Osvobození od pýchy nebo domýšlivosti; poníženost mysli. Není to slabost, ale stav mysli, který se Jehovovi líbí.

Slovo „pokora“ je v Hebrejských písmech odvozeno od kořenného slova (ʽa·nahʹ), které znamená „být ztrápený; být pokořený; být utlačovaný“. Slova odvozená od tohoto kořene se překládají jako „pokora“, „mírnost“, „trápení“ a podobně. Dvě další hebrejská slovesa, která se vztahují k „pokoře“, jsou ka·naʽʹ (doslova „podmanit [sám sebe]“) a ša·felʹ (doslova „být nízký“ nebo „stát se nízkým“). V Křesťanských řeckých písmech se jako „pokora“ a „poníženost mysli“ překládá slovo ta·pei·no·fro·syʹne. Je odvozeno od slov ta·pei·noʹo („ponížit“) a fren („mysl“).

Člověk se může stát pokorným tím, že o svém vztahu k Bohu a k bližním uvažuje na základě toho, co je uvedeno v Bibli, a jestliže potom tyto zásady uplatňuje. Hebrejské slovo hith·rap·pesʹ, které se překládá jako „pokoř se“, doslova znamená „pošlapej se“. Výstižně to vyjadřuje jednání popsané moudrým pisatelem Přísloví: „Můj synu, jestliže ses zaručil za svého bližního, . . . jestliže jsi byl lapen do léčky řečmi svých úst, . . . dostal [ses] do dlaně svého bližního: Jdi, pokoř se [pošlapej se] a neodbytně na svého bližního útoč. . . . Osvoboď se.“ (Př 6:1–5) Jinými slovy odvrhni pýchu, uznej svou chybu, urovnej věci a usiluj o odpuštění. Ježíš nabádal, aby se člověk před Bohem pokořil jako dítě a nesnažil se nějak vynikat, ale aby naopak sloužil svým bratrům. (Mt 18:4; 23:12)

Člověk se také může naučit pokoře tím, že je sám ponížen a pokořen. Jehova řekl Izraelitům, že je pokořil, když je přiměl chodit čtyřicet let pustinou proto, aby je vyzkoušel a zjistil, co je v jejich srdci, a aby je přiměl poznat, že „člověk opravdu nežije samotným chlebem, ale že člověk opravdu žije každým výrokem Jehovových úst“. (5Mo 8:2, 3) Mnozí Izraelité měli z této tvrdé zkušenosti nepochybně užitek a získali tak pokoru. (Srovnej 3Mo 26:41; 2Pa 7:14; 12:6, 7.) Jestliže se nějaký člověk nebo národ nechce stát pokorným či nechce pokorně přijmout ukázňování, bude pokořen v pravý čas. (Př 15:32, 33; Iz 2:11; 5:15)

Líbí se Bohu. Pokora má v Jehovových očích velkou cenu. Bůh sice lidstvu nic nedluží, ale ve své nezasloužené laskavosti pohotově projeví milosrdenství a přízeň těm lidem, kteří se před ním pokoří. Takoví lidé dávají najevo, že nespoléhají sami na sebe ani se sami sebou nevychloubají, ale obracejí se k Bohu a chtějí konat jeho vůli. Jak to říkají inspirovaní křesťanští pisatelé Jakub a Petr: „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (Jk 4:6; 1Pe 5:5)

Pokud se lidé, kteří v minulosti dělali velmi špatné věci, před Jehovou pokoří a budou ho snažně prosit o milosrdenství, Jehova je vyslyší. Judský král Manasse podporoval v zemi falešné uctívání a tak sváděl obyvatele Judy a Jeruzaléma, „aby činili hůře než národy, které Jehova  vyhladil z místa před izraelskými syny“. Nicméně, když Jehova dovolil asyrskému králi, aby odvedl Manasseho do zajetí, Manasse se stále „velice pokořoval kvůli Bohu svých praotců. A stále se k němu modlil, takže On se od něho nechal snažně uprosit a slyšel jeho žádost o přízeň a navrátil ho do Jeruzaléma k jeho kralování; a Manasse poznal, že Jehova je pravý Bůh.“ Tak se Manasse naučil pokoře. (2Pa 33:9, 12, 13; srovnej 1Kr 21:27–29.)

Poskytuje správné vedení. Člověk, který se před Bohem pokoří, může očekávat Boží vedení. Ezra měl velkou odpovědnost, když vedl více než 1 500 mužů — nepočítaje kněze, Netinim, ženy a děti — z Babylóna zpět do Jeruzaléma. Navíc s sebou nesli velké množství zlata a stříbra pro vyzdobení jeruzalémského chrámu. Na této cestě potřebovali ochranu, ale Ezra nechtěl žádat perského krále o vojenský doprovod a ukázat tak, že spoléhá na lidskou sílu. Kromě toho již předtím králi řekl: „Ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají k dobrému.“ Vyhlásil tedy půst, aby se lidé pokořili před Jehovou. Předložili Bohu žádost, a Bůh jim naslouchal a poskytl jim na cestě ochranu před nepřáteli číhajícími v záloze, takže svou odvážnou cestu úspěšně dokončili. (Ezr 8:1–14, 21–32) Proroku Danielovi, který byl ve vyhnanství v Babylóně, Bůh prokázal velkou přízeň tím, že k němu poslal anděla s viděním; Daniel se totiž pokořil před Bohem, když hledal vedení a porozumění. (Da 10:12)

Pokora bude člověka vést po správné životní cestě a dovede ho ke slávě, protože je to Bůh, kdo jednoho vyvyšuje a druhého snižuje. (Ža 75:7) „Před zřícením je srdce muže povýšené, a před slávou je pokora.“ (Př 18:12; 22:4) Člověk, který usiluje o slávu svou domýšlivostí, tedy neuspěje, jako neuspěl judský král Uzzijáš, který začal jednat opovážlivě, a nezákonně si přivlastnil povinnosti kněží: „Jakmile však byl silný, jeho srdce se stalo domýšlivým do té míry, že působilo zkázu, takže jednal nevěrně proti Jehovovi, svému Bohu, a vešel do Jehovova chrámu pálit kadidlo na oltáři pro kadidlo.“ Když se Uzzijáš rozvzteklil na kněze kvůli tomu, že ho kárali, postihlo ho malomocenství. (2Pa 26:16–21) Nedostatek pokory zavedl Uzzijáše na špatnou cestu a způsobil jeho pád.

Pomáhá člověku v době strastí. Pokora může značně pomáhat tomu, kdo se setká se zkouškou v podobě nějaké strasti. Postihne-li člověka neštěstí, dokáže to díky pokoře nejen snést a vytrvat, ale také dále sloužit Bohu. Král David prošel mnoha strastmi. Král Saul ho honil jako psance. David si však nikdy nestěžoval na Boha a nevyvyšoval se nad Jehovova pomazaného. (1Sa 26:9, 11, 23) David svým milostným poměrem s Bat-šebou zhřešil proti Jehovovi, ale když ho Boží prorok Natan velmi přísně pokáral, David se před Bohem pokořil. (2Sa 12:9–23) Jistý Benjamínovec jménem Šimei potom začal na Davida veřejně svolávat zlo a Davidův důstojník Abišai chtěl Šimeie za tento projev neúcty ke králi zabít. David projevil pokoru a Abišaiovi odpověděl: „Hle, můj vlastní syn, který vyšel z mého vlastního nitra, hledá mou duši; a oč více teď nějaký Benjamínovec! . . . Snad Jehova uvidí svým okem a Jehova mi skutečně navrátí dobrotu místo jeho zlořečení tohoto dne.“ (2Sa 16:5–13) Později David proti Jehovově vůli sečetl lid. Zpráva uvádí: „A Davida začalo jeho srdce tepat potom, co tak sečetl lid. David tudíž řekl Jehovovi: ‚Velice jsem zhřešil v tom, co jsem učinil . . . ; vždyť jsem jednal velmi pošetile.‘“ (2Sa 24:1, 10) David byl sice potrestán, ale nebyl sesazen z postavení krále; velkou úlohu v tom, že získal opět Jehovovu přízeň, hrála Davidova pokora.

Boží vlastnost. Sám Jehova Bůh zahrnuje mezi své vlastnosti pokoru. Jeho pokora nepramení z nějakého pocitu méněcennosti či podřízenosti jiným osobám. Projevuje pokoru spíše tím, že prokazuje milosrdenství pokorným hříšníkům a má s nimi velký soucit. Projevem Jehovovy pokory je to, že s hříšníky vůbec jedná a že dal jako oběť za hříchy lidstva svého Syna. Jehova Bůh již asi 6 000 let připouští zlo a dovoluje lidem, aby přiváděli na svět potomky, přestože Adam, otec všech lidí, zhřešil. Z nezasloužené laskavosti bylo Adamovým potomkům projeveno milosrdenství tím, že dostali příležitost žít věčně. (Ří 8:20, 21) Kromě jiných znamenitých Božích vlastností se v tom projevuje i Boží pokora.

Král David tuto vlastnost poznal, když mu Bůh projevoval nezaslouženou laskavost, a David si jí vážil. Jehova ho osvobodil z ruky všech jeho nepřátel a David mu potom zpíval: „Dáš mi svůj štít záchrany a tvá pokora mě činí velkým.“ (2Sa 22:36; Ža 18:35) Ve své velké důstojnosti Jehova sice sedí na vyvýšeném místě v nejvyšších nebesích,  ale přesto o něm může být řečeno: „Kdo je jako Jehova, náš Bůh, ten, který si dělá obydlí ve výši? Snižuje se, aby shlédl na nebe a zemi, pozvedá poníženého až z prachu; vyvyšuje chudého z jámy s popelem, aby ho posadil s urozenými, s urozenými jeho lidu.“ (Ža 113:5–8)

Pokora Ježíše Krista. Během svého života na zemi poskytl Ježíš Kristus největší příklad pokorného Božího služebníka. Večer před svou smrtí se Ježíš přepásal ručníkem a každému ze svých dvanácti apoštolů umyl a osušil nohy. Tuto službu obvykle vykonávali sluhové a otroci. (Jan 13:2–5, 12–17) Ježíš svým učedníkům řekl: „Kdokoli se vyvyšuje, bude pokořen, a kdokoli se pokořuje, bude vyvýšen.“ (Mt 23:12; Lk 14:11) Apoštol Petr, který tam onoho večera byl, si Ježíšův znamenitý příklad pamatoval a žil v souladu s těmito jeho slovy. Petr později své spoluvěřící nabádal: „Všichni se . . . přepásejte ponížeností mysli k sobě navzájem . . . Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás vyvýšil v patřičném čase.“ (1Pe 5:5, 6)

Apoštol Pavel povzbuzuje křesťany ke stejnému myšlenkovému postoji, jaký měl Ježíš Kristus; poukazuje na to, že Boží Syn měl ve své předlidské existenci vysoké postavení v nebesích u svého Otce Jehovy, že se ochotně zřekl sám sebe, přijal podobu otroka a stal se podobným lidem. Pavel dodává: „Více než to: Když se [Ježíš] nalézal v lidské podobě, pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu.“ Ježíšova vlastní slova o odměně za pokoru se v jeho vlastním případě mocně prokázala jako pravdivá, jak to apoštol říká dále: „Právě proto ho také Bůh vyvýšil do nadřazeného postavení a laskavě mu dal jméno, které je nad každým jiným jménem.“ (Fil 2:5–11)

Ještě významnější je, že Kristus i přes své velmi vyvýšené postavení, kdy má ‚všechnu autoritu v nebi i na zemi‘, aby vykonával Boží vůli týkající se země (Mt 28:18; 6:10), bude stále stejně pokorný i na konci svého Tisíciletého panování. Písmo nám tedy říká: „Až mu bude podřízeno všechno, potom se také sám Syn podřídí Tomu, kdo mu podřídil všechno, aby Bůh byl každému vším.“ (1Ko 15:28)

Ježíš Kristus o sobě řekl: „Jsem mírné povahy a ponížený v srdci.“ (Mt 11:29) Když se lidem v Jeruzalémě představil jako jejich Král, naplnil tím proroctví, které o něm říkalo: „Pohleď, přichází k tobě tvůj král. Je spravedlivý, ano, zachráněný; pokorný, a jede na oslu, ano na vzrostlém zvířeti, synu oslice.“ (Ze 9:9; Jan 12:12–16) Ve svém vyvýšeném nebeském postavení, kdy vystupuje proti Božím nepřátelům, dostává prorocký příkaz: „Ve své nádheře postupuj k úspěchu; jeď ve věci pravdy a pokory a spravedlnosti.“ (Ža 45:4) Lidé, kteří jsou pokorní, se proto mohou radovat, i když je snad pyšní a povýšení lidé drtí a špatně s nimi zacházejí. Mohou nacházet útěchu ve slovech: „Hledejte Jehovu, všichni mírní země, kteří jste prováděli Jeho vlastní soudcovské rozhodnutí. Hledejte spravedlnost, hledejte mírnost. Pravděpodobně se budete moci skrýt v den Jehovova hněvu.“ (Sef 2:3)

Slova, která Jehova pronesl k Izraelitům před zničením Jeruzaléma, varovala a zároveň utěšovala pokorné lidi prohlášením, že Bůh bude v patřičném čase jednat v jejich prospěch. Jehova řekl: „Tehdy z tvého středu odstraním tvé domýšlivě rozjásané; a už nikdy nebudeš domýšlivé na mé svaté hoře. A jistě uprostřed tebe ponechám pokorný a ponížený lid, a ti se budou vskutku utíkat k Jehovovu jménu.“ (Sef 3:11, 12) Pokora skutečně povede k záchraně mnoha lidí, protože je napsáno: „Pokorný lid zachráníš; ale tvé oči jsou proti domýšlivým, abys je snížil.“ (2Sa 22:28) Máme tedy příslib, že Král Ježíš Kristus, jenž jede ve věci pravdy a pokory a spravedlnosti, zachrání svůj lid, který se před ním a před jeho Otcem, Jehovou, pokořuje.

Křesťané musí pěstovat pokoru. Apoštol Pavel radí spolukřesťanům, aby si oblékli osobnost, která „se obnovuje . . . podle obrazu Toho, jenž ji stvořil“, a přitom říká: „Jako Boží vyvolení, svatí a milovaní, si tedy oblékněte něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a trpělivost.“ (Kol 3:10, 12) Pavel křesťanům uvádí znamenitý příklad Krista a nabádá je: „S ponížeností mysli budete považovat ostatní [Boží služebníky] za sobě nadřazené.“ (Fil 2:3) Znovu vyzývá: „Dbejte o druhé stejně jako sami o sebe; nedbejte o povýšené věci, ale dejte se vést věcmi poníženými. Nestaňte se rozvážnými ve svých vlastních očích.“ (Ří 12:16)

Ve stejném duchu říká Pavel křesťanům v Korintu: „Vždyť ačkoli jsem svobodný ode všech, učinil jsem se otrokem všech, abych získal co nejvíce lidí. A tak jsem se Židům stal jako Žid, abych získal Židy; těm pod zákonem jsem se stal  jako pod zákonem, ačkoli sám nejsem pod zákonem, abych získal ty pod zákonem. Těm bez zákona jsem se stal jako bez zákona, ačkoli nejsem bez zákona vůči Bohu, ale jsem pod zákonem vůči Kristu, abych získal ty bez zákona. Slabým jsem se stal slabým, abych získal slabé. Stal jsem se lidem všeho druhu vším, abych rozhodně některé zachránil.“ (1Ko 9:19–22) Takové jednání vyžaduje skutečnou pokoru.

Působí pokoj. Pokora přispívá k pokoji. Pokorný člověk nebojuje se svými křesťanskými bratry, aby prosadil svá domnělá osobní „práva“. Apoštol dokazoval, že ačkoli má svobodu dělat všechno, přesto bude dělat jen to, co buduje. A pokud by svým osobním jednáním zatížil svědomí některého bratra, bude se tomuto jednání vyhýbat. (Ří 14:19–21; 1Ko 8:9–13; 10:23–33)

Pokora je k zachování pokoje potřebná také tehdy, když máme jednat podle Ježíšovy rady, abychom druhým lidem odpustili to, čím se proti nám prohřešili. (Mt 6:12–15; 18:21, 22) A jestliže nějaký člověk někoho jiného urazí, je pro něj zkouškou pokory, má-li poslechnout příkaz, aby šel k tomu člověku, přiznal přestupek a požádal o odpuštění. (Mt 5:23, 24) Nebo jestliže k člověku přijde někdo, koho urazil, potom ho pouze láska spojená s pokorou podnítí, aby svůj přestupek uznal a okamžitě věci urovnal. (Mt 18:15; Lk 17:3; srovnej 3Mo 6:1–7.) To, čím taková pokora přispívá k pokoji jednotlivce a organizace, značně převažuje nad pocitem pokoření; navíc pokorným jednáním se tato znamenitá vlastnost — pokora — v člověku rozvíjí a posiluje.

Nezbytná pro jednotu ve sboru. Pokora křesťanovi pomůže, aby se spokojil s věcmi, které má, a pomůže mu zachovat si radost a vyrovnanost. Vzájemná závislost křesťanů ve sboru, jak ji znázorňuje apoštol Pavel ve 12. kapitole prvního dopisu Korinťanům, je založena na poslušnosti, pokoře a ochotě podřídit se Božímu organizačnímu uspořádání. Je-li tedy mužům ve sboru řečeno: „Jestliže někdo usiluje o úřad dozorce, touží po znamenité práci“, je jim také řečeno, že nemají o odpovědné postavení, například o postavení učitelů ve sboru, usilovat ctižádostivě; učitelé ve sboru totiž ‚obdrží těžší soud‘. (1Ti 3:1; Jk 3:1)

Všichni, muži i ženy, by se měli podřizovat těm, kdo poskytují vedení, a pokud jde o jakékoli jmenování nebo přidělení odpovědného úkolu, měli by čekat na Jehovu. Povýšení totiž přichází od něho. (Ža 75:6, 7) Jak řekl jeden Levita z Korachových synů: „Zvolil jsem si stát u prahu v domě svého Boha spíše než pohybovat se ve stanech ničemnosti.“ (Ža 84:10) Rozvíjení takové pravé pokory vyžaduje čas. Když Písmo stanovuje požadavky pro člověka, který by měl být jmenován pro úřad dozorce, výslovně uvádí, že by do tohoto úřadu neměl být jmenován nově obrácený muž, „aby se snad nenadul pýchou a nepropadl rozsudku vynesenému nad Ďáblem“. (1Ti 3:6)

Falešná pokora. Křesťané jsou varováni před tím, aby jejich pokora nebyla pouze povrchní. Každý, kdo má potěšení ve zdánlivé pokoře, může být „bez pravého důvodu nadutý svým tělesným smýšlením“. Doopravdy pokorný člověk si nebude myslet, že Boží Království nebo vstup do něj nějak souvisí s tím, co člověk jí nebo pije, či co jíst nebo pít odmítá. Bible ukazuje, že někdo jí nebo pije, či snad odmítá požívat určité věci, protože si myslí, že ze zdravotních důvodů nebo kvůli svědomí by to tak měl udělat. Jestliže si však někdo myslí, že jeho dobré postavení u Boha závisí na tom, zda jí či pije určité věci nebo se jich dotýká, anebo zda to nedělá, či na tom, zda slaví určité náboženské svátky, anebo je neslaví, neuvědomuje si, že jeho skutky „vlastní . . . zdání moudrosti v dobrovolně přijatém způsobu uctívání a zdánlivé pokoře, krutém zacházení s tělem; ale nemají hodnotu v boji proti uspokojování těla“. (Kol 2:18, 23; Ří 14:17; Ga 3:10, 11)

Falešná pokora může v člověku skutečně vyvolávat domýšlivost. Takový člověk má totiž možná sklon myslet si, že je spravedlivý svou vlastní zásluhou; nebo má snad pocit, že dosahuje svých cílů, a neuvědomuje si, že Jehovu nemůže oklamat. Jestliže se u někoho rozvine domýšlivost, bude časem pokořen způsobem, který se mu nebude líbit. Bude ponížen, a to možná ke své vlastní zkáze. (Př 18:12; 29:23)