Přejít k článku

Přejít na obsah

Posměch

Posměch

Znevažující jednání nebo jednání, které někoho vystavuje pohrdání, posměškům či výsměchu. Existuje mnoho hebrejských a řeckých slov, která vyjadřují různý stupeň posměchu, a jejich výběr závisí na okolnostech. V Bibli tedy čteme o lidech, kteří se druhým posmívají, vysmívají, pošklebují či smějí nebo si z nich tropí žerty.

Posměvači jsou většinou druhým lidem odporní. (Př 24:9) Jestliže posměvači nepřijmou kárání, postihne je pohroma. (Př 1:22–27) A ti, kdo se posmívají chudým lidem, nebo dokonce vlastním rodičům, jsou opravdu opovrženíhodní. (Př 17:5; 30:17) Posměvači často odmítají naslouchat přísnému napomenutí (Př 13:1) a nemilují ty, kdo je kárají. (Př 9:7, 8; 15:12) Přesto však by měli být ukázňováni k užitku druhých. (Př 9:12; 19:25, 29; 21:11) Lepší je takové bezbožné lidi vyhnat než zůstávat v jejich společnosti; mnohem šťastnější jsou ti, kdo nechtějí sedět s bezbožnými posměvači. (Ža 1:1; Př 22:10)

Posměch zaměřený proti Božím služebníkům. Jehovovi věrní služebníci neprávem trpěli všemi druhy posměchu. Job byl falešně obviněn, že se vysmíval jiným lidem (Job 11:3), zatímco se vlastně lidé vysmívali jemu, a kvůli svému ryzímu jednání se jim stal terčem posměchu. (Job 12:4; 17:2; 21:3) Davidovi se lidé také vysmívali a byl jim k posměchu. (Ža 22:7; 35:16) Podobně Eliša (2Kr 2:23), Nehemjáš i ti, kdo s ním byli ve spojení (Ne 2:19; 4:1), a mnozí jiní „byli zkoušeni posměchem“. (Heb 11:36) Když judský král Ezekjáš poslal běžce do všech měst, která patřila Efrajimovi a Manassemu, kde měli vyzývat obyvatele, aby přišli do Jeruzaléma a oslavili Pasach, mnozí lidé se těmto poslům posmívali. (2Pa 30:1, 10) Tímto způsobem odpadlíci z obou domů Izraele jednali s Božími proroky a posly, dokud proti nim všem nevystoupil Jehovův vztek. (2Pa 36:15, 16)

Ježíš a jeho učedníci jsou terčem posměchu. Ježíši Kristu se během jeho pozemské služby v úloze Božího Služebníka a Proroka lidé pošklebovali, vysmívali, tropili si z něho žerty, zacházeli s ním nestoudně, a dokonce na něj plivali. (Mr 5:40; Lk 16:14; 18:32) Zvlášť nenávistně se mu posmívali židovští kněží a vládci. (Mt 27:41; Mr 15:29–31; Lk 23:11, 35) K tomuto posměchu se připojili i římští vojáci, když jim byl Ježíš předán. (Mt 27:27–31; Mr 15:20; Lk 22:63; 23:36)

Podobně se nepoučení a nevěřící lidé vysmívali učedníkům Ježíše Krista. (Sk 2:13; 17:32) Když apoštol Pavel mluvil o posměchu od Židů, jímž trpěli jiní Ježíšovi učedníci, poukázal na prorocký obraz ze starověku, v němž asi pětiletý Izák byl terčem posměchu svého devatenáctiletého nevlastního bratra Išmaela, který si z Izáka ‚tropil žerty‘ (‚tropil posměšky‘, Pent) ze žárlivosti. (1Mo 21:9) Pavel toto prorocké znázornění vysvětlil slovy: „Bratři, jsme děti, které patří slibu stejně jako Izák. Ale právě jako tehdy ten, kdo se narodil podle způsobu těla, začal pronásledovat toho, kdo se narodil podle způsobu ducha [Bůh zasáhl, aby se Izák narodil], tak i nyní.“ (Ga 4:28, 29) Později Pavel napsal: „Vskutku všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2Ti 3:12)

Snášejme posměch se správným postojem. Ježíš Kristus dlouho předem věděl, že se setká s posměchem, který vyvrcholí tím, že bude usmrcen. Uvědomoval si však, že pohany byly vlastně zaměřeny proti Jehovovi, jehož zastupoval, a to pro něho bylo mnohem bolestnější, protože ‚vždy dělal to, co se líbilo jeho Otci‘ (Jan 8:29), a tak se mnohem více zaměřoval na posvěcování jména svého Otce než na cokoli jiného. (Mt 6:9) Proto „když mu spílali, neoplácel spíláním. Když trpěl, nevyhrožoval, ale dále se odevzdával tomu, který soudí spravedlivě.“ Tuto myšlenku vyjadřuje apoštol Petr, když píše křesťanům, zejména otrokům, a nabádá je, aby se takovým jednáním jiných lidí nenechali vyprovokovat k odvetě, protože Kristus je jejich příkladem. Petr říká, že Kristus jim zanechal „vzor“, aby „věrně následovali jeho šlépěje“. (1Pe 2:18–23; Ří 12:17–21)

V jednom okamžiku svého životního běhu prorok Jeremjáš Bohu řekl: „Po celý den jsem se stal předmětem smíchu; každý se mi posmívá.“ Jeremjáš na chvilku zeslábl a kvůli pohaně a pošklebkům uvažoval o ukončení své prorocké činnosti. Uvědomil si však, že příčinou posměchu bylo „Jehovovo slovo“, a Boží slovo se v jeho srdci projevilo jako hořící oheň, který v sobě Jeremjáš nedokázal udržet. Jeremjáš zůstal věrný, a proto Jehova byl s ním „jako někdo strašně mocný“ a posiloval ho, aby nadále sloužil s věrnou oddaností. (Jer 20:7–11)

Job byl spravedlivý muž, který navzdory velkému posměchu zachovával ryzost. Vypěstoval si však nesprávný názor a udělal chybu, za kterou byl napomenut. Elihu o něm řekl: „Který zdatný muž je jako Job, jenž pije posměch jako vodu?“ (Job 34:7) Job se příliš zaměřil na ospravedlnění vlastní osoby, a ne na ospravedlnění Boha, a snažil se vyvyšovat více vlastní spravedlnost než spravedlnost Boží. (Job 35:2; 36:24) Měl sklon se domnívat, že krutý posměch jeho tří „druhů“ je zaměřen proti němu, a ne proti Bohu. Tím se podobal někomu, kdo se zálibně vystavuje pošklebkům a posměchu a považuje to za velmi příjemné jako ten, kdo s potěšením pije vodu. Bůh později Jobovi vysvětlil, že tito posměvači vlastně (při konečném rozboru) mluví o Bohu nepravdu. (Job 42:7) Podobně Jehova řekl proroku Samuelovi, když Izraelité požadovali krále: „Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nebyl králem.“ (1Sa 8:7) A Ježíš svým učedníkům řekl: „Budete předmětem nenávisti všech národů [ne kvůli sobě, ale] kvůli mému jménu.“ (Mt 24:9) Jestliže si křesťan tyto věci podrží v mysli, umožní mu to snášet posměch se správným postojem a bude způsobilý získat odměnu za svou vytrvalost. (Lk 6:22, 23)

Opodstatněný posměch. Posměch může být zasloužený a oprávněný. Ten, kdo neprojevuje předvídavost nebo kdo se neřídí dobrými radami, může jednat tak pošetile, že se stane terčem posměchu. Ježíš uvedl příklad muže, který začal stavět věž, ale předtím nespočítal náklady. (Lk 14:28–30) Jehova vystavil Izraelity „jako pohanu [jejich] sousedům, posměch a pošklebky těm všude kolem“ nich oprávněně, protože se natolik vzpouzeli proti Bohu a byli tak neposlušní, že tím mezi národy ostouzeli Boží jméno. (Ža 44:13; 79:4; 80:6; Ez 22:4, 5; 23:32; 36:4, 21, 22) Prorok Elijáš se právem vysmíval Baalovým kněžím za jejich odpor proti Jehovovi. (1Kr 18:26, 27) Potom, co Senacherib mluvil o Jehovovi uštěpačně a urážlivě před králem Ezekjášem a před obyvateli Jeruzaléma, karta se obrátila — a posměch, pohrdání, pohana a potupná porážka náhle postihly tohoto povýšeného asyrského krále a jeho vojsko. (2Kr 19:20, 21; Iz 37:21, 22) Podobným způsobem se stal předmětem posměchu Moab. (Jer 48:25–27, 39) Národy země zacházejí ve svém posměchu zaměřeném proti Bohu až do krajnosti, ale Jehova se jim bude smát a bude se jim posmívat za jejich prudký odpor proti jeho neomezené svrchovanosti, až budou za své jednání sklízet špatné ovoce. (Ža 2:2–4; 59:8; Př 1:26; 3:34)

Posměvači v „posledních dnech“. Jedním ze znamení „posledních dnů“ mělo být to, že přijdou „posměvači [doslova „hráči ve sportu (v tropení žertů)“] se svým posměchem a budou postupovat podle svých vlastních tužeb [„vlastních tužeb po bezbožných věcech“; Juda 17, 18] a říkat: ‚Kde je ta jeho slíbená přítomnost? Vždyť ode dne, kdy naši praotcové usnuli ve smrti, všechno pokračuje přesně jako od počátku stvoření.‘“ (2Pe 3:3, 4) Takoví lidé se zjevně neřídí varovnou radou z Izajáše 28:21, 22, že posmívat se Jehovovi je velmi nebezpečné.

„Bohu se nelze posmívat.“ Apoštol Pavel varuje před vážným nebezpečím, které postihne toho, kdo se pokusí posmívat se Bohu; před nebezpečím, do něhož se dostane ten, kdo si myslí, že je možné opovrhovat zásadami Boží vlády nebo tyto zásady úspěšně obcházet. Pavel píše křesťanům v Galácii: „Jestliže si totiž někdo myslí, že je něco, když není nic, klame svou vlastní mysl. . . . Nedejte se zavést na scestí: Bohu se nelze posmívat. Vždyť cokoli člověk rozsévá, to také sklidí; protože ten, kdo rozsévá s ohledem na své tělo, sklidí od svého těla porušenost, ale ten, kdo rozsévá s ohledem na ducha, sklidí od ducha věčný život.“ (Ga 6:3–8)

Těmito slovy apoštol ukazuje, že člověk by neměl sám sebe klamat nesprávným posuzováním vlastní hodnoty, a tedy přehlížením Boha a jeho Slova. Měl by svůj život upravit tak, aby chodil duchem, jak to přikazuje Boží slovo. Pokud to někdo nedělá, ale naopak rozsévá s ohledem na tělesné touhy, ‚přijímá Boží nezaslouženou laskavost a opomíjí její účel‘ a tak zachází s Božími pokyny opovržlivě. (2Ko 6:1) Může oklamat sám sebe a myslet si, že je v bezpečí. Bůh však zná jeho srdce a podle toho ho bude soudit.