Hanobení, potupa nebo opovržení, ať opodstatněné, nebo ne. Obvykle je to překlad řeckého podstatného jména o·nei·di·smosʹ (a oʹnei·dos) a hebrejského podstatného jména cher·pahʹ. (Srovnej 1Mo 30:23; Ža 69:9; Lk 1:25; Ří 15:3.)

Příčiny pohany se ovšem mohly podle okolností lišit. Pro Izraelitu by bylo v období Zákona pohanou, kdyby nebyl obřezán. (Srovnej Sd 14:3.) A tak když byli všichni muži, kteří se narodili během putování pustinou, konečně obřezáni, jakmile překročili Jordán, Jehova prohlásil: „Dnes jsem od vás odvalil egyptskou pohanu.“ (Joz 5:2–9) Doklady nasvědčují tomu, že se Egypťané obřezávali. Uvedená slova tedy mohla znamenat, že nyní už Egypťané neměli žádný základ pro to, aby Izrael haněli, že tolik jeho mužů je neobřezaných. (Jer 9:25, 26; viz heslo OBŘÍZKA.) Na druhé straně, obřízka byla ‚znamením smlouvy‘ mezi Jehovou a Abrahamovým semenem. (1Mo 17:9–11) Nyní se tímto obřezáním nové generace, která vyrostla v pustině (starší generace tam zemřela), mohlo poukazovat na potvrzení smluvního vztahu Izraelitů k Bohu. Tím, že 40 let putování skončilo, jim Bůh také projevil svou přízeň; zavedl je do Zaslíbené země a nyní jim dal příležitost ji dobýt. Proto jakýkoli minulý posměch či pohana od Egypťanů, kteří se domnívali, že Jehova není schopen přivést Izrael do jejich vlastní země, se nyní prokázaly jako falešné. Křesťané pod novou smlouvou, ať to byli Židé, nebo pohané, netrpěli žádnou pohanou kvůli tomu, že nebyli obřezáni. (Ří 2:25–29; 3:28–30; 4:9–12; 1Ko 7:18, 19)

U hebrejské ženy se pohlíželo jako na pohanu, když byla dlouho svobodná nebo vdova (Iz 4:1; 54:4) a také když byla neplodná. (1Mo 30:23; Lk 1:25) Boží slib týkající se Abrahamova semene a toho, že toto semeno bude jako „zrnka písku,  která jsou na mořském břehu“, bezpochyby k tomuto pocitu přispíval. (1Mo 22:15–18; srovnej 24:59, 60.) V kontrastu s tím chválil apoštol Pavel svobodný stav jak u mužů, tak u žen, je-li jeho motivem služba Bohu s nerozdělenou pozorností, a řekl: Vdova „podle mého názoru je šťastnější, jestliže zůstane, jak je“. (1Ko 7:25–28, 32–40; srovnej Mt 19:10–12.)

Nesprávné věci jako modlářství, cizoložství, krádeže a jiné druhy nemravnosti však byly stále příčinou k pohaně, stejně jako veškerá nevěrnost Bohu. (2Sa 13:13; Př 6:32, 33; Ří 1:18–32; 2:17–24)

Ti, kdo hledají Boží schválení, nemohou hanobit druhé. O tom, kdo bude hostem v Božím stanu, žalmista prohlásil: „Svému druhu neučinil nic špatného a nechopil se žádné pohany proti svému důvěrnému známému,“ tedy nerozšiřoval hanobící informace o svém důvěrném známém. (Ža 15:1, 3) Ten, kdo šidí poníženého nebo kdo se mu vysmívá, vlastně haní Boha (Př 14:31; 17:5), a stejně i ti, kdo haní Boží služebníky. (Ža 74:18–23) Nakonec takové hanění vede k neštěstí pro ty, kdo se ho dopouštějí. (Sef 2:8–10)

Jehova umlčuje pohanu svého lidu. Když se Izraelité zabývali falešným uctíváním nebo nespravedlivými praktikami, haněli Jehovu Boha, protože způsobili, že se uctívání Jehovy nezdálo lepší než náboženství okolních národů. (Iz 65:7) Kvůli jejich nevěrnosti Bůh připustil, aby je postihlo neštěstí, a tak aby se stali předmětem pohany mezi národy. (Ez 5:14, 15) Ostatní národy si neuvědomovaly, že to byl Boží rozsudek, a připisovaly to tomu, že Bůh není schopen zachránit Izrael, takže na Jehovu byla přivedena další pohana. A tak tím, že Jehova obnovil Izrael na základě jeho pokání, své jméno od takové pohany očistil. (Ez 36:15, 20, 21, 30–36)

Kdykoli nastane situace, že se zdá, že Bůh opustil svůj lid, druzí docházejí k závěru, že Bůh svůj lid nechrání a nežehná mu, a tak tito lidé vrší na Boží lid pohanu. (Ža 31:9–11; 42:10; 74:10, 11; 79:4, 5; 102:8, 9; Joe 2:17–19) Ale nakonec Jehova projeví své skutky záchrany a tak tyto hanobitele umlčí. (Ne 1:3; 2:17; 4:4; 6:16)

Nést pohanu kvůli Kristu. Jehovovi služebníci byli při plnění svého pověření haněni také od těch, k nimž byli vysláni. To zažil Jeremjáš (Jer 6:10; 15:15–18; 20:8), Kristus Ježíš (Mt 27:44; Mr 15:32; Ří 15:3) i jeho následovníci (Heb 10:33). Člověk, který je haněn kvůli Kristu, má důvod k radování, protože jeho vytrvalá věrnost i při takové pohaně vede k velké odměně v nebesích (Mt 5:11; Lk 6:22, 23) a poskytuje důkaz o tom, že ten člověk má Božího ducha. (1Pe 4:14) Pohany bychom se tedy neměli bát. Těm, kdo znají spravedlnost, Jehova řekl: „Nebojte se pohany smrtelných lidí a nebuďte postiženi zděšením jen kvůli jejich utrhačným slovům.“ (Iz 51:7)

Ježíš věděl, že se na něho snese velká pohana, ale přesto se dobrovolně podřídil vůli svého Otce do té míry, že zemřel potupnou smrtí na mučednickém kůlu. (Iz 53:3–7; Jan 10:17, 18; Heb 12:2; 13:12, 13) Aby prokázal dobro druhým, nechtěl se líbit sám sobě, ale byl ochoten snášet pohanu od lidí, kteří slovem i skutkem haněli Jehovu Boha. Na to poukázal apoštol Pavel, když vyzdvihoval správný postoj k duchovně slabým lidem: „My však, kteří jsme silní, měli bychom nést slabosti těch, kdo nejsou silní, a ne líbit se sami sobě. Ať se každý z nás líbí svému bližnímu v tom, co je dobré k jeho budování. Vždyť ani Kristus se nelíbil sám sobě, ale právě jak je napsáno: ‚Pohany těch, kdo hanili tebe, padly na mne.‘“ (Ří 15:1–3) V předchozí kapitole (Ří 14) Pavel psal o slabostech některých křesťanů, kteří měli z důvodu svědomí pochybnosti o jistých potravinách nebo o zachovávání určitého dne; ukázal, že je potřeba nestat se jim příčinou ke klopýtání, ale budovat je. To pravděpodobně znamenalo, že ti silní v porozumění, víře a svědomí se museli omezit v uplatňování svých práv, a to jim mohlo být nepříjemné. Nicméně museli „nést“ (toto sloveso zde připouští jak význam doslova nést, tak „snášet nebo vydržet“ [srovnej Ga 6:2; Zj 2:2]) jakákoli břemena, jež jim takové slabosti mohly způsobit, a napodobovat tak Krista. (Srovnej Mt 17:17–20; také Mojžíšovo vyjádření ve 4Mo 11:10–15.) Kromě toho se neměli jen rychle snažit získávat Boží přízeň, požehnání a odměny a přitom odstrkovat stranou ty duchovně slabé jako nějakou překážku nebo připustit, aby Protivník ty slabé odřízl kvůli tomu, že na ně ti silní nebrali ohled a nepomáhali jim. (Srovnej 1Ko 9:19–23; 10:23–33.)

Nepřivodit si pohanu špatným jednáním. Křesťan sice očekává pohanu kvůli spravedlnosti, ale nikdy by neměl ‚trpět jako vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo jako ten, kdo se plete do záležitostí jiných lidí‘. (1Pe 4:15, 16) Jedním z požadavků na dozorce v křesťanském sboru je, aby měl „znamenité svědectví od lidí, kteří jsou  vně, aby neupadl do pohany“. Tak nebude toto postavení v necti a nebude se o pravých křesťanech mluvit nepříznivě kvůli chování některého významného člena sboru. (1Ti 3:7)