Poslední tábořiště Izraelitů, předtím než přešli Rudé moře. (4Mo 33:7, 8) Poté, co se utábořili u „Ethamu na okraji pustiny“ (2Mo 13:20), dostal Mojžíš od Jehovy Boha pokyny, aby „se obrátili zpět a utábořili se před Pihachirotem mezi Migdolem a mořem na dohled od Baal-cefonu“. (2Mo 14:1, 2) Určení polohy Pihachirotu by nebylo obtížné, kdyby místa Migdol a Baal-cefon byla dnes známá. Známá však nejsou, a snahy spojit tato jména, stejně jako Pihachirot samotný, s určitými lokalitami podél vých. hranice Egypta nevedly k jednoznačným závěrům. Proto se zdá, že nejspolehlivější základ pro získání alespoň nějaké představy o poloze Pihachirotu lze najít v určitých dalších zeměpisných údajích v biblické zprávě samotné.

Pihachirot ležel v blízkosti Rudého moře u nějakého místa, z něhož jediná úniková cesta před postupujícím egyptským vojskem vedla samotným mořem. Moře muselo být v tomto místě dostatečně hluboké, aby bylo možné vody ‚rozpoltit‘ a vytvořit průchod „prostředkem moře“, přičemž by vody tvořily ‚zeď‘ po obou stranách. (2Mo 14:16, 21, 22) Tyto podmínky nemůže splňovat žádné místo na S od Suezského zálivu. Je pravda, že mnozí dnešní učenci si oblíbili teorii, která tvrdí, že k přechodu došlo v oblasti mělkých Hořkých jezer, která začíná asi 25 km na S od Suezu. Avšak tento názor je doprovázen buď odmítáním zázračné povahy přechodu (tvrzením, že přechod se uskutečnil skrze mokřinu nebo bažinu), nebo myšlenkou, že sev. okraj Rudého moře dříve sahal až k oblasti Hořkých jezer a že voda tam tehdy měla daleko větší hloubku než dnes. Archeologie však dokládá, že v průběhu staletí došlo jen k velmi malé změně v úrovni vodní hladiny.

Z tohoto důvodu se zdá, že biblické historii stále nejlépe odpovídá hypotéza, se kterou přišli dřívější učenci (z minulého století). Pihachirot je zřejmě místo na úzké pláni, která se táhne podél jv. úpatí hory Džebel ʽAtaqa asi 20 km na JZ od Suezu. Předpokládá se, že přechod začal u mysu nazývaného Ras ʽAtaqa a vedl přes mořské dno do blízkosti oázy ʽAjun Musaʼ na protějším pobřeží. Díky mělčině, která se táhne z obou pobřeží až do vzdálenosti 3 km, klesá v této části mořské dno z obou stran celkem pozvolna. Asi uprostřed této dráhy je voda nejhlubší a dosahuje zde hloubky asi 15 m. Vzdálenost mezi oběma břehy je asi 10 km, což poskytuje dostatek prostoru k tomu, aby možná tři miliony Izraelitů mohly přecházet po mořském dně a současně být pronásledovány faraónovou armádou, která by projížděla zázračně opatřeným průchodem ve snaze dostihnout zástup Izraelitů. (Viz heslo EXODUS, Trasa exodu.)

Tento názor se celkem vzato shoduje s tradicí, kterou předal Josephus, židovský historik z prvního století n. l., že Izraelité, předtím než přešli Rudé moře, byli ‚uvězněni mezi nepřístupnými skalními útesy a mořem‘. (Židovské starožitnosti, II, 324 [xv, 3]) To, že se izraelský národ od Ethamu ‚obrátil zpět‘ na místo, které je popsáno výše, by bylo také v souladu s Jehovovou předpovědí, že faraón o Izraelitech řekne: „Putují zemí ve zmatku. Pustina se nad nimi uzavřela.“ (2Mo 14:3) To by stěží mohla být pravda, kdyby se jednalo o místo na S od Suezu. Poloha Pihachirotu v blízkosti hory Džebel ʽAtaqa by rovněž faraónovu vojsku umožnila rychle postupovat kupředu za prchajícími Izraelity po cestě z Memfidy (pravděpodobně hlavního města tehdejšího Egypta) na Sinajský poloostrov, po níž se běžně cestovalo. (2Mo 14:4–9)

I když tato poloha Pihachirotu odpovídá zeměpisným údajům, je nutné dívat se na ni jako na předběžnou a závislou na případném budoucím potvrzení.