Jemné částečky hmoty, jež jsou tak lehké, že je proud vzduchu může snadno zvednout a nést. Silný vítr vanoucí v suchých pouštních oblastech, jež jsou v biblických zemích obvyklé, často vyvolává prudké prachové bouře, které bývají považovány za hroznější než bouře na moři. Prach nerostného původu vzniká například sopečnými výbuchy, požáry a zemědělskou činností. Rostlinného původu je prach v podobě pylu, plísní, rostlinných vláken a částí semen. Také zvířata nepřímo produkují prach; ten se tvoří z vyschlého trusu, jemné srsti a baktérií. V Bibli je slovem prach nejčastěji přeloženo hebrejské slovo ʽa·farʹ, které může také znamenat „suchou zemi“ a „hliněnou maltu“. (1Mo 26:15; 3Mo 14:41, 42)

Prach někdy bývá považován za jev nepříjemný, ale od Stvořitele to je opatření nezbytné pro existenci a blaho člověka. Je důležitým činitelem, který přispívá ke kondenzaci vlhkosti v podobě deště a mlhy, což jsou činitele nezbytné pro růst rostlin. A kdyby zde nebyl atmosférický prach, který přispívá k rozptylu světla, oči pozemských tvorů by byly vystaveny nesnesitelnému oslňujícímu záření přímých slunečních paprsků a nedocházelo by k dobře známému jevu v podobě soumraku a nádherně barevného západu slunce.

Když Stvořitel tvořil prvního člověka, použil při tom ‚prach zemské půdy‘ (1Mo 2:7; 1Ko 15:47, 48), a když byl nad Adamem vysloven rozsudek za to, že neposlechl Boží zákon, Jehovův výnos zněl: „Do prachu se vrátíš.“ (1Mo 3:19) Bůh také pronesl kletbu, která měla velký prorocký význam; hadovi v Edenu totiž řekl: „Budeš lézt po břiše a budeš žrát [nebo ‚kousat‘] prach po všechny dny svého života.“ (1Mo 3:14)

Slabost, smrtelnost a poníženost. Vzhledem k tomu, že člověk ztratil dokonalost, je  někdy prach znázorněním lidské slabosti. Bůh těm, kdo se ho bojí, projevuje milosrdenství, „pamatuje, že jsme prach“. (Ža 103:13, 14; 1Mo 18:27) Prach je také symbolem lidské smrtelnosti, protože když lidé umírají, „jdou zpět do svého prachu“. (Ža 104:29; Ka 3:19, 20; 12:1, 7) Když člověk umírá, vrací se do prachu, a proto je hrob někdy symbolicky označován jako „prach“. (Ža 22:29; 30:9) Prach zemské půdy může označovat stav toho, kdo je pokorný nebo ponížený. Jehova je „Ten, kdo pozvedá poníženého z prachu“. (1Sa 2:8; Ža 113:7)

Znázornění velkého počtu. Velký počet lidí, nebo to, že lidé nejsou schopni spočítat, kolik jich je, vyjadřuje Písmo tím, že je přirovnává k částečkám prachu. Bůh například slíbil Abramovi (Abrahamovi): „Učiním tvé semeno jako částečky prachu země.“ (1Mo 13:14, 16) Jehova dal podobný slib také Jákobovi. (1Mo 28:10, 13, 14) Pokud jde o Izraelity, kteří putovali pustinou, Balám položil otázku: „Kdo sečetl prachové částečky Jákoba a kdo spočítal čtvrtinu Izraele?“ (4Mo 23:10) Prostřednictvím Izáka a Jákoba Jehova velmi zvětšil počet Abrahamových potomků. To, že Jehova opatřil svému smluvnímu lidu v pustině hojnost křepelek, je vyjádřeno výrokem, že „na ně nechal pršet obživu právě jako prach, dokonce okřídlené létající tvory právě jako zrnka mořského písku“. (Ža 78:27; 2Mo 16:11–18; 4Mo 11:31, 32)

Použití při Božím soudu nad národy. Národy jsou z Božího stanoviska poměrně bezvýznamné, a proto je považuje za „povlak prachu na miskách vah“. (Iz 40:15) Jehovova moc, jež vzbuzuje bázeň, se projevila ve spojitosti s ranami, které byly namířeny proti jednomu takovému národu, proti Egyptu. Když měla začít třetí rána, podle příkazu, který dal Bůh Mojžíšovi, „Áron . . . vztáhl ruku se svou holí a udeřil do zemského prachu, a na člověku a zvířeti byli komáři“. Když se to stalo na území celého Egypta a kněží provozující magii nemohli tento zázrak napodobit, museli tito muži připustit: „Je to prst Boží!“ (2Mo 8:16–19)

Izraelitům bylo také řečeno, že pokud nebudou dodržovat Boží přikázání, mohou očekávat různá zlořečení, k nimž patřilo například sucho. Bylo totiž oznámeno: „Jako déšť tvé země dá Jehova prášek a prach. Z nebes se na tebe bude snášet, dokud nebudeš vyhlazen.“ (5Mo 28:15, 24)

Symbol nářku a ponížení. Žalostný nářek nad tím, že v roce 607 př. n. l. Babylóňané zničili Jeruzalém, je symbolizován tím, že starší muži města mlčky sedí na zemi a „na hlavu si nanesli prach“. (Ná 2:10) O mnoho let dříve Jehova prostřednictvím Izajáše prorocky vyzval Babylón, aby sestoupil ze svého trůnu: „Sestup a usedni do prachu, panenská dcero Babylóna. Posaď se na zem, kde není trůn, dcero Chaldejců.“ (Iz 47:1) Toto ponížení postihlo Babylón v roce 539 př. n. l., kdy jej dobyli Médové a Peršané. A kvůli zničení symbolického Velkého Babylóna si kapitáni lodí, ti, kdo se někam plaví, námořníci a všichni, kdo si vydělávají živobytí na moři, na hlavu sypou prach a oplakávají jeho zpustošení. (Zj 18:17–19)

Jiná použití. Písmo také spojuje prach s pokáním. Když Job odvolal svá slova, která při své obhajobě před Bohem pronesl bez poznání, prohlásil: „Opravdu činím pokání v prachu a popelu.“ (Job 42:1, 3, 6)

Způsobit, aby nepřátelé ‚lízali prach‘, znamená přemoci je, uvést je do stavu naprosté podřízenosti. (Ža 72:9; Mi 7:16, 17) Vyhazovat prach do vzduchu nebo jej na někoho házet byl projev velké nelibosti. Na některých místech v Asii je zvykem házet prach na zločince a tím dávat najevo, že na něm má být vykonána spravedlnost. Dav v Jeruzalémě se neoprávněně rozzuřil kvůli určitým Pavlovým slovům a svůj nepřátelský postoj proti Pavlovi tito lidé projevili tím, že „vyhazovali do vzduchu prach“. Tímto projevem svého cítění a svými slovy vojenskému veliteli jasně ukázali, že s Pavlem nesouhlasí. (Sk 22:22–24) Podobně i Šimei, který nesouhlasil s Davidovým kralováním, dal Davidovi svůj nesouhlas najevo tím, že „kráčel zároveň s ním, aby mohl svolávat zlo; a stále házel kamení, dokud byl zároveň s ním, a házel spoustu prachu“. (2Sa 16:5–13)

Ježíš Kristus dal svým učedníkům pokyn, aby v případě, že je někdo nepřijme nebo že nebude chtít naslouchat jejich slovům, setřásli nebo setřeli prach ze svých nohou, když budou opouštět ten dům nebo to město. Tento zvyk sloužil „na svědectví proti nim“, protože to byl důkaz, že Ježíšovi následovníci odcházejí pokojně a že následky, které ten dům nebo to město postihnou, přijdou od Boha. (Mt 10:11–15; Lk 9:5; 10:10–12; Sk 13:50, 51)