Srdečné a velkorysé přijetí a pohoštění hostů či cizích lidí. Slovo „pohostinnost“ je překladem řeckého výrazu fi·lo·xe·niʹa, jehož doslovný význam je „láska (laskavost) k cizincům (zalíbení v cizincích)“.

Ve starověku. V patriarchálních dobách se pohostinností vyznačovali zejména Semité, i když pohostinní byli i Egypťané a jiné národy. Na péči o pocestného se pohlíželo jako na nedílnou součást života, a návštěvám, ať už šlo o cizího člověka, přítele, příbuzného, nebo nějakého pozvaného hosta, se projevovala velká zdvořilost.

Z biblické zprávy se dozvídáme, že bylo běžné prokazovat pohostinnost pocestnému. Pocestný byl na uvítanou políben, zejména pokud šlo o příbuzného. (1Mo 29:13, 14) Některý ze členů domácnosti, obvykle sluha, mu umyl nohy (1Mo 18:4) a také nakrmil jeho zvířata a postaral se o ně. (1Mo 24:15–25, 29–33) Pocestný byl často pozván, aby se zdržel přes noc, někdy dokonce i několik dní. (1Mo 24:54; 19:2, 3) Host byl během svého pobytu pod ochranou hlavy domu. (1Mo 19:6–8; Sd 19:22–24) Když odcházel, hostitel ho někdy kousek cesty doprovodil. (1Mo 18:16)

To, jaký význam byl připisován projevování pohostinnosti, je patrné ze slov, která řekl Reuel, když jeho dcery vyprávěly o ‚egyptském‘ pocestném (ve skutečnosti o Mojžíšovi), který jim pomohl napojit jejich stádo. Reuel zvolal: „Ale kde je? Jak to, že jste tam toho muže nechaly? Zavolejte ho, aby pojedl chléb.“ (2Mo 2:16–20)

Ve městech. Ze zpráv zaznamenaných v Bibli vyplývá, že Neizraelité, zejména pak ti, kteří žili ve městech, nebyli k Izraelitům vždy pohostinní. (Sd 19:11, 12) Ve městech také nebyla pohostinnost projevována tak ochotně jako v odlehlejších končinách. Ale skutečnost, že i ve městech bylo projevování pohostinnosti běžné, je patrná z toho, že jistý Levita, jeho sloužící a konkubína se po západu slunce posadili na veřejném prostranství v Gibeji, a zřejmě očekávali, že jim někdo poskytne místo k přenocování. (Sd 19:15) Levita upozornil na to, že má zásoby jídla nejen pro své společníky, ale i pro svá zvířata. (Sd 19:19) Žádal pouze o ubytování. Město však kvůli špatnému postoji jeho benjamínovských obyvatel nebylo pohostinné, a to potvrdily i pozdější události. (Sd 19:26–28)

K Božím služebníkům. Lidé obecně sice byli pohostinní, ale je jisté, že ta znamenitá pohostinnost, která je popisována ve zprávách v Bibli, byla ve většině případů projevena Jehovovými služebníky. Pozoruhodná byla zejména pohostinnost a úcta k těm, kdo byli proroky nebo Božími služebníky se zvláštním pověřením. U tří andělů, kterým připravil pokrm, zůstal Abraham stát, zatímco oni jedli. To byl, zdá se, projev úcty k těmto třem mužům, v nichž Abraham poznal andělské zástupce Jehovy. (1Mo 18:3, 7, 8) A stejně jako Abraham, který „běžel“, aby připravil jídlo pro své hosty, projevil i Manoach dychtivost při přípravě jídla pro člověka, kterého považoval za Božího muže, ale který byl ve skutečnosti andělem. (Sd 13:15–18, 21) Jedna významná žena ze Šunemu byla pohostinná k Elišovi, protože, jak řekla: „Hle, dobře vím, že je to svatý Boží muž, který kolem nás neustále chodí.“ (2Kr 4:8–11)

Nedostatek pohostinnosti odsouzen. Ammonité a Moabci odmítli projevit pohostinnost izraelskému národu, když putoval do Zaslíbené země, a Moabci si dokonce najali Baláma, aby Izraelity proklel; Jehova proto nařídil, že žádný Ammonita ani Moabec nesmí být přijat do shromáždění Izraele. (5Mo 23:3, 4) V tomto případě totiž nešlo o pouhé opomenutí projevit pohostinnost; k nedostatku pohostinnosti a k nepřátelskému postoji vedla Ammonity a Moabce jejich nenávist k Bohu a jeho lidu.

Izraelité nebyli dostatečně pohostinní, a za to je Jehova prostřednictvím proroka Izajáše odsoudil. Řekl, že jejich posty a sklánění se před ním nemají žádnou hodnotu, když zároveň nechávají své bratry žít v nedostatku potravin a oblečení a bez přístřeší. (Iz 58:3–7)

V prvním století n. l. Pohostinnost byla v prvním století n. l. stejně běžná jako v dřívějších dobách, ale následkem změněných poměrů se změnila její míra. Samaritáni a Židé neměli mezi sebou dobré vztahy, a proto si pohostinnost obvykle neprojevovali. (Jan 4:7–9; 8:48)  Také nadvláda cizích národů vedla k prohloubení nepřátelských postojů, a na venkovských cestách byli lidé často přepadáváni lupiči. Dokonce i některé hostince provozovali lidé, kteří nebyli poctiví ani pohostinní.

Nicméně Židé byli k hostům obvykle stejně zdvořilí jako v minulosti. Host byl přivítán políbením, hlava mu byla pomazána nebo potřena olejem a nohy mu byly umyty. Na hostinách byli hosté usazováni obvykle podle toho, jaké měli společenské postavení, nebo podle toho, v jaké byli vážnosti. (Lk 7:44–46; 14:7–11)

K Ježíšovým učedníkům. Když Pán Ježíš Kristus vyslal 12 a později 70 učedníků, aby kázali v Izraeli, řekl, že je do svých domů budou pohostinně přijímat ti, kdo projeví ocenění pro dobrou zprávu, kterou jim budou kázat. (Mt 10:5, 6, 11–13; Lk 10:1, 5–9) Ježíš sice neměl „kam složit hlavu“, ale býval hostem v domovech těch lidí, kteří uznávali, že byl poslán od Boha. (Mt 8:20; Lk 10:38)

Pavel počítal s tím, že mu jeho křesťanský bratr Filemon projeví pohostinnost, až ho po svém propuštění z vězení navštíví. Tím Filemona nezneužíval, protože z dřívějšího společenství s ním věděl, že mu velmi rád poskytne všechno, co bude v jeho silách. (Fm 21, 22) Apoštol Jan ve svém dopise, který napsal kolem roku 98 n. l., ukázal, že členové křesťanského sboru jsou povinni pomáhat vyslaným cestujícím zástupcům, „abychom se stali spolupracovníky v pravdě“. Jan také pochválil za pohostinnost Gaia; řekl totiž, že Gaius projevil tento postoj k těm, kdo byli vysláni a kdo ‚k tomu byli cizí‘. To znamená, že Gaius tyto bratry předem osobně neznal, ale láskyplně o ně pečoval kvůli službě, kterou konali pro sbor. (3Ja 5–8)

Znak pravého křesťanství. Pravá pohostinnost, jež vychází ze srdce, je znakem pravého křesťanství. Po vylití svatého ducha o Letnicích roku 33 n. l. zůstalo mnoho nově obrácených křesťanů v Jeruzalémě, aby se před tím, než se vrátí do svých domovů v různých částech světa, dozvěděli více o dobré zprávě o Království. Křesťané, kteří žili v Jeruzalémě, jim projevili pohostinnost tím, že je ubytovali ve svých domovech; dokonce prodali svůj majetek, a všechno, co měli, považovali za společné vlastnictví. (Sk 2:42–46) Později přijali apoštolové opatření, jež se týkalo rozdělování potravin vdovám, které žily mezi nimi a byly v nouzi. (Sk 6:1–6)

Pohostinnost je požadavkem pro křesťany. Mnoho jich sice zažilo kruté pronásledování a některým byl vypleněn jejich majetek, ale Pavel jim dal příkaz: „Nezapomínejte na pohostinnost.“ (Heb 13:2; 10:34) Petr ukázal, že by křesťané měli pohostinnost projevovat ochotně. Řekl totiž: „Buďte jeden ke druhému pohostinní bez reptání.“ (1Pe 4:9; srovnej 2Ko 9:7.) Pavel zdůraznil, co je jejich prvořadou povinností ke spoluvěřícím, když napsal, že spolukřesťané mají ‚konat dobro všem, zejména však těm, kdo jsou jim příbuzní ve víře‘. (Ga 6:10)

Pohostinnost je jedna z důležitých vlastností, jež musí projevovat muži, kteří mají být jmenováni jako dozorci v křesťanských sborech. (1Ti 3:2; Tit 1:7, 8) Pavel dal pokyny Timoteovi, který byl dozorcem v Efezu, že by do seznamu vdov, které by měly dostat hmotnou pomoc od sboru, měly být zapsány pouze ty, které ‚hostily cizí lidi‘. (1Ti 5:9, 10) Je zřejmé, že tyto ženy daly svůj domov k dispozici křesťanským služebníkům nebo misionářům, kteří sbor navštívili nebo v něm sloužili, přestože předtím byli pro ně mnozí z hostů ‚cizími lidmi‘. Takovou ženou byla Lydie. Byla neobyčejně pohostinná, jak to vyplývá z Lukášovy zprávy: „Prostě nás přiměla přijít.“ (Sk 16:14, 15)

Důkaz víry. Učedník Jakub ukázal, že pohostinnost je nezbytná jako skutek, kterým se projevuje víra. Napsal: „Jestliže bratr nebo sestra jsou nazí a nemají dostatek jídla na ten den, a přece jim kdosi z vás řekne: ‚Jděte v pokoji, zahřejte se a dobře se najezte‘, ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, k čemu je to prospěšné? Tak i víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jk 2:14–17)

Požehnání. Písmo doporučuje, abychom byli pohostinní, a zároveň ukazuje, že ti, kdo tak jednají, mají v duchovním ohledu velké požehnání. Pavel napsal: „Nezapomínejte na pohostinnost, neboť díky ní někteří nevědomky přijali jako hosty anděly.“ (Heb 13:2; 1Mo 19:1–3, 6, 7; Sd 6:11–14, 22; 13:2, 3, 8, 11, 15–18, 20–22) Samotný Ježíš vyjádřil zásadu: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk 20:35)

Z ocenění pro práci, kterou Ježíš konal, připravil pro něho Matouš Levi velkou hostinu; sám nakonec zažil požehnání v tom, že slyšel Ježíšovu odpověď na kritické otázky farizeů a vyprávění jednoho z Ježíšových znamenitých podobenství. Díky tomu, že Matouš tímto pohostinným způsobem použil svůj dům, měli výběrčí daní a další  lidé, kteří byli Matoušovými známými, příležitost vyslechnout si svědectví. (Lk 5:27–39)

Na základě své víry projevil Ježíšovi pohostinnost Zacheus, a nato se mu dostalo nezměrného požehnání, když slyšel, jak Ježíš říká: „Tento den přišla do tohoto domu záchrana.“ (Lk 19:5–10)

V proroctví, které se týká doby, kdy se vrátí ve slávě Království, Ježíš uvedl, že lidé budou oddělováni jedni od druhých, právě jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Toto oddělování se má provádět na základě toho, jak budou lidé podporovat Ježíšovy ‚bratry‘, i když Ježíše neviděli doslovnýma očima. Ti lidé, kteří budou ke Kristovým bratrům pohostinní a laskaví, to budou dělat proto, že uznávají jejich postavení Kristových bratrů a Božích synů. (Mt 25:31–46) V jiném svém výroku Ježíš ukázal, že trvalou odměnu od Boha může získat ten, kdo Božím prorokům projevuje pohostinnost nejen jako dobročinný skutek, ale proto, že je uznává jako Boží zástupce, jako učedníky, kteří patří Kristu. (Mt 10:40–42; Mr 9:41, 42)

Kdy bychom pohostinnost projevovat neměli. Bible křesťanům říká, že k některým lidem by pohostinní být neměli. „Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. . . . Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svých domovů ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, je podílníkem na jeho ničemných skutcích.“ (2Ja 9–11) Pro toho, kdo by takového člověka přijímal do svého domu nebo by se s ním přátelil, by to mohlo být v duchovním ohledu nebezpečné a ve skutečnosti by to znamenalo, že jeho jednání schvaluje. Ostatní by tím mohli být svedeni a na sbor by to přivedlo pohanu. Tato zásada je vyjádřena i v Římanům 16:17, 18; v Matoušovi 7:15 a v 1. Korinťanům 5:11–13.

Hostince a ubytovací místa. Starověký hostinec býval zřejmě nejen pouhým přístřeškem pro pocestného, ale bylo v něm i místo pro zvířata, podobně jako je to v tzv. karavanseráji. Je možné, že v nějakém takovém ubytovacím místě přenocovali Josefovi nevlastní bratři, když se vraceli z Egypta do Kanaánu (1Mo 42:27; 43:21), a že také v takovém místě se před Mojžíšovou manželkou Cipporou objevil anděl. (2Mo 4:24)

Zdá se, že se o ubytovací místa někdy staraly prostitutky. Prostitutka Raab z Jericha ubytovala dva zvědy, které vyslal Jozue, a projevila jim laskavost a pohostinnost, když je ukryla před jejich pronásledovateli. (Joz 2:1–13) Samson se až do půlnoci ubytoval v domě jedné prostitutky v Gaze, a čekal, aby mohl Filištíny pokořit tím, že odnese městské brány. (Sd 16:1–3)

V prvním století byly některé hostince v Palestině zřejmě více vybavené, a možná v nich bylo za určenou cenu poskytováno nejen přístřeší, ale i jídlo a další služby. Pohostinný Samaritán z Ježíšova podobenství zaplatil z vlastních prostředků za péči, která měla být v hostinci poskytnuta zraněnému muži. (Lk 10:30–35)

Host. Ve starověku se s hostem jednalo nanejvýš zdvořile a uctivě, ale očekávalo se, že host bude dodržovat určité zvyklosti a že splní určité požadavky. Například se považovalo za velmi hanebné, když někdo jedl něčí chléb, ale pak toho člověka zradil nebo mu ublížil. (Ža 41:9; Jan 13:18) Host se ke svému hostiteli nebo ke shromážděné skupině lidí neměl chovat troufale v tom smyslu, že by se posadil na nějaké čestné neboli význačné místo, ale měl nechat na hostiteli, aby stanovil zasedací pořádek. (Lk 14:7–11) Host také neměl pohostinnost zneužívat tím, že by se v domě hostitele zdržoval příliš dlouho nebo že by tam chodil příliš často. (Př 25:17) Je možné zmínit se také o tom, že vždy, když Ježíšovi někdo projevil pohostinnost, Ježíš svého hostitele duchovně povzbudil. (Lk 5:27–39; 19:1–8) Z podobného důvodu svým učedníkům, které vyslal, řekl, že když přijdou do nějakého města, mají zůstat v tom domě, ve kterém jim projeví pohostinnost, a ne ‚přecházet z domu do domu‘. Neměli tak hledat místo, kde by jim hospodář mohl poskytnout větší pohodlí, více pohoštění nebo hmotných věcí. (Lk 10:1–7; Mr 6:7–11)

Apoštol Pavel hodně cestoval a přijímal pohostinnost od mnoha křesťanských bratrů, ale nikdy nejednal tak, že by někoho z nich finančně zatěžoval. Většinu času pracoval ve světském zaměstnání. Vyhlásil zákon: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (2Te 3:7–12; 1Te 2:6) Pavel tedy mohl dát odpověď tzv. nejznamenitějším apoštolům v Korintu, kteří ho obvinili, že křesťany v tamějším sboru využívá. (2Ko 11:5, 7–10) Mohl se pochlubit tím, že jim dobrou zprávu poskytl zcela bezplatně, že si ani nevzal to, na co by měl jakožto apoštol a Boží služebník právo. (1Ko 9:11–18)

Vyvarovat se pokrytecké pohostinnosti. V Příslovích 23:6–8 jsme varováni, že bychom  neměli přijímat projevy pokrytecké pohostinnosti: „Neživ se pokrmem někoho, jehož oko není štědré [doslova „je zlého oka“], ani neprojevuj dychtivost po jeho chutných jídlech. Je totiž jako ten, který počítá ve své duši. Říká ti: ‚Jez a pij‘, ale jeho srdce není s tebou. Sousto, které jsi snědl, vyzvrátíš, a promarníš svá příjemná slova.“ Takový člověk nedává ze svého srdce, ale očekává, že za to, co dá, dostane něco na oplátku. Je vypočítavý — srdečně vás zve, ale má přitom postranní úmysly. Když u něho jíte, a zejména když dychtíte po tom, abyste mohli mít z jeho chutných jídel znovu požitek, dostáváte se do určité míry pod jeho moc. Možná zjistíte, že je pro vás obtížné odmítnout nějakou jeho žádost, a tak se můžete dostat do těžkostí. Pak vám bude špatně z toho, že jste s ním vůbec někdy jedli, a líbezná slova, která jste vyslovili v naději, že podpoříte duchovní smýšlení a upevníte přátelství, se jistě prokáží jako marná. (Srovnej Ža 141:4.)