Dva inspirované dopisy Křesťanských řeckých písem, které sepsal apoštol Petr; v úvodních slovech k oběma dopisům Petr ukazuje, že je opravdu napsal on. (1Pe 1:1; 2Pe 1:1; srovnej 2Pe 3:1.) I z dalších vnitřních důkazů je nepochybně vidět, že pisatelem byl Petr. Říká sám o sobě, že byl očitým svědkem proměnění Ježíše Krista, a tuto výsadu měl pouze on, Jakub a Jan. (2Pe 1:16–18; Mt 17:1–9) A jak vyplývá z Jana 21:18, 19, jedině Petr osobně mohl říci: „Můj stánek má být brzy složen, právě jak mi to i naznačil náš Pán Ježíš Kristus.“ (2Pe 1:14) Stylistické rozdíly mezi těmito dvěma dopisy je možné připsat tomu, že první dopis napsal Petr prostřednictvím Silvana (Sila), ale při psaní svého druhého dopisu už to tak zřejmě neudělal. (1Pe 5:12) Oba dopisy byly povšechné a zjevně byly určeny křesťanům ze Židů i z Nežidů. První dopis je adresován výslovně křesťanům v Pontu, Galácii, Kappadokii, Asii a Bithýnii — v oblastech Malé Asie. (1Pe 1:1; 2:10; 2Pe 1:1; 3:1; srovnej Sk 2:5, 9, 10.)

Petrovy dopisy jsou v plném souladu s ostatními biblickými knihami, protože v nich Petr zdůrazňuje správné chování a jeho výhody a také cituje z jiných biblických knih jako ze spolehlivého Božího slova. Ve svých dopisech uvádí citáty z První Mojžíšovy (18:12; 1Pe 3:6), z Druhé Mojžíšovy (19:5, 6; 1Pe 2:9), ze Třetí Mojžíšovy (11:44; 1Pe 1:16), ze Žalmů (34:12–16; 118:22; 1Pe 3:10–12; 2:7), z Přísloví (11:31 [LXX]; 26:11; 1Pe 4:18; 2Pe 2:22) a z Izajáše (8:14; 28:16; 40:6–8; 53:5; 1Pe 2:8; 2:6; 1:24, 25; 2:24). Ukazuje, že biblická proroctví vznikla působením Božího ducha. (2Pe 1:20, 21; srovnej 2Ti 3:16.) Opakuje Boží slib o nových nebesích a nové zemi. (2Pe 3:13; Iz 65:17; 66:22; Zj 21:1) Z podobnosti mezi Druhým Petra (2:4–18; 3:3) a Judou (5–13, 17, 18) je jasně vidět, že učedník Juda považoval Petrův druhý dopis za inspirovaný. Pozoruhodné je i to, že  Petr zařadil dopisy apoštola Pavla mezi „ostatní Písma“. (2Pe 3:15, 16)

Doba psaní. Z charakteru těchto dopisů se zdá, že byly napsány dříve, než vypuklo pronásledování vyvolané Neronem v roce 64 n. l. Podle toho, že Marek byl s Petrem, když Petr napsal první dopis, by se tento dopis dal zřejmě zařadit mezi roky 62 a 64 n. l. (1Pe 5:13) Předtím, v době prvního Pavlova uvěznění v Římě, tam totiž Marek byl s Pavlem (asi v letech 59–61 n. l.), a když byl Pavel uvězněn v Římě podruhé (asi v roce 65 n. l.), prosil Timotea, aby za ním s Markem přišli. (Kol 4:10; 2Ti 4:11) Svůj druhý dopis Petr pravděpodobně napsal krátce po prvním dopisu, asi kolem roku 64 n. l.

Byly napsány v Babylóně. Svůj první dopis napsal Petr v Babylóně, jak to také sám potvrdil. (1Pe 5:13) A je možné, že tam napsal i svůj druhý dopis. Z dostupných dokladů jasně vyplývá, že slovem „Babylón“ je opravdu míněno město na Eufratu, a ne Řím, jak tvrdí někteří badatelé. Petrovi byla svěřena ‚dobrá zpráva pro ty, kdo jsou obřezaní‘, dá se tedy předpokládat, že působil v některém středisku judaismu, jakým byl například Babylón. (Ga 2:8, 9) V Babylóně byl značný počet židovského obyvatelstva. Encyclopaedia Judaica (Jeruzalém, 1971, sv. 15, sl. 755) poukazuje na judaistické „velké babylónské akademie“ v době našeho letopočtu, když pojednává o vzniku Babylónského talmudu. Z toho, že Petr psal „dočasným usedlíkům, kteří jsou rozptýleni v [doslovném] Pontu, [doslovné] Galácii, Kappadokii, Asii a Bithýnii“ (1Pe 1:1), logicky vyplývá, že místem, odkud tento dopis napsal, bylo doslovné město „Babylón“. Bible se nikde nezmiňuje o tom, že Babylón výslovně souvisí s Římem, ani neuvádí, že by Petr někdy byl v Římě.

První, kdo tvrdil, že Petr byl umučen v Římě, byl Dionysios, který byl v druhé polovině druhého století biskupem v Korintu. Předtím se sice Klement Římský zmiňoval současně o Pavlovi i Petrovi, ale poukazoval na to, že význačným rysem Pavlovy činnosti bylo kázání na V a také na Z, z čehož vyplývá, že Petr na Z nikdy nebyl. Jak se zdá, tehdy ještě nezačalo kruté pronásledování křesťanů vyvolané římskou vládou (pod vedením Nerona), a proto Petr neměl žádný důvod skrývat totožnost Říma tím, že by ho označoval jiným jménem. Když Pavel psal dopis Římanům, posílal pozdravy jmenovitě mnoha křesťanům v Římě, ale Petra nejmenoval. Kdyby tam Petr tehdy byl jedním z předních dozorců, Pavel by pravděpodobně jeho jméno nevynechal. Pavel neuvedl Petrovo jméno ani ve svých dopisech z Říma — Efezanům, Filipanům, Kolosanům, Druhém Timoteovi, Filemonovi a Hebrejcům —, ve kterých vyřizoval pozdravy od jiných křesťanů.

První dopis Petra. Křesťané, kterým apoštol Petr adresoval svůj první dopis, prožívali kruté zkoušky. (1Pe 1:6) Kromě toho se přiblížil „konec všech věcí“ — zřejmě konec židovského systému věcí, který předpověděl Ježíš. (Srovnej Mr 13:1–4; 1Te 2:14–16; Heb 9:26.) Proto bylo na čase, aby byli „bdělí vzhledem k modlitbám“. (1Pe 4:7; srovnej Mt 26:40–45.) Potřebovali také povzbuzení, aby vytrvali věrně až do konce, a právě k tomu je apoštol povzbuzoval.

Petr křesťanům stále znovu připomínal, jak jim Bůh žehná. Na základě Božího milosrdenství dostali nové zrození k živé naději, a to pro ně bylo důvodem k radosti. (1Pe 1:3–9) Byli vykoupeni Kristovou drahocennou krví. (1Pe 1:18, 19) Prostřednictvím křtu získali dobré svědomí, které si udrží, pokud budou žít v souladu s tím, co symbolizovali svým křtem ve vodě. (1Pe 3:21–4:6) Jako živé kameny byli budováni na Kristu Ježíši, aby se stali duchovním domem neboli chrámem. Byl to „vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví“. (1Pe 2:4–10)

Jak Petr ukázal, vzhledem k tomu, co pro ně Bůh a Kristus udělali, měli křesťané pádný důvod snášet utrpení a udržet si znamenité chování. Měli očekávat utrpení, protože „i Kristus zemřel jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé“. (1Pe 3:17, 18) Měli podíl na Kristových utrpeních, a to byl sám o sobě důvod k radování; mělo to totiž vést k tomu, že budou překypovat radostí při zjevení Kristovy slávy. To, že byl někdo haněn pro Kristovo jméno, bylo důkazem, že na něm spočívá Boží duch. (1Pe 4:12–14) Zkoušky, které křesťany postihovaly, vedly k víře, která měla vyzkoušenou jakost; právě takovou víru potřebovali k záchraně. (1Pe 1:6–9) Jestliže budou dále věrně vytrvávat, Bůh o ně bude stále pečovat. Upevní je a posilní. (1Pe 5:6–10)

 Křesťané však, jak Petr zdůrazňoval, nikdy neměli trpět proto, že porušují zákony. (1Pe 4:15–19) Svým příkladným chováním měli umlčovat nevědomou řeč těch, kdo proti nim mluví. (1Pe 2:12, 15, 16) To se vztahovalo na všechny oblasti života křesťana — na jeho vztah k vládní moci, k pánům, k rodinným příslušníkům a ke křesťanským bratrům. (1Pe 2:13–3:9) To od něho vyžadovalo, aby správně používal svá ústa, udržel si dobré svědomí (1Pe 3:10–22) a neposkvrňoval se znečišťujícími zvyklostmi národů. (1Pe 4:1–3) Starší muži, kteří ve sboru slouží jako pastýři, neměli nad ovcemi panovat, ale svou práci měli vykonávat ochotně a dychtivě. Mladší muži se měli podřizovat starším mužům. (1Pe 5:1–5) Všichni křesťané měli být pohostinní, měli se snažit vzájemně se povzbuzovat, měli mít k sobě navzájem vřelou lásku a měli se přepásat ponížeností mysli. (1Pe 4:7–11; 5:5)

Druhý dopis Petra. Účelem druhého Petrova dopisu bylo pomáhat křesťanům, aby si zajistili své povolání a vyvolení a aby se nenechali zavést na scestí falešnými učiteli a bezbožnými muži uvnitř sboru. (2Pe 1:10, 11; 3:14–18) Petr křesťany vybízel, aby usilovali o víru, ctnost, poznání, sebeovládání, vytrvalost, zbožnou oddanost, bratrskou náklonnost a lásku (2Pe 1:5–11), a nabádal je, aby věnovali pozornost inspirovanému ‚prorockému slovu‘. (2Pe 1:16–21) Uvedl příklady, jak Jehova v minulosti vykonal soud nad bezbožnými lidmi, a na nich ukázal, že ti, kdo opouštějí stezku spravedlnosti, neuniknou před Boží zlobou. (2Pe 2:1–22) Navzdory tomu, co snad „v posledních dnech“ budou říkat posměvači, Jehovův den — den vykonání rozsudku nad bezbožnými lidmi  — přijde stejně jistě jako to, co postihlo svět v Noemově době. Jistý je i Boží slib o vytvoření nových nebes a nové země, a to by mělo všechny křesťany podnítit k usilovné snaze, aby byli z Božího stanoviska shledáni neposkvrnění. (2Pe 3:1–18)

[Rámeček na straně 250]

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z PRVNÍHO DOPISU PETRA

Tento dopis křesťany povzbuzuje, aby byli bdělí a aby navzdory zkouškám věrně vytrvávali

Apoštol Petr ho napsal v Babylóně asi v letech 62–64 n. l. a Silvanus mu při tom posloužil jako tajemník

Křesťané by se měli chovat způsobem hodným jejich znamenité naděje

„Vyvoleným“ byla dána živá naděje, neporušitelné dědictví v nebesích (1:1–5)

Projevují víru v Ježíše Krista, která povede k záchraně jejich duší — o tuto záchranu projevovali vřelý zájem proroci ze staré doby i andělé (1:8–12)

Z toho důvodu by křesťané měli přepásat svou mysl k činnosti; měli by se odvrátit od svých dřívějších tužeb, měli by být svatí, měli by se chovat se zbožnou bázní a měli by projevovat bratrskou lásku (1:13–25)

Musí si vytvářet touhu po „mléku, které patří ke slovu“, aby jím rostli k záchraně (2:1–3)

Jsou duchovní dům — svaté kněžstvo — postavený na Kristu jako základu; proto musí předkládat duchovní oběti přijatelné Bohu (2:4–8)

Široko daleko oznamují znamenitosti svého Boha a chovají se způsobem, který mu přináší čest, protože jsou lidem pro zvláštní vlastnictví (2:9–12)

Vztah k bližním by měl být založen na Božích zásadách

Podřizujte se lidským vládcům; mějte lásku k bratrům; mějte bázeň před Bohem (2:13–17)

Domácí sluhové se musí podřizovat svým pánům, i když jsou tito pánové nerozumní; Ježíš dal dobrý příklad v tom, že trpělivě snášel zlo (2:18–25)

Manželky by se měly podřizovat svým manželům; jestliže manžel je nevěřící, mohla by ho manželka získat svým znamenitým chováním (3:1–6)

Manželé mají svým manželkám prokazovat čest ‚jako slabší nádobě‘ (3:7)

Všichni křesťané by měli projevovat soucítění s druhými, neměli by oplácet urážku urážkou, ale měli by usilovat o pokoj (3:8–12)

Konec všech věcí se přiblížil, proto by křesťané měli být zdravé mysli a bdělí vzhledem k modlitbám, měli by mít jeden k druhému vřelou lásku a měli by své dary používat k tomu, aby jimi ctili Boha (4:7–11)

Starší by měli pást Boží stádo dychtivě; mladí muži se musí podřizovat starším mužům; všichni by měli projevovat poníženost mysli (5:1–5)

Věrná vytrvalost v utrpení přináší požehnání

Křesťané se mohou radovat, i když snášejí zarmucující zkoušky, protože tím se projeví jakost jejich víry (1:6, 7)

Neměli by trpět kvůli špatnému jednání; jestliže trpí pro spravedlnost, měli by oslavovat Boha, a ne se cítit zahanbeni; je čas soudu (3:13–17; 4:15–19)

Kristus trpěl a zemřel v těle, aby nás vedl k Bohu; nežijeme tedy již pro tělesné touhy — i když o nás tělesně smýšlející lidé mluví utrhačně, a to proto, že se od nich lišíme (3:18–4:6)

Jestliže křesťan věrně snáší zkoušky, bude se podílet na velké radosti při Ježíšově zjevení a také si může být jist, že již nyní má Božího ducha (4:12–14)

Ať se každý pokoří pod Boží ruku a uvrhne na Boha všechnu svou úzkost; ať se každý postaví pevně proti Satanovi s důvěrou, že sám Bůh své služebníky posilní (5:6–10)

[Rámeček na straně 251]

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY Z DRUHÉHO DOPISU PETRA

Tento dopis křesťany povzbuzuje, aby se silně namáhali a aby se pevně drželi prorockého slova; obsahuje mocné výstrahy před odpadlictvím

Pravděpodobně byl napsán v roce 64 n. l. v Babylóně

Křesťané se musí silně namáhat a důvěřovat v prorocké slovo

Bůh nám velkoryse dal všechno, co se týká života a zbožné oddanosti; proto se křesťané musí silně namáhat, aby rozvíjeli víru, ctnost, poznání, sebeovládání, vytrvalost, zbožnou oddanost, bratrskou náklonnost a lásku — tyto vlastnosti způsobí, že křesťané budou činní a plodní (1:1–15)

Křesťané musí věnovat pozornost Bohem inspirovanému prorockému slovu; pro Petra se prorocké slovo stalo ještě jistějším, když na hoře viděl proměněného Ježíše a slyšel mluvit Boha (1:16–21)

Střežme se před falešnými učiteli a jinými zkaženými lidmi; Jehovův den se blíží

Do sboru proniknou falešní učitelé a budou zavádět ničivé sekty (2:1–3)

Jehova tyto odpadlíky určitě odsoudí, stejně jako odsoudil neposlušné anděly, bezbožný svět v Noemově době a Sodomu a Gomoru (2:4–10)

Tito falešní učitelé opovrhují autoritou; svými výstřelky a nemravností poskvrňují dobré jméno křesťanů, lákají slabé a slibují svobodu, zatímco sami jsou otroci porušenosti (2:10–19)

Nyní jsou horší než v době, kdy ještě nic nevěděli o Ježíši Kristu (2:20–22)

Dávejme si pozor na posměvače, kteří se v posledních dnech budou posmívat poselství o Ježíšově slíbené přítomnosti; zapomínají, že Bůh, který zamýšlí zničit tento systém věcí, již zničil svět před potopou (3:1–7)

Nepleťme si Boží trpělivost s pomalostí — Bůh je trpělivý, protože chce, aby lidé dospěli k pokání; nicméně tento systém věcí bude v Jehovově dnu zničen a bude nahrazen spravedlivými novými nebesy a spravedlivou novou zemí (3:8–13)

Křesťané se musí vynasnažit, aby byli „neposkvrnění a bezvadní a v pokoji“; pak nebudou zavedeni na scestí falešnými učiteli, ale budou vyrůstat v nezasloužené laskavosti a v poznání Krista (3:14–18)