Zaznamenávání písmen či znaků, které tvoří slova nebo představují myšlenky, na nějakou plochu. První člověk Adam byl vybaven schopností mluvit jazykem, ale na začátku téměř, nebo možná vůbec, psát nepotřeboval. Adam byl tehdy schopen vést veškerou komunikaci ústně a jakožto dokonalý člověk nebyl závislý na písemných záznamech, které by nahradily nedokonalou paměť. Adam však jistě měl schopnost vymyslet nějaký způsob, jak pořizovat písemné záznamy. Ale pro to, že by Adam psal, ať už před tím, než zhřešil, nebo potom, není v Bibli žádný přímý důkaz.

Někteří znalci zastávají názor, že by slova „to je kniha Adamových dějin“ mohla naznačovat, že Adam tuto „knihu“ napsal. (1Mo 5:1) V 1. Mojžíšově se často vyskytuje vyjádření „to jsou dějiny“ („toto jsou počátky“) a v komentáři k němu P. J. Wiseman uvádí: „Je to závěrečná věta každého oddílu, a tudíž poukazuje zpět na předchozí vyprávění. . . . Obyčejně se vztahuje na toho, kdo dějiny zapsal, nebo na toho, kdo vlastnil tabulku, na níž byly dějiny zapsány.“ (New Discoveries in Babylonia About Genesis, 1949, s. 53)

Zkoumání obsahu těchto dějin vrhá stín značných pochybností na správnost názoru předkládaného P. J. Wisemanem. Podle tohoto názoru by například část začínající 1. Mojžíšovou, 36. kapitolou a 10. veršem, byla ukončena slovy  1. Mojžíšovy 37:2: „To jsou Jákobovy dějiny.“ Ale téměř celá tato zpráva se týká Esauových potomků a o Jákobovi se zmiňuje jen okrajově. Naproti tomu zpráva, která následuje, předkládá o Jákobovi a jeho rodině obsáhlé informace. Navíc, pokud by zmíněná teorie byla pravdivá, znamenalo by to, že by pisateli nebo vlastníky nejrozsáhlejších dokumentů o tom, jak Bůh jednal s Abrahamem, Izákem a Jákobem, byli Išmael a Esau. To, jak se zdá, není rozumný názor, protože pak by na abrahamské smlouvě měli největší zájem ti, kdo na ní neměli žádný podíl. Bylo by obtížné představit si, že by Išmael měl o události týkající se Abrahamovy domácnosti takový zájem, že by vynaložil úsilí na to, aby o nich sestavil podrobný záznam pojednávající o období mnoha let potom, co byl z této domácnosti vyhnán společně se svou matkou. (1Mo 11:27b–25:12)

Podobně by i Esau, který si nevážil posvátných věcí (Heb 12:16), měl sotva nějaký důvod sepisovat nebo vlastnit zprávu, která se do značné míry zabývala událostmi Jákobova života, událostmi, které Esau na vlastní oči ani neviděl. (1Mo 25:19–36:1) Ani se nezdá být logické, že by Izák a Jákob přehlíželi to, jak s nimi Bůh jednal, natolik, že by se spokojili pouze se stručnými záznamy o rodokmenech jiných rodin. (1Mo 25:13–19a; 36:10–37:2a)

Psaní před potopou. Neexistuje žádný způsob, jak by se s jistotou dalo dokázat, že některé z dějepisných záznamů, o nichž se mluví v 1. knize Mojžíšově, byly sepsány před potopou, a Bible se o psaní v době před potopou vůbec nezmiňuje. Je však třeba uvést, že už dlouho před potopou začali lidé stavět města, vyvíjet hudební nástroje a kovat železné a měděné nástroje. (1Mo 4:17, 21, 22) Rozumně vzato, pro člověka by tedy nebylo příliš obtížné vyvinout i nějakou metodu psaní. Skutečnost, že původně existoval pouze jeden jazyk (který se později stal známým jako hebrejština; viz heslo HEBREJŠTINA) a že Izraelité, kteří tímto jazykem dále mluvili, používali abecedu, naznačuje, že před potopou mohlo existovat hláskové písmo.

Asyrský král Aššurbanipal tvrdil, že četl „nápisy na kameni z doby před potopou“. (Light From the Ancient Past, J. Finegan, 1959, s. 216, 217) Tyto nápisy však mohly pocházet z doby před nějakou lokální potopou velkého rozsahu nebo to mohly být záznamy, o nichž se tvrdilo, že popisují události z doby před potopou. Například v tzv. Sumerské listině králů se píše, že osm králů panovalo 241 000 let, a pak se tam uvádí: „(Potom) potopa zaplavila (zemi).“ (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 265) Je zřejmé, že tato zpráva není autentická.

Podle biblické chronologie nastala celosvětová potopa za Noemových dnů v roce 2370 př. n. l. Archeologové však četným hliněným tabulkám, které našli, přisoudili daleko dřívější data. Tyto hliněné tabulky jsou však dokumenty, které daty opatřeny nejsou. Proto data, jež jim byla přiřazena, vycházejí pouze z dohadů, a neposkytují tudíž pevný základ pro to, aby mezi nimi a biblickou potopou mohla být určena časová souvislost. Nebyly objeveny žádné artefakty, o nichž by se mohlo s jistotou říci, že pocházejí z dob před potopou. Archeologové, kteří některé předměty řadí do doby před potopou, to dělají na základě nálezů, které je možné přinejlepším interpretovat jako důkazy o velké lokální potopě.

Psaní po potopě. Potom, co Bůh lidem v Bábelu zmátl původní jazyk, vznikly různé systémy psaní. Babylóňané, Asyřané a další národy používali klínové písmo, které údajně vyvinuli Sumerové ze svého piktografického písma. Existují důkazy o tom, že se ve stejné době používal nejeden systém psaní. Například na jedné starověké asyrské nástěnné malbě jsou vyobrazeni dva písaři; jeden dělá na tabulku klínopisné znaky rydlem (pravděpodobně v akkadštině) a druhý píše na kousek kůže či papyru štětcem (pravděpodobně v aramejštině). Egyptské hieroglyfické písmo tvořily charakteristické obrázkové znaky a geometrické útvary. Toto písmo se sice dále používalo k psaní nápisů na monumentech a nástěnných kresbách, ale přesto Egypťané přešli na další dvě formy písma (nejprve hieratické a potom démotické). (Viz heslo EGYPT, EGYPŤAN.) V nehláskových systémech písma mohl obrázkový znak (nebo jeho pozdější, často nerozeznatelný lineární nebo kurzívní tvar) představovat vyobrazovaný předmět, myšlenku vyjádřenou tímto předmětem nebo jiné slovo či slabiku, které se vyslovovaly stejně. Tak například nákres oka by mohl být použit k označení podstatného jména „oko“, ale také slovesa „vidět“.

Hláskový systém, který používali Izraelité, byl fonetický, tzn. že každý psaný souhláskový znak  představoval konkrétní souhláskový zvuk. Samohlásky si však musel doplnit čtenář. U slov, která se psala stejně, ale měla jiné samohlásky, se slovo, které bylo v daném případě myšleno, určovalo na základě kontextu. To nebyl velký problém; i dnes se v hebrejských časopisech, novinách a knihách samohláskové značky téměř vždy vypouštějí.

Izraelité uměli číst a psát. Izraelští kněží (4Mo 5:23) a významné osobnosti, například Mojžíš (2Mo 24:4), Jozue (Joz 24:26), Samuel (1Sa 10:25), David (2Sa 11:14, 15) a Jehu (2Kr 10:1, 6), uměli číst a psát a národ jako celek — až na některé výjimky — to také uměl. (Srovnej Sd 8:14; Iz 10:19; 29:12.) Příkaz, aby Izraelité psali na dveřní sloupky svých domů, byl sice nejspíš myšlen obrazně, ale ukazuje na to, že Izraelité byli gramotní. (5Mo 6:8, 9) A Zákon vyžadoval, aby si král po nastoupení na trůn pořídil svůj opis Zákona a každý den si v něm četl. (5Mo 17:18, 19; viz heslo KNIHA.)

Hebrejci sice zřejmě hodně psali, ale přesto se dochovalo málo izraelských nápisů. Důvodem je pravděpodobně to, že Izraelité nestavěli mnoho monumentů, kterými by oslavovali své úspěchy. Většina spisů, mimo jiné i biblické knihy, byly nepochybně napsány inkoustem na papyru nebo na pergamenu, a tudíž ve vlhké palestinské půdě dlouho nevydržely. Poselství Písma však bylo po celá staletí uchováváno pečlivým opisováním. (Viz hesla OPISOVAČ; PÍSAŘ, ZNALEC ZÁKONA; RUKOPISY BIBLE.) Jedině biblická historie jde až na samotný počátek lidstva, a dokonce ještě dál. (1Mo kap. 1, 2) Nejstarší dochované rukopisy Bible sice mohou být v některých případech mnohem mladší než záznamy vyryté do kamene a napsané na hliněné tabulky, hranoly a válce, ale ty nemají skutečný vliv na život dnešních lidí — mnoho z nich (například Sumerská listina králů) je zcela nepravdivých. Proto mezi starověkými spisy vystupuje Bible jako jedinečné dílo, které předkládá smysluplné poselství, jež si zaslouží více než jen letmý zájem.