Přímé a nestranné zachovávání nebo provádění toho, co je podle určitého měřítka správné. Hebrejské slovo miš·patʹ, které se často překládá jako „právo“ nebo „soud“ (NS, RS), může vyjadřovat také myšlenku určitého plánu (2Mo 26:30), zvyku (1Mo 40:13), pravidla (2Pa 4:20) nebo postupu předepsaného (3Mo 5:10) pro určitou činnost. Hebrejská slova ceʹdheq a cedha·qahʹ se v Překladu nového světa obvykle překládají jako „spravedlnost“. (1Mo 18:19; Job 8:3) Mezi slovy „právo“ a „spravedlnost“, jak je používá Písmo, v podstatě není rozdíl. (Srovnej Am 5:24.) Hebrejské výrazy ceʹdheq a cedha·qahʹ, stejně jako řecké slovo di·kai·o·syʹne, vyjadřují myšlenku „počestnosti“ a „přímosti“, a poukazují tak na měřítko neboli normu určující to, co je přímé. Slovo „spravedlnost“ se často používá ve spojitosti se soudem nebo s rozsudkem, a tím tento výraz získává poněkud právnické zabarvení (proto se výrazy v původních jazycích občas překládají jako „právo“). (Ža 35:24; 72:2; 96:13; Iz 11:4; Zj 19:11) V mojžíšském Zákoně, ve 3. Mojžíšově 19:36, je slovo ceʹdheq čtyřikrát použito v souvislosti s obchodními transakcemi: „Měli byste prokázat, že máte přesné [„spravedlivé“, KB, ČB; „správné“, He, AT, KJ, Le] váhy, přesná závaží, přesné efa a přesný hin.“

Jedno řecké slovo překládané jako „v souladu s právem“ (NS) označuje něco „správného“ (KJ, RS) nebo zaslouženého. (Ří 3:8; Heb 2:2) Základní význam jiných dvou řeckých slov někdy překládaných jako „právo“ je „soud“ a „pomsta“. (Mt 12:20, NS, RS; Lk 18:7, NS)

 Bůh stanovuje měřítko. Znalec řečtiny Kenneth S. Wuest říká: „Bůh je objektivním měřítkem, které určuje významový obsah slova dikaios [spravedlivý] a zároveň tento významový obsah zachovává stálý a neměnný, stejně jako je neměnný On sám.“ Pak citoval učence Cremera, který řekl: „Spravedlnost v biblickém smyslu znamená správný stav, přičemž měřítkem správnosti je Bůh, správnost je hodnocena podle božského měřítka, projevuje se chováním, jež je v souladu s Bohem, a souvisí především se vztahem k Bohu a s tím, jak před Ním člověk chodí. Je to spravedlnost, která se nazývá dikaiosune theou (spravedlnost Boží) (Řím. 3:21, 1:17), spravedlnost, která náleží Bohu a má v Jeho očích hodnotu, Božská spravedlnost, viz Ef. 4:24; s takto definovanou spravedlností přišlo evangelium (Řím. 1:17) do světa národů, které byly zvyklé posuzovat věci podle odlišného měřítka.“ (Studies in the Vocabulary of the Greek New Testament, 1946, s. 37)

Lukáš ukazuje, v jakém smyslu je někdo spravedlivý, když mluví o knězi Zecharjášovi a jeho manželce Alžbětě (rodičích Jana Křtitele): „Oba byli před Bohem spravedliví, protože chodili bezúhonně ve shodě se všemi Jehovovými přikázáními a zákonnými požadavky.“ (Lk 1:6) Spravedlnost je posuzována podle toho, zda se někdo přizpůsobuje Boží vůli a Božím příkazům. Určité Boží příkazy se mohou čas od času měnit a pro různé lidi mohou být odlišné. Například příkaz postavit archu, který dostal Noe, se již nikdy neopakoval; a příkaz ohledně obřízky se zase nevztahoval na křesťany. Nicméně Boží osobní měřítka, Boží osobnost a to, čím Bůh je, jak to vyjádřil svými slovy i jednáním, zůstávají stále neměnné, a poskytují tedy dokonalé měřítko ‚podobné skále‘, pokud jde o pevnost a stálost. Podle tohoto měřítka Bůh posuzuje chování všech svých tvorů. (5Mo 32:4; Job 34:10; Ža 92:15; Ez 18:25–31; 33:17–20)

Nejvyšší Soudce a Ten, kdo dává ustanovení (Iz 33:22), Jehova Bůh, „miluje spravedlnost a právo“. (Ža 33:5) „Nezlehčí právo ani hojnost spravedlnosti.“ (Job 37:23) To poskytuje záruku, že Bůh své věrně oddané nikdy neopustí. (Ža 37:28) V jednání se svými tvory Jehova neprojevuje žádnou stranickost, ale přijímá každého, kdo se ho bojí, a uděluje požehnání každému, kdo jedná se spravedlností. (Sk 10:34, 35) Jednotlivci a národy jsou podle svých skutků buď trestány, nebo odměňovány. (Ří 2:3–11; Ef 6:7–9; Kol 3:22–4:1) Jehovovo právo je také vyvažováno milosrdenstvím, a tím Jehova dává lidem i národům možnost odvrátit se od ničemných cest a uniknout tak před vykonáním Božích nepříznivých rozsudků. (Jer 18:7–10; Ez 33:14–16; viz heslo PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)

Jehovova moudrost je vysoko nadřazená moudrosti nedokonalých lidí, a je to člověk, a ne Bůh, kdo se musí učit stezce práva. (Iz 40:14) Člověk tedy není v postavení, aby mohl posuzovat, zda jsou Boží skutky správné, nebo nesprávné, ale musí se učit přizpůsobovat své smýšlení měřítku pro právo, které Jehova zjevil ve svém Slově. Izraelitům Bůh řekl: „Pokud jde o mé cesty, nejsou urovnané správně, izraelský dome? Nejsou nesprávně urovnané vaše cesty?“ (Ez 18:29) Také tím, že Jehova je Stvořitelem, jsou naprosto vyloučeny všechny pochybnosti o tom, zda je jeho činnost správná. (Ří 9:20, 21; viz také Joba 40:8–41:34.)

Proto tedy Jehova vždy oprávněně vyžadoval, aby se ti, kdo touží získat jeho schválení, seznámili s jeho měřítkem pro právo a aby se jím řídili. (Iz 1:17, 18; 10:1, 2; Jer 7:5–7; 21:12; 22:3, 4; Ez 45:9, 10; Am 5:15; Mi 3:9–12; 6:8; Ze 7:9–12) Musí být nestranní, podobně jako je nestranný Bůh, protože nedbalost v tomto ohledu je nesprávná a porušuje zákon lásky. (Jk 2:1–9) Uplatňování práva v souladu s Božími měřítky však není břemenem, protože právě na tom závisí lidské štěstí. (Ža 106:3; srovnej Iz 56:1, 2.) Tuto pravdu potvrdil i slavný anglický právník Blackstone: „[Bůh] tak úzce spojil a tak nerozdělitelně provázal zákony věčného práva se štěstím každého člověka, že člověk nemůže dosáhnout štěstí, pokud tyto zákony nebude zachovávat; a jestliže je přesně poslouchá, pak to nutně vede ke štěstí.“ (Chadman’s Cyclopedia of Law, 1912, sv. I, s. 88)

Když vládní autority správně uplatňují právo, rovněž to přispívá ke štěstí a spokojenosti jejich poddaných. (Srovnej Př 29:4.) Kristus Ježíš jako Král Božího Království a všichni ti, kdo slouží jako správci pod jeho vedením, budou vždy uplatňovat právo, a proto se jeho věrní poddaní budou rádi podřizovat jeho spravedlivé vládě. (Iz 9:6, 7; 32:1, 16–18; 42:1–4; Mt 12:18–21; Jan 5:30; srovnej Př 29:2.)

 Pokud jde o vykonávání práva a zásady, které jsou v tom zahrnuty, viz hesla PRÁVNÍ SPOR; SOUD; ZÁKON.

Dobrota a spravedlnost. Zdá se, že když apoštol Pavel mluvil o Kristově obětní smrti, rozlišoval mezi dobrotou a spravedlností. Řekl: „Stěží někdo totiž zemře za spravedlivého člověka; ano, za dobrého člověka se snad ještě někdo odváží zemřít. Ale Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky.“ (Ří 5:7, 8) Člověk může být označen jako „spravedlivý“ tehdy, jestliže plní své závazky, jedná správně, je nestranný, čestný, nejedná nemravně ani se ničím neprovinil, a je tedy znám svým ryzím chováním a přímostí. Pavel však ve svém výroku naznačil určitou nadřazenost „dobrého“ člověka. Člověk samozřejmě nemůže být dobrý, jestliže je nespravedlivý. Jeho další vlastnosti ho však přece jen odlišují od toho, kdo je znám především pro svou spravedlnost. Použitý řecký výraz ukazuje, že člověk, který se vyznačuje neboli vyniká dobrotou, je laskavý (připravený prokazovat druhým dobro neboli jim prospívat) a činí dobro (tuto dobrotu aktivně projevuje). Nezajímá se pouze o to, aby dělal jen to, co vyžaduje právo, ale jde nad to. Je podněcován zdravým zájmem o druhé a touží jim být prospěšný a pomáhat jim. (Srovnej Mt 12:35; 20:10–15; Lk 6:9, 33, 35, 36; Jana 7:12; Sk 14:17; Ří 12:20, 21; 1Te 5:15.)

Pavel tedy zjevně ukázal, že i když člověk, který vyniká svou „spravedlností“, může získat úctu, nebo dokonce obdiv druhých, nemůže na jejich srdce zapůsobit tak silně, že by to někoho přimělo za něj zemřít. Avšak člověk, který vyniká svou dobrotou, který je vřelý, vstřícný, ohleduplný, milosrdný a aktivně druhým přináší užitek, získává jejich náklonnost. Jeho dobrota může působit na srdce tak silně, že někdo může být ochoten za takového člověka zemřít.

Stojí za povšimnutí, že Písmo staví do protikladu to, co je „dobré“, k tomu, co je „podlé“ (Jan 5:29; Ří 9:11; 2Ko 5:10), „ničemné“ (Mt 5:45; Ří 12:9), „zlé“ (Ří 16:19) a samozřejmě „špatné“ (1Pe 3:11; 3Ja 11). Na druhé straně ‚spravedlivý‘ je stavěn do protikladu k ‚hříšníkovi‘ (nespravedlivému člověku). (Mr 2:17; Lk 15:7) Někdo může být hříšník (protože neodpovídá spravedlivým měřítkům), a přesto nemusí být nutně označen jako „podlý“, „ničemný“ nebo „zlý“, stejně jako „spravedlivý“ člověk nutně nemusí být označen jako „dobrý“ v tom smyslu, jak to bylo nyní popsáno.

Josef z Arimatie byl znám jako „dobrý a spravedlivý“ člověk; ovšem když se tyto výrazy vztahují na nedokonalé lidi, používají se vždy v relativním smyslu. (Lk 23:50; srovnej Mt 19:16, 17; Mr 10:17, 18; viz heslo DOBROTA, Jehovova dobrota.) Přikázání, která dal Bůh Izraeli v Zákoně, byla ‚svatá [byla od Boha] a spravedlivá [byla právně dokonalá] a dobrá [těm, kdo je zachovávali, přinášela užitek v každém ohledu]‘. (Ří 7:12; srovnej Ef 5:9.)

Jehova, ten Spravedlivý. Hebrejská slova ceʹdheq a cedha·qahʹ a řecké slovo di·kai·o·syʹne se často objevují v souvislosti se správností Božích cest: když Bůh jedná jako Svrchovaný Panovník (Job 37:23; Ža 71:19; 89:14), když vykonává rozsudek a uplatňuje právo (Ža 9:8; 85:11; Iz 26:9; 2Ko 3:9), když trestá svůj smluvní lid (Iz 10:22), když vykonává rozsudky, kterými se ospravedlňuje (Ža 51:4; Ří 3:4, 5), a když ospravedlňuje svůj lid (Mi 7:9).

Jehova je nazván ‚místem pobývání spravedlnosti‘. (Jer 50:7) Je proto Spravedlivý a veškerá spravedlnost jeho tvorů pramení ze vztahu k němu. Jehova dodržuje svá vlastní měřítka spravedlnosti, jako by v nich pobýval, a neodchyluje se od nich. Proto mu jeho tvorové mohou naprosto důvěřovat. O Bohu je napsáno: „Spravedlnost a soud jsou stanoveným místem tvého trůnu.“ (Ža 89:14)

Spravedlivý, když projevuje milosrdenství. Jehova kvůli své spravedlnosti, právu, svatosti a ryzosti nemůže přehlížet žádný hřích. (Ža 5:4; Iz 6:3, 5; Hab 1:13; 1Pe 1:15) Proto by nemohl odpustit hříchy lidstva, aniž by dostál právu, tedy aniž by pro takové odpuštění existoval právní základ. Avšak díky své nezasloužené laskavosti učinil takové spravedlivé opatření tím, že poskytl svého Syna jako obětní dar, který umožňuje smíření neboli přikrytí hříchů. Tímto způsobem může spravedlivě projevit milosrdenství těm hříšníkům, kteří toto opatření přijímají. Pavel tuto věc vyjádřil následujícím způsobem: „Ale nyní byla Boží spravedlnost učiněna zjevnou odděleně od zákona, . . . ano, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista . . . Vždyť všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy, a je to jako velkorysý dar, že jsou z jeho nezasloužené laskavosti prohlašováni za spravedlivé prostřednictvím propuštění výkupným, jež zaplatil Kristus  Ježíš . . . , aby [Bůh] byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka [člověka se zděděným hříchem], který má víru v Ježíše.“ (Ří 3:21–26; viz heslo PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)

Hledat Boží spravedlnost. Ježíš své posluchače nabádal: „Neustále tedy hledejte nejprve království a [Boží] spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6:33) Člověk musí neustále hledat Království; musí po této vládě toužit a být jí věrně oddán. Nesmí však zapomínat, že to je Boží Království; musí se přizpůsobovat Boží vůli, Božím měřítkům pro správné a nesprávné chování a musí neustále ‚předělávat svou mysl‘, aby byl jeho život po všech stránkách v souladu s Boží spravedlností. (Ří 12:2) Musí „obléci novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti“. (Ef 4:23, 24)

Židé si o sobě mysleli, že budou zachráněni a že dosáhnou Božího Království, když se budou snažit zřídit si svou vlastní spravedlnost, ale nepodřídili se Boží spravedlnosti. (Ří 10:1–3) Proto Ježíš řekl svým učedníkům: „Říkám vám totiž, že nerozhojní-li se vaše spravedlnost více než spravedlnost znalců Zákona a farizeů, rozhodně nevstoupíte do nebeského království.“ Spravedlnost znalců Zákona a farizeů spočívala v tom, že dodržovali určité požadavky Zákona a drželi se tradic, které k Zákonu přidali. Ale kvůli svým tradicím vlastně učinili Boží slovo neplatným a zavrhli Krista, Boží opatření, jehož prostřednictvím mohli získat skutečnou spravedlnost. (Mt 5:17–20; 15:3–9; Ří 10:4)

Spravedlnost, která nevyplývá ze skutků. Je tedy jasné, že nedokonalí lidé nikdy nemohou dosáhnout pravé spravedlnosti — nemohou odpovídat spravedlnosti Boží — ani spoléháním se na skutky mojžíšského Zákona, ani svými vlastními samospravedlivými skutky. (Ří 3:10; 9:30–32; Ga 2:21; 3:21; Tit 3:5) Bůh nazval „spravedlivými“ ty lidi, kteří v něj projevovali víru a kteří se nespoléhali na své vlastní skutky, ale svou víru podporovali skutky, jež byly v souladu s Božími spravedlivými měřítky. (1Mo 15:6; Ří 4:3–9; Jk 2:18–24)

Zákon byl spravedlivý. Nelze říci, že Zákon předaný skrze Mojžíše neobsahoval Boží měřítka spravedlnosti. Naopak. Apoštol Pavel dosvědčil: „A tak Zákon sám o sobě je svatý a přikázání je svaté a spravedlivé a dobré.“ (Ří 7:12; 5Mo 4:8) Zákon sloužil Božímu záměru tím, že učinil zjevnými přestupky a že sloužil jako vychovatel, který vedl Židy s upřímným srdcem ke Kristu. Zákon měl rovněž stín budoucích dobrých věcí. (Ga 3:19, 24; Heb 10:1) Lidem, kteří pod ním byli, však nemohl přinést skutečnou, úplnou spravedlnost. Všichni byli hříšní, a nemohli proto Zákon dokonale dodržovat; jejich velekněz nemohl svou službou ani oběťmi odstranit jejich hříchy. Spravedlnosti tedy mohli dosáhnout jedině tak, že by přijali Boží opatření v podobě Božího Syna. (Ří 8:3, 4; Heb 7:18–28) Ti, kdo přijali Krista, byli prohlášeni za spravedlivé. Nebylo to však něco, co by si zasloužili, ale byl to dar. Kristus se pro ně stal „moudrostí od Boha, také spravedlností a posvěcením a propuštěním skrze výkupné“. Skutečná spravedlnost tedy může přijít jedině skrze Krista. To Jehovu vyvyšuje, a jemu, ne člověku nebo lidským skutkům, je tím připsána zásluha jako Zdroji veškeré spravedlnosti, „aby to bylo, právě jak je napsáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Jehovovi.‘“ (1Ko 1:30, 31; Ří 5:17)

Užitek ze spravedlnosti. Bůh spravedlivé lidi miluje a stará se o ně. David napsal: „Býval jsem mladý muž, také jsem zestárl, a přece jsem neviděl nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“ (Ža 37:25) Šalomoun řekl: „Jehova nenechá duši spravedlivého hladovět, ale dychtivost ničemných odstrčí.“ (Př 10:3) Bůh bude ve spravedlnosti soudit obydlenou zemi prostřednictvím Ježíše Krista a vytvoří ‚nová nebesa a novou zemi‘, v nichž bude přebývat spravedlnost. (Sk 17:31; 2Pe 3:13) Spravedlivým je dán slib, že nakonec budou vlastnit zemi; ničemní budou ze země vyhlazeni jako „výkupné“ za spravedlivé, protože dokud ovládali zemi, nemohli mít spravedliví pokoj. Spravedliví obdrží majetek ničemných, jak to uvádí přísloví: „Kdo je dobrý, zanechá dědictví synům synů, a jmění hříšníka je něco uchovaného jako poklad pro spravedlivého.“ (Př 13:22; 21:18)

Člověk, který vytrvává ve spravedlnosti, má ujištění o Boží dobré vůli a o schválení od lidí, kteří jsou přímí v srdci, a to nyní i po celou budoucnost, protože „památka spravedlivého je k požehnání [a bude „na neurčitý čas“], ale i to jméno ničemných shnije“. (Př 10:7; Ža 112:6)

Dbát na spravedlivé a mít k nim úctu. Mít úctu k těm, které Jehova považuje za spravedlivé, řídit se jejich radou a přijímat od nich  kárání, je projevem moudrosti, protože to těm, kdo přijímají kárání, přinese dobro. David, který byl Jehovou kárán prostřednictvím spravedlivých mužů, Božích služebníků a proroků, řekl: „Kdyby mě udeřil spravedlivý, byla by to milující laskavost, a kdyby mě pokáral, byl by to olej na hlavu, jejž by má hlava nechtěla odmítnout.“ (Ža 141:5)

„Pancíř spravedlnosti.“ Je zapotřebí, aby křesťané na sobě měli „pancíř spravedlnosti“, protože Bible nám říká: „Více než všechno ostatní, co má být střeženo, bedlivě střež své srdce, neboť z něho jsou zdroje života.“ (Př 4:23; Ef 6:14) Je nezbytné, aby se člověk řídil Boží spravedlností, protože tak své srdce chrání, aby se nezkazilo; srdce padlého, hříšného člověka je totiž zrádné a je k zoufání. (Jer 17:9) Srdce je potřeba velmi ukázňovat a školit. To může křesťan zajistit pouze tím, že se pevně drží Písma, které je, jak napsal apoštol Pavel, „prospěšné k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. Křesťan by měl vděčně přijmout pokárání od spravedlivých lidí, kteří tímto způsobem Boží slovo používají. (2Ti 3:16, 17)