Inspirované poselství; zjevení nebo ohlášení Boží vůle a Božího záměru. Proroctví může být inspirovaným poučením v mravním ohledu, vyjádřením Božího příkazu či soudu čili oznámením něčeho, co má nastat. Pod heslem PROROK je vysvětleno, že základní myšlenkou, kterou nesou kořenná slovesa v původních jazycích (heb. na·vaʼʹ; řec. pro·fe·teuʹo), není předpověď či předpovídání; přesto je to význačný rys biblických proroctví.

To, jaký smysl uvedená slova mají v původních jazycích, ukazují tyto příklady: Ezekielovi bylo v jednom vidění řečeno, aby ‚prorokoval  větru‘, a on tedy prostě sdělil Boží příkaz větru. (Ez 37:9, 10) Ti, kdo Ježíše při jeho vyslýchání zakrývali, políčkovali a potom mu řekli: „Prorokuj nám, ty Kriste. Kdo tě udeřil?“, nechtěli, aby jim Ježíš sdělil nějakou předpověď, ale chtěli, aby prostřednictvím božského zjevení identifikoval, kdo ho udeřil. (Mt 26:67, 68; Lk 22:63, 64) Samaritánka u studny poznala, že Ježíš je „prorok“, protože jí o její minulosti sdělil věci, které se mohl dozvědět pouze díky Boží moci. (Jan 4:17–19; srovnej Lk 7:39.) Proto i takové části Písma, jakými je Ježíšovo Kázání na hoře a otevřené odsouzení znalců Zákona a farizeů (Mt 23:1–36), mohou být vhodně označeny jako proroctví, protože i ony jsou inspirovaným sdělením Božího názoru na určité věci stejně jako prohlášení Izajáše, Jeremjáše a dalších dřívějších proroků. (Srovnej Iz 65:13–16 a Lk 6:20–25.)

V celé Bibli je samozřejmě velmi mnoho příkladů předpovědí. Některé příklady z dřívějších dob jsou zapsány v 1. Mojžíšově 3:14–19; 9:24–27; 27:27–40; 49:1–28 a v 5. Mojžíšově 18:15–19.

Všechna pravá proroctví pocházejí od Jehovy Boha. Jehova je předává prostřednictvím svého svatého ducha nebo, při některých příležitostech, prostřednictvím svých andělských poslů, kteří jsou duchem vedeni. (2Pe 1:20, 21; Heb 2:1, 2) Proroctví v Hebrejských písmech začínají často slovy: „Slyšte Jehovovo slovo.“ (Iz 1:10; Jer 2:4) Výrazem „slovo“ je obvykle myšleno inspirované poselství neboli proroctví. (Iz 44:26; Jer 21:1; Ez 33:30–33; srovnej Iz 24:3.)

V jakém ohledu ‚vydávání svědectví o Ježíšovi inspirovalo k prorokování‘?

V jednom vidění řekl anděl apoštolu Janovi, že „vydávání svědectví o Ježíšovi je to, co inspiruje k prorokování [doslova „je duch prorokování“]“. (Zj 19:10) Apoštol Pavel označil Krista jako ‚Boží posvátné tajemství‘ a řekl, že „v něm jsou pečlivě skryty všechny poklady moudrosti a poznání“. (Kol 2:2, 3) Je to proto, že Jehova Bůh přidělil svému Synovi klíčovou úlohu v uskutečnění svého slavného záměru, kterým je posvěcení Jeho jména a navrácení země a jejích obyvatel do náležitého postavení v Božím uspořádání věcí; toho má být dosaženo ‚správou na plné hranici ustanovených časů, totiž opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi‘. (Ef 1:9, 10; srovnej 1Ko 15:24, 25.) Vzhledem k tomu, že splnění velkolepého Božího záměru je úzce spojeno s Ježíšem (srovnej Kol 1:19, 20), pak všechna proroctví, tedy všechna inspirovaná poselství od Boha, která ohlašovali jeho služebníci, poukazovala na jeho Syna. Proto se ve Zjevení 19:10 píše, že celý ‚duch‘ (veškerý smysl, účel a cíl) proroctví měl vydávat svědectví o Ježíšovi, o tom, kterého má Jehova učinit ‚cestou, pravdou a životem‘. (Jan 14:6) To se týká nejen proroctví, která byla pronesena před Ježíšovou pozemskou službou, ale také proroctví, která byla pronesena potom. (Sk 2:16–36)

Když v Edenu došlo ke vzpouře, zahájil Jehova „vydávání svědectví o Ježíšovi“ tím, že pronesl proroctví o ‚semeni‘, které nakonec ‚zhmoždí hlavu hada‘, Božího Protivníka. (1Mo 3:15) Proroctví o tomto Semeni, o tom, že si jeho prostřednictvím budou žehnat všechny rodiny na zemi, a o jeho vítězství nad Protivníkem a jeho ‚semenem‘ obsahovala abrahamská smlouva. (1Mo 22:16–18; srovnej Ga 3:16.) Bylo předpověděno, že slíbené Semeno zvané „Šilo“ (což znamená „Ten, jehož to je; Ten, komu to patří“) vyjde z kmene Juda. (1Mo 49:10) Prostřednictvím izraelského národa Jehova zjevil svůj záměr vytvořit ‚království kněží a svatý národ‘. (2Mo 19:6; srovnej 1Pe 2:9, 10.) Oběti Zákona, který Izraelité dostali, předobrazovaly oběť Božího Syna, a izraelské kněžstvo je předobrazem Kristova nebeského královského kněžstva (se spolukněžími) v době Kristova Tisíciletého panování. (Heb 9:23, 24; 10:1; Zj 5:9, 10; 20:6) Proto se Zákon stal „vychovatelem vedoucím ke Kristu“. (Ga 3:23, 24)

O význačných událostech dějin izraelského národa apoštol Pavel napsal: „To je postihovalo jako příklady [neboli „za předobrazným účelem“], a ty byly napsány pro výstrahu nám [následovníkům Krista Ježíše], na které přišly konce systémů věcí.“ (1Ko 10:11) David, nejvýznamnější izraelský král, se stal prorockým obrazem Božího Syna, a Ježíš Kristus se stal dědicem smlouvy o věčném království, kterou Bůh uzavřel s Davidem. (Iz 9:6, 7; Ez 34:23, 24; Lk 1:32; Sk 13:32–37; Zj 22:6) Různé bitvy, které vedli věrní králové (bitvy, k nimž obvykle vybízeli a povzbuzovali Boží proroci), byly předobrazem  války, kterou povede Boží Syn proti nepřátelům svého Království, a vítězství, která Bůh izraelským králům dával, tedy předobrazují Kristovo vítězství nad veškerými Satanovými vojenskými silami, vítězství, které bude pro Boží lid znamenat osvobození. (Ža 110:1–5; Mi 5:2–6; Sk 4:24–28; Zj 16:14, 16; 19:11–21)

Mnoho proroctví z doby králů popisovalo vládu Božího Pomazaného (Mesiáše neboli Krista) a požehnání, které jeho vláda přinese. Jiná proroctví týkající se Mesiáše poukazovala na pronásledování Božího Služebníka a jeho utrpení. (Srovnej Iz 11:1–10; 53:1–12; Sk 8:29–35.) Jak napsal apoštol Petr, samotní starověcí proroci stále „zkoumali, jaké zvláštní období nebo jaký druh období v nich duch naznačuje ohledně Krista [Mesiáše], když předem vydával svědectví o utrpeních pro Krista a o slávě, jež následuje po nich“. Bylo jim zjeveno, že se tyto věci mají splnit v budoucnosti, po jejich smrti. (1Pe 1:10–12; srovnej Da 9:24–27; 12:1–10.)

Vzhledem k tomu, že Kristus Ježíš je Tím, na kom se všechna tato proroctví plní, což ukazuje, že všechna jsou pravá, je možné vidět, jak ‚pravda nastala prostřednictvím Ježíše Krista‘. „Ať je totiž Božích slibů jakkoli mnoho, staly se Ano jeho prostřednictvím.“ (Jan 1:17; 2Ko 1:20; srovnej Lk 18:31; 24:25, 26, 44–46.) Petr mohl o Ježíšovi právem napsat, že „o něm vydávají svědectví všichni proroci“. (Sk 3:20–24; 10:43; srovnej 28:23.)

Účel proroctví a doba splnění. Z proroctví, ať už šlo o předpověď, nebo jen o inspirované poučení či pokárání, měli užitek jak ti, kdo ho slyšeli v době, kdy bylo poprvé proneseno, tak i ti, kdo patřili k pozdějším generacím a kdo uvěřili Božím slibům. Pro lidi, kterým byla původně určena, byla proroctví ujištěním o tom, že se s uplývajícími roky či staletími Bůh neodklonil od svého záměru a že dále trvá na podmínkách své smlouvy a na svých slibech. (Srovnej Ža 77:5–9; Iz 44:21; 49:14–16; Jer 50:5.) Například Danielovo proroctví poskytlo informace, které tvoří neocenitelné pojítko mezi závěrem psaní Hebrejských písem neboli předkřesťanské části Písma a příchodem Mesiáše. Předpověď událostí světového významu, mimo jiné i předpověď vzestupu a pádu po sobě jdoucích světových velmocí, byla pro Židy během staletí, kdy vládly Persie, Řecko a Řím (a později také pro křesťany), ujištěním, že v tom, co Bůh předpověděl, neexistuje žádné ‚bílé místo‘, že časová období těchto říší jsou skutečně předpověděna a že se Jehovův svrchovaný záměr zcela jistě splní. To Židy i křesťany chránilo před tím, že by víru a naděje vkládali do pomíjejících světových vládních systémů, které mají prchavou moc, a těmto věrným lidem to pomáhalo žít moudře. (Srovnej Da 8:20–26; 11:1–20.)

To, že se mnoho proroctví splnilo za jejich života, utvrzovalo upřímné lidi v tom, že Bůh má moc uskutečnit svůj záměr navzdory jakémukoli odporu. Byl to důkaz toho, že Jehova je jedinečný Bůh, že on, jedině on, může takové události předpovídat a může způsobit, aby nastaly. (Iz 41:21–26; 46:9–11) Tato proroctví dávala upřímným lidem také možnost lépe poznat Boha, jasněji porozumět jeho vůli a mravním měřítkům, podle nichž jedná a soudí, a oni tak mohli svůj život uvést do souladu s nimi. (Iz 1:18–20; 55:8–11)

Řada proroctví se nejprve splnila na lidech, kteří žili v době, kdy byla pronesena; v mnoha proroctvích byl vyjádřen Boží soud nad tělesným Izraelem a okolními národy a v mnoha z nich byl také předpověděn pád Izraele a Judy a jejich následná obnova. Tato proroctví však neztratila svůj význam pro pozdější generace, například pro křesťanský sbor, a to jak pro ten v prvním století n. l., tak i pro ten dnešní. Apoštol Pavel napsal: „Všechno, co bylo napsáno dříve, bylo totiž napsáno pro naše poučení, abychom měli naději prostřednictvím své vytrvalosti a prostřednictvím útěchy z Písem.“ (Ří 15:4) Bůh svá mravní měřítka a svůj záměr nemění (Mal 3:6; Heb 6:17, 18), a proto jeho jednání s Izraelem ukazuje, jak bude v podobných situacích jednat v kterékoli jiné době. Proto Ježíš a jeho učedníci mohli prorocké výroky týkající se předcházejících staletí právem uplatňovat i na dobu, v níž sami žili. (Mt 15:7, 8; Sk 28:25–27) Jiná proroctví byla vysloveně předpověďmi; některá se vztahovala konkrétně a výlučně na Ježíšovu pozemskou službu a na události, které potom následovaly. (Iz 53; Da 9:24–27) Těm, kdo žili v době, kdy se objevil Mesiáš, pomáhala tato proroctví poznat Mesiáše a ověřit si pravost jeho pověření a poselství. (Viz heslo MESIÁŠ.)

Po Ježíšově odchodu ze země sloužila Hebrejská písma a jejich proroctví jako doplněk Ježíšova učení — byla velmi důležitá jakožto pozadí, na němž mohli Kristovi následovníci vidět další  události, mohli je zařadit a mohli poznat jejich smysl a význam. Díky tomu mělo jejich kázání a vyučování přesvědčivost a sílu a pro ně samotné to bylo zdrojem důvěry a odvahy, když byli pronásledováni. (Sk 2:14–36; 3:12–26; 4:7–12, 24–30; 7:48–50; 13:40, 41, 47) V dřívějších inspirovaných zjeveních nacházeli množství mravních poučení, z nichž mohli čerpat při svém ‚vyučování, kárání, urovnávání věcí a ukázňování ve spravedlnosti‘. (2Ti 3:16, 17; Ří 9:6–33; 1Ko 9:8–10; 10:1–22) Petr, jemuž byla proroctví potvrzena tím, že viděl Ježíšovo proměnění, řekl: „Proto máme prorocké slovo ještě jistější; a činíte dobře, jestliže mu věnujete pozornost jako lampě, která svítí na temném místě.“ (2Pe 1:16–19; Mt 16:28–17:9) A tak předkřesťanská proroctví doplňovala Ježíšovo učení a byla prostředkem, který Bůh používal k vedení křesťanského sboru v důležitých rozhodnutích, jako to bylo například v otázce týkající se věřících z pohanů. (Sk 15:12–21; Ří 15:7–12)

Proroctví měla také varovat a ukazovat, kdy je nezbytné neodkladně jednat. Působivým příkladem toho je Ježíšovo varování před přicházejícím zničením Jeruzaléma a poukázání na situaci, která bude pro Ježíšovy následovníky signálem k tomu, aby utekli z města na bezpečné místo. (Lk 19:41–44; 21:7–21) Podobná prorocká varování se týkají Kristovy přítomnosti. (Srovnej Mt 24:36–42.)

Díky vylití svatého ducha o Letnicích dostali křesťané takové zázračné dary, jako bylo prorokování a schopnost mluvit jazyky, kterým se předtím neučili. Někteří (ne však nutně všichni) křesťané, kteří dostali dar prorokování, mohli pronášet předpovědi (Sk 11:27, 28; 21:8–11) jako Agabos, což křesťanskému sboru nebo jednotlivcům v něm umožnilo připravit se na určité mimořádné situace nebo zkoušky. Inspirované předpovědi budoucnosti jsou obsaženy také v kanonických dopisech apoštolů a učedníků; ti varovali před přicházejícím odpadnutím a ukazovali, jakou podobu bude mít, varovali před Božím soudem a jeho budoucím vykonáním, zjevovali nauky, které předtím nebyly pochopeny nebo podrobněji rozvedeny, a objasňovali ty nauky, které už byly známy. (Sk 20:29, 30; 1Ko 15:22–28, 51–57; 1Te 4:15–18; 2Te 2:3–12; 1Ti 4:1–3; 2Ti 3:1–13; 4:3, 4; srovnej Judu 17–21.) Mnoho prorockých informací je obsaženo v knize Zjevení; lidé tak mohou být varováni a mohou rozpoznat „znamení časů“ (Mt 16:3) a neprodleně jednat. (Zj 1:1–3; 6:1–17; 12:7–17; 13:11–18; 17:1–12; 18:1–8)

Avšak ve svém prvním dopise Korinťanům Pavel ukazuje, že zázračné dary, tedy i dar inspirovaného prorokování, budou odstraněny. (1Ko 13:2, 8–10) Důkazy svědčí o tom, že tyto dary přestaly být po smrti apoštolů předávány a nakonec zmizely z křesťanského života, protože splnily svůj účel. V té době byl biblický kánon samozřejmě úplný.

Svou formou se některým symbolickým prohlášením dřívějších proroků podobají Ježíšova podobenství. (Srovnej Ez 17:1–18; 19:1–14; Mt 7:24–27; 21:33–44.) Téměř všechna se v určité míře splnila v Ježíšově době. Některá z nich v základě vysvětlovala morální zásady. (Mt 18:21–35; Lk 18:9–14) Jiná obsahovala časové prvky, které se vztahovaly až na Ježíšovu přítomnost a na ‚závěr systému věcí‘. (Mt 13:24–30, 36–43; 25:1–46)

Proroctví měla více splnění. To, jak proroctví používali Ježíš a jeho učedníci, ukazuje, že proroctví, které předpovídalo budoucí události, mohlo mít více než jedno splnění; to je patrné například na Habakukově proroctví, které se původně splnilo zpustošením Judy Babylóňany a které Pavel uplatnil také na dobu, v níž žil. (Hab 1:5, 6; Sk 13:40, 41) Ježíš ukázal, že Danielovo proroctví o ‚ohavnosti, která působí zpustošení,‘ se mělo splnit na generaci, která tehdy žila; v Danielově proroctví je však ‚ohavnost‘ působící zpustošení spojena také s ‚časem konce‘. (Da 9:27; 11:31–35; Mt 24:15, 16) Z Bible vyplývá, že když Michael ‚povstává‘, znamená to, že Ježíš Kristus začíná jako král podnikat kroky ve prospěch Jehovových služebníků. (Da 12:1; viz heslo MICHAEL č. 1.) Proroctví, které o závěru systému věcí pronesl samotný Ježíš, se také zmiňuje o jeho příchodu v královské moci, což se v prvním století n. l. nestalo. (Mt 24:29, 30; Lk 21:25–32) To ukazuje, že toto proroctví má dvojí splnění. V pojednání o otázce dvojího splnění proroctví je proto v M’Clintockově a Strongově díle Cyclopædia (1894, sv. VIII, s. 635) uvedeno: „Tento náhled na splnění proroctví se zdá být nezbytný pro vysvětlení předpovědi, kterou náš Pán pronesl na Hoře a která se týká jednak pádu Jeruzaléma a jednak konce křesťanského systému.“

 Podoby proroctví. Vedle přímých prohlášení (možná doprovázených nějakými symbolickými činy [1Kr 11:29–31] nebo pronesených v podobě symbolů), která oznamoval prostřednictvím svých proroků, používal Jehova ještě další formy prorokování. Předobrazem Mesiáše, Krista Ježíše, byly prorocké postavy. Kromě Davida, o němž už byla zmínka, k těmto postavám patřil kněz a král Melchisedek (Heb 7:15–17), prorok Mojžíš (Sk 3:20–22) a další. Pokud jde o prorocké postavy, je třeba uvést, že na konkrétního jednotlivce nelze pohlížet tak, že byl Ježíšovým předobrazem nebo prorockým obrazem v každém ohledu. Tak například to, že Jonáš byl tři dny v břiše velké ryby, předobrazilo dobu, po kterou měl být Ježíš v šeolu; ale jako předobraz jednání Božího Syna už neslouží to, že Jonáš odmítl přijmout své přidělení, ani další stránky jeho osobnosti. Ježíš o sobě řekl, že je „něco více než Šalomoun“, protože moudrost Ježíše a pokoj za jeho vlády Království daleko převyšuje moudrost Šalomouna i pokoj za jeho vlády. Ježíš se však v duchovním ohledu neproviňuje jako Šalomoun. (Mt 12:39–42)

Bůh také používal prorocká dramata — podrobnosti ze života jednotlivců a národů, podrobnosti, které byly zaznamenány jako vzor budoucích událostí v souvislosti s uskutečňováním Jehovova záměru. O jednom takovém ‚symbolickém dramatu‘ mluví Pavel; týká se dvou synů Abrahama, synů, které mu porodily Sára a otrokyně Hagar. Pavel ukazuje, že tyto dvě ženy „znamenají“ dva smluvní vztahy. Samy o sobě neznázorňují nebo nepředobrazují tyto smlouvy, ale v prorockém dramatu odpovídají tyto ženy symbolickým ženám, které pod těmito smlouvami porodily své děti. Hagar tedy odpovídá pozemskému Jeruzalému, který nepřijal Vysvoboditele, na něhož poukazovala smlouva Zákona, a který na tomto Zákonu lpěl dokonce i potom, co Bůh ukončil jeho platnost; pozemský Jeruzalém a jeho děti tak byly otroky tohoto Zákona. Naproti tomu Sára, svobodná žena, odpovídala ‚Jeruzalému nahoře‘, Boží nebeské organizaci podobné manželce, která rodí syny ve shodě s tím, co bylo předpověděno v abrahamské smlouvě. (Ga 4:21–31; srovnej Jana 8:31–36.) Prorockým předobrazem poměrů v době Kristovy přítomnosti a toho, jak dopadnou ti, kdo odmítají Boží cestu, je potopa v Noemových dnech a poměry, které převládaly před ní. (Mt 24:36–39; srovnej 1Ko 10:1–11.)

Prorocký význam mají také určitá místa, například Jeruzalém na hoře Sion, který je někdy používán jako předobraz nebeské organizace, jež je ‚matkou‘ duchem pomazaných křesťanů. (Ga 4:26) „Nový Jeruzalém“ symbolizuje Kristovu nebeskou „nevěstu“, kterou tvoří členové oslaveného křesťanského sboru. (Zj 21:2, 9–14; srovnej Ef 5:23–27, 32, 33; Zj 14:1–4.) Jeruzalém však může být kvůli všeobecné nevěrnosti svých obyvatel použit také v záporném smyslu. (Ga 4:25; srovnej Ez 16:1–3, 8–15; viz heslo JERUZALÉM, Význam města.) Dalšími místy, která jsou zcela zřejmě používána v prorockém významu, jsou Sodoma, Egypt, Megiddo, Babylón a údolí Hinnom neboli Gehenna. (Zj 11:8; 16:16; 18:2; Mt 23:33)

Prorocký vzor, který se týká určitých předmětů a postupů, můžeme najít například u svatostánku. Apoštol Pavel ukazuje, že zařízení svatostánku, jeho funkce a oběti v něm přinášené byly vzorem nebeských skutečností, ‚předobrazným znázorněním a stínem nebeských věcí‘. (Heb 8:5; 9:23, 24)

Zkoušet proroctví a jejich výklad. Vzhledem k činnosti falešných proroků varoval Jan křesťany, aby nevěřili každému ‚inspirovanému výroku‘, což proroctví v zásadě jsou. Nabádal křesťany, aby spíše ‚zkoušeli inspirované výroky, aby viděli, zda pocházejí od Boha‘. (1Ja 4:1) Jan uvádí jednu nauku, podle níž je možné poznat božský původ inspirovaného výroku, totiž že Kristus přišel v těle. Je zřejmé, že nemyslel, že toto je jediné kritérium, ale nepochybně uvedl příklad, který byl tehdy znám a o kterém se tehdy snad hodně diskutovalo. (1Ja 4:2, 3) Důležitým činitelem je to, zda je proroctví v souladu s Božím zjeveným slovem a s Boží vůlí (5Mo 13:1–5; 18:20–22); a jestliže mají být proroctví nebo výklad proroctví správné, pak mezi nimi a Božím slovem a Boží vůlí musí být nejen částečný, ale úplný soulad. (Viz heslo PROROK, Jak rozeznat pravého proroka od falešného.) V křesťanském sboru v prvním století měli někteří křesťané dar „rozlišování inspirovaných výroků“ (1Ko 12:10), což umožňovalo ověřit pravost proroctví. A i když tato zázračná schopnost také zanikla, je rozumné se domnívat, že Bůh bude prostřednictvím sboru dále poskytovat správné porozumění proroctvím, a to zejména v předpověděném  „času konce“; nemá k tomu docházet nějakým zázrakem, ale má to být výsledek pilného zkoumání, studia a porovnávání proroctví s poměry a událostmi, které se právě odehrávají. (Srovnej Da 12:4, 9, 10; Mt 24:15, 16; 1Ko 2:12–14; 1Ja 4:6; viz heslo VÝKLAD.)