Žena, která prorokuje nebo vykonává práci proroka. Jak je vysvětleno pod hesly PROROK a PROROCTVÍ, prorokování je v zásadě inspirované sdělování Božích poselství, zjevování Boží vůle. Může k tomu patřit i předpovídání  budoucích událostí, ale nemusí to tak být. Stejně jako existovali praví a falešní proroci, tak existovaly prorokyně, které byly používány Jehovou a byly podněcovány jeho duchem, ale také prorokyně, které byly falešné a které neměly Jehovovo schválení.

První ženou, která je v Bibli označena jako prorokyně, byla Miriam. Je zřejmé, že jejím prostřednictvím Bůh zjevil některé nebo některá poselství, možná v podobě inspirovaného zpěvu. (2Mo 15:20, 21) Proto je v Bibli zaznamenáno, jak Miriam a Áron řekli Mojžíšovi: „Nemluvil [Jehova] také skrze nás?“ (4Mo 12:2) I Jehova prostřednictvím proroka Micheáše řekl, že když vyváděl Izraelity z Egypta, poslal před nimi „Mojžíše, Árona a Miriam“. (Mi 6:4) Ale i když měla tu výsadu, že ji Bůh použil ke sdělování svého poselství, vztah, který byl mezi ní jakožto prorokyní a Bohem, nebyl na takové úrovni jako vztah, který byl mezi Bohem a jejím bratrem Mojžíšem. A když se přestala držet postavení, které jí příslušelo, Bůh ji přísně potrestal. (4Mo 12:1–15)

V době soudců sloužila jako zdroj informací od Jehovy Debora; oznamovala Boží soudy v určitých záležitostech a předávala Boží pokyny, například příkazy Barakovi. (Sd 4:4–7, 14–16) A tak v období, kdy národ zeslábl a odpadl, působila Debora obrazně jako „matka v Izraeli“. (Sd 5:6–8) Podobnou úlohu měla za dnů krále Josijáše prorokyně Chulda — oznamovala Boží soud nad národem a jeho králem. (2Kr 22:14–20; 2Pa 34:22–28)

Jako „prorokyni“ označuje Izajáš svou manželku. (Iz 8:3) Někteří komentátoři se domnívají, že prorokyní byla pouze v tom smyslu, že byla manželkou proroka, ale pro tento dohad není v Písmu žádný podklad. Je patrně mnohem pravděpodobnější, že stejně jako dřívější prorokyně, i ona dostala od Jehovy určité prorocké pověření.

Nepříznivě mluví Nehemjáš o prorokyni Noadje, která se společně s ‚ostatními proroky‘ snažila zastrašit Nehemjáše a zabránit obnově jeruzalémských zdí. (Ne 6:14) I když jednala v odporu proti Boží vůli, nemusí to nutně znamenat, že předtím nebyla právoplatnou prorokyní.

Jehova mluvil s Ezekielem o izraelských ženách, které ‚jednaly jako prorokyně ze svého vlastního srdce‘. To ukazuje, že tyto prorokyně neměly pověření od Boha; byly to jen nepravé prorokyně, které se prorokyněmi udělaly samy. (Ez 13:17–19) Svými lstivými a klamavými praktikami a propagandou ‚honily duše‘ — odsuzovaly spravedlivé a omlouvaly ničemné; Jehova však svůj lid měl vysvobodit z jejich ruky. (Ez 13:20–23)

V prvním století n. l., v době, kdy Židé byli ještě Jehovovým smluvním lidem, sloužila jako prorokyně letitá Anna. „Nikdy nescházela v chrámu a prokazovala posvátnou službu nocí i dnem s posty a úpěnlivými prosbami.“ Tím, že ‚mluvila o dítěti Ježíšovi ke všem, kdo čekali na osvobození Jeruzaléma‘, působila jakožto prorokyně v základním smyslu, totiž že ‚sdělovala‘ zjevený Boží záměr. (Lk 2:36–38)

Prorokování patřilo k zázračným darům ducha, které byly dány nově vytvořenému křesťanskému sboru. Některé křesťanky, například čtyři Filipovy dcery, které byly ještě pannami, prorokovaly na popud Božího svatého ducha. (Sk 21:9; 1Ko 12:4, 10) Tak se splnila slova v Joelovi 2:28, 29, kde je předpověděno, že „vaši synové a vaše dcery budou jistě prorokovat“. (Sk 2:14–18) Žena, která měla tento dar, však byla dále podřízena vedení, které jí jako hlava poskytoval manžel nebo muži v křesťanském sboru; když prorokovala, měla na znamení své podřízenosti nosit pokrývku hlavy (1Ko 11:3–6) a neměla ve sboru vyučovat. (1Ti 2:11–15; 1Ko 14:31–35)

Jistá žena ve sboru v Thyatiře, která se podobala Jezábel, tvrdila, že má schopnost prorokovat, ale jednala způsobem, jakým jednaly falešné prorokyně ve starověku; proto ji Kristus Ježíš ve svém poselství Janovi, které je zapsáno ve Zjevení 2:20–23, odsoudil. Neoprávněně vyučovala a členy sboru sváděla ke špatnému jednání.