Pod vládou Říma byl člověk propuštěný z otroctví označován jako „propuštěnec“ (řec. a·pe·leuʹthe·ros), zatímco jako „svobodný“ (řec. e·leuʹthe·ros) byl označován ten, kdo byl svobodný od narození a měl všechna občanská práva, například apoštol Pavel. (Sk 22:28)

Jestliže byl někdo oficiálně propuštěn z otroctví, bylo mu tím poskytnuto římské občanství, ale takový bývalý otrok nesměl být zvolen do žádného politického úředního postavení; ovšem jeho potomci ve druhé nebo nejpozději ve třetí generaci již takové postavení obdržet mohli. Jestliže byl naproti tomu někdo propuštěn z otroctví neformálně, získal tento člověk svobodu pouze v praktickém ohledu, ale občanská práva mu tím poskytnuta nebyla. (Viz heslo OBČAN, OBČANSTVÍ.)

Propuštěnec byl považován za člena rodiny svého bývalého pána, a proto měly obě strany vůči sobě navzájem určité povinnosti. Propuštěnec buď zůstal v domácnosti svého bývalého pána jako jeho zaměstnanec, nebo dostal statek a určitý kapitál, aby si mohl vydělávat sám na sebe. Jestliže propuštěnec zemřel, jeho bývalý pán ho pohřbil do rodinné hrobky, popřípadě se postaral o jeho nezletilé děti, a pokud propuštěnec neměl žádného dědice, stal se dědicem jeho majetku jeho bývalý pán. Jestliže se však finanční situace bývalého pána změnila k horšímu, byl podle zákona jeho propuštěnec povinen se o něho postarat. Práva bývalého pána ve vztahu k jeho propuštěnci však nepřecházela na pánova dědice.

Pokud jde o ty, kdo patřili k ‚Synagóze propuštěnců [doslova „libertinů“]‘, tvrdí se, že to byli Židé, které Římané zajali a později propustili na svobodu. Jiný názor je, že tito lidé byli propuštění otroci, kteří se stali židovskými proselyty. V arménském překladu je na tomto místě uvedeno, že tito lidé byli „Libyjci“, tedy lidé z Libye. (Sk 6:9)

Písmo ukazuje, že křesťan sice může být otrokem pozemského pána, ale ve skutečnosti je Kristovým propuštěncem, který byl osvobozen z otroctví hříchu a smrti. Ale křesťan, který je v tělesném smyslu svobodný, je otrokem Boha a Ježíše Krista, protože byl koupen za cenu, za Ježíšovu drahocennou krev, a je proto povinen poslouchat jejich příkazy. Z toho je patrné, že člověk nemá nikdy svobodu absolutní, ale vždy jen relativní. Z Božího hlediska tedy v křesťanském sboru není rozdíl mezi otrokem a svobodným. A kromě toho křesťan nemá právo používat svou svobodu jako zástěrku pro špatnost. (1Ko 7:22, 23; Ga 3:28; Heb 2:14, 15; 1Pe 1:18, 19; 2:16)