Slovesná vazba „činit pokání“ znamená „na základě změny smýšlení litovat svého dřívějšího (nebo zamýšleného) jednání či chování nebo s ním být nespokojen“; „pociťovat lítost, zkroušenost nebo výčitky svědomí kvůli tomu, čeho se člověk dopustil nebo co opomenul udělat“. Tento význam je v mnoha textech vyjádřen hebrejským slovem na·chamʹ. Slovo na·chamʹ může znamenat „pociťovat lítost, držet období truchlení, činit pokání“ (2Mo 13:17; 1Mo 38:12; Job 42:6) a také „utěšit se“ (2Sa 13:39; Ez 5:13) nebo „ulevit si (například od nepřátel)“. (Iz 1:24) Bez ohledu na to, zda se jedná o lítost, nebo útěchu, je vidět, že s pokáním je spojena změna smýšlení nebo cítění.

V řečtině jsou v souvislosti s pokáním použita dvě slovesa: me·ta·no·eʹo a me·ta·meʹlo·mai. První z nich se skládá ze slova me·taʹ, jež znamená „potom“, a ze slova no·eʹo (příbuzného slovu nous — mysl, smýšlení nebo mravní cítění), jež znamená „vnímat, rozeznávat, chápat nebo uvědomovat si“. Sloveso me·ta·no·eʹo tedy doslova znamená vědět potom (na rozdíl od vědět předem) a ukazuje změnu smýšlení, postoje nebo záměru. Naproti tomu sloveso me·ta·meʹlo·mai pochází ze slovesa meʹlo, jež znamená „mít starost nebo zájem o“. Předpona me·taʹ (potom) dává tomuto slovesu význam ‚pociťovat lítost‘ (Mt 21:30; 2Ko 7:8) neboli ‚činit pokání‘.

Slovem me·ta·no·eʹo je zdůrazněna změna názoru nebo smýšlení, a tedy odmítání dřívějšího nebo zamýšleného způsobu života či jednání jako nežádoucího (Zj 2:5; 3:3), zatímco slovo me·ta·meʹlo·mai zdůrazňuje pocit lítosti, který člověk zakouší. (Mt 21:30) Dílo Theological Dictionary of the New Testament (G. Kittel, ed., sv. IV, s. 629) k tomu uvádí: „Když tedy N[ový] Z[ákon] rozlišuje [tyto výrazy] podle smyslu, projevuje tím jasné uvědomění neměnné podstaty obou pojmů. Naproti tomu v helénistickém použití jazyka jsou hranice mezi těmito dvěma slovy často setřeny.“ (Do angličtiny přeložil G. Bromiley, 1969.)

Změna názoru samozřejmě často přináší změnu pocitu nebo nejprve může přijít pocit lítosti, který pak vede k určité změně názoru nebo záměru. (1Sa 24:5–7) I když tedy tyto dva výrazy mají různý význam, přesto jsou hodně příbuzné.

Pokání z hříchů. Pokání je nezbytné kvůli hříchu neboli nedodržení Božích spravedlivých požadavků. (1Ja 5:17) Adam zaprodal hříchu celé lidstvo, a proto všichni jeho potomci musí činit pokání. (Ža 51:5; Ří 3:23; 5:12) Jak je uvedeno pod heslem SMÍŘENÍ, pokání (následované obrácením) je nezbytnou podmínkou k tomu, aby byl člověk smířen s Bohem.

Někdo musí činit pokání z celého svého života, protože nežil v souladu s Božím záměrem  a Boží vůlí, ale naopak žil v souladu se světem ovládaným Božím Protivníkem. (1Pe 4:3; 1Ja 2:15–17; 5:19) Nebo si jinak přijatelnou životní dráhu možná ničil a poskvrňoval jen jedním špatným návykem v určité oblasti života; nebo se snad jednalo o jediné provinění, nebo dokonce jen o nesprávné sklony či postoje. (Ža 141:3, 4; Př 6:16–19; Jk 2:9; 4:13–17; 1Ja 2:1) Může tedy jít jak o značný rozsah chyb, tak o něco zcela konkrétního.

Podobně je možné, že se člověk odchyluje od spravedlnosti ve větší či menší míře, a stupeň lítosti by tedy logicky měl odpovídat stupni odchýlení. Izraelité „zašli hluboko do svého vzbouření“ proti Jehovovi a ‚hnili‘ ve svých přestupcích. (Iz 31:6; 64:5, 6; Ez 33:10) Naproti tomu apoštol Pavel mluví o tom, že „i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí,“ by se měli ti, kdo jsou duchovně způsobilí, pokusit svými radami „usměrnit takového člověka v duchu mírnosti“. (Ga 6:1) Jehovovi služebníci si nemusí neustále dělat výčitky svědomí kvůli svým chybám vyplývajícím ze zděděné nedokonalosti, protože Jehova bere milosrdně v úvahu jejich tělesné slabosti. (Ža 103:8–14; 130:3) Jestliže svědomitě chodí po Božích cestách, mohou se radovat. (Fil 4:4–6; 1Ja 3:19–22)

Pokání musí činit i ti, kdo již měli dobrý vztah k Bohu, ale odklonili se od něho, a tím ztratili Boží přízeň a požehnání. (1Pe 2:25) Izrael uzavřel s Bohem smlouvu, byl to „svatý lid“, vyvolený ze všech národů (5Mo 7:6; 2Mo 19:5, 6); také křesťané získali spravedlivé postavení před Bohem, a to na základě nové smlouvy uzavřené prostřednictvím Krista. (1Ko 11:25; 1Pe 2:9, 10) Pokud ti, kdo se odchýlili, činili pokání, vedlo to k obnovení jejich správného vztahu k Bohu a k užitku a požehnání, jež z tohoto vztahu vyplývají. (Jer 15:19–21; Jk 4:8–10) Pro ty, kdo předtím neměli takový vztah k Bohu — například Neizraelité z pohanských národů, kteří žili v době, kdy byla v platnosti Boží smlouva s Izraelem (Ef 2:11, 12), a také lidé vně křesťanského sboru, ať patří k jakékoli rase nebo národnosti —, je pokání prvořadým a nezbytným krokem k tomu, aby získali správné postavení před Bohem a vyhlídku na věčný život. (Sk 11:18; 17:30; 20:21)

Pokání mohou činit jak jednotlivci, tak celé skupiny lidí. Například na základě Jonášova kázání učinilo pokání celé město Ninive — od krále až „po nejmenšího z nich“, protože v Božích očích se provinili všichni. (Jon 3:5–9; srovnej Jer 18:7, 8.) Všichni Izraelité, kteří se vrátili z vyhnanství, se na podnět Ezry shromáždili, vyznali před Bohem svou společnou vinu a prostřednictvím svých knížecích zástupců projevili pokání. (Ezr 10:7–14; srovnej 2Pa 29:1, 10; 30:1–15; 31:1, 2.) Sbor v Korintu projevil pokání kvůli tomu, že ve svém středu trpěl člověka, který se dopustil těžkého provinění. (Srovnej 2Ko 7:8–11; 1Ko 5:1–5.) Ani proroci Jeremjáš a Daniel nepovažovali sami sebe za úplně nevinné, když se vyznávali z hříchů Judy, které vedly ke zničení Jeruzaléma. (Ná 3:40–42; Da 9:4, 5)

Co je potřeba k pravému pokání. Pokání se dotýká mysli i srdce. Ten, kdo se něčeho dopustil, musí uznat, že to, co udělal, bylo špatné, a k tomu je třeba, aby Boží vůli a Boží měřítka považoval za správné. V pokání člověku brání neznalost Boží vůle a Božích měřítek nebo zapomnětlivost. (2Kr 22:10, 11, 18, 19; Jon 1:1, 2; 4:11; Ří 10:2, 3) Z toho důvodu Jehova milosrdně posílal své proroky a kazatele, aby lidi vyzývali k pokání. (Jer 7:13; 25:4–6; Mr 1:14, 15; 6:12; Lk 24:27) Bůh nechává prostřednictvím křesťanského sboru oznamovat dobrou zprávu a zejména od doby, kdy se stal křesťanem Kornélius, „říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání“. (Sk 17:22, 23, 29–31; 13:38, 39) Právě Boží slovo — jak psané, tak mluvené — lidi ‚přesvědčuje‘ o tom, že Boží cesta je správná, ale že jejich vlastní cesty jsou nesprávné. (Srovnej Lk 16:30, 31; 1Ko 14:24, 25; Heb 4:12, 13.) Boží zákon „je dokonalý, přivádí duši zpět“. (Ža 19:7)

Král David říká, že bude ‚vyučovat přestupníky Božím cestám, aby se i oni mohli obrátit zpět k Bohu‘ (Ža 51:13), a těmito hříšníky nepochybně byli Izraelité. Timoteus byl poučován, aby při jednání s křesťany ve sborech, kde sloužil, nebojoval, ale aby ‚s mírností poučoval ty, kdo nejsou příznivě nakloněni‘, protože jim Bůh snad dá „pokání, jež vede k přesnému poznání pravdy, aby vystřízlivěli z Ďáblovy léčky“. (2Ti 2:23–26) K pokání je tedy možné vyzývat jak ty, kdo jsou členy sboru Božího lidu, tak ty, kdo jsou mimo tento sbor.

Ten, kdo se něčím provinil, musí chápat, že zhřešil proti Bohu. (Ža 51:3, 4; Jer 3:25) To může být zcela jasné, jestliže se jedná o přímé rouhání, o nevhodné používání Božího jména nebo  o uctívání jiných bohů, například prostřednictvím model. (2Mo 20:2–7) I když se někdo dopustil něčeho, co možná považuje za „soukromou věc“ nebo za něco, co se týká jen jeho a dalšího člověka, přesto musí uznat, že tímto jednáním zhřešil proti Bohu a jednal s Jehovou neuctivě. (Srovnej 2Sa 12:7–14; Ža 51:4; Lk 15:21.) I ten, kdo se něčeho špatného dopustil z nevědomosti nebo omylem, musí uznat, že se provinil před Svrchovaným Panovníkem Jehovou Bohem. (Srovnej 3Mo 5:17–19; Ža 51:5, 6; 119:67; 1Ti 1:13–16.)

Činnost proroků se z velké části skládala z přesvědčování Izraelitů o jejich hříších (Iz 58:1, 2; Mi 3:8–11), ať se jednalo o modlářství (Ez 14:6), bezpráví, utlačování bližního (Jer 34:14–16; Iz 1:16, 17), nemravnost (Jer 5:7–9), nebo o to, že vkládali důvěru v lidi a ve vojenskou moc národů, a ne v Jehovu Boha. (1Sa 12:19–21; Jer 2:35–37; Oz 12:6; 14:1–3) Jan Křtitel a Ježíš Kristus ve svém poselství vyzývali Židy k pokání. (Mt 3:1, 2, 7, 8; 4:17) Jan a Ježíš odhalovali hříšný stav a pokrytectví židovského národa, protože poukazovali na samospravedlnost lidu i jeho náboženských vůdců a na to, že dodržují tradice vytvořené lidmi. (Lk 3:7, 8; Mt 15:1–9; 23:1–39; Jan 8:31–47; 9:40, 41)

Pochopit smysl srdcem. Člověk tedy nejprve musí s porozuměním naslouchat a s porozuměním se dívat, aby na základě vnímavého srdce mohl činit pokání. (Srovnej Iz 6:9, 10; Mt 13:13–15; Sk 28:26, 27.) Ti, kdo činí pokání, musí nejen vnímat a pochopit svou myslí, co slyší ušima a vidí očima, ale ještě důležitější je, aby ‚smysl toho pochopili svým srdcem‘. (Mt 13:15; Jan 12:40; Sk 28:27) Proto je nutné, aby nejen ve své mysli uznali, že jednali špatně, ale aby si to uvědomili i ve svém srdci. Ti, kdo již mají poznání o Bohu, si takové poznání o něm a o jeho požadavcích možná musí ‚přivolat zpět do svého srdce‘ (5Mo 4:39; srovnej Př 24:32; Iz 44:18–20), aby se ‚vzpamatovali‘. (1Kr 8:47) Se správnou pohnutkou v srdci mohou ‚předělávat svou mysl a sami si ověřovat, co je dobrá a přijatelná a dokonalá Boží vůle‘. (Ří 12:2)

Člověk, který má v srdci víru a lásku k Bohu, bude svého špatného jednání upřímně litovat a bude kvůli tomu zarmoucený. Ocenění pro Boží dobrotu a velikost vyvolá v přestupnících výčitky svědomí kvůli tomu, že uvedli pohanu na Boží jméno. (Srovnej Joba 42:1–6.) Také láska k bližnímu je přiměje k pokání z toho, že druhým způsobili škodu, dali jim špatný příklad nebo snad nějakým způsobem poškodili pověst Božího lidu u lidí mimo křesťanský sbor. Usilují o odpuštění, protože touží prokazovat čest Božímu jménu a působit dobro svým bližním. (1Kr 8:33, 34; Ža 25:7–11; 51:11–15; Da 9:18, 19) Kajícně cítí, že mají „zlomené srdce“, jsou ‚zdrcení a ponížení na duchu‘ (Ža 34:18; 51:17; Iz 57:15), jsou ‚zkroušení v duchu a chvějí se před Božím slovem‘, které je vyzývá k pokání (Iz 66:2), a skutečně přicházejí „s třesením k Jehovovi a k jeho dobrotě“. (Oz 3:5) Když David v souvislosti se sčítáním lidu jednal pošetile, „začalo [ho] jeho srdce tepat“. (2Sa 24:10)

Ten, kdo chce činit pokání, tedy musí rozhodným způsobem odmítat špatné jednání, ze srdce ho nenávidět a mít k němu odpor (Ža 97:10; 101:3; 119:104; Ří 12:9; srovnej Heb 1:9; Juda 23), protože „bázeň před Jehovou znamená nenávidět špatné“ — k tomu patří sebevyvyšování, pýcha, špatná cesta a zvrácená ústa. (Př 8:13; 4:24) Kromě toho musí milovat spravedlnost a být pevně rozhodnut nadále jednat spravedlivě. Bez nenávisti ke špatnému a bez lásky ke spravedlnosti nebude mít člověk sílu k pokání a k tomu, aby se opravdu změnil. Král Rechoboam se sice pokořil, když se na něm projevil Jehovův hněv, ale potom opět „činil to, co bylo špatné, neboť nezaložil pevně své srdce, aby pátral po Jehovovi“. (2Pa 12:12–14; srovnej Oz 6:4–6.)

Bohabojný smutek, ne smutek světa. Apoštol Pavel se ve svém druhém dopise Korinťanům zmiňuje o tom, že potom, co je ve svém prvním dopise pokáral, projevili „bohabojný smutek“. (2Ko 7:8–13) Nejprve „litoval“ (me·ta·meʹlo·mai), že jim psal tak přísně a způsobil jim bolest, ale pak přestal cítit lítost, protože viděl, že jeho kárání v nich vyvolalo bohabojný smutek a vedlo je k opravdovému pokání (me·taʹnoi·a) z toho, že měli špatný postoj a že jednali nesprávně. Věděl, že bolest, kterou jim způsobil, byla pro jejich dobro a že tím neutrpěli „škodu“. Neměli také litovat smutku, který vedl k pokání, protože je udržel na cestě k záchraně, uchránil je před návratem ke špatnému životu i před odpadlictvím a dal jim naději na věčný život. Pavel staví tento smutek do protikladu ke ‚smutku světa, který plodí smrt‘. Smutek světa nepramení z víry a z lásky k Bohu a ke spravedlnosti, ale  vyplývá z pocitu neúspěchu, zklamání či ztráty, z trestu za provinění a z ostudy (srovnej Př 5:3–14, 22, 23; 25:8–10) a často je doprovázen hořkostí, záští nebo závistí a nepřináší trvalý užitek, zlepšení ani opravdovou naději. (Srovnej Př 1:24–32; 1Te 4:13, 14.) Ten, kdo projevuje smutek světa, truchlí kvůli nepříjemným následkům hříchu, a ne kvůli tomu, že se dopustil hříchu a způsobil pohanu Božímu jménu. (Iz 65:13–15; Jer 6:13–15, 22–26; Zj 18:9–11, 15, 17–19; naproti tomu viz Ez 9:4.)

To dokresluje příklad Kaina, prvního člověka, kterého Bůh vyzýval k pokání. Bůh Kaina upozorňoval, že se má ‚obrátit a jednat dobře‘, aby ho neovládl hřích. Kain nečinil pokání ze své vražedné nenávisti, ale naopak se nechal nenávistí dovést k tomu, že zabil svého bratra. Když ho Bůh vyslýchal, Kain odpovídal vyhýbavě, a teprve když nad ním byl vynesen rozsudek, projevil určitou lítost, jenže ne nad špatností, které se dopustil, ale nad přísným trestem. (1Mo 4:5–14) Tak dal najevo, že ‚pochází z toho ničemného‘. (1Ja 3:12)

Smutek světa projevil také Esau, když se dozvěděl, že jeho bratr Jákob dostal požehnání určené pro prvorozeného (Esau právo prvorozeného Jákobovi lehkomyslně prodal). (1Mo 25:29–34) Esau křičel „nanejvýše hlasitě a hořce“ a se slzami hledal „pokání“ (me·taʹnoi·a); „změnu smýšlení“ však nehledal u sebe, ale u svého otce. (1Mo 27:34; Heb 12:17, Int) Pociťoval lítost nad svou ztrátou, a ne nad svým hmotařským postojem, na jehož základě „pohrdl právem prvorozeného“. (1Mo 25:34)

Jidáš potom, když zradil Ježíše, „pocítil výčitky svědomí [tvar slova me·ta·meʹlo·mai]“, pokoušel se vrátit smluvený úplatek a potom spáchal sebevraždu oběšením. (Mt 27:3–5) Zřejmě ho přemohla obludnost jeho zločinu a hrozná jistota, že ho postihne Boží soud. (Srovnej Heb 10:26, 27, 31; Jk 2:19.) Měl výčitky svědomí, pocit viny, beznaděje, a dokonce zoufalství, ale nic z toho neukazovalo, že by projevoval bohabojný smutek, který vede k pokání (me·taʹnoi·a). Neobrátil se k Bohu, ale k židovským náboženským vůdcům a jim se vyznal ze svého hříchu a vracel jim peníze, zřejmě v mylné představě, že by tím do určité míry mohl svůj zločin odčinit. (Srovnej Jk 5:3, 4; Ez 7:19.) Ke zločinům zrady a napomáhání k tomu, aby byl zabit nevinný člověk, přidal ještě další zločin — spáchal sebevraždu. Jeho jednání je v naprostém rozporu s jednáním Petra, který hořce plakal kvůli tomu, že zapřel svého Pána; to bylo důkazem jeho upřímného pokání, jež vedlo k tomu, že se mohl vrátit. (Mt 26:75; srovnej Lk 22:31, 32.)

Lítost, výčitky svědomí a slzy nejsou jistým důkazem pravého pokání; rozhodující je pohnutka v srdci. Ozeáš Izraelitům oznamoval Jehovovo otevřené odsouzení, protože ve své tísni „srdcem [k němu] nevolali o přispění, ačkoli na svých lůžkách stále kvíleli. Kvůli svému obilí a sladkému vínu se potloukali . . . A přistoupili k tomu, aby se vrátili — ne k něčemu vyššímu.“ Jejich úpěnlivé volání o pomoc v době neštěstí vycházelo ze sobeckých pohnutek, a když dostali pomoc, nevyužili tu příležitost a nezlepšili svůj vztah k Bohu tím, že by přesněji dodržovali jeho vysoká měřítka (srovnej Iz 55:8–11); podobali se „uvolněnému luku“, který nikdy nezasáhne cíl. (Oz 7:14–16; srovnej Ža 78:57; Jk 4:3.) Půst, pláč a bědování by byly vhodné — ale jen kdyby kajícní lidé ‚roztrhli své srdce‘, nejen své oděvy. (Joe 2:12, 13; viz hesla PŮST; TRUCHLENÍ.)

Přiznání k provinění. Kajícný člověk se tedy pokoří, hledá Boží obličej (2Pa 7:13, 14; 33:10–13; Jk 4:6–10) a úpěnlivě prosí Boha o odpuštění. (Mt 6:12) Nejedná jako samospravedlivý farizeus z Ježíšova podobenství, ale jedná jako výběrčí daní, který se podle Ježíšova popisu bil v prsa a říkal: „Ó Bože, buď milostivý ke mně, hříšníkovi.“ (Lk 18:9–14) Apoštol Jan píše: „Jestliže prohlašujeme: ‚Nemáme hřích‘, zavádíme sami sebe na scestí a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od veškeré nespravedlnosti.“ (1Ja 1:8, 9) „Kdo přikrývá své přestupky, nebude mít úspěch, ale tomu, kdo je vyznává a opouští, bude projeveno milosrdenství.“ (Př 28:13; srovnej Ža 32:3–5; Joz 7:19–26; 1Ti 5:24.)

V Danielovi 9:15–19 je uvedena Danielova modlitba jako vzor upřímného vyznání, v němž je vyjádřen prvořadý zájem o Jehovovo jméno a to, že své snažné prosby nepředkládáme „podle svých spravedlivých skutků, ale podle mnohých projevů [Božího] milosrdenství“. Srovnej také pokorné vyjádření marnotratného syna. (Lk 15:17–21) Ti, kdo upřímně činí pokání, ‚pozdvihují své srdce spolu s dlaněmi k Bohu‘, vyznávají svůj přestupek a usilují o odpuštění. (Ná 3:40–42)

 Vyznávejme hříchy jeden druhému. Učedník Jakub radí: „Otevřeně vyznávejte své hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jk 5:16) Takové vyznání neznamená, že nějaký člověk slouží lidem jako ‚pomocník [„obhájce“, So]‘ u Boha, protože tuto úlohu plní sám Kristus na základě své usmiřující oběti. (1Ja 2:1, 2) Lidé sami o sobě nemohou napravit bezpráví, kterého se dopustili proti Bohu, a nejsou schopni za sebe ani za nikoho jiného vykonat potřebné smíření. (Ža 49:7, 8) Křesťané si však mohou navzájem pomáhat, a i když jejich modlitby za bratry nemají vliv na uplatnění Božího práva (protože odpuštění hříchů je možné jedině na základě Kristova výkupného), přesto Bůh bere v úvahu prosby o to, aby poskytl potřebnou pomoc a sílu tomu, kdo zhřešil a hledá pomoc. (Viz heslo MODLITBA, Vyslýchání modliteb.)

Obrácení. Jestliže někdo činí pokání, pozná se to z toho, že přestane s nesprávným způsobem jednání, zavrhne ho a rozhodne se ke správnému jednání. Je-li tedy pokání opravdové, přijde po něm „obrácení“. (Sk 15:3) Jak hebrejské, tak i řecké sloveso související s obrácením (heb. šuv; řec. streʹfo; e·pi·streʹfo) jednoduše znamená „obrátit se“, „otočit se“ nebo „vrátit se“. (1Mo 18:10; Př 15:1; Jer 18:4; Jan 12:40; 21:20; Sk 15:36) V duchovním smyslu to může znamenat buď odvrátit se od Boha (tedy vrátit se k hříšnému způsobu jednání [4Mo 14:43; 5Mo 30:17]), nebo opustit nesprávnou cestu a obrátit se k Bohu. (1Kr 8:33)

Obrácení nespočívá jen v postoji nebo ve slovním vyjádření; patří k němu také „skutky, které přísluší pokání“. (Sk 26:20; Mt 3:8) Znamená to aktivně ‚hledat‘ Jehovu, ‚pátrat‘ po něm a ‚dotazovat se‘ na něho celým srdcem a celou duší. (5Mo 4:29; 1Kr 8:48; Jer 29:12–14) Jak je vyjádřeno v Božím slově, takový člověk nezbytně potřebuje hledat Boží přízeň, a to tak, že bude „naslouchat jeho [Božímu] hlasu“ (5Mo 4:30; 30:2, 8), ‚projeví pochopení Boží opravdovosti‘, a to tím způsobem, že lépe porozumí Jehovovým cestám a Jehovově vůli a bude si jich vážit (Da 9:13), bude dodržovat a „činit“ Jehovova přikázání (Ne 1:9; 5Mo 30:10; 2Kr 23:24, 25), „dodržovat milující laskavost a právo“ a ‚neustále doufat v Boha‘ (Oz 12:6), přestane uctívat náboženské obrazy a sochy nebo zbožňovat stvoření a ‚zaměří své srdce neochvějně k Jehovovi a bude sloužit pouze jemu‘ (1Sa 7:3; Sk 14:11–15; 1Te 1:9, 10) a bude chodit po Jehovových cestách, a ne po cestě národů (3Mo 20:23) ani po své vlastní cestě (Iz 55:6–8). Modlitby, oběti, posty a zachovávání svátečních období — to všechno je u Boha bezvýznamné a nemá to u něho žádnou cenu, pokud to není spojeno s dobrými skutky, s právem, s odstraněním útlaku a násilí a s uplatňováním milosrdenství. (Iz 1:10–19; 58:3–7; Jer 18:11)

To vyžaduje „nové srdce a nového ducha“ (Ez 18:31); to znamená, že v člověku, který změní myšlení, pohnutky a životní cíl, vzniká nové smýšlení, sklony a nová mravní síla. Ti, kdo změní svůj způsob života, budou mít nakonec „novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti“ (Ef 4:17–24), odstraní nemravnost, chtivost i násilnickou mluvu a chování. (Kol 3:5–10; naproti tomu viz Oz 5:4–6.) Bůh způsobí, aby v takových lidech ‚překypoval‘ duch moudrosti, protože jim dá na vědomí svá slova. (Př 1:23; srovnej 2Ti 2:25.)

Pravé pokání má tedy silný vliv, vytváří sílu a podněcuje člověka, aby ‚se obrátil‘. (Sk 3:19) Proto Ježíš mohl říci křesťanům v Laodiceji: „Buď horlivý a čiň pokání.“ (Zj 3:19; srovnej Zj 2:5; 3:2, 3.) Pravé pokání se tedy projevuje ‚velkou opravdovostí, očištěním, zbožnou bázní, touhou a nápravou křivdy‘. (2Ko 7:10, 11) Ten, kdo se dopustil něčeho špatného a nemá zájem to napravit, dává najevo, že mu chybí pravé pokání. (Srovnej Ez 33:14, 15; Lk 19:8.)

Výraz „nově obrácený“, „nedávno obrácený“ (Pe), v řečtině (ne·oʹfy·tos) doslova znamená „nově zasazený“, „nově vyrostlý“. (1Ti 3:6) Takovému muži neměly být ve sboru přiděleny služební úkoly, aby se „nenadul pýchou a nepropadl rozsudku vynesenému nad Ďáblem“.

Co jsou „mrtvé skutky“, z nichž křesťané musí činit pokání?

Z Hebrejcům 6:1, 2 je vidět, že ‚prvotní nauka‘ zahrnuje „pokání z mrtvých skutků a víru v Boha“, dále učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení mrtvých a věčný soud. Výraz ‚mrtvé skutky‘ (tento výraz se dále objevuje jen v Heb 9:14) nepochybně znamená nejen hříšné jednání, skutky padlého těla, které vedou ke smrti (Ří  8:6; Ga 6:8), ale všechny skutky, které samy o sobě jsou duchovně mrtvé, marné, neplodné.

To zahrnuje také skutky, jimiž se lidé snaží ospravedlnit sami sebe a dosáhnout vlastní spravedlnosti bez Krista Ježíše a jeho výkupní oběti. K ‚mrtvým skutkům‘ patřilo i formální dodržování Zákona, jímž se vyznačovali židovští náboženští vůdci a jiní lidé, protože jim chybělo něco velmi důležitého — víra. (Ří 9:30–33; 10:2–4) To způsobilo, že nečinili pokání, ale naopak klopýtli o Krista Ježíše, „Hlavního zprostředkovatele“, jehož prostřednictvím Bůh „dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů“. (Sk 5:31–33; 10:43; 20:21) Z toho důvodu se mezi ‚mrtvé skutky‘ dostalo také dodržování Zákona, jako by byl nadále v platnosti i potom, co ho Kristus Ježíš naplnil. (Ga 2:16) Podobně se ‚mrtvými skutky‘ stávají všechny skutky — které by jinak mohly být cenné —, jestliže nepramení z lásky, tedy z lásky k Bohu a k bližnímu. (1Ko 13:1–3) Láska se zase musí projevovat „skutkem a pravdou“, aby byla v souladu s Boží vůlí a Božími cestami, s nimiž jsme seznamováni prostřednictvím Božího slova. (1Ja 3:18; 5:2, 3; Mt 7:21–23; 15:6–9; Heb 4:12) Ten, kdo se ve víře obrací k Bohu prostřednictvím Krista Ježíše, činí pokání ze všech skutků, které jsou právem zařazené mezi ‚mrtvé skutky‘, pak se těmto skutkům vyhýbá a tímto způsobem očistí své svědomí. (Heb 9:14)

Křest (ponoření do vody), s výjimkou Ježíšova křtu, jako symbol spojený s pokáním poskytl Bůh jak lidem z židovského národa (který nedodržel smlouvu s Bohem, když ještě byla v platnosti), tak lidem z národů, kteří ‚se obrátili‘, aby prokazovali Bohu posvátnou službu. (Mt 3:11; Sk 2:38; 10:45–48; 13:23, 24; 19:4; viz heslo KŘEST.)

Nekajícní lidé. Nedostatek pravého pokání byl příčinou toho, že Izrael a Juda byli odvedeni do vyhnanství, že Jeruzalém byl dvakrát zničen a že Bůh nakonec úplně zavrhl izraelský národ. Když byli Izraelité pokáráni, nevrátili se k Bohu, ale ‚stále se vraceli na všeobecně oblíbenou dráhu jako kůň, který se řítí do bitvy‘. (Jer 8:4–6; 2Kr 17:12–23; 2Pa 36:11–21; Lk 19:41–44; Mt 21:33–43; 23:37, 38) Ve svém srdci nechtěli činit pokání a ‚obrátit se‘, a proto nezískali žádné porozumění ani poznání na základě toho, co slyšeli a viděli; na jejich srdci ležel „závoj“. (Iz 6:9, 10; 2Ko 3:12–18; 4:3, 4) K tomu přispěli nevěrní náboženští vůdci a proroci a také falešné prorokyně, protože podporovali lidi ve špatném jednání. (Jer 23:14; Ez 13:17, 22, 23; Mt 23:13, 15) Z proroctví v Křesťanských písmech je vidět, že to, co Bůh v budoucnu udělá, aby lidi pokáral a aby je vyzval k pokání, mnozí stejně odmítnou. Je předpověděno, že to, co lidi postihne, je pouze zatvrdí a natolik rozhořčí, že se budou rouhat Bohu, i když kořenem a nejhlubší příčinou všech jejich těžkostí a pohrom vlastně bude to, že odmítají Boží spravedlivé cesty. (Zj 9:20, 21; 16:9, 11) Tito lidé si ‚střádají zlobu na den zjevení Božího soudu‘. (Ří 2:5)

Ti, kdo už nemohou činit pokání. Ti, kdo ‚svévolně páchají hřích‘ po přijetí přesného poznání pravdy, už nemohou činit pokání, protože odmítli právě to, kvůli čemu vlastně Boží Syn zemřel, a tak se připojili k těm, kdo ho odsoudili k smrti, a tedy „pro sebe znovu přibíjejí na kůl Božího Syna a vystavují ho veřejné hanbě“. (Heb 6:4–8; 10:26–29) To je neodpustitelný hřích. (Mr 3:28, 29) Pro takové lidi by bylo lepší, kdyby „přesně nepoznali stezku spravedlnosti, než aby ji přesně poznali, a pak se odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo předáno“. (2Pe 2:20–22)

Adam a Eva byli dokonalí lidé, Boží příkaz jim byl vyjádřen jasně a oba ho pochopili, a proto je jasné, že hřešili svévolně a že jejich hřích nebylo možné omluvit lidskou slabostí nebo nedokonalostí. Ve slovech, která jim Bůh potom řekl, proto nebyla žádná výzva k pokání. (1Mo 3:16–24) Totéž se týká i duchovního tvora, který je svedl ke vzpouře. Na něho i na ostatní andělské tvory, kteří se k němu připojili, nakonec čeká věčné zničení. (1Mo 3:14, 15; Mt 25:41) Jidáš byl sice nedokonalý, ale žil v důvěrném společenství s Božím vlastním Synem, a přesto se z něho stal zrádce; sám Ježíš ho označil jako „syna zničení“. (Jan 17:12) Odpadlý „člověk nezákonnosti“ je také nazván „syn zničení“. (2Te 2:3; viz hesla ANTIKRIST; ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI; ODPADNUTÍ.) Všichni ti, kdo budou zařazeni mezi obrazné „kozly“ v době, kdy Ježíš v královském postavení bude soudit lidstvo, podobně „odejdou do věčného odříznutí“ a už nebudou vyzváni, aby činili pokání. (Mt 25:33, 41–46)

Vzkříšení poskytuje příležitosti. Naproti tomu, když se Ježíš obracel k určitým židovským městům z prvního století, zmínil se o tom, že se jich bude týkat budoucí soudný den. (Mt 10:14, 15; 11:20–24) To ukazuje, že přinejmenším někteří lidé z těchto měst budou vzkříšeni,  a i když kvůli jejich dřívějšímu nekajícnému postoji pro ně bude velmi obtížné, aby činili pokání, přesto budou mít příležitost pokorně projevit pokání a ‚obrátit se‘ neboli prostřednictvím Krista se vrátit k Bohu. Ti, kdo to neudělají, budou navždy zničeni. (Srovnej Zj 20:11–15; viz heslo SOUDNÝ DEN.) Avšak ti, kdo jednají jako mnozí znalci Zákona a farizeové, kteří svévolně a vědomě popírali, že Boží duch působí prostřednictvím Krista, nebudou vzkříšeni, a tak nemohou ‚uprchnout před soudem gehenny‘. (Mt 23:13, 33; Mr 3:22–30)

Zloděj na kůlu. Ježíš slíbil zloději, který visel na kůlu vedle něho a projevil v něj určitou víru, že bude žít v ráji. (Lk 23:39–43; viz heslo RÁJ.) Mnozí badatelé se sice pokoušeli z tohoto slibu vyčíst myšlenku, že jím byl zloději zaručen věčný život, jenže na podkladě mnoha již rozebíraných biblických textů je zřejmé, že to tak není. I když zloděj uznal, že jeho zločinecká činnost je ve srovnání s Ježíšovou nevinností zavrženíhodná (Lk 23:41), přesto nic neukazuje, že začal ‚nenávidět špatnost a milovat spravedlnost‘; když umíral, neměl příležitost „obrátit se“ a konat „skutky, které přísluší pokání“, a také nebyl pokřtěn. (Sk 3:19; 26:20) Proto je zřejmé, že k tomuto jednání dostane příležitost, až bude vzkříšen z mrtvých. (Srovnej Zj 20:12, 13.)

Jak může Bůh, který je dokonalý, ‚pocítit lítost‘?

Ve většině případů, kde je hebrejské slovo na·chamʹ použito ve smyslu „pocítit lítost“, se jedná o Jehovu Boha. V 1. Mojžíšově 6:6, 7 je uvedeno, že „Jehova pocítil lítost, že udělal na zemi lidi, a v srdci ho zabolelo“. Lidská ničemnost byla totiž tak velká, že se Bůh rozhodl setřít lidi z povrchu zemské půdy celosvětovou potopou. To nemůže znamenat, že Bůh pocítil lítost v tom smyslu, že by ve svém stvořitelském díle udělal chybu, protože ‚jeho činnost je dokonalá‘. (5Mo 32:4, 5) Lítost je protikladem příjemného uspokojení a radosti. Bůh tedy pociťoval lítost nad tím, že potom, co stvořil lidi, lidé začali jednat tak zle, že je povinen (a to právem) celé lidstvo zahubit — s výjimkou Noema a jeho rodiny. Bůh totiž ‚nemá potěšení ze smrti ničemného‘. (Ez 33:11)

M’Clintockova a Strongova Cyclopædia k tomu uvádí: „O Bohu je řečeno, že činil pokání [na·chamʹ, pociťoval lítost]; to se však dá chápat jen jako změna jeho chování k jeho tvorům, že jim buď dává dobro, nebo že je postihuje zlem — tato změna v Božím jednání vyplývá ze změny v jeho tvorech; proto je tedy o Bohu po lidském způsobu řečeno, že činil pokání.“ (1894, sv. VIII, s. 1042) Boží spravedlivá měřítka zůstávají stálá, trvalá, neměnná a nepodléhají kolísání. (Mal 3:6; Jk 1:17) Žádné okolnosti nemohou Boha přimět k tomu, aby na svá měřítka změnil názor, aby se od nich odvrátil nebo aby od nich upustil. Jeho inteligentní tvorové však mohou mít kladné, nebo záporné názory a reakce na tato dokonalá měřítka i na to, jak je Bůh uplatňuje. Jsou-li jejich postoje dobré, dělá to Bohu radost, jsou-li však špatné, působí mu to lítost. Kromě toho se kladný postoj Božího tvora může změnit v záporný, nebo záporný v kladný, avšak Bůh svá měřítka nemění, aby se svým tvorům přizpůsobil, a proto se jeho radost (a s ní spojené požehnání) může podle toho změnit v lítost (a s ní spojené ukázňování či trest), nebo naopak. Boží rozsudky a rozhodnutí tedy naprosto nejsou ovlivněny nějakým rozmarem, nestálostí, nespolehlivostí nebo chybou, a Bůh tedy nikdy nejedná nevypočitatelně nebo výstředně. (Ez 18:21–30; 33:7–20)

Hrnčíř může začít vyrábět nádobu určitého druhu, a jestliže ‚jeho ruka tu nádobu zkazila‘, může ji potom předělat na nádobu jiného druhu. (Jer 18:3, 4) Tímto příkladem Jehova nechce znázornit, že něco ‚kazí svou rukou‘ jako lidský hrnčíř, ale naopak jím znázorňuje, že má nad lidmi autoritu — že má moc upravovat své jednání s nimi podle toho, jakým způsobem reagují, nebo nereagují, na jeho spravedlnost a milosrdenství. (Srovnej Iz 45:9; Ří 9:19–21.) Může tedy ‚pocítit lítost nad neštěstím, které zamýšlel vykonat‘ na nějakém národu, nebo může ‚pocítit lítost nad dobrým, o němž si řekl, že pro jeho dobro učiní‘; všechno závisí na tom, jak ten národ reagoval na dřívější Boží jednání s ním. (Jer 18:5–10) Nejde tedy o chybu Velkého Hrnčíře, Jehovy, ale o to, že lidská „hlína“ prochází „metamorfózou“ (změnou tvaru nebo složení), pokud jde o stav srdce, a to potom vyvolává lítost neboli změnu smýšlení u Jehovy.

To platí jak o jednotlivcích, tak i o celých národech, a protože Jehova Bůh o sobě říká, že ‚pociťoval lítost‘ nad určitými svými služebníky, například nad králem Saulem, který se odvrátil  od spravedlnosti, je z toho vidět, že budoucnost těchto lidí Bůh nepředurčuje. (Viz heslo ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM.) To, že Bůh pociťoval lítost nad Saulovým odklonem, neznamená, že se dopustil omylu, když ho vybral za krále, a že tedy z tohoto důvodu pociťoval lítost. Bůh musel naopak pociťovat lítost proto, že Saulovi, člověku se svobodnou vůlí, dal skvělou výsadu a příležitost a Saul to nevyužil k dobrému, a proto, že kvůli změně v Saulově jednání musel také Bůh změnit své jednání s ním. (1Sa 15:10, 11, 26)

Když prorok Samuel oznamoval Saulovi Boží nepříznivý rozsudek, řekl mu, že „Izraelova Znamenitost [se] neprokáže jako falešná a On nebude pociťovat lítost, vždyť On není pozemský člověk, aby pociťoval lítost“. (1Sa 15:28, 29) Lidé často porušují své slovo, neplní sliby a nedodržují dohodnuté podmínky; z nedokonalosti se dopouštějí chyb v úsudku, a pak toho litují. To u Boha není možné. (Ža 132:11; Iz 45:23, 24; 55:10, 11)

Smlouvou, kterou po potopě Bůh uzavřel mezi sebou a ‚vším tělem‘, bylo například bezpodmínečně zaručeno, že Bůh již nikdy vodami potopy nezaplaví celou zemi. (1Mo 9:8–17) Není tedy možné, aby změnil svůj postoj k této smlouvě nebo aby ‚litoval‘ toho, že ji uzavřel. Podobně do své smlouvy s Abrahamem „vstoupil s přísahou“ jako s „právní zárukou“, protože tak chtěl „hojněji dokázat dědicům slibu nezměnitelnost své rady“ a ukázat, že jeho slib a jeho přísaha jsou „dvě nezměnitelné věci, ve kterých je nemožné, aby Bůh lhal“. (Heb 6:13–18) Také smlouva o kněžství podle způsobu Melchisedeka, kterou Bůh přísežně uzavřel se svým Synem, byla podobně něčím, nad čím Bůh „nepocítí lítost“. (Heb 7:20, 21; Ža 110:4; srovnej Ří 11:29.)

Jestliže však Bůh dává slib nebo uzavírá smlouvu, může v souvislosti s tím stanovit požadavky či podmínky, které musí splňovat ti, jimž ten slib dává nebo s nimiž tu smlouvu uzavírá. Izraelitům slíbil, že se stanou jeho „zvláštním majetkem“ a „královstvím kněží a svatým národem“, jestliže budou přesně poslouchat jeho hlas a dodržovat jeho smlouvu. (2Mo 19:5, 6) Bůh tuto smlouvu dodržoval, ale Izraelité ji nedodržovali; neustále ji porušovali. (Mal 3:6, 7; srovnej Ne 9:16–19, 26–31.) Když tedy Bůh nakonec tuto smlouvu zrušil, udělal to plným právem; odpovědnost za nesplnění jeho slibu zcela spočívala na Izraelitech, protože tuto smlouvu porušovali. (Mt 21:43; Heb 8:7–9)

Stejným způsobem Bůh může „pocítit lítost“ neboli ‚odvrátit se‘ od vykonání nějakého trestu, jestliže výstraha před trestem vyvolala u přestupníků změnu postoje i jednání. (5Mo 13:17; Ža 90:13) Vracejí se k Bohu, a Bůh se ‚vrátí‘ k nim. (Ze 8:3; Mal 3:7) Už mu ‚nepůsobí bolest‘, ale Bůh se nyní raduje, protože nemá potěšení ze smrti hříšníků. (Lk 15:10; Ez 18:32) Jehova sice nikdy neustupuje od svých spravedlivých požadavků, ale poskytuje lidem pomoc, aby se k němu mohli vrátit, a dokonce je k tomu povzbuzuje. Laskavě je vybízí, aby se k němu vrátili, ‚rozprostírá své ruce‘ a prostřednictvím svých zástupců říká: „Obraťte se zpět, prosím, . . . abych vám nezpůsobil neštěstí.“ „Nedělejte, prosím, tuhle odpornost, kterou nenávidím.“ (Iz 65:1, 2; Jer 25:5, 6; 44:4, 5) Bůh poskytuje dostatek času na změnu (Ne 9:30; srovnej Zj 2:20–23) a projevuje velkou trpělivost a snášenlivost, protože „netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání“. (2Pe 3:8, 9; Ří 2:4, 5) Občas se laskavě postaral o to, aby s jeho poselstvím byly spojeny mocné skutky neboli zázraky, které potvrzovaly, že jeho poslové mají pověření od Boha, a v těch, kdo poselství naslouchali, tyto zázraky posilovaly víru. (Sk 9:32–35) Když lidé nevěnují jeho poselství pozornost, Bůh je ukázňuje; odejme jim svou přízeň a ochranu a tak připustí, aby trpěli nedostatkem a hladem a aby byli utlačováni svými nepřáteli. To je možná přivede k rozumu a k tomu, že znovu budou mít správnou bázeň před Bohem, nebo si možná uvědomí, že jednali pošetile a že měli nesprávné pořadí hodnot. (2Pa 33:10–13; Ne 9:28, 29; Am 4:6–11)

Boží trpělivost však má své hranice, a když dostoupí až k těmto hranicím neboli když Jehovu ‚unaví pociťovat lítost‘, pak jeho rozhodnutí trestat je neměnné. (Jer 15:6, 7; 23:19, 20; 3Mo 26:14–33) Už proti takovým lidem nebude jen ‚vymýšlet‘ čili ‚utvářet‘ neštěstí (Jer 18:11; 26:3–6), ale dospěl k nezvratnému rozhodnutí. (2Kr 23:24–27; Iz 43:13; Jer 4:28; Sef 3:8; Zj 11:17, 18)

Bůh ochotně odpouští lidem, kteří činí pokání, a také jim milosrdně poskytuje možnost odpuštění i při opakovaných přestupcích, a tím dává příklad všem svým služebníkům. (Mt 18:21, 22; Mr 3:28; Lk 17:3, 4; 1Ja 1:9; viz heslo ODPUŠTĚNÍ.)