Tělesná vlhkost nebo tekutina vylučovaná potními žlázami a vytékající póry v kůži. Pocení je obvykle způsobeno námahou (například při namáhavé práci), emocemi (kupříkladu úzkostí), horkem a podobně.

 Když Adam zhřešil, měl si pracně, v potu tváře, dobývat obživu z prokleté půdy mimo zahradu Eden mezi trním a bodláčím. Jehova mu kromě jiného řekl: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do zemské půdy, neboť z ní jsi byl vzat.“ (1Mo 3:17–19)

Když měl Ezekiel vidění chrámu, Jehova řekl, že kněží, kteří tam budou sloužit, mají nosit lněné oděvy a „neměli by mít na sobě žádnou vlnu“. Neměli se opásávat vlnou nebo něčím, co ‚vyvolává pot‘. Snad to bylo proto, aby se vyvarovali nečistoty, která pocením vzniká, nebo proto, že kvůli pocení by jejich služba byla spíše nepříjemná než radostná, protože pot připomíná námahu a dřinu jako v Adamově případě. (Ez 44:15–18)

Ježíš v Getsemane. O prožitcích, které měl Ježíš Kristus v Getsemane během poslední noci svého pozemského života, Lukáš 22:44 říká: „Ale když se dostal do agónie, modlil se dále s ještě větší opravdovostí; a jeho pot se stal jakoby kapkami krve, které padaly na zem.“ Pisatel neříká, že Ježíšův pot byl skutečně smísen s krví. Možná používá toto přirovnání jen proto, aby vyjádřil, že Kristův pot tvořil kapky podobné kapkám krve nebo že kapání Ježíšova potu připomínalo krev, která kape z rány. Na druhé straně, Ježíšova krev mohla skutečně pronikat kůží a mísit se s potem. Krvavý pot se prý vyskytl v jistých případech extrémní duševní tísně. Když krev nebo jen krvinky prostupují neporušenou cévní stěnou, označuje se tento stav za diapedézu, a při hematidróze dochází k vylučování potu s obsahem krve či krevního pigmentu neboli k vylučování tělní tekutiny smísené s krví, a tak dochází k ‚pocení krve‘. O tom, jak to bylo v Ježíšově případě, jsou ovšem jen domněnky.

Ve Vatikánském rukopisu č. 1209, Alexandrijském rukopisu, syrském Sinajském kodexu a v opraveném znění Sinajského rukopisu je Lukáš 22:43, 44 vynechán. Avšak tyto verše jsou obsaženy v původním Sinajském rukopise, v Codexu Bezae, v latinské Vulgátě, v Curetonijském syrském překladu a v syrské Pešitě.