Hebrejská slovesa ja·reʼʹ (3Mo 19:30; 26:2) a ʽa·racʹ (Ža 89:7; Iz 29:23; 47:12) mohou vyjadřovat pocit posvátné úcty neboli uctivé bázně. Sloveso ʽa·racʹ často znamená třást se hrůzou, strachem nebo posvátnou úctou, anebo takové třesení působit. (Iz 8:12; Ža 10:18; viz heslo BÁZEŇ, STRACH.)

Znatelný doklad Jehovovy přítomnosti naplnil pozorovatele posvátnou úctou. Když byli Izraelité shromážděni u hory Sinaj, viděli, jak sestupuje temný oblak a při tom hřmí a blýská se; byl slyšet zvuk rohu a ten zvuk stále sílil. Celá hora se třásla a kouřilo se z ní. Tento projev moci naplnil Izraelity strachem; dokonce i Mojžíš se třásl. Účelem tohoto projevu Jehovovy slávy bylo vštípit Izraelitům zdravou bázeň, aby nehřešili. (2Mo 19:9, 16–19; 20:18, 20; Heb 12:21)

Znázornění Jehovovy slávy ve vidění vzbuzovalo posvátnou úctu. Plošina nebeského vozu, nad níž prorok Ezekiel viděl Jehovovu slávu, jiskřila jako led vzbuzující posvátnou úctu. Vysoko nad hlavami živých tvorů, kteří znázorňovali cherubíny, vypadala tato plošina jako průsvitný prostor, který vzbuzoval posvátnou úctu svými rozměry i svým vzhledem. Skrz tento průsvitný prostor bylo vidět něco, co vypadalo jako safírový trůn. Sedící postava na trůnu žhnula žlutým jasem élektra v ohni přečišťovače a celá postava byla obklopena podobnou září. Toto vidění Jehovovy slávy na Ezekiela tak zapůsobilo, že padl na tvář ve zbožné úctě. (Ez 1:15–22, 25–28)

Jen Jehova by měl v člověku vzbuzovat takovou posvátnou úctu neboli uctivou bázeň, která ho přiměje, aby Jehovu uctíval. (Ža 89:7; Iz 29:23) Křesťané jsou povzbuzováni, aby ‚prokazovali Bohu posvátnou službu se zbožnou bázní a s posvátnou úctou [tvar řec. deʹos]‘. (Heb 12:28) Boží služebníci dávají svou posvátnou úctu najevo tím, že se usilovně snaží Bohu zalíbit, a uvědomují si, že on bude všechny volat k odpovědnosti a bude soudit nestranně. (1Pe 1:17; Zj 14:7)

Jednotliví lidé i jednotlivé národy někdy také mohou vzbuzovat v druhých jistý pocit posvátné úcty, ať úmyslně, nebo ne. Například Šulamitka zapůsobila na krále Šalomouna tak mocným dojmem, že o ní král řekl, že vzbuzuje posvátnou úctu jako armády seskupené okolo korouhví, připravené k boji. V Šalomounově písni 6:4, 10, kde je to zaznamenáno, hebrejský výraz ʼa·jomʹ znamená „vzbuzující posvátnou úctu“. Když se národ Chaldejců vydal do bitvy, vzbuzoval bázeň. (Hab 1:6, 7) A prostřednictvím proroka Izajáše byl Babylón prorocky vyzván, aby použil svá zaklínadla a kouzla a vzbudil posvátnou úctu v těch, kdo přicházejí proti němu, a tak se zachránil před neštěstím. Ale všechno úsilí zabránit dobytí bude marné. (Iz 47:12–15) Babylón bude poražen vojsky pod vedením Kýra Perského. (Iz 44:24–45:2)

Díky tomu, jak Jehova používal Mojžíše a jak s ním jednal, vzbuzoval Mojžíš v očích Božího  lidu velkou posvátnou úctyhodnost (heb. mó·raʼʹ). (5Mo 34:10, 12; 2Mo 19:9) Ti, kdo měli víru, měli zdravou bázeň před Mojžíšovou autoritou. Uvědomovali si, že skrze něho mluví Bůh. Izraelité měli mít také posvátnou úctu k Jehovově svatyni. (3Mo 19:30; 26:2) To znamenalo, že měli projevovat vůči svatyni uctivou pozornost, měli provádět uctívání způsobem, jaký Jehova stanovil, a měli také jednat v souladu se všemi jeho přikázáními.