Jeho účelem je přesvědčit druhé o tom, že zhřešili, a přimět je, aby své chyby uznali a napravili. Naproti tomu přísně někoho napomenout může znamenat udělit někomu výtku, aniž je potřeba předkládat důkazy o jeho provinění. (Viz heslo PŘÍSNÉ NAPOMENUTÍ.) Hebrejské sloveso ja·khachʹ (pokárat) je právnický výraz, který se také překládá jako ‚zúčtovat‘ (Iz 37:4) a ‚urovnat záležitosti‘ (Iz 1:18; 2:4). Odpovídajícím výrazem v řečtině je slovo e·legʹcho. Oba výrazy v sobě často nesou myšlenku usvědčení z hříchu a výzvy k pokání. V řecké Septuagintě se výraz ja·khachʹ na mnoha místech překládá slovem e·legʹcho, a dílo Theological Dictionary of the New Testament k tomu uvádí: „Je tím označeno ukázňování a výchova, kterou člověku poskytuje Bůh jako výsledek své soudcovské činnosti. To zahrnuje všechny stránky výchovy od usvědčení hříšníka až po jeho potrestání, od poučení, které spravedlivý získává z těžkých zkoušek, až po pokyny, kterými je vyučován a napomínán.“ (G. Kittel, ed., 1964, sv. II, s. 473)

Kdy je potřebné. Lidem, proti nimž druzí zhřešili, bylo v Zákoně, který dal Bůh Izraeli, řečeno: „Nebudeš nenávidět svého bratra ve svém srdci. Rozhodně bys měl pokárat svého společníka, abys nenesl hřích spolu s ním.“ (3Mo 19:17) Zákon nedovoloval chovat vůči provinilému bratrovi pocit nelibosti. Nevinný měl provinilce pokárat a jeho cílem mělo být odvrátit jej od hříchu. Opomenutí vykonat tuto morální odpovědnost mohlo vést k dalšímu hříchu provinilce a člověk, který svého bližního nepokáral, byl za takový hřích spoluodpovědný. (Srovnej Mt 18:15.)

Starší jako zástupci sboru musí občas pokárat ty, kdo se dopustili vážných provinění, a to dokonce i v přítomnosti dalších lidí, kteří o hříšném jednání vědí. Takové pokárání se neomezuje pouze na ty, kdo jsou vůči němu vnímaví. Starší jsou vybízeni, že mají také „kárat ty, kdo odporují“ a ‚přísně kárat‘ ty, kdo jsou ‚nepoddajní‘ a ‚neužiteční mluvkové‘. (1Ti 5:20; Tit 1:9, 10, 13)

Ačkoli pokárání může těm, kdo je přijímají, přinést užitek, snahy karatele se ne vždy setkávají s oceněním. Proto Přísloví 9:7, 8 varují: „Kdo vede k nápravě posměvače, bere na sebe zneuctění, a kdo kárá někoho ničemného — jeho vada. Nekárej posměvače, aby tě neměl v nenávisti. Dej pokárání moudrému, a bude tě milovat.“

Správný postoj. Každé pokárání, které je pevně založeno na Písmu, je ve skutečnosti káráním od Boha, protože Písmo je inspirováno Bohem. (2Ti 3:16) Kárání od Jehovy je projevem lásky, a proto bychom si je neměli ošklivit ani je zavrhovat. (Př 3:11, 12) Ježíš Kristus se pro svou náklonnost, kterou má ke členům sboru, jehož je hlavou, stará o to, aby potřebné kárání bylo poskytováno skrze duchovně způsobilé muže. (Zj 3:14, 19) Moudří lidé oceňují to, že „kárání ukázňováním jsou cestou života“. (Př 6:23)

Hříšným lidským sklonem je nelibost vůči kárání a vůči lidským služebníkům, jejichž prostřednictvím může kárání přicházet. Ale podvolit se tomuto sklonu snižuje člověka na úroveň nerozumných zvířat, která postrádají jakoukoli morální rozlišovací schopnost, jak to vyjadřuje inspirované přísloví: „Kdo nenávidí kárání, je nerozumný.“ (Př 12:1) Naproti tomu žalmista David, který byl opakovaně kárán, napsal: „Kdyby mě udeřil spravedlivý, byla by to milující laskavost, a kdyby mě pokáral, byl by to olej na hlavu, jejž by má hlava nechtěla odmítnout.“ (Ža 141:5)