Základní myšlenkou několika hebrejských a řeckých slov v Bibli, která jsou překládána slovem „prokletí“ nebo podobnými výrazy, je přát někomu něco zlého, někomu něčím zlým vyhrožovat nebo na někoho či na něco zlo svolávat.

První prokletí bylo logicky vysloveno v době vzpoury v Edenu a bylo zaměřeno proti podněcovateli této vzpoury, i když ho Bůh pronesl k hadovi, kterého podněcovatel místo sebe nastrčil. (1Mo 3:14, 15) Toto prokletí mělo nakonec vést k jeho záhubě. Kvůli Adamovi byla zároveň prokleta zemská půda, která pak měla plodit trní a bodláčí, ale neměla být zničena. (1Mo 3:17, 18; 5:29) Prokletím, které Jehova vyslovil proti Kainovi, byl Kain odsouzen k životu uprchlíka. (1Mo 4:11, 12)

Po potopě bylo prvním prokletím, které vyslovil člověk, prokletí, kterým Noe odsoudil Chamova syna Kanaána k tomu, že se stane otrokem Sema a Jafeta; toto prokletí se ve velkém splnilo asi o osm set let později, když byl Kanaán dobyt semitským národem Izraelem. (1Mo 9:25–27) Z toho důvodu Jozue řekl o Gibeoňanech, potomcích Kanaána, že jsou „prokletí lidé“, kterým bylo určeno postavení otroků. (Joz 9:23)

Takové proklínání by se tedy nemělo zaměňovat s klením, ani z něho nemusí vyzařovat prudký hněv, jak je to patrné z příkladu Gibeoňanů. Ve výše uvedených textech je použito hebrejské slovo ʼa·rarʹ. Toto slovo se vyskytuje 18krát ve veřejně pronesených prohlášeních v 5. Mojžíšově 27:15–26 a 28:16–19 a také ve slavnostních prohlášeních, například ve 2. Mojžíšově 22:28; v Jeremjášovi 11:3; 17:5 a 48:10. Příbuzné podstatné jméno meʼe·rahʹ se objevuje pětkrát. (5Mo 28:20; Př 3:33; 28:27; Mal 2:2; 3:9) Z toho, jak jsou tato slova v Bibli použita, je vidět, že měla význam slavnostního prohlášení nebo předpovědi něčeho zlého, a jestliže je pronesl Bůh nebo oprávněná osoba, měla prorocký význam a sílu. Jozue vyslovil prokletí, které bylo zaměřeno proti každému, kdo by snad v budoucnosti znovu vystavěl Jericho, a toto prokletí se splnilo o mnoho století později. (Joz 6:26; 1Kr 16:34) Když král Balak žádal Baláma, aby proklel Izrael, Jehova s tím nesouhlasil a přiměl Baláma, aby místo prokletí vyslovil požehnání. (4Mo 22:6–24:25; viz heslo ZATRACENÍ.)

Dalším hebrejským slovem ʼa·lahʹ, které se překládá jako „přísaha“ a také jako „prokletí“, je míněna přísaha, jež zahrnuje prokletí jako trest za porušení té přísahy nebo za to, že se ta přísaha prokáže jako křivá. (1Mo 24:41, Rbi8, ppč; 4Mo 5:21, 23, 27; 5Mo 29:19–21; 2Pa 34:24; 1Kr 8:31, 32; viz heslo PŘÍSAHA.)

V Řeckých písmech jsou slovem „prokletí“ překládána hlavně dvě slova a·raʹ a a·naʹthe·ma a další příbuzná slova, například ka·taʹra, e·pi·ka·taʹra·tos, ka·ta·raʹo·mai, ka·taʹthe·ma a ka·ta·the·ma·tiʹzo.

Slovo a·raʹ v sobě zahrnuje proklínání nebo modlitbu, při níž je na někoho svoláváno zlo, jež má přijít z božského zdroje. Příbuzné slovo e·paʹra·tos používá Jan, když píše, že farizeové  považovali ty obyčejné lidi, kteří naslouchali Ježíšovi, za ‚prokleté lidi‘, kteří neznají Zákon. (Jan 7:49) Pavel naproti tomu ukázal, že všichni Židé museli být vyplaceni z prokletí smlouvy Zákona, a to tím, že se Kristus svou smrtí na mučednickém kůlu stal kletbou místo nich. (Ga 3:10, 13) Pro překlad hebrejského slova ʼa·rarʹ (první hebrejské slovo, jež bylo rozebíráno v tomto hesle), které se vyskytuje v 5. Mojžíšově 27:26, Pavel v Galaťanům 3:10 použil slovo e·pi·ka·taʹra·tos. Ve 13. verši stejným slovem přeložil hebrejské slovo qela·lahʹ (něco prokletého; zlořečení), jež se vyskytuje v 5. Mojžíšově 21:23. (Viz heslo ZLOŘEČENÍ.)

Tvar slova ka·ta·raʹo·mai použil Ježíš, když popisoval, co se stane s prokletou třídou lidí podobných „kozlům“ (Mt 25:41), a také když svým následovníkům dal pokyn „žehnejte těm, kdo vás proklínají“. (Lk 6:28) V Římanům 12:14 a Jakubovi 3:9 použili Pavel a Jakub tvary stejného slova, když dávali podobné rady. Pavel použil slovo ka·taʹra, když křesťany, kteří odpadli potom, co se stali podílníky svatého ducha, přirovnal k ‚půdě‘, která nevpíjí déšť a která plodí trní a bodláčí (Heb 6:7, 8), zatímco Petr stejným slovem označil jako ‚prokleté‘ ty, kdo jsou chtiví, „oči mají plné cizoložství“ a lákají nestálé duše. (2Pe 2:14)

Slovo a·naʹthe·ma doslova znamená to, co je „uloženo“, a původně bylo použito na votivní oběti, jež byly uloženy neboli odděleny jako posvátné v chrámu. (Viz Lk 21:5, kde je použito příbuzné slovo.) Pisatelé Bible používají v Řeckých písmech slovo a·naʹthe·ma k označení toho, co je nebo co má být prokleto, a tedy odděleno jako zlé neboli zatraceno. Proto Pavel napsal Galaťanům (1:8), že by měli považovat za „prokletého“ každého (i anděly), kdo by jim oznamoval jako dobrou zprávu něco protichůdného k tomu, co už přijali. Podobně měli být označeni ti, kdo neměli „náklonnost k Pánu“. (1Ko 16:22) Ve své úzkostné starosti o ty Izraelity, kteří nepřijali Krista, Pavel řekl, že by si dokonce mohl přát, aby byl v jejich prospěch „oddělen od Krista jako prokletý“. (Ří 9:3) V jiných případech je slovem a·naʹthe·ma nepochybně označena přísaha, jejímž vyhlášením bylo míněno, že pokud by nebyla uskutečněna nebo by se prokázala jako křivá, měla by za následek kletbu, jako v případě 40 mužů, kteří zosnovali zapřisáhlé spiknutí, aby zabili Pavla. (Sk 23:12–15, 21) Ve spojitosti s popisem situace, kdy Petr zapřel Krista, jsou použita slova ka·ta·the·ma·tiʹzo a a·na·the·ma·tiʹzo. (Mt 26:74; Mr 14:71) Petr tehdy vlastně říkal, že ‚pokud by toho člověka znal‘, chce ‚být proklet neboli oddělen jako zlý‘.

Ve Zjevení 22:3 je uveden slib týkající se Nového Jeruzaléma: „Již nebude žádná kletba [ka·taʹthe·ma].“ Tím je zřejmě vyjádřen rozdíl mezi stavem Nového Jeruzaléma a pozemského Jeruzaléma, na němž spočinulo Boží prokletí. Podobně stav Nového Jeruzaléma ostře kontrastuje s prokletou situací, do které se dostalo symbolické město Velký Babylón, protože Bůh nad ním vynesl soudní výnos. „Anathema“, které bylo proti němu prohlášeno, je jasně patrné z příkazu ve Zjevení 18:4–8. (Viz také 2Ko 6:17.)

Slovem a·naʹthe·ma překladatelé řecké Septuaginty většinou přeložili hebrejské slovo cheʹrem. (Viz heslo ZASVĚCENÁ VĚC.)