Ježíšově smrti a vzkříšení, aby  o tom pověděly „jeho učedníkům a Petrovi“. (Mr 16:1–7; Mt 28:1–10) Když Marie Magdaléna přinesla tuto zprávu Petrovi a Janovi, oba se rozběhli k hrobce a Jan Petra předběhl. Jan se však zastavil před hrobkou a dovnitř se jen díval, ale Petr rovnou vešel do hrobky a Jan ho potom následoval. (Jan 20:1–8) Někdy předtím než se Ježíš objevil všem svým učedníkům, objevil se Petrovi. Tato událost a fakt, že se anděl výslovně zmínil o Petrovi, měly kajícího Petra ujistit, že svým trojnásobným zapřením Pána se o společenství s ním nepřipravil navždy. (Lk 24:34; 1Ko 15:5)

Před tím, než se Ježíš zjevil učedníkům u Galilejského (Tiberiadského) moře, činorodý Petr oznámil, že jde lovit ryby, a ostatní se k němu přidali. Když Jan později poznal Ježíše stojícího na břehu, Petr okamžitě začal plavat ke břehu, člun nechal ostatním učedníkům, aby ho dopravili na zem, a když Ježíš potom požádal o rybu, Petr hned nato přitáhl k zemi síť. (Jan 21:1–13) Právě při této příležitosti se Ježíš třikrát zeptal Petra (který svého Pána třikrát zapřel), zda ho miluje, a přikázal mu, aby ‚pásl jeho ovce‘. Ježíš také předpověděl, jakým způsobem Petr zemře, a proto Petr, když zahlédl apoštola Jana, se zeptal: „Pane, co ten bude dělat?“ Ježíš znovu opravil Petrův názor, když zdůraznil, že je nutné, aby ‚byl jeho následovníkem‘ a nestaral se o to, co budou dělat druzí. (Jan 21:15–22)

Pozdější služba. Když se Petr ze svého pádu do léčky strachu, který do značné míry zavinila jeho přehnaná sebedůvěra, „vrátil“ (srovnej Př 29:25), měl nyní ‚posilovat své bratry‘; tak měl uskutečnit Kristovu vybídku (Lk 22:32) a vykonávat pastýřskou činnost mezi Ježíšovými ovcemi. (Jan 21:15–17) V souladu s tím vidíme, že po Ježíšově vystoupení do nebe hrál Petr význačnou úlohu v činnosti učedníků. Před Letnicemi roku 33 n. l. Petr předložil k projednání záležitost náhrady za nevěrného Jidáše a uvedl k tomu biblické důvody. Shromáždění jeho návrh přijalo. (Sk 1:15–26) O Letnicích Petr pod vedením svatého ducha znovu jednal jako mluvčí apoštolů, použil první z „klíčů“, které mu dal Ježíš, a tak otevřel cestu Židům, aby se mohli stát členy Království. (Sk 2:1–41; viz heslo KLÍČ.)

Význačné postavení v raném křesťanském sboru Petrovi zůstalo i po Letnicích. Z původních apoštolů jedině on a Jan byli potom uvedeni jménem v knize Skutky, s výjimkou krátké zmínky o popravě „Jakuba, Janova bratra“ — dalšího z těch tří apoštolů, kteří byli velmi důvěrnými Ježíšovými přáteli. (Sk 12:2) Petr byl zřejmě velice známý proto, že prováděl zázraky. (Sk 3:1–26; 5:12–16; srovnej Ga 2:8.) S pomocí svatého ducha odvážně promluvil k židovským vládcům, kteří jeho a Jana zatkli (Sk 4:1–21), a při další příležitosti jednal před Sanhedrinem jako mluvčí všech apoštolů, když oznámil jejich pevné rozhodnutí „poslouchat Boha jako panovníka“ spíše než lidi, kteří se staví proti Boží vůli. (Sk 5:17–31) Petr musel pociťovat mimořádně velké uspokojení z toho, že se od té noci, kdy zapřel Ježíše, dokázal tolik změnit, a že byl také schopen snášet mrskání nařízené od vládců. (Sk 5:40–42) Před svým druhým zatčením byl Petr inspirován, aby odhalil pokrytectví Ananiáše a Safiry a aby nad nimi vynesl Boží rozsudek. (Sk 5:1–11)

Zanedlouho po umučení Štěpána, když Filip (evangelista) pomohl mnoha lidem v Samaří k víře a pokřtil je, Petr a Jan tam přicestovali, aby těmto věřícím umožnili přijmout svatého ducha. Tam Petr použil druhý ‚klíč království‘. Když se pak vraceli do Jeruzaléma, „oznamovali dobrou zprávu“ mnoha vesnicím Samaritánů. (Sk 8:5–25) Petr se nepochybně znovu vydal na misionářskou cestu, během níž v Lyddě uzdravil Ainea, který byl osm let ochrnutý, a v Joppe vzkřísil Dorkas. (Sk 9:32–43) V Joppe Petr dostal pokyn, aby použil třetí ‚klíč království‘, a tak odtud cestoval do Cesareje, kde kázal Kornéliovi a jeho příbuzným a přátelům; ti se pak stali prvními neobřezanými věřícími z pohanů a přijali svatého ducha jako dědicové Království. Po návratu do Jeruzaléma se Petr musel obhajovat před těmi, kdo se stavěli proti jeho jednání, ale když jim předložil důkazy, že jednal podle pokynů z nebe, přijali to. (Sk 10:1–11:18; srovnej Mt 16:19.)

Je možné, že asi ve stejném roce (36 n. l.) Pavel poprvé navštívil Jeruzalém od té doby, co se stal křesťanem a apoštolem. Šel ‚navštívit Kéfa [Petra]‘, zůstal u něho 15 dnů a viděl také Jakuba (Ježíšova nevlastního bratra), ale nikoho  jiného z původních apoštolů. (Ga 1:18, 19; viz heslo APOŠTOL, Sboroví apoštolové.)

Podle dostupných údajů Herodes Agrippa I. dal v roce 44 n. l. popravit apoštola Jakuba, a když viděl, že se to židovským vůdcům líbí, dal zatknout také Petra. (Sk 12:1–4) Sbor se za Petra „vřele modlil“, a Jehovův anděl ho pak osvobodil z vězení (a pravděpodobně i od smrti). Když o svém zázračném osvobození vyprávěl těm, kdo byli v domě Jana Marka, požádal je, aby o tom podali zprávu „Jakubovi a bratrům“ a pak „odcestoval na jiné místo“. (Sk 12:5–17; srovnej Jana 7:1; 11:53, 54.)

Ve Skutcích apoštolů se Petr dále objevuje ve zprávě o tom, jak se v Jeruzalémě shromáždili „apoštolové a starší muži“, aby projednali spornou otázku obřízky obrácených pohanů, což bylo pravděpodobně v roce 49 n. l. Potom, co tam došlo k mnoha sporům, Petr vstal a vydal svědectví o tom, jak Bůh jednal s nežidovskými věřícími. Z toho, že „celé množství zmlklo“, je vidět, že předkládal důkazy velmi přesvědčivě, a také to, že shromáždění lidé k němu měli úctu. Petr vlastně stál před tímto shromážděním jako svědek, stejně jako Pavel a Barnabáš, kteří předkládali svědectví po něm. (Sk 15:1–29) Nepochybně vzhledem k této události Pavel o Petrovi i o Jakubovi a Janovi říká, že to jsou „vynikající muži“, kteří se ve sboru „zdáli být sloupy“. (Ga 2:1, 2, 6–9)

Z celé zprávy je jasně vidět, že Petr byl sice určitě velmi významný a uznávaný, ale nebyl nadřazený nad ostatními apoštoly v tom smyslu či na podkladě toho, že by byl jmenován do nějakého postavení či úřadu. Zpráva uvádí, že když Filipova činnost v Samaří přinesla ovoce, vyslali apoštolové, kteří zjevně jednali jako celek, „Petra a Jana“ do Samaří s určitým úkolem. (Sk 8:14) Petr nezůstal trvale v Jeruzalémě, jako by jeho přítomnost tam byla pro správné vedení křesťanského sboru nezbytná. (Sk 8:25; 9:32; 12:17; viz také hesla DOZORCE; STARŠÍ MUŽ.) Působil v syrské Antiochii, a to ve stejné době jako Pavel, a Pavel jednou považoval za nezbytné pokárat Petra (Kéfa) „tváří v tvář . . . přede všemi“ kvůli tomu, že v přítomnosti jistých židovských křesťanů, kteří přišli z Jeruzaléma od Jakuba, se Petr styděl jíst s křesťany z pohanů a i jinak se s nimi stýkat. (Ga 2:11–14)

Další informace o Petrově postavení v křesťanském sboru jsou uvedeny pod heslem SKALNÍ MASIV. Názor, že Petr byl v Římě a tam stál v čele sboru, má oporu pouze v pochybné tradici a rozhodně není v souladu s biblickými údaji. Podrobnosti o tom a o Petrově pobytu v Babylóně, odkud psal své dva dopisy, lze najít pod heslem PETR (DOPISY).